Rozhodnutí NS

11 Tdo 1507/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/31/2020
Spisová značka:11 Tdo 1507/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.1507.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Trest
Trest odnětí svobody
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 1507/2019-714


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněného O. S., narozeného XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 11. 2018, č. j. 55 To 130/2018-637, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 133/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného O. S. odmítá.


Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení



1. Obviněný O. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 3. 2018, č. j. 2 T 133/2017-600, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněnou N. K., a to následovně:

Obviněný O. S. sám:

v období od roku 2014 do poloviny měsíce dubna roku 2017 na různých místech okresu Olomouc, distribuoval psychotropní látku metamfetamin (pervitin), a to nejméně následujícím osobám:

- T. K., kterému v přesně nezjištěné době od měsíce září roku 2016 do ledna roku 2017, v nejméně 5 případech předal či prodal za finanční částku od 500 Kč do 1 000 Kč za dávku, nejméně 1 gram psychotropní látky metamfetamin (pervitin), přičemž k předávkám docházelo na různých místech v XY,

- F. N., kterému v přesně nezjištěné době od počátku roku 2017 do konce měsíce března roku 2017, v nejméně 5 případech prodal za finanční částku do 1 000 Kč za dávku, přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin), přičemž k předávkám docházelo na různých místech v XY a v XY ve XY baru,

- P. N., kterému v přesně nezjištěné době od měsíce listopadu roku 2016 do konce měsíce března roku 2017, ve 4 případech směnil za protislužbu řízení auta, přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin), přičemž k předávkám docházelo na různých místech v XY,

- Z. Z., které v přesně nezjištěné době od měsíce prosince roku 2016 do měsíce ledna roku 2017, v 5 případech zdarma předal přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin), celkem však předal nejméně 0,5 gramů, přičemž k předávkám docházelo na různých místech v XY,

- D. J., kterému v přesně nezjištěné době od podzimu roku 2016 do měsíce dubna roku 2017, ve 20 až 30 případech z části předal a z části prodal za finanční částku 200 Kč za dávku, přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin), přičemž k předávkám docházelo na různých místech v XY,

- A. G., které v přesně nezjištěné době od roku 2014 do počátku měsíce března roku 2017, v prvním případě v průběhu roku 2014 směnil za pohlavní styk nejméně 0,6 gramů psychotropní látky metamfetamin (pervitin), v 6 případech v průběhu roku 2015 předal vždy v papírovém psaníčku přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin), a v přesně nezjištěném počtu případů v průběhu let 2016 a 2017 prodal za finanční částky od 1 000 Kč do 1 500 Kč za dávku, celkem až 12 gramů psychotropní látky metamfetamin (pervitin), přičemž k předávkám docházelo na různých místech v XY a v jednom případě v XY,

- J. V., kterému v přesně nezjištěné době od léta roku 2016 do počátku měsíce dubna roku 2017, v nejméně 10 případech prodal za finanční částku 300 Kč za dávku, přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin), přičemž k předávkám docházelo na různých místech v XY,

- V. P., kterému v přesně nezjištěné době od měsíce prosince roku 2016 do poloviny měsíce dubna 2017, v 5 případech prodal za finanční částku 500 Kč za dávku, přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin), přičemž k předávkám docházelo na různých místech v XY,

- M. R., kterému v přesně nezjištěné době od měsíce listopadu roku 2016 do poloviny měsíce dubna roku 2017, v 5 případech prodal za finanční částku 200 Kč a v jednom případě za 1 500 Kč za dávku, přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin), přičemž k předávkám docházelo na různých místech v XY,

- L. L., kterému v přesně nezjištěné době od měsíce října roku 2016 do poloviny měsíce dubna roku 2017, v 10 případech prodal za finanční částky od 200 Kč do 500 Kč za dávku, přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin), přičemž k předávkám docházelo na různých místech v XY,

- R. B., kterému v přesně nezjištěné době od podzimu do konce roku 2016, v 5 případech prodal za finanční částku 200 Kč za dávku, přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin), přičemž k předávkám docházelo na různých místech v XY,

- M. H., které v přesně nezjištěné době od měsíce října roku 2016 do poloviny měsíce dubna roku 2017, v 10 případech z části předal a z části prodal za finanční částky od 300 Kč do 500 Kč za dávku, přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin), přičemž k předávkám docházelo na různých místech v XY,

obviněný O. S. a obviněná N. K. společně:

- v přesně nezjištěné době od počátku roku 2016 do měsíce března roku 2017, každý z obžalovaných ve 20 až 30 případech prodali za finanční částku od 200 Kč do 300 Kč za dávku přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin), O. F., přičemž k předávkám docházelo v místě jejich tehdejšího bydliště v XY na ul. XY,

a takto jednali v rozporu s Jednotnou Úmluvou o omamných látkách, která byla pro Českou republiku publikována vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 47/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů, kde je metamfetamin uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb.,

a přičemž obžalovaný O. S. se předmětného jednání dopustil, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 1 T 51/2014, odsouzen pro zvlášť závažný zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odstavec 1, 2 písmeno c) trestního zákoníku a pro přečin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odstavec 1 trestního zákoníku, mimo jiné k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let.

2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku blíže specifikoval.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal následně obviněný odvolání, k němuž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně obviněného v celém rozsahu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu jej pak nově uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s obviněnou N. K., který obviněný spáchal týmž jednáním, kterým jej uznal vinným soud prvního stupně, avšak s výjimkou distribuce pervitinu L. L., ohledně níž podle § 259 odst. 1 tr. řádu trestní věc vrátil soudu prvního stupně s tím, že je nutno učinit ve věci rozhodnutí nové. Za uvedený trestný čin pak odvolací soud obviněnému nově uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. věcí, blíže vymezených ve výroku jeho rozsudku. V neposlední řadě odvolací soud rozhodl, že jinak zůstává napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

II.
Dovolání a vyjádření k němu


4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.

5. V samotném dovolání obviněný nejprve rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, načež připomíná, že v nyní projednávané trestní věci byl na jeho osobu vypracován znalecký posudek ze dne 18. 6. 2017 z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, a to znalci MUDr. Jiřím Kovářem a PhDr. Pavlem Koldou, načež obviněný připomíná jeho dílčí závěry, avšak posléze poukazuje na skutkové okolnosti jiné trestní věci (vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 108/2016), kdy dovozuje, že se dané trestné činnosti nemohl dopustit ve stavu výrazné akutní intoxikace pervitinem. Závěrem této části dovolání obviněný poukazuje na dikci ustanovení § 40 odst. 1 tr. zákoníku.

6. Obviněný dále uvádí, že celková doba, po kterou by měl setrvat ve výkonu trestu odnětí svobody, činí nyní 11 let a 6 měsíců, a to s ohledem na jeho předchozí odsouzení. K tomu obviněný dodává, že až do svého vzetí do vazby nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a veškerou trestnou činnost spáchal jako osoba blízká věku mladistvých a v důsledku jeho závislosti na omamných prostředcích, kdy si trestnou činností opatřoval prostředky pro získání omamných prostředků pro vlastní potřebu. Omezením na osobní svobodě v souvislosti s výkonem vazby a následně uloženého trestu odnětí svobody tak byl zcela odstřižen od života, který do té doby vedl, přičemž uvádí, že ve výkonu trestu odnětí svobody stráví ještě dlouhou dobu, a to i při odhlédnutí od nyní uloženého trestu. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, pak podle obviněného vyplývá skutečnost, že soudy by měly daleko více hodnotit celou důkazní situaci právě v souvislosti s kumulací trestů odnětí svobody, jak je popsáno v bodech 9., 16., 17., 21. až 24. a 27. daného nálezu. S poukazem na prezentovaný závěr výše uvedeného nálezu Ústavního soudu má tak obviněný za to, že právní posouzení skutku není s tímto v souladu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav. Tato skutečnost se pak podle obviněného promítá i do výše nyní uloženého trestu odnětí svobody, který z tohoto důvodu považuje – vzhledem k celkové době, již by měl strávit ve výkonu trestu odnětí svobody – za trest nepřípustný.

7. S ohledem na uvedené obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v celém rozsahu a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten po připomenutí dovolacích námitek obviněného uvedl, že formulaci, podle níž právní posouzení skutku není v souladu se shora označeným nálezem Ústavního soudu, je třeba označit za nejasnou, a to vzhledem k tomu, že daný nález řeší otázku kumulace výkonu trestů odnětí svobody ve vazbě na rozhodnutí soudu o nařízení výkonu dříve podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Pokud obviněný námitku o zpochybnění správnosti právního posouzení skutku nedoprovodil odpovídajícím právním výkladem, v němž by vyložil, v čem konkrétně považuje právní posouzení skutku za vadné, nelze se podle státního zástupce k takto obecné a nejasné námitce vyjádřit, kdy navíc v dovolacím řízení nelze domýšlet, jak chtěl dovolatel argumentovat a dotvářet za něj jeho podání.

9. Stran druhé námitky obviněného, týkající se nepřípustnosti uloženého trestu odnětí svobody vzhledem k předchozím uloženým trestům téhož druhu, státní zástupce uvedl, že tato odporuje závěrům daného nálezu Ústavního soudu. Následně státní zástupce připomíná podstatu problematiky, jíž se Ústavní soud v označené věci zabýval, načež uzavírá, že daný nález neřeší otázku nepřiměřené přísnosti ukládávaného trestu s ohledem na tresty již dříve uložené. V posuzované věci konečně podle státního zástupce nepřichází v úvahu ani zjištění, že uložený trest odnětí svobody je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popřípadě s dalšími relevantními hledisky a byl by tak neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k čemuž státní zástupce odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu). K tomu státní zástupce připomíná, že obviněný se nyní projednávané trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, přičemž při zohlednění předchozí trestní minulosti obviněného (jíž se podrobně zabýval odvolací soud v bodě 7. svého rozsudku), nelze uložený nepodmíněný trest odnětí svobody považovat za nepřiměřeně přísný. Odvolací soud ostatně daný trest obviněnému ukládal i při vědomí nepříznivé konstelace souběžných nepodmíněných trestů odnětí svobody.

10. S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

11. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obviněnému k případné replice, již ale do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání



12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

13. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

15. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

16. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; naopak k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.].

17. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

18. I při respektování shora uvedeného vymezení daného dovolacího důvodu však Nejvyšší soud interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání



19. Nejvyšší soud konstatuje, že po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl k závěru, že dovolací argumentaci obviněného nelze přisvědčit, přičemž jím předestřené námitky nespadají pod žádný z, v dovolání deklarovaných, ale ani jiných, zákonných dovolacích důvodů.

20. Pokud jde o první část dovolání obviněného, kde se tento vyjadřuje ke znaleckému posudku ze dne 18. 6. 2017 z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, vypracovaného znalci MUDr. Jiřím Kovářem a PhDr. Pavlem Koldou (č. l. 134-154), pak Nejvyšší soud konstatuje, že touto částí dovolání se věcně nezabýval, neboť neobsahuje žádnou argumentaci (naopak, obviněný daný znalecký posudek staví do kontextu jiné trestní věci), natož podřaditelnou pod některý z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 tr. řádu. Jinými slovy obviněný nijak nebrojí proti hodnocení daného znaleckého posudku, proti osobám znalců, popř. proti jejich dílčím závěrům, následnému právnímu posouzení otázky jeho příčetnosti v době spáchání trestného činu, či proti jiným právním otázkám.

21. Další část dovolání se pak týká údajné nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, a to vzhledem ke skutečnosti, že obviněný byl již dříve odsouzen za další trestnou činnost. Konkrétně mu byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 1 T 51/2014, uložen původně podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let se zkušební dobou v trvání čtyř let (jehož výkon byl posléze nařízen dne 24. 4. 2018), dále mu byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 11 T 110/2016, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců (který obviněný vykonal dne 27. 7. 2018) a konečně mu byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 1 T 108/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 8 To 516/2017, uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let (kdy byl současně zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2016, sp. zn. 4 T 89/2016). V současné době tedy obviněný vykonal trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců a nyní vykonává nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání tří let, čtyř let a nově (opět) čtyř let. Obviněný má za to, že nyní uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je, s ohledem k délce již nyní vykonávaných trestů odnětí svobody, nepřiměřený.

22. K uvedenému Nejvyšší soud připomíná, že námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. řádu (o situaci uvedenou v § 265b odst. 2 tr. řádu v nyní projednávané věci nejde) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015]. Současně je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56.).

23. Jak však připomněl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, Nejvyšší soud přesto v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

24. Nejvyšší soud proto optikou shora prezentovaného závěru přezkoumal přiměřenost odvolacím soudem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a zjistil, že odvolací soud se uložením daného druhu trestu ve výměře čtyř let nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. Z odůvodnění jeho napadeného rozsudku se totiž podává, že tento při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v § 37 a násl. tr. zákoníku, kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu (zde se odvolací soud de facto ztotožnil s hodnocením povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, jakož i osobnosti a poměrů obviněného soudem prvního stupně – viz s. 13 rozsudku soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že na osobu obviněného je třeba působit trestem odnětí svobody (jakožto trestem hlavním), jehož výši pak stanovil v první čtvrtině zákonného rozpětí trestní sazby, kterou ustanovení § 283 odst. 2 tr. zákoníku stanoví pro daný trestný čin. Pokud jde o to, proč odvolací soud přistoupil k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a nevolil toliko trest podmíněný, pak tento vysvětlil, že daný trest je obviněnému ukládán za jeho nynější trestnou činnost, při zohlednění okolností tohoto případu a skutečností významných pro ukládání této konkrétní trestní sankce. Vedle toho pak odvolací soud poukázal na hodnotící úvahu soudu prvního stupně, který při stanovení výše trestu přihlédl právě i k celkovému trvání postupně uložených trestů odnětí svobody (viz stranu 14 jeho rozsudku), kdy však vedle této skutečnosti bylo třeba hodnotit i celou řadu dalších okolností, především dosavadní život a trestní minulost obviněného, zvláště co se doposud neúčinných snah o jeho nápravu týče (viz s. 13 rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. rozsudku odvolacího soudu, na něž Nejvyšší soud dále odkazuje). Podle Nejvyššího soudu přitom nelze rezignovat na sankční účel trestu (byť tento není jeho jediným účelem) toliko s poukazem na tresty uložené za dřívější trestnou činnost témuž pachateli.

25. Namítá-li obviněný, že veškerou trestnou činnost spáchal jako osoba blízká věku mladistvých ve smyslu § 41 písm. f) tr. zákoníku, je třeba říci, že obviněný trestnou činnost páchal od roku 2014 do poloviny měsíce dubna 2017, tedy i poté, co již byl podstatně starší osmnácti let, ale i poté, co dovršil 21 let. Užití dané polehčující okolnosti proto v jeho případě nepřicházelo v úvahu (k tomu viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 548.). Nelze ani přisvědčit obviněnému v tom směru, že by soudy nižších stupňů při ukládání trestu nepřihlédly k tomu, že obviněný se ve výkonu trestu odnětí svobody nachází poprvé (viz s. 14 rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. rozsudku odvolacího soudu). Skutečnost, že trestnou činnost obviněný páchal v důsledku jeho závislosti na omamných prostředcích, kdy si trestnou činností opatřoval i finanční prostředky pro získání omamných prostředků pro vlastní potřebu, pak nelze považovat za polehčující okolnost, neboť jak správně podotknul soud prvního stupně (viz s. 14 jeho rozsudku), obviněný vyrůstal v řádné rodině, neuváděl žádná negativa z dětství a na trestnost svého jednání byl opakovaně upozorňován i v podobě alternativních trestů, které se však minuly účinkem.

26. Ve zbývající části dovolání obviněný poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, v němž se Ústavní soud zabýval (mimo jiné) problematikou tzv. kumulace výkonu trestů odnětí svobody v případě rozhodování o podmíněném odsouzení ve smyslu § 86 tr. zákoníku, resp. o jeho ponechání v platnosti i přesto, že odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody.

27. Z hlediska nyní projednávané trestní věci je třeba vyzdvihnout, že Ústavní soud se v označeném nálezu především zabýval otázkou ústavněkonformního výkladu ustanovení § 86 tr. zákoníku, stran něhož uzavřel, že „výjimečnost okolností případu (§ 86 odst. 1 tr. zákoníku) může spočívat i v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, která je v celkové výměře nepřiměřená závažnosti spáchané trestné činnosti nebo případně osobě pachatele“. Nicméně zároveň připomenul i širší kontext tzv. kumulace výkonu trestů odnětí svobody, když v bodu 14. svého nálezu uvedl, že „zákonodárce výslovně nezmiňuje možnost přihlédnout k dříve uloženým dosud nevykonaným trestům při ukládání nového trestu za trestné činy spáchané poté, co byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiné pachatelovy trestné činy (srov. hlava V, díl 2, oddíl 1 trestního zákoníku). Pokud bylo pachateli uloženo několik trestů, které nebyly vykonané, pak tyto tresty budou vykonávány postupně a bude docházet ke kumulaci výkonů trestů odnětí svobody. Tato kumulace vede k dlouhým výkonům trestů odnětí svobody (…).“ Ústavní soud dále ve svém nálezu uvedl, že trestní zákoník nijak nerozlišuje mezi ukládáním trestů poté, co byly dříve uložené tresty vykonané, a poté, co se tak ještě nestalo. Přitom zmínil, že v zahraniční odborné literatuře v současné době panuje konsensus stran toho, že až teprve výkon uloženého trestu odsouzenému komunikuje morální odsouzení a současně i varování osobě odsouzeného, když teprve výkon trestu ono morální odsouzení znásobuje a rozlišuje různou závažnost tohoto odsudku (viz bod 17. označeného nálezu). Podle Ústavního soudu je zapotřebí, aby si byl soud rozhodující této skutečnosti vědom a rozlišoval tak mezi ukládáním nového trestu za další trestnou činnost odsouzeného poté, co byl předchozí trest toliko uložen (a na odsouzeného tak doposud nebylo působeno trestem), a poté, co byl již i předchozí trest i vykonán.

28. Je tedy zřejmé, že v dané konkrétní trestní věci se Ústavní soud primárně zabýval odlišnou situací, než ve které se nyní ocitl obviněný. Současně však nelze přehlédnout i jeho další úvahy týkající se problematiky zohlednění již dříve uložených (a dosud nevykonaných) trestů při rozhodování o dalším trestu za novou trestnou činnost téhož pachatele. Promítne-li Nejvyšší soud stručně připomenuté závěry označeného nálezu Ústavního soudu do poměrů nyní projednávané trestní věci, pak platí, že soudy nižších stupňů si byly vědomy obviněnému dříve uložených (a dílem dosud nevykonaných, resp. na sebe výkonem přímo navazujících) trestů a při stanovení druhu a výše trestu v nynější trestní věci k těmto skutečnostem přihlížely (viz výše). Jak však zcela správně uvedl již soud prvního stupně, při stanovení druhu a konkrétní výměry trestu za spáchaný trestný čin je třeba hodnotit celou řadu kritérií (a to vedle skutečnosti, že předchozí nepodmíněný trest dosud nebyl vykonán, jakož i skutečnosti, že v důsledku uložení dalšího nepodmíněného trestu odnětí svobody dojde ke zvýšení celkové doby, kterou odsouzený stráví ve výkonu trestu odnětí svobody), kdy po jejich uvážení podle Nejvyššího soudu nelze v projednávané trestní věci uzavřít, že by bylo namístě uložit obviněnému jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody, popř. kratšího trvání.

V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu


29. Nejvyšší soud shrnuje, že dovolací námitky obviněného O. S. nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 tr. řádu. Protože ani tu část dovolací argumentace, jíž se zabýval s ohledem na poslání obecných soudů, které vyplývá z článku 4 Ústavy České republiky, neshledal jako způsobilou přivodit závěr o nezbytnosti jeho kasačního zásahu, nezbylo mu, než dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, což učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 31. 3. 2020


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu



Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.