Rozhodnutí NS

30 Cdo 2294/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/03/2020
Spisová značka:30 Cdo 2294/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2294.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2294/2019-246


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce M. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 70/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11 2018, č. j. 11 Co 312/2018-168, takto:

      I. Dovolání se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2018, č. j. 10 C 70/2017-112, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 195 00 Kč s příslušenstvím a poskytnout mu omluvu blíže specifikovaného znění (výrok I rozsudku) a vyslovil dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, o věci samé, potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 195 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky správního řízení a navazujícího řízení před správními soudy o žádosti o poskytnutí informace ze dne 14. 12. 2005 vedeného u Obvodního ředitelství Policie České republiky Praha II a u Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy.

O nároku žalobce bylo již v minulosti rozhodnuto meritorně soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud jako soud dovolací však jejich rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015 (dále jen „předchozí rozsudek“). Nejvyšší soud dospěl k závěru o nemožnosti aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) na posuzovaný případ, neboť „závazek, jehož splnění se dovolatel na orgánu veřejné moci podanou žalobou domáhal, nepochybně není závazkem civilní (soukromoprávní) povahy ve smyslu judikatorního a doktrinálního výkladu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nelze tak činit závěr o jednotě řízení před správními úřady a správními soudy a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek“. Věc byla následně vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu po změně žaloby vyloučil část řízení k samostatnému projednání a dále rozhodoval jen o té fázi řízení, která probíhala před správními soudy. Ve věci pak znovu meritorně rozhodl způsobem výše popsaným.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl.

Žalobce ve svém dovolání identifikuje tři skupiny otázek, které byly podle jeho názoru odvolacím soudem vyřešeny nesprávně. První skupina otázek se týká zvýšeného významu řízení, jehož předmětem je právo na informace, a s tím souvisejícího posouzení přiměřenosti délky řízení. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že význam takového řízení nebyl v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešen, explicitně byl zvýšený význam přiznán pouze judikaturou Nejvyššího správního soudu. Dle žalobce odvolací soud neposuzoval přiměřenost délky řízení z pohledu jeho zvýšeného významu, ačkoliv jde o nejdůležitější kritérium uvedené v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“).

Druhá skupina otázek se týká aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) na řízení před správními úřady a navazujících otázek okamžiku skončení řízení a příslušného orgánu státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení právní otázky podle názoru uvedeného v předchozím rozsudku dovolacího soudu v této věci, která sice byla již Nejvyšším soudem řešena, nicméně by měla být vyřešena jinak s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a judikaturu Ústavního soudu.

Žalobce v této souvislosti namítá, že dovolací soud nesprávně vyložil pojem „civil rights“ obsažený v Úmluvě, který má autonomní výklad a nelze jej ztotožňovat s „občanským právem“ či „soukromým právem“ jakožto s odvětvími českého práva. Poukazuje přitom na rozhodnutí ESLP č. 45835/05 ze dne 31. 7. 2012 ve věci Shapovalov proti Ukrajině, č. 31475/05 ze dne 26. 5. 2009 ve věci Kenedi proti Maďarsku, č. 46809/99 ze dne 28. 9. 2004 ve věci Loiseau proti Francii, a nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. II ÚS 217/19. Podle názoru žalobce se naprostá většina žádostí o informace týká svobody slova a projevu, tedy občanského práva zaručeného čl. 10 Úmluvy, a vztahuje se na něj i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tomu tak bez ohledu na okolnost, zda o informace žádá novinář, spisovatel, historik či kterýkoliv jiný občan, protože právo na svobodu slova a projevu má každý. Informace požadované žalobcem od Policie České republiky se netýkaly něčeho abstraktního či obecného, ale měly vztah k osobě žalobce a měly dopad do jeho profesní sféry. Vyhodnocení shora uvedené právní otázky pak má důsledky hmotné i procesní povahy, a to především z důvodu, že na věc je třeba aplikovat závěry vyjádřené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). V posuzované věci se existence nemajetkové újmy měla presumovat a délka řízení měla být posuzována jako jeden celek. V této souvislosti žalobce také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně okamžiku skončení řízení, který má význam pro počátek běhu promlčecí lhůty, neboť tím je pro žalobce poslední rozhodnutí, které bylo v řízení (jako celku) vydáno, nikoliv pravomocné skončení řízení před soudy. V důsledku právního názoru Nejvyššího soudu v předchozím rozsudku, kterým se soudy nižších stupňů řídily a který je podle žalobce zjevně nesprávný, bylo v řízení jednáno se dvěma organizačními složkami státu, ačkoliv mělo být jednáno s Ministerstvem financí. V této souvislosti bylo dovolatelem poukazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014.

Třetí skupina otázek se týká posouzení nepřiměřenosti délky samotného kompenzačního řízení a s tím související otázky podjatosti soudkyně rozhodující v tomto řízení. Přípustnost žalobce spatřuje v tom, že se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že chybně nepřiznal žalobci navýšení zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení, ač pro takové zvýšení byly splněny předpoklady. Zároveň měl odvolací soud dle názoru žalobce vyhovět jeho námitce podjatosti, neboť soudkyně takto posuzovala svůj vlastní nesprávný úřední postup v daném kompenzačním řízení.

Vzhledem k vzájemné závislosti prezentovaných námitek se dovolací soud nejprve zabýval otázkou aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy na posuzované řízení, která však nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení odvolací soud nevykládal pojem „právo na informace“ podle významu, který je mu připisován ve vnitrostátním právu, jak tvrdí žalobce. Již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vychází z rozhodovací praxe ESLP, a ohledně samotné otázky, zda obecné právo na přístup k informacím spadá pod pojem „občanská práva nebo závazky“ ve smyslu Úmluvy, vyplývá z rozhodovací praxe ESLP naopak negativní závěr (k tomu viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 26. 3. 1987, ve věci Leander proti Švédsku, stížnost č. 9248/81).

Ve věcech řešených ESLP, na něž žalobce poukázal (konkrétně ve věci Shapovalov proti Ukrajině, rozhodnutí ze dne 31. 7. 2012, stížnost č. 45835/05, ve věci Kenedi proti Maďarsku, rozhodnutí ze dne 26. 5. 2009, stížnost č. 31475/05, ve věci Loiseau proti Francii, rozhodnutí ze dne 28. 9. 2004, stížnost č. 46809/99), byl dosah článku 6 odst. 1 Úmluvy dovozen s ohledem na skutečnost, že neposkytnutí informace mělo přímý dopad do osobních poměrů (konkrétně profesní činnosti) stěžovatelů, což není případ žalobce. Skutečnost, že žalobci bylo neposkytnutím požadovaných informací zasaženo do jeho osobní sféry, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Námitka dovolatele v daném směru je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V uvedených souvislostech patří připomenout, že obecné právo na informace nelze vyvodit z čl. 10 Úmluvy, což potvrzuje rozhodnutí ESLP ze dne 8. 11. 2016, ve věci Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, stížnost č. 18030/11 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2508/2018). Na nyní projednávaný případ tudíž nelze ani bez dalšího aplikovat závěry vyjádřené ve Stanovisku, včetně judikaturou ESLP dovozené vyvratitelné právní domněnky vzniku nemajetkové újmy.

Co se pak týče žalobcem odkazovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 217/19, žalobce opomíná, že v něm Ústavní soud odkazoval na judikaturu ESLP, jež se týkala případů, kdy neposkytnutí informace mělo přímý dopad do osobních poměrů stěžovatelů. Krom toho usnesení Ústavního soudu zásadně nejsou závazná erga omnes a nelze je považovat za precedenčně významná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 uveřejněný pod číslem 190/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Přípustnost dovolání není založena ani souvisejícími otázkami okamžiku skončení řízení ve vztahu k promlčecí lhůtě a orgánu příslušného jednat za žalovanou, neboť jejich nesprávné posouzení záviselo na chybném odmítnutí aplikace čl. 6 Úmluvy. Jelikož odvolací soud vzhledem k výše uvedenému předmětný článek správně a v souladu se závazným názorem Nejvyššího soudu v předchozím rozsudku neaplikoval, neodchýlil se od ustálené judikatury ani při řešení těchto otázek. Proto i veškeré odkazy žalobce na ustálenou judikaturu nejsou pro posouzení této projednávané věci přiléhavé.

Námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při posuzování otázky významu řízení pro žalobce odvolací soud vycházel z judikatury dovolacího soudu, podle níž význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud soud vyhodnotil konkrétní význam řízení pro žalobce jako minimální, neboť ten sám v odvolání uváděl, že poskytnutí informací pro něj mělo význam jen tehdy, pokud by byly poskytnuty bez prodlení, a následně posoudil celkovou délku řízení jako přiměřenou, nejedná se ze strany odvolacího soudu o odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

Pouze pro úplnost lze zmínit, že otázku významu předmětu řízení pro účastníka by bylo možné posuzovat (z důvodů výše vysvětlených) toliko pouze ve vztahu k řízení před správním soudem. Pokud se jedná o jeho význam v obecné rovině, ten, jelikož jej ESLP nepovažuje za zvýšený, je standardní. Opakuje-li žalobce skutečnosti, které nebyly prokázány, z nichž dovozuje, že význam řízení pro něj byl vyšší, nejedná se o relevantní dovolací argument.

Námitka žalobce, že při posuzování výše odškodnění za nepřiměřenou délku původního řízení je možno přihlédnout i k délce samotného řízení kompenzačního a v něm přiznanou částku odškodnění přiměřeně zvýšit, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě nebylo původní řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Co se týče otázky námitky podjatosti, dovolatel touto námitkou v dovolání uplatňuje zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež má spočívat v tom, že v řízení rozhodovala vyloučená soudkyně. Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím § 237 o. s. ř. je tudíž i tato dovolací argumentace právně bezcenná.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 3. 2020


JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu