Rozhodnutí NS

8 Tdo 1451/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/23/2019
Spisová značka:8 Tdo 1451/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1451.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Úvěrová smlouva
Úvěrový podvod
Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku
§ 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku
§ 211 odst. 1 tr. zákoníku
§ 209 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/15/2019
II.ÚS 1619/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
10/06/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1451/2018-25


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 o dovolání obviněné M. P., roz. M., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 4 To 165/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 65/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. P. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 1 T 65/2017, byla obviněná M. P. (dále též „obviněná“ či „dovolatelka“) uznána vinnou, že

Ad A)

poté, co dne 7. 2. 2013 uzavřela ve XY Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 33600052 se společností GE Money Auto, s. r. o. (od 1. 5. změna názvu na MONETA Auto, s. r. o.) IČ 60112743, sídlo Praha 4 – Michle, Vyskočilova 1422/1a, a byl jí poskytnut úvěr ve výši 99 000 Kč na zakoupení motorového vozidla Renault Clio, VIN: XY v hodnotě 120 000 Kč (úvěr 84 000 Kč, poplatek za úvěr 15 000 Kč, v hotovosti od klienta částka 36 000 Kč), a vozidlo téhož dne převzala k užívání, přičemž úvěr v celkové výši 151 766 Kč (navýšení 52 766 Kč) se zavázala splatit 48 měsíčními splátkami ve výši 3 162 Kč do 7. 2. 2017, tak tento úvěr splácela, avšak později již nepravidelně, když do 11. 1. 2016 uhradila celkem 110 572 Kč (neuhrazená jistina dle poškozené společnosti 39 471 Kč, škoda s poplatky a smluvními pokutami 48 181,89 Kč),

tak uvedené vozidlo dne 10. 4. 2014 v XY předala do zástavy L. F., nar. XY (svému zaměstnavateli za odcizenou tržbu), který jej měl v držení až do 2. 2. 2017, kdy bylo předáno insolvenční správkyni Mgr. Ing. Iloně Chládkové,

avšak dle uvedené „Smlouvy“ je vozidlo do doby úplného splacení úvěru majetkem poskytovatele (věřitele) úvěru, tedy společnosti GE Money Auto, s. r. o., a nesmělo být dle bodu 4, odstavec druhý Všeobecných obchodních podmínek Smlouvy o úvěru předáno do zástavy, čímž společnosti GE Money Auto, s. r. o., byla způsobena škoda 69 000 Kč (hodnota vozidla při předání do zástavy dne 10. 4. 2014),

Ad B)

ačkoliv dne 8. 12. 2012 uzavřela v XY se společností Provident Financial, s. r. o., IČ 25621351, sídlo Praha 4, Olbrachtova 2006/9, Smlouvu o půjčce č. 57345394 (uzavřená dle zákona č. 145/2010 o spotřebitelském úvěru), a byla jí poskytnuta v hotovosti částka 18 000 Kč, kterou se zavázala s navýšením 15 049 Kč (celkem 33 049 Kč) splatit 60 týdenními splátkami ve výši 551 Kč do února 2014 (měsíční splátka 2 204 Kč), což však neučinila, splácela nepravidelně (z tohoto důvodu splácela i po termínu ukončení řádného splácení) a do 2. 10. 2015 uhradila celkem 30 586 Kč (zbývá uhradit 2 463 Kč);

ačkoliv od 7. 2. 2013 uzavřela Smlouvu o spotřebitelském úvěru uvedeným v bodě A) (měsíční splátka 3 162 Kč)

ačkoliv dne 28. 2. 2013 uzavřela v XY se společností PROFI CREDIT Czech, a. s., IČ 618600069, sídlo Praha 1, Klimentská 1216/46, Smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100711680, a byl jí poskytnut revolvingový úvěr v nominální výši 90 930 Kč, který se zavázala splatit 30 měsíčními splátkami po 3 031 Kč, následně dne 18. 9. 2014 jí byl schválen automatický revolving ve výši 54 558 Kč na dalších 18 měsíčních splátek, přičemž uhradila pouze 32 měsíčních splátek ve výši 96 992 Kč (společnost za jmenovanou eviduje dlužnou částku 70 347,16 Kč);

tedy celkem měsíční splátky půjček a úvěrů činí na konci února 2013 nejméně 8 397 Kč,

s přihlédnutím k majetkovým poměrům jmenované:
    - od listopadu 2012 do konce září 2013 činila čistá mzda měsíčně průměrně 9 454 Kč,
    - od října 2013 do konce srpna 2014 evidována na Úřadu práce a pobírala pouze dávky státní sociální podpory a hmotné nouze,
    - od počátku září do konce roku 2014 činila její čistá mzda průměrně 16 229,50 Kč,
    - od počátku roku 2015 je na mateřské dovolené (dcera XXXXX nar. XY), pobírá pouze rodičovský příspěvek a dávky od Úřadu práce do životního minima,
    - dále jsou také vedeny od roku 2014 proti jmenované dvě exekuční řízení (i když s pohledávkami celkem pouze 16 796 Kč),
    jmenovaná žila sama, měla ve výchově dvě nezaopatřené děti (nar. XY a XY), pobírala výživné od otce staršího dítěte 4 000 Kč měsíčně (rozvedená od ledna 2013), od ledna 2013 dále uvádí ničím nezpochybněnou částku „bokem od bývalého manžela za bezproblémový rozvod“ ve výši 7 000 Kč,

    s přihlédnutím k případným dalším nezjištěným půjčkám a závazkům jmenované M. P. (např. závazek vůči zaměstnavateli L. F.),

    s přihlédnutím brzké časové návaznosti již uvedených a následně uvedených půjček a úvěrů,

    kdy se tímto nezodpovědným jednáním dostala do tzv. „dluhové pasti“, když zřejmě finanční prostředky získávané z nových půjček či úvěrů užívala na úhradu předchozích závazků z půjček a úvěrů, a vzniklou situaci řešila tím, že dne 18. 2. 2016 podala u Krajského soudu v Brně Návrh na povolení oddlužení (insolvenci), vyhláškou Krajského soudu Brno ze dne 18. 2. 2016 pod. č. j.: KSBR 31 INS 3768/2016-A-2 bylo zahájeno insolvenční řízení dlužníka M. P., nar. XY, které trvá do současné doby, toto vede na základě opatření ze dne 24. 2. 2016 insolvenční správce Mgr. Ing. Ilona Chládková, IČ 71466045, sídlo Třebíč, Bráfova 531/31,

    ačkoli tedy věděla (na základě již uvedeného), že od března 2013 je ve své platební neschopnosti platit řádně a včas již vzniklé závazky a splácet ze svých příjmů případné nové závazky, přičemž při každé další půjčce či úvěru neschopnost splácení neustále stoupala,

    tak nejméně z důvodu neoprávněného prospěchu,

      1) dne 4. 3. 2013 uzavřela v XY se společností SMART Capital, a. s., IČ 26865297, sídlo Olomouc, nová ulice, Hněvotínská 241/52, Smlouvu o úvěru č. 12013-2031 a byla jí poskytnuta v hotovosti částka 20 000 (přímá škoda), kterou se zavázala s navýšením 14 400 Kč (celkem 34 400 Kč) splatit 13 měsíčními splátkami ve výši 2 600 Kč do dubna 2014, což však neučinila (z toho důvodu splácela i po termínu ukončení řádného splácení) a do 9. 3. 2015 uhradila pouze 20 400 Kč (následně s úhradami insolvenčního řízení 22 218,26 Kč), dle poškozené společnosti aktuální dlužná částka (zřejmě s poplatky za nedodržení splátek, ale s úhradami s insolvenčního řízení) činí 24 490,74 Kč,


        přičemž při uzavírání smlouvy v písemnosti „žádost o poskytnutí úvěru, podklady pro posouzení bonity klienta“ uvedla a svým podpisem potvrdila nepravdivé skutečnosti, když v kolonce ostatní závazky žádné neuvedla, přestože její měsíční závazky činily nejméně 8 397 Kč, nadhodnotila svůj čistý měsíční příjem na 10 000 Kč, pokud by uvedla pravdivé údaje, tak by jí úvěr poskytnut nebyl,

        čímž společnosti SMART Capital, a. s., IČ 26865297, způsobila škodu nejméně 20 000 Kč,

      2) dne 23. 5. 2013 uzavřela v XY se společností Fair Credit International, SE, IČ 04424115, sídlo Praha 10, Vršovice, Kubánské náměstí 1391/11, smlouvu o půjčce č. 004739 (uzavřená dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) a byla jí poskytnuta v hotovosti částka 20 000 Kč (přímá škoda), kterou se zavázala s navýšením 14 800 Kč (celkem 34 800 Kč) splatit 58 týdenními splátkami ve výši 600 Kč (měsíčně 2 400 Kč) do července 2014, což neučinila (z tohoto důvodu splácela i po termínu ukončení řádného splácení) a do 17. 12. 2015 uhradila celkem 24 300 Kč, nedoplatek činí 10 500 Kč,

        přičemž při uzavírání smlouvy v písemnosti „karta zákazníka“ uvedla a svým podpisem potvrdila nepravdivé skutečnosti, když v kolonce „Splátky/půjčky/alimenty“ neuvedla žádný údaj, přestože její měsíční závazky činily nejméně 10 997 Kč, pokud by uvedla pravdivé údaje, tak by jí půjčka poskytnuta nebyla,

        čímž společnosti Fair Credit International, SE, IČ 04424115, způsobila škodu nejméně 20 000 Kč,

      3) dne 26. 6. 2013 uzavřela v XY se společností INVESTICE.CZ, a. s., IČ 26283760, sídlo Brno-město, Radnická 376/11, Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 20131224 a byla jí poskytnuta v hotovosti částka 20 000 Kč (přímá škoda), kterou se zavázala s navýšením 15 000 Kč (celkem 35 000 Kč) splatit 14 měsíčními splátkami ve výši 2 500 Kč do 25. 8. 2014, což neučinila (z tohoto důvodu splácela i po termínu ukončení řádného splácení) a do 21. 2. 2017 uhradila 17 593 Kč (od 23. 8. 2016 splátek v rámci insolvenčního řízení), dle poškozené společnosti aktuální dlužná částka (s poplatky za nedodržení splátek) činí 17 758 Kč,
        přičemž při uzavírání smlouvy v písemnostech „čestné prohlášení a žádost o spotřebitelský úvěr“ uvedla a svým podpisem potvrdila nepravdivé skutečnosti, když neuvedla žádné další závazky a věřitele nebo půjčky, přestože její měsíční závazky činily nejméně 13 397 Kč, pokud by uvedla pravdivé údaje, tak by jí úvěr poskytnut nebyl,

        čímž společnosti INVESTICE.CZ, a. s., IČ 26283760, způsobila škodu nejméně 20 000 Kč,
      4) dne 14. 8. 2013 uzavřela v XY se společností Provident Financial, s. r. o., IČ 25621351, sídlo Praha 4, Olbrachtova 2006/9, Smlouvu o půjčce č. 575033230 (uzavřená dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), a byla jí poskytnuta v hotovosti částka 14 000 Kč, kterou se zavázala s navýšením 11 705 Kč (celkem 25 705 Kč) splatit 60 týdenními splátkami ve výši 429 Kč (měsíční splátka 2 204 Kč) do října 2014, což však neučinila, splácela nepravidelně a do 2. 10. 2015 uhradila celkem 10 609 Kč, dle poškozené společnosti zbývá uhradit 15 096 Kč,

        přičemž při uzavírání smlouvy v písemnosti „zákaznická karta“ uvedla a svým podpisem potvrdila nepravdivé skutečnosti, když v kolonce „Splátky půjček/výživné“ uvedla 2 480 Kč, přestože její měsíční závazky činily nejméně 15 897 Kč, pokud by uvedla pravdivé údaje, tak by jí půjčka poskytnuta nebyla,

        čímž společnosti Provident Financial, s. r. o., IČ 25621351, způsobila škodu nejméně 14 000 Kč,
      5) dne 2. 9. 2013 uzavřela v XY se společností Fair Credit International, SE, IČ 04424115, sídlo Praha 10, Vršovice, Kubánské náměstí 1391/11, Smlouvu o půjčce č. 004510 (uzavřená dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) a byla jí poskytnuta v hotovosti částka 15 000 (přímá škoda), kterou se zavázala s navýšením 11 100 Kč (celkem 26 100 Kč) splatit 58 týdenními splátkami ve výši 450 Kč (měsíčně 1 800) do října 2014, což neučinila (z tohoto důvodu splácela i po termínu ukončení řádného splácení) a do 21. 12. 2015 uhradila celkem 15 750 Kč, nedoplatek činí 10 350 Kč,

        přičemž při uzavírání smlouvy v písemnosti „karta zákazníka“ uvedla a svým podpisem potvrdila nepravdivé skutečnosti, když v kolonce „Splátky/půjčky/alimenty“ uvedla 2 400 Kč, přestože její měsíční závazky činily nejméně 17 613 Kč, pokud by uvedla pravdivé údaje, tak by jí půjčka poskytnuta nebyla,

        čímž společnosti Fair Credit International, SE, IČ 04424115, způsobila škodu nejméně 15 000 Kč,
    Ad C)

    dne 1. 12. 2014 uzavřela v XY se společností EC Financial Services, a. s., IČ 24243744, sídlo Praha 3 – Žižkov, Koněvova 2660/141, Smlouvu o úvěru č. 0094341 a byla jí poskytnuta v hotovosti částka 18 000 (přímá škoda), kterou se zavázala s navýšením 21 560 Kč (celkem 39 560 Kč) splatit 20 měsíčními splátkami ve výši 1 978 Kč do 1. 9. 2016 což neučinila (z tohoto důvodu splácela i po termínu ukončení řádného splácení) a do 30. 9. 2019 uhradila 16 278 Kč (následně z insolvenčního řízení celkem 16 691,08 Kč), dle poškozené společnosti aktuální dlužná částka (s poplatky za nedodržení splátek) činí 22 868,92 Kč (přímá škoda 1 308,92 Kč),

    přičemž při uzavírání smlouvy v písemnosti „žádost o úvěr“ a žádost o spotřebitelský úvěr“ uvedla a svým podpisem potvrdila nepravdivé skutečnosti, když neuvedla žádné další závazky, přestože její měsíční závazky činily nejméně 19 413 Kč, pokud by uvedla pravdivé údaje, tak by jí úvěr poskytnut nebyl,

    čímž společnosti EC Financial Services, a. s., IČ 24243744, způsobila škodu nejméně 18 000 Kč,

    Ad D)

    s podvodným úmyslem neoprávněně získat majetkový prospěch

    dne 13. 4. 2015 uzavřela v místě bydliště se společností TOMMY STACHI, s. r. o., IČ 27148084, sídlo Praha 3, Žižkov, Táboritská 1000/23, Rámcovou smlouvu o poskytování půjček na dálku, následně dne 14. 4. 2015 uzavřela v XY s uvedenou společností Smlouvu o půjčce č. 21501544 (uzavřená dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) a byla jí poskytnuta převodem na účet částka 5 000 Kč, kterou se zavázala s navýšením 6 988 Kč (celkem 11 988 Kč) splatit 12 měsíčními splátkami ve výši 999 Kč do 15. 4. 2016, což neučinila, uhradila pouze šest splátek ve výši 5 994 Kč, věřitel pohledávku postoupil k řešení společnosti ABEWY EXE GROUP, s. r. o., IČ 27944514,

    přičemž při uzavírání v uvedené Rámcové smlouvě prohlásila a svým podpisem potvrdila, že nebude o uzavření dílčí smlouvy žádat v případech, kdy bude předlužena, avšak v době, kdy o půjčku požádala, tak byla na mateřské dovolené, pobírala pouze dávky od Úřadu práce a její měsíční závazky činily nejméně 21 391 Kč, pokud by tyto skutečnosti uvedla, tak by jí půjčka poskytnuta nebyla,

    čímž společnosti TOMMY STACHI, s. r. o., IČ 27148084, způsobila škodu nejméně 5 000 Kč.

    2. Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě A) jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v bodě B) jako přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, v bodě C) jako přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě D) jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a sbíhající se přečiny zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1, písm. b), d) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 2. 2017, č. j. 3 T 146/2016-104, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2017, č. j. 7 To 330/2017-129, jí uložil podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 20 měsíců. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 2. 2017, č. j. 3 T 146/2016-104, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2017, č. j. 7 To 330/2017-129, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené společnosti Investice CZ, a. s., IČ 26283760, Brno-město, Radnická 376/11, EC Financial Services, a. s., IČ 24244744, Praha 3 – Žižkov, Koněvova 2660/141, a ABEWY EXE GROUP, s. r. o., IČ 27944514, Praha 3, Táboritská 1000/23, s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

    3. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 4 To 165/2018, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

    4. Obviněná se ani s tímto rozhodnutím neztotožnila a podala proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Urbáška dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měla za to, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

    5. Dovolatelka svou vinu v zásadě nepopírala, poukazovala však na určité skutkové a zejména právní souvislosti s tím, že jde pouze o civilně právní záležitosti, které nelze řešit trestním postihem. Nesouhlasila s právním posouzením skutku ad A) výroku o vině, namítla, že smlouva o zajišťovacím převodu práva neobsahuje všechny nezbytné náležitosti, a to konkrétně ujednání o tom, zda dlužník může splnit dluh kdykoliv i v době svého prodlení s úhradou a jaké účinky ve vztahu k rozvazovací podmínce toto splnění vyvolá. Ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu (poukázala na rozhodnutí ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2077/2016) absence takového ujednání způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva z důvodu neurčitosti ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zákoníku. Na (ne)platnost smlouvy přitom nelze usuzovat z hlediska posléze nastalých (či nenastalých) skutečností. Jelikož předmětné vozidlo na základě neplatné smlouvy o zajišťovacím převodu nemohlo být (nebylo) v majetku poškozené, nemohla ho obviněná ani zpronevěřit a dopustit se trestné činnosti kladené jí za vinu.

    6. V další části dovolatelka věnovala pozornost skutkům ad B/2), B/4) a B/5). Neuvedení dalších závazků v souvislosti s uzavřením smlouvy o půjčce podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, nemůže být – podle jejího názoru – posouzeno jak trestný čin úvěrového podvodu, neboť nejde o úvěrovou smlouvu. Podle judikatury a nezbytného restriktivního výkladu zahrnuje skutková podstata § 211 tr. zákoníku ve znaku „úvěrová smlouva“ pouze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 479 a násl. obchodního zákoníku (odkázala na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. Tpjn 301/2003, publikované pod č. 6/2004/I. Sb. rozh. tr.). Obviněná doplnila, že úvěrová smlouva a smlouva o půjčce mají řadu společných znaků, ale též značné odlišnosti, s nimiž je spojena nutnost jejich odlišení v rámci trestního práva. Na uvedeném nic nemění ani institut tzv. spotřebitelských úvěrů (smluv), kam spadají smlouvy o úvěru i půjčce. Nejde totiž o žádný zvláštní typ, ale pouze o zařazení určitých typizovaných smluv do jedné kategorie pro účely zajištění právní ochrany spotřebitele. Pokud by se na její straně (obviněné) v případech, kdy došlo k uzavření smlouvy o půjčce, mělo jednat o podvod, pak by s ohledem na zjištěné průběžné splácení, lze pochybovat o prokázání podvodného úmyslu.

    7. Nakonec dovolatelka vznesla námitky proti skutku ad D) výroku o vině. Byť odvolací soud opatrně naznačil, že předmětná smlouva o půjčce naplňuje znaky lichevní smlouvy, reagoval na tuto skutečnost zcela neadekvátně. V podstatě konstatoval, že oběť lichvy (a zřejmě i trestného činu lichvy), pokud je svéprávná, se dopouští sama trestné činnosti, když nezaplatí vše, k čemu se zavázala (včetně lichevních úroků). Taková argumentace je zcela nepřijatelná a nepochopitelná. Bylo-li v řízení prokázáno, že (obviněná) pravidelně splácela a zaplatila více, než si půjčila, je tím vyloučeno prokázání nějakého úmyslu podvodu z její strany. Tento úmysl se přitom v žádném případě nemůže vztahovat na lichevní – neoprávněnou část nároku věřitele.

    8. S ohledem na shora uvedené dovolatelka v závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 4 To 165/2018, a případně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 1 T 65/2017, v odpovídajícím rozsahu, a věc vrátil příslušnému orgánu k novému projednání a rozhodnutí.

    9. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněné písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ke skutku ad A) výroku poznamenala, že předmětná smlouva obsahovala všechny podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, včetně povinnosti věřitele plně převést vlastnické právo k vozidlu na klienta v případě zániku zajišťovacího závazku splacením úvěru, a to s důrazem na uvedený způsob splnění rozvazovací podmínky. Tu ovšem dovolatelka nesplnila a navíc s vozidlem naložila způsobem, který jí byl danou smlouvou striktně zapovězen. Odvolací soud důvodně poukázal na to, co bylo vůlí obou smluvních stran. Byly-li tyto smluvní podmínky z dovolatelčiny strany porušeny, pak i v případě neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva byla dána její odpovědnost, byť za trestný čin zpronevěry, ukončený ve stadiu pokusu, jak zcela správně dovodil soud odvolací.

    10. Státní zástupkyně se dále zaměřila na judikát Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 2077/2016, na který dovolatelka odkázala. Ten sice řeší otázku splnění obecných náležitostí každého právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku, platného v rozhodné době, nicméně se vztahuje ke zcela jiným okolnostem uzavření této smlouvy, kdy se předmětem převodu zajišťovacího práva stala nemovitost dlužníka, kterou byla věřitelka v případě neuspokojení své pohledávky oprávněna prodat a s dlužníkem se vypořádat do výše jeho závazku podle stavu získaného přebytku z uskutečněného prodeje. Důvod neurčitosti, pro který byla tato smlouva shledána ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatnou, tedy spočívá ve specifiku judikaturně řešeného případu, kterým se od okolností uzavření smlouvy v nyní posuzovaném případě liší. Tímto specifikem je smysl uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva v judikovaném případě, který by však nebylo možno naplnit v duchu stranami zamýšlených právních účinků, pokud by smluvní ujednání postrádalo v tomto směru nezbytnou míru určitosti.

    11. K dovolací argumentaci obviněné ve vztahu ke skutkům ad B/2), B/4) a B/5) státní zástupkyně konstatovala, že příslušná ujednání byla sice formálně označena jako „Smlouva o půjčce“. Nicméně po stránce obsahové se jednalo o smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., tedy smlouvy podle § 497 až § 507 obchodního zákoníku platného v rozhodné době. Znak speciální skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu § 211 tr. zákoníku „při sjednávání úvěrové smlouvy“ tak byl ve výše poukazovaných případech naplněn, aniž by bylo namístě připustit nabízenou alternativu právní kvalifikace jednání dovolatelky jako trestného činu podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku. Ani v takovém případě by ovšem neuspěla s námitkou průběžného splácení „půjček“, jelikož i tak by jednala v podvodném záměru, neboť svého budoucího věřitele uváděla v omyl o své neuspokojivé finanční situaci, vědoma si perspektivy, že na uzavření smlouvy nedosáhne, pokud by její budoucí smluvní partner znal skutečnou perspektivu návratnosti požadovaných finančních prostředků.

    12. Ke skutku ad D) státní zástupkyně poznamenala, že podpisem nepravdivého prohlášení obviněná uvedla svého smluvního partnera v omyl, a tudíž není pochyb o tom, že půjčku na svém věřiteli podvodně vylákala, neboť stanovené podmínky nemohla s ohledem na svoji finanční situaci dodržet; stalo se tak ke škodě uvedené věřitelské společnosti, odpovídající finančnímu obnosu 5.000 Kč, jak ostatně bylo v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině dovolatelce přisouzeno. Při dokonání jejího podvodného jednání již není rozhodné, do jaké výše byl vylákaný finanční obnos z její strany splacen, neboť taková okolnost spadá pouze do rámce adhezního rozhodování. V této souvislosti státní zástupkyně poznamenala, že poškozená obchodní společnost byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

    13. Podle státní zástupkyně se přitom na vyvození trestní odpovědnosti nikterak nepodílí ani lichevní aspekt jednání věřitelské společnosti, neboť dovolatelka byla uznána vinnou jednáním podvodné povahy, jehož následkem bylo způsobení škody na straně věřitelské společnosti pouze ve výši poskytnuté půjčky. Odvolací soud pak zcela příhodně poznamenal, že obviněná jako dospělá a svéprávná osoba měla možnost se s podmínkami uzavírané smlouvy seznámit a rozhodnout se, zda na ně přistoupí. Pokud tak učinila za okolností, kdy na straně svého budoucího věřitele vyvolala mylné přesvědčení, že nastavené podmínky (bez jejichž splnění by k uzavření smluvního ujednání nedošlo) dodrží, ačkoliv jí v tom objektivně bránila její neutěšená finanční situace, pak jednala v podvodném záměru. Obětí lichevního jednání jejího smluvního partnera by se mohla stát pouze tehdy, pokud by na jeho straně byly splněny všechny zákonné podmínky pro vyvození jeho trestní odpovědnosti ve smyslu § 218 tr. zákoníku, a ona by tak byla tam uvedeným způsobem omezena na svobodě svého rozhodování o okolnostech, za kterých bude nakládat se svým majetkem, resp. za kterých bude zakládat svoje závazky.

    14. Ze všech výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné M. P. tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

    15. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné. Bylo mu doručeno dne 5. 12. 2018. Případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.

    16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

    17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

    18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

    19. Všechny tři okruhy dovolacích námitek bezpochyby zapadají do kontextu právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se proto na dané otázky po věcné stránce zaměřil, obviněné ovšem v jejím názoru nepřisvědčil, naopak veškeré její výhrady hodnotil jako zjevně neopodstatněné a plně se ztotožnil jak se závěry obou soudů nižších instancí, tak s vyjádřením státní zástupkyně.

    20. Co se týče argumentace vztahující se ke skutku ad A) je nutno předeslat, že v podstatě vůbec nesměřuje k jakémukoliv zpochybnění naplnění zákonných znaků přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Na rozdíl od práva civilního, v jehož duchu se námitky obviněné nesou, je totiž z hlediska trestněprávního posouzení věci zásadní i specifické (subjektivní) vnímání konkrétní situace osobami, které se jí účastní (případného pachatele trestného činu nevyjímaje). V dané věci dovolatelka uzavřela se společností GE Money Auto, s. r. o., smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž součástí byla v oddílu č. 3 také smlouva o zajišťovacím převodu práva. Podle ní se mimo jiné v jejím čl. 3.3 zavázala bezpodmínečně a v plném rozsahu převést na věřitele (poškozenou obchodní společnost) vlastnické právo k vozidlu. Naproti tomu se věřitel v čl. 3.4 zavázal bez zbytečného odkladu po úplném zániku veškerých zajištěných závazků jejich splacením klientem, v plné výši na něj převést vlastnické právo k vozidlu. Nadto v čl. 4 všeobecných obchodních podmínek, jež byly součástí uzavřené smlouvy, je klientovi výslovně zapovězeno bez předchozího písemného souhlasu věřitele vozidlo prodat, zastavit, pronajmout, půjčit či jakkoliv jinak dát k dispozici dalším osobám.

    21. Obě strany s platností uvedených smluvních dokumentů počítaly a z takto nastavených vzájemných práv a povinností také zcela nepochybně vycházely. To ostatně potvrdila sama obviněná, když ve své výpovědi doznala, že věděla, že předmětný automobil nesmí dávat do zástavy. Proto ani později uplatněná námitka (údajné) absolutní neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva není s to ničeho změnit na závěru, že se tímto svým jednáním dopustila přečinu zpronevěry, jelikož právě k tomuto cíli její úmysl směřoval. Nad rámec již zmíněného lze doplnit, že předmětná smlouva všechny podstatné náležitosti obsahovala, a to včetně ujednání čl. 11.2, podle kterého je klient oprávněn úvěr zcela nebo zčásti splatit po celou dobu trvání úvěrové smlouvy. Jistě tedy i v době prodlení s tím, že posléze se uplatní postup podle čl. 3.4 uzavřené smlouvy.

    22. Rovněž výhrady směřující do skutků ad B2), B4) a B5) nejsou důvodné. S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neupravuje žádný specifický smluvní typ, nýbrž se vztahuje na odložené platby, půjčky, úvěry nebo jiné obdobné finanční služby poskytované nebo přislíbené spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem (§ 1). Spotřebitelem se podle jeho § 3 písm. a) pro účely tohoto zákona rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Věřitelem je podle jeho § 3 písm. b) osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu povolání. Jde tedy o několik typů smluv uzavřených mezi dvěma konkretizovanými smluvními stranami, tj. spotřebitelem na straně jedné a věřitelem, příp. zprostředkovatelem na straně druhé.

    23. Je též skutečností, že ne každou smlouvu spadající do režimu spotřebitelských úvěrů lze považovat zároveň za „úvěrovou smlouvu“ ve smyslu § 211 tr. zákoníku. Právě zmíněným pojmem se zabývá stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. Tpjn 301/2003, publikované pod. č. 6/2004/I Sb. rozh. tr. Podle právního názoru v něm formulovaného „Úvěrovou smlouvou ve smyslu § 250b tr. zák. (dnes § 211 tr. zákoníku) se rozumí smlouva o úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku. Naproti tomu pod tento pojem nelze podřadit takové typy smluv, které spočívají nikoliv v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. smlouvu leasingovou).“ Podle právní teorie je pak nutno danou optikou nahlížet i na spotřebitelské úvěry. To znamená, že určitý kontrakt, uzavřený na základě zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, aby mohl být zahrnut i do rámce § 211 tr. zákoníku, musí naplňovat znaky zmiňované smlouvy o úvěru podle obchodního zákoníku, jinak řečeno musí se jednat o úvěr poskytnutý ve formě peněžních prostředků a nikoliv např. leasing (k tomu srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 2106-7).

    24. Podle § 497 obchodního zákoníku (účinného v době všech posuzovaných skutků) se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Všechny tři smlouvy uzavřené mezi obviněnou a poškozenými společnostmi Provident Financial s. r. o., a Fair Credit International, SE, přestože byly formálně nazvány jako „smlouva o půjčce“, svým obsahem (který je rozhodujícím kritériem pro určení konkrétního smluvního typu) jednoznačně odpovídaly právě smlouvě o úvěru ve smyslu citovaného ustanovení. To je evidentní zejména z předem připravených smluvních formulářů těchto společností, jejichž předmětem může být výhradně poskytnutí finančních prostředků. Dále je zde již předem počítáno s úroky a dalšími poplatky, které je klient (dlužník) povinen, spolu s vrácením poskytnuté peněžní sumy, věřiteli uhradit (jiný postup ostatně nelze od poškozených společností ani v hypotetické rovině očekávat). Z uvedeného je zjevné, že dané kontrakty svým charakterem neodpovídají všem znakům smlouvy o půjčce upravené v § 657 a násl. (tehdy účinného) občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., na jejímž základě lze dlužníkovi přenechat nejen peníze, ale i jiné věci určené podle druhu, přičemž ujednání o úrocích není její podstatnou náležitostí.

    25. Ve všech třech případech proto jde o smlouvy úvěrové, což je zdůrazněno i odkazem na zákon č. 145/2010 Sb. Odkaz i na zákon č. 40/1964 Sb., byl nepochybně učiněn v souvislosti s obecnými pravidly závazkových právních vztahů. To je potvrzeno zněním smluv společnosti Fair Credit International, SE, kde je v čl. 4.2 výslovně uvedeno, že „půjčka poskytnutá na základě této smlouvy je spotřebitelským úvěrem v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru“. Výše přitom bylo konstatováno, že spotřebitelské úvěry, odpovídají-li svými znaky smlouvě o úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku, jsou zároveň úvěrovými smlouvami ve smyslu § 211 tr. zákoníku. Tak tomu u všech (pěti) dílčích skutků zařazených pod bod B) výroku o vině bylo, tudíž právní posouzení jako pokračujícího přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku je zcela namístě.

    26. Neopodstatněné jsou nakonec i námitky vztahující se ke skutku ad D) výroku. Nejvyšší soud nemá problém připustit, že smlouva se společností TOMMY STACHI, s. r. o., nesla znaky lichvy (dokonce si povšiml, že v posuzovaném případě zdaleka nešlo o jediný takto „výhodný“ kontrakt). Dovolatelka však naprosto pomíjí, že její trestní odpovědnost byla (nejen v tomto bodě) shledána pouze do výše skutečně (a neoprávněně) získané sumy peněz, tj. bez připočtení hodnoty přemrštěných úroků. Podstatou skutku ad D) bylo, že obviněná uvedla poškozenou obchodní společnost v omyl tím, že zamlčela podstatné údaje o své skutečné, neutěšené finanční situaci, čímž vyvolala klamavý dojem, že bude schopna půjčku i s nepřiměřeně vysokým příslušenstvím řádně splácet. Na základě tohoto jejího podvodného jednání jí jmenovaná obchodní společnost poskytla částku 5 000 Kč s tím, že pokud by znala pravdu o jejích majetkových poměrech, žádné finanční prostředky by jí nepůjčila. K dokonání trestného činu tudíž došlo již podpisem předmětné smlouvy, čímž byla způsobena škoda v podobě částky, kterou by dovolatelka bez uvedení poškozené v omyl nemohla nikdy získat a která činila 5 000 Kč (nikoliv tedy 11 988 Kč). Následnou snahu o splácení lze hodnotit pouze jako náhradu škody způsobené trestným činem. Je přitom možno se domnívat, právě snaha obviněné splátky svých úvěrů a půjček v mezích možností hradit (možná i s přihlédnutím k nevýhodným podmínkám uzavřených smluv) vedla soud prvního stupně k uložení trestu, který by za trestnou činnost dané právní kvalifikace, byl jinak považován za velmi mírný.

    27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

    P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
                      V Brně dne 23. 1. 2019

          JUDr. Jan Bláha
    předseda senátu