Rozhodnutí NS

30 Cdo 3949/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/26/2020
Spisová značka:30 Cdo 3949/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3949.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 3949/2019-183


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Michaela Nipperta, v právní věci žalobce T. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 1/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 72 Co 370, 371/2018-94, takto:

        I. Dovolání se odmítá.

        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2018, č. j. 17 C 1/2018-34, uložil žalované omluvit se žalobci formou dopisu za nemajetkovou újmu (výrok I rozsudku) v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení 70 000 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II rozsudku) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení (výrok III rozsudku). Následným usnesením ze dne 28. 6. 2018, č. j. 17 C 1/2018-42, zamítl návrh žalobce na vydání doplňujícího rozsudku.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III jej změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluvy a zadostiučinění ve výši 70 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou odškodňovacího řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 136/2012.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl.

Námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při posuzování otázky významu řízení pro žalobce odvolací soud vycházel z judikatury dovolacího soudu, pokud uzavřel, že skutečnost, že poškozený vede větší množství sporů a je zkušeným účastníkem soudních pří, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z vedených řízení staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013). Námitka žalobce, že ze strany odvolacího soudu došlo při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro žalobce k procesnímu aktivismu a nepřípustnému užití notoriet, a to nad rámec tvrzení účastníků, také neobstojí, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při hodnocení skutečnosti, že žalobce vede řadu obdobných sporů, vycházel z § 121 o. s. ř., podle něhož není třeba dokazovat skutečnosti známé soudu z jeho činnosti. Ke skutečnostem známým soudu z jeho úřední činnosti je soud naopak povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníkem tvrzeny či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 418/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016).

Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda je poskytnutí zadostiučinění v penězích subsidiární formou satisfakce k odškodnění ve formě omluvy, resp. konstatování porušení práva, je namístě učinit závěr, že na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Odvolací soud uzavřel, že omluva je přiměřeným zadostiučiněním, jelikož „význam předmětu řízení byl pro žalobce (…) významně snížen, pročež doba posuzovaného řízení nemohla jeho psychickou sféru nikterak zásadně negativně zasáhnout“, čímž rozhodl v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009).

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávného posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení. Ze skutkových zjištění v nyní posuzované věci nevyplývá, že by projednávání věci na více stupních soudní soustavy bylo způsobeno nerespektováním závazného právního názoru soudu vyššího stupně nebo nálezu Ústavního soudu, který byl nalézacímu soudu z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo z důvodu nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady rozhodnutí soudu nižšího stupně [k zohlednění pochybení soudů a následnému rušení rozhodnutí soudem vyššího stupně v rámci kritéria postup orgánu veřejné moci srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část IV, odst. c)]. Pokud by snad žalobce namítal, že tomu tak bylo, šlo by o námitku do skutkových zjištění, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Otázka, zda žalobce zneužil svého práva na soudní ochranu, pokud neuplatnil nárok na kompenzaci za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení již v samotném odškodňovacím řízení, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se jedná o otázku, kterou odvolací soud posuzoval v odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k výroku, kterým rozhodl o nákladech řízení. Nákladový výrok ovšem žalobce svým dovoláním nenapadl a ani jej podle § 238 odst. 1 písm. h) napadnout nemůže, neboť takové dovolání je objektivně nepřípustné. Nadto Nejvyšší soud podotýká, že proti rozsudku odvolacího soudu byla v tomto rozsahu podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud svým usnesením ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 941/19, odmítl.

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. 5. 2020


JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu