Rozhodnutí NS

24 Cdo 4627/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/17/2019
Spisová značka:24 Cdo 4627/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.4627.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 4627/2018-162



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce P. D., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova č. 46, za účasti CONING s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého č. 1161/1b, IČO 60915986, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, o vkladu zániku zástavního práva do katastru nemovitostí a nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 109/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2018 č. j. 4 Co 286/2017-111, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    Odůvodnění:

    Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2018 č. j. 4 Co 286/2017-111 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce rozsahu, v jakém se věcí vkladu práva do katastru nemovitostí zabývá soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3546/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3945/2011, uveřejněný pod číslem 36/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a z nich vyplývající právní závěr, že soud, který na základě podané žaloby v řízení podle části páté občanského soudního řádu projednává a rozhoduje věc vkladu práva do katastru nemovitostí, v níž byl rozhodnutím katastrálního úřadu návrh na vklad zamítnut, se může (protože projednává a rozhoduje znovu právě takový návrh) věcí zabývat jen v rámci těch zákonných hmotněprávních limitů, jež jsou stanoveny pro rozhodnutí o takové věci samotnému katastrálnímu úřadu; jinými slovy, omezení daná katastrálnímu úřadu pro zkoumání právního úkonu, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 17 odst. 1 katastrálního zákona (dříve ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), se uplatní také v následném (navazujícím) soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu o téže věci].

    Nad rámec uvedeného lze dodat, že dovolatel ani řádně nevymezuje dovolací důvod (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.), když nespecifikuje, v čem má být podle něj nesprávné právní posouzení věci ohledně závěru, že dovolatelem předložená listina vybočuje z rozsahu hmotněprávních kritérií, která náleží k přezkumu katastrálnímu úřadu, potažmo následně soudu v řízení o vkladu práva do katastru nemovitostí podle části páté občanského soudního řádu, když dovolatel nadále setrvává na svých žalobních tvrzeních (že na základě vystavené kvitance z roku 2002 od předchozího zástavního věřitele, potvrzující zánik pohledávky splněním a spolu s tím zároveň potvrzující i zánik zástavního práva č. j. V2 2183/1996, váznoucího na nemovitých věcech zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, mělo podle jeho tvrzení spolu se zánikem věřitelovy pohledávky zaniknout i zástavní právo č. j. V2 2184/1996, váznoucí na jiných nemovitých věcech, když zajišťovalo pohledávku uvedenou v kvitanci, ačkoli o tomto zástavním právu se na rozdíl od zástavního práva č. j. V2 2183/1996 předmětná kvitance nezmiňovala), aniž by přitom řádně zpochybnil výše předestřenou argumentaci odvolacího soudu souladnou s rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou se s námitkou dovolatele již odvolací soud vypořádal. Námitka dovolatele o zániku zástavního práva č. j. V2 2184/1996 splněním zajišťované pohledávky může mít prostor v řízení o žalobě podle části třetí občanského soudního řádu o určení, že nemovité věci nejsou zatíženy zástavním právem. Jestliže však v předložené kvitanci nebyl potvrzen zánik zástavního práva č. j. V2 2184/1996, je správný závěr nižších soudů, že obsah předložené vkladové listiny neodůvodňoval navrhovaný vklad (srov. ustanovení § 17 odst. 1 písm. b/ zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí), když se obsah listiny netýkal nemovité věci, které se týká navrhovaný vklad, a že katastrálnímu úřadu nenáleží, aby si dovozoval, zda na základě zániku dluhu, jehož se týká předložená kvitance, zaniklo i zástavní právo č. j. V2 2184/1996.

    Bez povšimnutí nelze ponechat stranou ani skutečnost, že účastnice CONING s.r.o. v řízení předložila rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2010 č. j. 38 Co 7/2010-152, jímž byla jejímu právnímu předchůdci přiznána pohledávka, která měla podle dovolatelem předložené kvitance z roku 2002 zaniknout splněním (srov. ustanovení § 17 odst. 5 věty první zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, podle něhož skutečnosti uvedené v odstavcích 1 až 4 přezkoumává katastrální úřad i na základě listin předložených účastníky, popřípadě soudem nebo soudním exekutorem ke vkladovému řízení).

    Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že má být právní otázka (kterou dovolatel ani nevymezuje) vyřešena dovolacím soudem jinak, neboť spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál.

    Jelikož dovolání není přípustné, nezabýval se dovolací soud ani tím, zda je řízení zatíženo některou z vad řízení (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.).

    Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

    Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


    V Brně dne 17. 12. 2019


    JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
    předseda senátu