Rozhodnutí NS

21 Cdo 4034/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/25/2020
Spisová značka:21 Cdo 4034/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4034.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 1398/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 4034/2019-261


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. Č., narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované České republice – Krajskému soudu v Českých Budějovicích se sídlem v Českých Budějovicích 7, Zátkovo nábř. č. 10/2, IČO 00215686, o 754 217 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 48/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. srpna 2019 č. j. 61 Co 123/2019-221, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2019 č. j. 61 Co 123/2019-221 neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

V posuzovaném případě dovolatel své dovolání založil výlučně na argumentaci, kterou zdůvodňuje svůj nesouhlas se závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 č. 161/2014 Sb. a ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ohledně právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2014 a aktivní legitimace České republiky k podání ústavní stížnosti, která uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje.

Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k závěru, že žalobci nevzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za jím uvedené období do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 97/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 254/2017, který obstál i v ústavní rovině, neboť proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1831/18 odmítl, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5170/2017, který rovněž obstál i v ústavní rovině, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2673/18, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018
sp. zn. 21 Cdo 2237/2018, u nějž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3692/18; všechna uvedená rozhodnutí vycházejí z právního názoru uvedeného v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ve kterém Ústavní soud podal komplexní ústavněprávní výklad právních účinků derogačního nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 na platové nároky soudců založené v letech 2013 a 2014 (vztahující se též na období 2011 až 2012) a který je pro obecné soudy, tedy i pro Nejvyšší soud, v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný; k aplikaci čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2673/18 (kterým byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5170/2017) a v něm uvedený závěr, že „z Úmluvy ani čl. 1 Dodatkového protokolu k ní nevyplývá žádné právo na pokračování výplaty platu v určité výši (bod 20.)“ a že „stěžovateli nesvědčilo legitimní očekávání nabytí majetku“].

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře několikrát vyjádřil k závaznosti svých nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v němž se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Podle převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí, ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidendi (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12 nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2127/14). Ústavní soud zde vyložil, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá pro obecné soudy povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se opíral výrok předmětného nálezu. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedený přístup akceptoval ve své judikatuře i Nejvyšší soud (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2020


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu