Rozhodnutí NS

30 Cdo 1082/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/26/2019
Spisová značka:30 Cdo 1082/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1082.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Poplatky soudní
Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
§ 7 předpisu č. 82/1998Sb.
čl. 36 odst. 3 předpisu č. 2/1993Sb.
§ 9 odst. 2 předpisu č. 549/1991Sb.
§ 243c odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 344/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1082/2018-137


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) JUDr. Ing. Daniely Majzlíkové, LL.M., identifikační číslo osoby 60758929, se sídlem v Krnově, Opavská 522/5, insolvenční správkyně dlužníka TRUL holding a. s., identifikační číslo osoby 25590995, se sídlem v Heřmanovicích 364, b) JUDr. Ing. Daniely Majzlíkové, LL.M., identifikační číslo osoby 60758929, se sídlem v Krnově, Opavská 522/5, insolvenční správkyně dlužníka J. B., narozeného XY, bytem XY, c) J. P., narozeného XY, bytem XY, d) R. B., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Štěpánem Schenkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 6/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 62 Co 254/2017-91, takto:

        I. Dovolací řízení o dovolání žalobce d) R. B. se zastavuje.

        II. Dovolání žalobců a), b) a c) se odmítá.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:

Žalobci (dále též „dovolatelé“) se domáhali náhrady škody, která jim měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí celních orgánů. Žalobkyně a) tvrdila, že společnost TRUL holding a. s., jejíž je insolvenční správkyní, byla v období od 15. 3. 2006 do 17. 4. 2012 jediným společníkem společnosti TRUL DISTILLERS spol. s r. o. Této společnosti bylo rozhodnutím Celního ředitelství Olomouc ze dne 7. 6. 2010 odňato povolení k provozování daňového skladu a registrace k povinnému označení lihu. Společnost napadla rozhodnutí odvoláním, které Generální ředitelství cel dne 29. 12. 2010 zamítlo. V řízení před správními soudy bylo rozhodnutí odvolacího orgánu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2012, zrušeno jako nezákonné a věc vrácena Generálnímu ředitelství cel, které rozhodnutím ze dne 16. 1. 2013 rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 7. 6. 2010 zrušilo a řízení o odnětí povolení k provozování daňového skladu zastavilo. Žalobkyně b) je insolvenční správkyní J. B., který byl ke dni 7. 6. 2010 majoritním akcionářem společnosti TRUL holding a. s. (původní insolvenční správce J. B. JUDr. Viliam Vidovič byl odvolán z funkce usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2016, č. j. KSOS 14 INS XY), žalobce c) byl ke dni 7. 6. 2010 menšinovým akcionářem společnosti TRUL holding a. s. a žalobce d) byl ke dni 7. 6. 2010 menšinovým akcionářem společnosti TRUL AUTO a. s. Všechny uvedené společnosti tvořily koncern – tzv. skupinu TRUL. V důsledku nezákonného rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 7. 6. 2010 musel být daňový sklad společnosti TRUL DISTILLERS spol. s r. o. uzavřen a nemohl tak být naplňován stěžejní předmět její podnikatelské činnosti (výroba a úprava lihu), což vyústilo v úpadek této společnosti a následně celé skupiny TRUL, znehodnocení obchodních podílů a další škody na majetku dlužníka J. B. a žalobců c) a d).

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 26 C 6/2016-51, zamítl žalobu žalobkyně a), kterou se na žalované domáhala zaplacení částky 97 907 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu žalobce b), kterou se na žalované domáhal zaplacení částky 99 194 060 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu žalobce c), kterou se na žalované domáhal zaplacení částky 4 173 800 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu žalobce d), kterou se na žalované domáhal zaplacení částky 222 040 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok IV), a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 200 Kč (výrok V).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, ve vztahu k žalobcům a) až c) jako nepřípustné odmítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Dovolání žalobců do výroku o náhradě nákladů řízení není objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným výrokem, a to i v souhrnu za řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolací, bylo ve vztahu ke každému jednotlivému žalobci rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

Otázka nároku dovolatelů b) a c) jako akcionářů jednotlivých společností obchodního seskupení (koncernu) TRUL, kdy v důsledku nezákonného rozhodnutí celního orgánu došlo k úpadku a faktické likvidaci základní výrobní jednotky této skupiny, tj. společnosti TRUL DISTILLERS spol. s r. o., bez které již další existence koncernu, resp. jeho jednotlivých členů, nebyla v reálu možná, ani otázka dovolatelům a) až c) Listinou základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) zaručeného práva na náhradu škody vůči státu způsobené jim nezákonným rozhodnutím celního orgánu, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.

Ve věci rozhodnuté rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), se akcionáři společnosti, které byla nezákonnými správními rozhodnutími finančních orgánů uložena povinnost doplatit daň z přidané hodnoty, domáhali náhrady škody, která jim vznikla znehodnocením akcií společnosti. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že akcionáři nebyli účastníky správního řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí (tím byla pouze akciová společnost), proto nejsou aktivně legitimováni k uplatnění nároku na náhradu škody, a to ani na základě Listiny. Ústavní stížnost namítající restriktivní výklad čl. 36 odst. 3 Listiny byla usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 216/07, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Obdobně usnesením ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2855/2012, Nejvyšší soud odmítl dovolání obchodní společnosti, jež se domáhala nároku na náhradu škody, která jí vznikla v důsledku nezákonného trestního stíhání jejího jednatele. Soudy nižších stupňů shledaly nedostatek aktivní věcné legitimace této společnosti, neboť nebyla ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk”) účastníkem trestního řízení. S tímto výkladem se Nejvyšší soud ztotožnil a konstatoval, že „vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu přepjatě formalistický výklad zákona č. 82/1998 Sb., dlužno uvést, že Listina základních práv a svobod přímý nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nezakládá. Stanoví totiž, že podmínky a podrobnosti odpovědnosti státu za takto způsobenou škodu upravuje zákon (čl. 36 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod), kterým je právě zákon č. 82/1998 Sb. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi již dovodil, že čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod přiznává nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem pouze za splnění zákonem stanovených obecných podmínek, mezi něž náleží rovněž podmínka aktivní věcné legitimace poškozeného ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., potažmo též ustanovení § 9 odst. 1 uvedeného zákona (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 216/07). Výklad právních norem upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím respektující zákonné vymezení aktivní věcné legitimace poškozeného je tudíž v souladu s ústavním pořádkem České republiky.“ Ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 267/13, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud „věcí zabýval i z pohledu ústavněprávního, kdy správně odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 216/07, jehož závěry lze vskutku vztáhnout i na věc nynější.“

Konečně nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2287/18, byla zamítnuta ústavní stížnost stěžovatelky proti zamítavému rozhodnutí obecných soudů (a odmítavému usnesení dovolacího soudu), kterým právě pro nedostatek aktivní věcné legitimace byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy způsobené vazebním stíháním rodičů, jež posléze skončilo zproštěním obžaloby. Ústavní soud plně odkázal na (tam citovanou) judikaturu obecných soudů, která vychází z jednoznačného znění ustanovení § 7 OdpŠk, přičemž její závěry jsou podle Ústavního soudu řádně odůvodněné a Ústavním soudem již v minulosti aprobované. Ústavní soud připoměl, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání nemá výslovný základ v zákoně č. 82/1998 Sb., nýbrž byl v minulosti dotvořen judikaturou obecných soudů a Ústavního soudu. Rozšíření aktivní legitimace na osoby blízké osobám, proti kterým bylo vedeno trestní stíhání, a to i v tak výjimečné situaci jako je předmět posuzované ústavní stížnosti, by tento nárok na náhradu újmy nepřípustně rozšířilo. Trestní stíhání totiž téměř vždy zasáhne mimo obviněného i okruh osob obviněnému blízkých, přičemž zprostředkovaně pociťovaná újma těchto osob může být velmi intenzivní.

Shora uvedené závěry se plně vztahují i na nyní posuzovanou věc. Jedná se totiž taktéž o situaci, kdy se žalobci domáhali náhrady škody, která jim měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení, jehož nebyli účastníky. Tato škoda nebyla žalobcům způsobena přímo nezákonným rozhodnutím, neboť jím nebylo rozhodnuto o jejich právech a povinnostech, pouze měli na povolení k provozování daňového skladu a registraci k povinnému označení lihu ekonomický zájem plynoucí z jejich právního vztahu ke společnosti TRUL DISTILLERS spol. s r. o. Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu přitom plyne, že nepřiznání náhrady škody v těchto případech pro nedostatek aktivní legitimace ve smyslu § 7 OdpŠk neodporuje čl. 36 odst. 3 Listiny.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Podáním dovolání vznikla žalobci d) povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], který činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku poplatků 14 000 Kč.

Protože žalobce d) nezaplatil soudní poplatek za dovolání ani poté, co k tomu byl vyzván usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2017, č. j. 26 C 6/2016-114, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce d) proti napadenému rozsudku podle § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobce a), b) a c), jejichž dovolání bylo odmítnuto, a žalobce d), vůči němuž bylo dovolací řízení zastaveno, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 11. 2019


Mgr. Vít Bičák
předseda senátu