Rozhodnutí NS

24 Cdo 1302/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/19/2019
Spisová značka:24 Cdo 1302/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.1302.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vyvlastnění
Lhůty
Dotčené předpisy:§ 24 předpisu č. 184/2006Sb.
§ 28 předpisu č. 184/2006Sb.
§ 2 odst. 2 předpisu č. 416/2009Sb.
§ 68 předpisu č. 500/2004Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 3645/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 1302/2019-68


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce M. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem se sídlem v Boskovicích, nám. 9. května č. 2136/10, za účasti Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 33/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2019, č. j. 5 Co 2/2019-49, takto:


I. Dovolání žalobce proti výroku I. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2019, č. j. 5 Co 2/2019-49, se zamítá; jinak se dovolání žalobce odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce podal dne 29.11.2018 žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 29.10.2018, č. j. KUZL 72352/2018, sp. zn. KUSP 66207/2018 ÚP-IS, kterým bylo částečně změněno a jinak potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště, odboru stavebního úřadu a životního prostředí ze dne 17.7.2018, č.j. MUUH-SŽP/12983/2017/Ču, sp. zn. spis/5217/2017 (dále jen „rozhodnutí městského úřadu“), o vyvlastnění pozemků žalobce potřebných pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby „D55 5507 XY“ podle zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (dále jen „zákon o urychlení výstavby“), a o náhradě za odnětí vlastnického práva podle § 24 odst. 4 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“). Žalobce se domáhal určení výše náhrady za vyvlastnění pozemků rozhodnutím soudu, neboť nesouhlasil s výší náhrady stanovenou uvedenými rozhodnutími.

Krajský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5.12.2018, č.j. 35 C 33/2018-40, žalobu podle ustanovení § 250g odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně, protože vzhledem k ustanovení § 28 odst. 2 zákona o vyvlastnění a ustanovení § 2 odst. 2 zákona o urychlení výstavby činila lhůta pro podání žaloby 15 dní od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Za situace, kdy rozhodnutí krajského úřadu nabylo právní moci dne 30. října 2018, připadl poslední den lhůty k podání žaloby na středu 14. listopadu 2018. Byla-li žaloba žalobcem podána dne 29. listopadu 2018, byla podána opožděně. Soud prvního stupně v této souvislosti konstatoval, že žalobce byl již v rozhodnutí městského úřadu řádně poučen o lhůtě pro podání žaloby proti výroku o náhradě za vyvlastnění.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15.1.2019, č.j. 5 Co 2/2019-49, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl správně o odmítnutí žaloby žalobce, neboť žalobce žalobu nepodal včas ve lhůtě dle § 28 odst. 2 zákona o vyvlastnění ve spojení s ustanovením § 2 odst. 2 zákona o urychlení výstavby, což ostatně žalobce ani nezpochybňuje. K námitce žalobce, že nebyl v rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje řádně poučen o lhůtě pro podání žaloby, odvolací soud uvedl, že zákon o vyvlastnění byl s účinností od 1. února 2013 novelizován zákonem č. 405/2012 Sb., přičemž nová právní úprava ještě zřetelněji odlišuje v rozhodnutí o vyvlastnění výrok o tom, jakým způsobem dochází k omezení nebo zrušení práv k pozemku nebo stavbě, a výrok o náhradě za vyvlastnění. Na to navazuje odlišný procesní režim případného následného soudního přezkumu jednotlivých výroků rozhodnutí o vyvlastnění. Podstatnou odlišností původní a novelizované právní úpravy je i to, že zákon o vyvlastnění, který před novelou v ustanovení § 24 odst. 3 písm. d) jako jednu ze základních náležitostí rozhodnutí o vyvlastnění stanovil též výslovně poučení, za jakých podmínek a v jaké lhůtě se účastníci mohou domáhat, aby vyvlastnění bylo projednáno v občanském soudním řízení, po citované novele již nevyžaduje, aby náležitostí rozhodnutí o vyvlastnění bylo též uvedené poučení. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud poukázal na skutečnost, že poučení o lhůtě, v níž je možno se domáhat soudního přezkumu rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění, bylo žalobci poskytnuto již v rozhodnutí městského úřadu.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma jeho výrokům, podal žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovolání. Dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a o.s.ř., tj. z důvodu nesprávného právního posouzení věci, a jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., když je přesvědčen, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, příp. by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel polemizuje s názorem odvolacího soudu, že součástí rozhodnutí o vyvlastnění nemuselo být poučení o lhůtě, v níž je možno domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění, a na rozdíl od odvolacího soudu se domnívá, že každé soudní, resp. správní rozhodnutí by mělo obsahovat povinné náležitosti, mezi které patří jak označení soudu či orgánu, který rozhodnutí vydal, označení účastníků a projednávané věci, dále pak zejména výrok rozhodnutí, jeho odůvodnění a poučení o opravném prostředku, prostředcích. Poukazuje na skutečnost, že v rozhodnutí krajského úřadu je uvedeno pouze, že proti rozhodnutí správního orgánu se nelze dále odvolat, což představuje zásadní procesní vadu, která by neměla jít k tíži žalobce. Za zavádějící považuje i poukaz odvolacího soudu na to, že o možnosti podat žalobu k soudu a o lhůtě k jejímu podání byl poučen již v předchozím řízení. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Účastník řízení se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné řešení právní otázky, zda rozhodnutí správního orgánu o náhradě za vyvlastnění podle právní úpravy po novelizaci zákona o vyvlastnění provedené zákonem č. 405/2012 Sb. musí obsahovat i poučení o tom, jakým způsobem a v jakých lhůtách se lze domáhat přezkoumání, respektive projednání věci v soudním řízení, a zda lze v případě absence tohoto poučení zmeškání lhůty pro podání žaloby u soudu prominout. Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání žalobce přípustným podle ustanovení § 237 o.s.ř., protože tato právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), však Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění, ve znění účinném do 31.1.2013,v poučení rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění vyvlastňovací úřad uvede

a) poučení o tom, za jakých podmínek vyvlastnitel složí náhradu do úschovy u soudu, popřípadě u soudu příslušného k projednání dědictví nebo u soudního komisaře pověřeného provést úkony v řízení o dědictví po zemřelé oprávněné osobě (§ 13 odst. 2 a 3),

b) poučení o možnosti a podmínkách zrušení vyvlastnění,

c) poučení o lhůtě k odvolání proti rozhodnutí a o tom, u kterého správního orgánu se odvolání podává a který správní orgán o něm rozhoduje,

d) poučení o tom, za jakých podmínek a v jaké lhůtě se účastníci mohou domáhat, aby vyvlastnění bylo projednáno v občanském soudním řízení.

Po novelizaci zákona o vyvlastnění provedené zákonem č. 405/2012 Sb. jsou v ustanovení § 24 stanoveny pouze náležitosti výroku o vyvlastnění (odst. 3) a výroku o náhradě za vyvlastnění (odst. 4). Povinnost poučení o opravných prostředcích, resp. O možnosti domáhat se soudního přezkumu těchto výroků již uvedené (a ani žádné jiné) ustanovení zákona o vyvlastnění neukládá.

Podle ustanovení § 28 odst. 1 zákona o vyvlastnění výrok podle § 24 odst. 3 lze přezkoumat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Výrok o náhradě za vyvlastnění pak lze projednat v občanském soudním řízení; příslušný v prvním stupni je krajský soud. Podle odstavce 2 žaloba, kterou účastník řízení požaduje, aby výrok o náhradě za vyvlastnění byl projednán v občanském soudním řízení, musí být podána ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu; zmeškání této lhůty nelze prominout.

Lhůtu uvedenou v předchozím odstavci významně modifikuje ustanovení § 2 odst. 2 zákona o urychlení výstavby, podle něhož lhůty pro podání žalob k soudům k přezkoumání nebo nahrazení správních rozhodnutí vydaných v řízeních podle § 1 (mezi něž patří i řízení o vyvlastnění pozemků žalobce) se zkracují na polovinu.

Článek II. zákona č. 405/2012 Sb. vychází z principu nepravé retroaktivity a stanoví v bodu 1., že žádosti na vyvlastnění, o nichž bylo řízení zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a dosud nebylo pravomocně skončeno, se projednají a rozhodnou podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle bodu 2. pak řízení ve věcech vyvlastnění projednávaných v občanském soudním řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a dosud nebyla pravomocně skončena, se dokončí podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože vyvlastňovací řízení v posuzované věci bylo zahájeno podáním žádosti o vyvlastnění dne 17.2.2017, v řízení o vyvlastnění před správními orgány, vzhledem k ustanovení uvedenému v předchozím odstavci, byly správní orgány povinny postupovat podle ustanovení § 24 zákona o vyvlastnění, ve znění účinném od 1.2.2013. Navíc, byla-li žaloba ve věci vyvlastnění podána u soudu po 31.1.2013, postupuje soud v řízení o ní podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění účinném ode dne 1.2.2013, tedy ve znění zákona č. 405/2012 Sb. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2018, sp. zn. 21 Cdo 5858/2017).

Dovolací soud se proto následně zabýval otázkou, co má obsahovat poučení o opravném prostředku proti rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění, a to při již výše zmíněné absenci v tomto směru adekvátního ustanovení zákona o vyvlastnění, ve znění účinném od 1.2.2013.

Je nutno předeslat, že k otázce, zda povinnou náležitostí rozhodnutí správního orgánu o náhradě za vyvlastnění podle § 24 zákona o vyvlastnění je i poučení o možnosti domáhat se jeho přezkumu v soudním řízení, se vyslovil již Ústavní soud, který v nálezu ze dne 19.12.2017, sp. zn. III. ÚS 3262/17, uvedl, že „s ohledem na skutečnost, že vyvlastňovací řízení bylo zahájeno až po účinnosti novely zákona č. 184/2006 Sb., provedené zákonem č. 405/2012 Sb., rozhodnutí správních orgánů o vyvlastnění nemuselo obsahovat poučení o podmínkách a lhůtách pro soudní přezkum tohoto rozhodnutí“.

Jelikož o vyvlastnění rozhodují správní orgány ve správním řízení podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), je výše uvedenou otázku třeba zodpovědět ve všech souvislostech s ohledem na ustanovení § 68 odst. 5 a 6 ve spojitosti s ustanovením § 93 správního řádu. V nich je stanoveno, že se „v poučení uvede, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává (odst. 5), a že „pokud odvolání nemá odkladný účinek, musí být tato skutečnost v poučení uvedena (odst. 6)“. Z tohoto hlediska poučení v rozhodnutí krajského úřadu, že „proti rozhodnutí správního orgánu se podle § 91 odst. 1 správního řádu nelze dále odvolat“, je nepochybně v souladu s uvedenými ustanoveními správního řádu.

Žalobou dle části páté o.s.ř. se žalobce domáhá nového projednání a rozhodnutí věci již pravomocně rozhodnuté v řízení před správním orgánem. Soudní řízení na řízení před správním orgánem nenavazuje, nejde o řízení opravné. Jedná se o řízení samostatné povahy, jehož cílem je nové posouzení věci a vydání rozhodnutí ve věci samé, které nahradí rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozhodnutím soudu dotčeno. Proto také uvedená žaloba není opravným prostředkem, a (mimo jiné) proto dovolací soud dospívá k závěru, že poučení o možnosti jejího podání, včetně lhůty k jejímu podání, logicky nemusí být součástí poučení o opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu.

Na tomto místě je třeba znovu připomenout, že v ustanovení § 28 odst. 2 části věty prvé za středníkem zákona o vyvlastnění je výslovně stanoveno, že „zmeškání lhůty k podání žaloby u soudu na projednání rozhodnutí správního orgánu o náhradě za vyvlastnění nelze prominout“.

Je tak zřejmé, že dovolatel se mýlí, pokud se domnívá, že součástí rozhodnutí krajského úřadu mělo být i poučení o možnosti domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění a o lhůtě, v níž je třeba podat žalobu. Proto také neexistence uvedeného poučení (na rozdíl od vadného poučení o této lhůtě podle zákona o vyvlastnění, ve znění do 31.1.2013) nemůže mít za následek prodloužení lhůty k podání žaloby u soudu.

Obiter dictum, ve vztahu k námitce žalobce, že soudy obou stupňů pochybily, když v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na poučení, kterého se mu dostalo v rozhodnutí městského úřadu, připomíná dovolací soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11.8.2011, sp. zn. 1 Co 55/2011, podle kterého před novelou zákona o vyvlastnění vyžadovaná povinnost vyvlastňovacího úřadu poučit účastníky řízení v rozhodnutí o vyvlastnění podle ustanovení § 24 odst. 3 písm. d) zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, o tom, za jakých podmínek a v jaké lhůtě se mohou domáhat, aby věc vyvlastnění byla projednána v občanském soudním řízení, byla splněna, pokud takové poučení obsahovalo alespoň rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu rozhodujícího v prvním stupni, v odvolacím řízení správnímu orgánu takovou povinnost žádný předpis neukládal (§ 29 věta první zákona č. 184/2006 Sb., § 68 odst. 5, § 91 odst. 1, § 93 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.).

Městský úřad ve svém rozhodnutí v bodu II. uvedl, že náhradu za vyvlastnění stanoví dle § 24 odst. 4 písm. a) zákona o vyvlastnění a na závěr žalobce mimo jiné výslovně (nad rámec zákonem stanovené povinnosti) poučil o lhůtě k podání žaloby, kterou účastník řízení požaduje, aby výrok podle § 24 odst. 4 zákona o vyvlastnění byl projednán v občanském soudním řízení, a to včetně poučení o jejím zkrácení na polovinu dle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby dovolatele pro opožděnost podle § 250g odst. 1 písm. a) o.s.ř., je správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a) o.s.ř.).

Žalobce podává dovolání výslovně i proti výroku II. odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, ale jeho dovolání v tomto směru neobsahuje žádné odůvodnění. Navíc podle § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (ve znění účinném od 30.9.2017) dovolání není přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky tedy dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, resp. odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a účastníku řízení v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 8. 2019


JUDr. Roman Fiala
předseda senátu