Rozhodnutí NS

7 Tdo 157/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/26/2020
Spisová značka:7 Tdo 157/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.157.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru
Poškození cizí věci
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 208 odst. 2 tr. zákoníku
§ 228 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 157/2020-513


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 2. 2020 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných S. U., nar. XY, Slovenská republika, bytem XY a P. V., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 8 To 440/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 100/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných S. U. a P. V. odmítají.

Odůvodnění:


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2018, č. j. 7 T 100/2018-355, byli obvinění S. U. a P. V. uznáni vinnými v bodě 1) přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, za což byli oba obvinění odsouzeni podle § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu v celkové výši 25 000 Kč, přičemž bylo stanoveno, že peněžitý trest bude uhrazen v měsíčních splátkách po 2 500 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, oběma obviněným stanoven náhradní trest odnětí svobody na dvacet pět týdnů. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Obvinění se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně dopustili uvedených přečinů v podstatě tím, že

ad 1) od 28. 1. 2016 do 8. 2. 2017, přestože rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2013, č. j. 42 C 136/2010-191, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2015, č. j. 37 Co 43/2014-253, který nabyl právní moci dne 27. 7. 2015, bylo rozhodnuto o vyklizení a předání společných částí domu č. XY na ulici XY, Brno, což neučinili, neoprávněně tak zamezili přístupu oprávněným uživatelům do společných nebytových prostor o velikosti 16 m2, kterýžto prostor P. V. stavebně oddělil ze společných prostor domu a připojil k bytu č. 454/1 nacházejícího se v uvedeném domě ve vlastnictví S. U., která jej pronajímala P. V.,

ad 2) v přesněji nezjištěné době od 28. 3. 2017 do 17. 7. 2017 P. V. se souhlasem majitelky bytu S. U. vyboural provedené stavební úpravy realizované na základě objednávky Společenství vlastníků XY, Brno dne 8. 2. 2017 za částku 27 136 Kč, neoprávněně vystavěl sádrokartonové příčky ve společných prostorách a osadil je novými zárubněmi a rovněž i vyboural zastavěné stavební průchody, kdy tímto jednáním způsobili majiteli domu Společenství vlastníků XY, Brno, IČ: XY, škodu ve výši nejméně 27 136 Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění a poškozené Společenství vlastníků XY, Brno (dále jen „SVJ“) odvoláními. Z podnětu odvolání poškozené Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 1. 2019, č. j. 8 To 440/2018-397, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a nově to tomto výroku rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění společně prostřednictvím obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvody dovolání spatřují v nesprávném právním posouzení věci a v nesprávném jiném hmotně právním posouzení. Jejich jednání nenaplňuje znaky přečinu, neboť nikomu nebránili v užívání nebytového prostoru. Ke skutku v bodě ad 2) namítli, že od počátku uváděli, že provedli úpravy na své bytové jednotce a nemohli svým jednáním poškodit věc cizí. Soud prvního stupně se s touto jejich obhajobou nevypořádal vůbec a soud druhého stupně pak nesprávně a velice útržkovitě, v důsledku čehož jsou obě rozhodnutí nepřezkoumatelná. Je zásahem do práva na spravedlivý proces, pokud v průběhu celého trestního řízení na obhajobu reaguje až odvolací soud. Je zde zásadní rozpor v právním hodnocení jejich postavení, výkladu toho, zda vykonávali svoje vlastnické právo či se naopak dopouštěli deliktního jednání. Následně obsáhle popsali, co svým jednáním zamýšleli a jaké následky chtěli vyvolat, kdy mj. odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16. Odkázali na výňatek z prohlášení vlastníka budovy z roku 1998, kde je bytová jednotka vymezena. SVJ v únoru 2017 stavebně oddělilo koupelnu a druhou místnost od bytu a tyto úpravy SVJ považovali za rozporné s prohlášením vlastníka a zároveň byli přesvědčeni, že rozsudek o vyklizení nikdy nepředpokládal provedení stavebních prací. Ve věci rozhodovali i stavební úřady, jejichž argument vylučuje závěr, že poškodili cizí věc. Trestní represi by bylo v zásadě možné připustit pouze tehdy, kdyby se trestní soud zcela přesvědčivě a úplně vypořádal s hmotně právními a stavebně právními otázkami, což se však nestalo. Odvolací soud se v rámci vypořádání obhajoby věnoval pouze hodnocení znaleckého posudku, které je však naprosto nesprávné. Hlavní příčinou současného stavu je to, že existují rozpory mezi skutečnou velikostí bytové jednotky a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Civilní soud konstatoval, že se má vyklidit sušárna a předsklepí o výměře 16 m2, tyto dva prostory vyklidili, ale SVJ trvalo přesně na 16 m2, a tak byla odstraněna část jednoho pokoje a koupelna. Ze závěru znalce Ing. Jiřího Ošlejška má vyplývat, že takový matematický přístup je zcela nepřiléhavý. Znalec pak uvedl, že bytová jednotka je vymezena nosnými stěnami, které nelze měnit. Ke skutku v bodě 1) namítli, že se nejedná o nebytový prostor, ale jde o společný prostor části domu tak, jak je i vymezen v Prohlášení vlastníka ze dne 9. 3. 1998. Nelze podle nich souhlasit ani se závěrem, že měli svým jednáním zamezit přístup do těchto prostor. Poukázali na část skutkové věty, že „jde o prostor, který P. V. stavebně oddělil ze společných částí bytu“, z koncepce skutkové věty podle nich soud snad dospěl k závěru, že stavební oddělení částí bytu bylo neoprávněné, to ale není správný závěr. Odkázali na Smlouvu o uzavření smlouvy budoucí ze dne 18. 3. 1998, ze které má vyplývat, že P. V. je oprávněn rozšířit bytovou jednotku, což také v roce 1998 učinil, kdy až do roku 2017 byla tato jednotka ve stejném stavu. Jestliže v roce 1998 byla bytová jednotka upravena do určité podoby po právu a pozdější rozsudek na vyklizení rozhodl pouze o vyklizení této části, ale nikoliv o stavebních úpravách, pak nelze uvažovat o aplikaci § 208 tr. zákoníku. Nelze tedy uvažovat o tom, že by komukoliv zamezili v lednu roku 2016 vstup do společných částí domu. Jednalo se v té době o téměř 20 let trvající stav. Dále uvedli, že po právní moci rozhodnutí o vyklizení od února 2017 docházelo mezi nimi a SVJ k jednání o splnění povinnosti, případně k jednání o alternativním řešení situace. Zdůraznili, že SVJ provedlo stavební úpravy v rozsahu větším, než do nich oni sami zasáhli. To, co je jim kladeno za vinu, jsou pak stavební korekce, nikoliv celé vybourání stavebních úprav SVJ. Aktuální stav bytové jednotky je menší o tu část, kterou obě strany sporu považují za nesporně vyklizenou i stavebně upravenou, ostatní části zůstávají sporné a nikdo o tom dosud nerozhodl.

Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním obviněných vyjádřil a uvedl, že je třeba obecně konstatovat, že pro naplnění objektivní stránky trestného činu podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku má rozhodující význam otázka, zda se osoba, vůči níž směřuje jednání pachatele, nachází v postavení „oprávněné osoby“. Obdobně pak v případě zákonných podmínek pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele trestného činu podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku rozhoduje právní režim poškozené věci a tedy otázka, zda se právně relevantní jednání týká věci, která je ve vztahu k pachateli „věcí cizí“. O této otázce již bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 42 C 136/2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 37 Co 43/2014 a orgány činné v trestním řízení jsou takovým rozhodnutím vázány. Uvedeným rozhodnutím přitom bylo rozhodnuto o vyklizení a předání společných nebytových prostor o velikosti 16 m², které obviněný P. V. stavebně oddělil ze společných prostor a připojil k bytu ve vlastnictví obviněné S. U., jehož byl nájemcem. Vyjádřil se k Prohlášení tehdejšího vlastníka nemovitosti J. K. ze dne 9. 3. 1998, jakož i ke Smlouvě o uzavření budoucí smlouvy ze dne 18. 3. 1998 a konstatoval, že ačkoliv převodce pod bodem II. smlouvy udělil nabyvateli výslovný souhlas k tomu, aby k předmětné bytové jednotce přiřadil konkrétní prostory a na vlastní náklady tam zbudoval kuchyň, na straně druhé tomu odporujícím způsobem současně deklaroval, že k vlastnictví označené bytové jednotky dále patří spoluvlastnický podíl na společných částech budovy, kdy tyto vyplývají i z Prohlášení vlastníka, mj. prádelna, sušárna, předsklepí a sklep. O skutečném rozsahu převodu vlastnického práva J. K. na obviněného P. V., pak svědčí Smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky č. 454/1 – 1. PP s příslušenstvím ze dne 12. 6. 1998, kdy její celková plocha 35,87 m² odpovídá té, která se podává z obsahu listin shora uvedených a tedy zcela jednoznačně vymezujících, kde takto obchodovaná bytová jednotka končí a kde začínají společné prostory domu. Tyto se tedy nikdy nestaly předmětem označené kupní smlouvy tak, aby s nimi mohl obviněný P. V. nakládat z pozice výlučného vlastnictví, která by vylučovala existenci oprávnění zbývajících vlastníků bytových jednotek, tak jak jsou uvedena pod bodem II. /2. 2. smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Pokud obvinění ve lhůtě stanovené ve výroku pravomocného rozsudku o vyklizení nesplnili jim uloženou povinnost vyklidit 16 m2 společného nebytového prostoru, který byl neoprávněně oddělen ze společných prostor domu, pak nelze takové jednání právně posuzovat jinak, než jako neoprávněné bránění v užívání uvedené části společných prostor domu jejich oprávněným uživatelům - v daném případě zbývajícím členům SVJ. Nic na správném právním závěru, že se obvinění svým jednáním dopustili přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, nemůže změnit ani ta jejich skutková námitka, že se soudy ve smyslu znaleckého posudku Ing. Jiřího Ošlejška nezabývaly rozpory mezi skutečnou velikostí bytové jednotky a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. V tomto směru poukázal závazný pravomocný rozsudek o vyklizení, kdy jedním z podkladů byl znalecký posudek pod č. 60/2/2012, kterým byla stanovena skutečná výměra bytu, jakož i prostory, které byly neoprávněně zabrány k bytu ze společných prostor domu. Dále uvedl, že pokud obviněný P. V. se souhlasem obviněné S. U. vyboural stavební úpravy, provedené na podkladě objednávky SVJ za účelem exekučního způsobu zpřístupnění a tím i vyklizení dotčené části společných nebytových prostor, aby je nahradil vlastním stavebním postupem k obnovení původního protiprávního stavu, pak není pochyb o tom, že poškodil majetek SVJ v rozsahu takto vynaložené majetkové investice, a že tak jednal za podmínek § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Zbylé námitky jsou pouze skutkové a neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněných směřující výhradně proti skutkovým zjištěním, rozsahu dokazování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů jsou námitkami, které nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Takto koncipované námitky jsou námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.,

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy soudy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněných byla spolehlivě vyvrácena výpovědí svědka P. M., jakož i listinnými důkazy, mj. rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2013, č. j. 42 C 136/2010-191, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2015, č. j, 37 Co 43/2014-253, protokoly o ohledání místa činu, a dalšími. Soud prvního stupně se přitom jednotlivé důkazy podrobně rozebral a hodnotil a stejně tak své závěry stran viny obviněných dostatečně rozvedl a odůvodnil. Lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud ve věci neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (obvinění jej přitom ani nenamítali) a ani žádné porušení práva na spravedlivý proces, nebylo zde tedy důvodu k zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky obviněných, že nedošlo k naplnění skutkových podstat jim za vinu kladených trestných činů, tedy konkrétně, že nepoškodili cizí věc a nikomu nebránili v užívání nebytového prostoru. Námitce obviněných však nelze přisvědčit. Neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně brání oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. K tomu obvinění namítli, že nešlo o věc cizí, nýbrž jejich byt. Je podle nich nutno se vypořádat, zda bylo zasaženo do věci cizí nebo do věci vlastní. O této otázce přitom už bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 42 C 136/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 37 Co 43/2014, kterými jsou orgány činné v trestním řízení vázány. Předmětnými rozsudky přitom bylo rozhodnuto o předání a vyklizení společné části domu, a to sušárny a předsklepí o výměře 16 m², dále specifikované ve výroku rozsudku.

Nelze přitom souhlasit se závěrem obviněných, že vymezené společné prostory se staly součástí předmětného bytu zcela po právu, kdy obvinění odkazovali na Smlouvu o uzavření budoucí smlouvy ze dne 18. 3. 1998, ze které má vyplývat, že obviněný je oprávněn rozšířit bytovou jednotku. Ze Smlouvy o převodu vlastnictví jednotky ze dne 12. 6. 1998 mezi převodcem J. K. obviněným P. V. v čl. II. 1. je uvedena, plocha bytové jednotky 35,87 m² a její příslušenství a v čl. II. 2 jsou určeny společné části budovy, mj. prádelna, sušárna a předsklepí, spolu s prohlášením, že všechny společné části mají právo užívat a povinnost podílet se na jejich opravách všichni spoluvlastníci z titulu svého spoluvlastnického práva. Stejnou podlahovou plochou je přitom byt vymezen i v Prohlášení vlastníka ze dne 9. 3. 1998, stejně tak je v Prohlášení vlastníka uvedeno určení společných částí budovy. V obou uvedených dokumentech je tak jasně vymezeno, kde bytová jednotka začíná a kde začínají společné prostory. Předmětné společné prostory se tak nikdy nestaly předmětem Smlouvy o převodu vlastnictví jednotky, tak aby je obviněný mohl k bytu připojit a nakládat s nimi jako výlučný vlastník. Pokud obviněný tedy byt rozšířil o předmětné společné prostory, byl takový jeho postup zcela neoprávněný a svévolný, čehož si byl obviněný dobře vědom, neboť stávající situace byla předmětem i několika schůzek vlastníků. Nic na tom nemění ani skutečnost, že takový jeho postup byl ze strany ostatních spoluvlastníků za stanovených podmínek po několik let tolerován. Pokud následně obviněný převedl takto rozšířenou bytovou jednotku na obviněnou S. U., učinil tak při zachování protiprávního stavu, o němž však obviněná bez pochyb věděla. Je na místě konstatovat, že výše uvedeným rozhodnutím civilního soudu bylo postaveno na jisto, že obvinění neoprávněně užívali 16 m² společných prostor, a tak bylo rozhodnuto o povinnosti vlastníka bytu, tedy obviněné S. U., tyto prostory vyklidit. To však obviněná neučinila a společenství SVJ bylo nuceno přistoupit k realizaci vyklizení, kdy došlo k oddělení předmětných 16 m² od bytové jednotky obviněné. Pokud obviněný P. V. se souhlasem obviněné S. U. následně vyboural a předělal provedené stavební úpravy, aby je nahradil vlastními stavebními úpravami k obnovení protiprávního stavu, tak nelze pochybovat o tom, že poškodil majetek SVJ v rozsahu jejich majetkové investice do provedených úprav, a tím bezezbytku naplnil znaky trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

Jestliže přitom obvinění ve lhůtě stanovené výše uvedeným civilním rozhodnutím nevyklidili předmětný společný prostor a nesplnili tak povinnost jim uloženou tímto rozhodnutím, pak nelze než dospět k závěru, že v období od 28. 1. 2016 (tedy po uplynutí lhůty stanovené pravomocným rozhodnutím k vyklizení předmětných prostor) neoprávněně bránili v užívání těchto společných prostor domu zbývajícím členům SVJ jakožto oprávněným uživatelům. Pokud obvinění poukázali na to, že se nejedná o nebytový prostor, nýbrž o společné prostory/části domu, je namístě konstatovat, že je nepochybné, že obvinění neoprávněně zamezili přístupu oprávněným osobám do společných částí domu (resp. nemovité věci). Ačkoliv společné části domu nelze považovat za nebytový prostor, lze je považovat za příslušenství domu. Bráněním v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru je i jakékoli další neoprávněné a podstatné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby (např. znemožnění přístupu do domu, bytu, nebytového prostoru uzamčením nebo jiným uzavřením), a dále takové zásahy do užívacího práva nebo přímo do nemovitosti, které znemožňují nebo podstatně narušují výkon užívacího práva [k tomu srov. Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1187]. V případě domu jde o vlastní bezprostředně obývaný dům a všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou půda, sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada, včetně objektů, které se zde nacházejí [viz rovněž Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1185]. Postačí přitom neoprávněné bránění vžívání jen části domu (resp. společného prostoru domu). Předmětným jednáním obviněných tak byla naplněna skutková podstata trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, ač v jiné alternativě. Nejvyšší soud tak shledal výše uvedené námitky jako zjevně neopodstatněné.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze rovněž podřadit nepříliš konkrétně vznesenou námitku obviněných, že soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. K této námitce je namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Obvinění přitom poukázali na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 3080/2016, podle kterého pokud obecné soudy dostatečně nezdůvodní, proč není v případě protiprávního užívání nemovitosti možné dosáhnout ochrany vlastnického práva mírnějšími prostředky a aplikují automaticky prostředky trestního práva, pak porušují princip subsidiarity trestní represe, zakotvený v čl. 39 LZPS. V tomto případě však odkaz obviněných na výše uvedený nález Ústavního soudu není přiléhavý. Je namístě připomenout, že k zamezení trvajícího protiprávního stavu byly využity prostředky civilního práva ze strany SVJ, které u soudu podalo žalobu na vyklizení společných prostor. Předmětným rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 42 C 136/2010, a Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 37 Co 43/2014, bylo přitom postaveno najisto, jaký je vlastnický režim rozporovaného prostoru. Obviněným přitom byla stanovena šesti měsíční lhůta k vyklizení předmětných prostor, během které však obvinění tento prostor nevyklidili, a tak došlo k výkonu výše uvedeného rozhodnutí. K naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku došlo ještě před nařízením výkonu rozhodnutí o vyklizení. Obviněná S. U. přitom zcela vědomě ignorovala pravomocné rozhodnutí o vyklizení. Jednání obviněných tak nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 8. 1. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 5. 2. 2020 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 2. 2020


JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu