Rozhodnutí NS

22 Cdo 3001/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/18/2018
Spisová značka:22 Cdo 3001/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3001.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3001/2018-155


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Sázavská Suites, družstvo, se sídlem v Praze 2, Sázavská 914/8, IČO: 48032140, zastoupené Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 320/49, proti žalované Sázavská 6 s. r. o., se sídlem v Praze 2, Sázavská 915/6, IČO: 27169235, zastoupené Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, o výkonu práva z věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 139/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 28 Co 304/2017-135, takto:


I. Dovolání se odmítá.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 27 C 139/2010-114, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna odstranit krytá garážová stání na pozemku v k. ú. V., obci P. (dále jen „předmětný pozemek“), předat žalobci klíče od vrat k průjezdu domu na předmětném pozemku a strpět užívání předmětného pozemku a průjezdu domem na předmětném pozemku za účelem vstupu, chůze a vjezdu vozidly (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 28 Co 304/2017-135, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do návrhu na uložení povinnosti předat žalobci klíče od vrat k výjezdu domu na předmětném pozemku a strpět užívání předmětného pozemku a průjezdu domem na předmětném pozemku za účelem vstupu, chůze a vjezdu vozidly a ve výroku o náhradě nákladů řízení; dále rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti odstranit krytá garážová stání na předmětném pozemku zrušil a v této části řízení zastavil (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které spatřuje přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o otázku: „když byl výkon práva z věcného břemene při změně poměrů neúčelný, je možné tento výkon práva bez náhrady odepřít?“ Odvolací soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 346/2006), podle níž je-li výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni nadále sice neúčelný, ale možný, může soud na návrh za náhradu nadále existující věcné břemeno zrušit nebo omezit. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že výkon práva odpovídacího věcnému břemeni je možný, ale neúčelný. Došlo-li fakticky ke stavu, jakoby věcné břemeno bylo zrušeno bez náhrady, došlo k obejití právního předpisu a citovaného judikátu. Navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení nebo aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že bude žalobě vyhověno.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalobce pokládá otázku, zda v případě, kdy byl výkon práva z věcného břemene při změně poměrů neúčelný, je možné tento výkon práva bez náhrady odepřít.

Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí není založeno.

Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční, jejíž uplatnění mimo jiné znamená, že soud je vázán ve sporném řízení žalobním návrhem, vymezujícím předmět řízení, nejde-li o některou ze zákonem stanovených výjimek (o ty se však v dané věci nejedná). Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný nárok, který je vymezen předmětem (žalobním návrhem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000 (uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod pořadovým č. C 1 103)].

V dané věci žalobce podal žalobu na plnění, v níž se domáhal výkonu práva z věcného břemene (uložení povinnosti žalované předat žalobci klíče od vrat za účelem vstupu, chůze a vjezdu vozidly a strpění užívání pozemku a průjezdu). Žalobce se tak domáhal ochrany tvrzeného práva služebnosti tzv. konfesorní žalobou (actio confesoria), kde je soud žalobním návrhem vázán. S takovým typem žalobního požadavku není spojena žádná náhrada, neboť žalobce žádá od soudu pouze potvrzení práva, které mu má z věcného břemene svědčit a do kterého měla žalovaná protiprávně zasahovat. Žalobce se tak domáhal vydání tzv. deklaratorního rozhodnutí, kterým soud nezakládá dosud neexistující práva a neukládá dosud neexistující povinnosti, ale pouze deklaruje rozsah již existujících práv, resp. povinností. Soud tedy sám v dané věci nemohl za případnou náhradu věcné břemeno zrušit nebo omezit (i kdyby snad pro takový postup byly splněny hmotněprávní předpoklady, což dovolací soud nijak nehodnotí), neboť žalobce se podle obsahu žaloby zrušení ani omezení věcného břemene v této věci nedomáhal. Taková žaloba ostatně směřuje k vydání tzv. konstitutivního rozhodnutí.

Jestliže dovolatel naznačuje, že „je-li výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu nadále sice neúčelný, ale možný, může soud na návrh za náhradu dále existující břemeno zrušit nebo omezit“ s tím, že nalézací soudy dospěly k závěru, že výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu je možný, ale neúčelný, není dovolacímu soudu především vůbec zřejmé, jak by se měl takový závěr soudů (pokud by jej skutečně zaujaly) projevit v poměrech souzené věci. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 346/2006 je zcela nepřípadný již proto, že v dané věci šlo o určení, že „nemovitost není zatížena věcným břemenem a o vzájemném návrhu na určení, že nemovitost je zatížena věcným břemenem“, zatímco v předmětné věci se jednalo o výkon práv z věcného břemene.

Jen zcela na okraj pak Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je argumentačně založeno mimo jiné na závěru, že ze strany žalobce se jedná o šikanózní výkon práva, jde tedy o zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., které nepožívá ochrany. S tím závěrem odvolacího soudu pak dovolání nepolemizuje vůbec.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 9. 2018


Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu