Rozhodnutí NS

24 Cdo 3964/2018

citace  citace s ECLI
Název judikátu:K nabytí vlastnictví od nevlastníka do 31. 12. 2013
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/02/2019
Spisová značka:24 Cdo 3964/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3964.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Neplatnost právního úkonu
Dobrá víra
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/08/2019
III.ÚS 2576/19
III.ÚS 2576/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
09/17/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 3964/2018-198



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 697 97 111, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, se sídlem v Brně, Příkop 11, proti žalovaným 1) F. Č., narozenému dne XY, a 2) E. Č., narozené dne XY, oběma společně bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká 143, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 15 C 155/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 16. května 2018, č. j. 59 Co 405/2017-155, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Uherském Hradišti (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. září 2017, č. j. 15 C 155/2014-128, určil, že žalobkyně je vlastnicí označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 16. května 2018, č. j. 59 Co 405/2017-155, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku tak, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., kdy vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, neboť „podcenil význam zásady materiální publicity, která ve svém důsledku ‚chrání subjekty jednající v dobré víře v pravdivost a úplnost zápisu. ‘“ Dále vytýkají odvolacímu soudu, že „při hodnocení důkazů zjevně přecenil ‚přiměřenou opatrnost‘, kterou bylo dle úvah odvolacího soudu možné rozumně očekávat od každého jiného člověka při nabývání vlastnictví za stejných skutkových okolností jako v případě dovolatelů, a to na úkor jejich dobré víry.“

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že - vyjma níže rozvedeného tvrzení dovolatelů o nesouladu rozsudku odvolacího soudu s dále označenou judikaturou Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) - dovolatelé v dovolání právně relevantním způsobem nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z obsahu dovolání nevyplývá, že by dovolatelé ve shora připomenutém rámci právně relevantním způsobem (tj. ve smyslu § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř.) vymezili některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání. Přitom jimi v dovolání uplatněná skutková či právní polemika přípustnost jejich dovolání nezakládá.

Ústavní soud v nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.

Za řádné dovolání lze tak považovat tu část dovolání, v níž dovolatelé uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti dovolání vymezují s tím, že (ve stručnosti shrnuto z obsahu dovolání) odvolací soud se při řešení právní otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka podle dosavadní právní úpravy odchýlil od judikatury Ústavního soudu prezentované nálezem ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12), a že dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu tak byl „porušen princip závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu.“

Z dovolání je dále zřejmé, že dovolatelé konkrétně brojí proti závěru odvolacího soudu, že nebyly v postavení dobrověrných nabyvatelů. Zjevně pak napadají skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, tedy mj. i tu část, v níž odvolací soud - s ohledem na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, - v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku mj. vyložil: „Nelze ponechat stranou individuální okolnosti daného případu, z nichž vyplývá vědomost žalovaných o tom, že pozemky byly v minulosti vykoupeny pro účely výstavby bytového domu, jakož i o tom, že otázka zápisu vlastnictví státu k vykoupeným pozemkům nebyla spolehlivě vyřešena. Žalovaní sami v odvolání připustili, že v roce 2000 byli obecně seznámeni s tím, že pozemky byly vykoupeny, byly sloučeny do jedné parcely a s tím, že bude zpracován nový geometrický plán odpovídající současnému stavu a že probíhají jednání, aby tento stav mohl být zanesen do katastru nemovitostí.“

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel při rozhodování odvolací soud (ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá – viz dále). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014].

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku - ve vazbě též na převzatá skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně - je zcela zřejmý jak zjištěný skutkový základ věci, rozsah a hodnocení v řízení provedených důkazů, tak i právní posouzení věci.

V posuzované věci odvolací soud na podkladě skutkového zjištění, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, dospěl k závěru, že žalovaní nebyli v postavení dobrověrných nabyvatelů. Odvolací soud přitom vycházel též z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a v souladu s ním se zaměřil rovněž na subjektivní okolnosti daného případu.

Jestliže za této skutkové situace odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelé nebyli při nabývání předmětného nemovitého majetku v dobré víře a že již pro absenci dobré víry nelze uzavřít, že byly naplněny podmínky ve smyslu skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka podle judikatury Ústavního soudu (především jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12), pak stěží lze tomuto právně kvalifikačnímu závěru oponovat, neboť je výrazem logické úvahy, má podklad v obsahu spisu, a naopak není důsledkem interpretačního ani aplikačního excesu rozhodujícího soudu při řešení tvrzené konkurence vlastnických práv k témuž nemovitému majetku.

Odvolací soud přitom důsledně reflektoval judikaturu Ústavního soudu, který mj. např. v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, připomenul ze své nálezové judikatury, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.

Jelikož tedy skutková zjištění, jež se stala právně významnými z pohledu řešení otázky dobré víry žalovaných, tj. zda je bylo lze či nikoliv považovat za dobrověrné nabyvatele ve smyslu relevantní nálezové judikatury Ústavního soudu, nelze v dovolacím řízení nijak revidovat, je nasnadě, že pakliže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně s ohledem na učiněná skutková zjištění dospěl k závěru, že žalovaní při nabývání předmětného nemovitého majetku nebyli v postavení dobrověrných nabytelů, nebyly tím již z tohoto důvodu splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku od nevlastníka.

Nejvyšší soud tudíž neshledal, že by se v daném případě odvolací soud při řešení právní otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka za dané skutkové konstelace dopustil pochybení ve smyslu dovolateli tvrzeného nerespektování předmětné (v dovolání označené) nálezové judikatury Ústavního soudu. A jak již bylo uvedeno shora, nesouhlas dovolatelů se skutkovými zjištěními, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel, představuje pouhou skutkovou polemiku, jež sama o sobě přípustnost jejich dovolání nezakládá. Pokud pak dovolatelé na podkladě jimi tvrzené skutkové verze případu dospívají k jinému právnímu posouzení věci, jež předkládají jako oponentní právní názor vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nelze ani v tomto směru přisvědčit dovolací argumentaci ve smyslu založení přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že jestliže při posuzování podmínek z hlediska nabytí nemovitosti od nevlastníka soud dospěje na podkladě provedeného dokazování k závěru, že účastník, u nějž je třeba se zabývat otázkou nabytí vlastnictví od nevlastníka, nebyl v postavení dobrověrného nabyvatele, je již z povahy věci nadbytečné posuzovat naplnění dalších znaků skutkové podstaty „nemo plus iuris“, poněvadž absence postavení dobrověrného nabyvatele znemožňuje nabytí vlastnictví z tohoto důvodu; k takové situaci došlo i v posuzovaném případě, v důsledku čehož soud prvního stupně podané žalobě vyhověl a odvolací soud toto prvoinstanční rozhodnutí jako věcně správné, reflektující zmíněnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu i již ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle § 219 o. s. ř., potvrdil.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 2. 5. 2019


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu