Rozhodnutí NS

21 Cdo 1641/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:21 Cdo 1641/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1641.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 242 odst. 3 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/21/2019
III.ÚS 3070/19
III.ÚS 3070/19
JUDr. Radovan Suchánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 1641/2019-350


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce ESCAPE CONSULT, spol. s r. o. se sídlem v Brně - Štýřicích, Vídeňská č. 267/56a, IČO 25516221, zastoupeného Mgr. Martinem Bayerem, advokátem se sídlem v Brně, Vachova č. 43/5, proti žalované L. H., dříve B., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Doležalem, advokátem se sídlem v Zájezdu č. 70, Česká Skalice, o 47.586,12 Kč s úrokem z prodlení a o vzájemné žalobě o 209.112,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 28/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018, č. j. 62 Co 126/2018-282, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Doležala, advokáta se sídlem v Zájezdu č. 70, Česká Skalice.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2018, č. j. 62 Co 126/2018-282, do výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 1. 2018, č. j. 10 C 28/2016-224, ve výrocích II. (o povinnosti žalobce zaplatit žalované 209.112,- Kč s tam vyčísleným úrokem z prodlení), IV. (o povinnosti žalované zaplatit České republice doplatek soudního poplatku 1.756,- Kč) a VI. (o povinnosti žalované zaplatit České republice na náhradě nákladů státu 200,- Kč), není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce možné částečné neplatnosti právního úkonu, respektive k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu ve smyslu ustanovení § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen obč. zák.) srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, který byl uveřejněn pod č. 44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4182/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2116/2016, v nichž byl přijat právní názor, že „oddělitelnost“ části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, že se proto uplatní interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., že neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahové, nikoliv reálné neoddělitelnosti, a že podle zásady favor negotii je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy; neoddělitelnost neplatné části právního úkonu tvrdí a prokazuje ten, kdo se dovolává neplatnosti právního úkonu v celém rozsahu] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Ze stejných hledisek ve vztahu k posouzení dovolatelem nastolené otázky, „zda je ujednání o výpovědi konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele oddělitelné od zbývajícího obsahu konkurenční dohody“, vycházel také odvolací soud (i soud prvního stupně, jehož závěry v tomto směru odvolací soud převzal), když [na základě ustálené judikatury vztahující se k odstoupení od konkurenční doložky bez uvedení důvodu (srov. soudy zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 18/2012, ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, a usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1534/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3203/13), a na základě skutečnosti, že žalobce dopisem ze dne 10. 9. 2015 vypověděl žalované dohodu o zákazu konkurence ze dne 27. 11. 2013 bez uvedení důvodu] dovodil, že ujednání obsažené v čl. III. 3 dohody ze dne 27. 11. 2013 (v části dohody, v níž si účastníci sjednali, že žalobce může po dobu trvání pracovního poměru dohodu o zákazu konkurence vypovědět z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu) je absolutně neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák; zároveň dospěl k závěru, že v daném případě je čl. III. 3 uvedené dohody ve smyslu ustanovení § 41 obč. zák. oddělitelný od zbytku konkurenční doložky, neboť i bez tohoto ujednání plynou z uzavřené konkurenční doložky vyvážená práva a povinnosti oběma stranám, které měly a mohly zvážit, zda chtějí konkurenční doložku uzavřít, především v době před jejím uzavřením; námitku žalobce o neoddělitelnosti čl. III. 3 od zbytku konkurenční dohody, z níž žalobce dovozoval neplatnost celé konkurenční dohody, nepovažoval za důvodnou. S tímto závěrem odvolacího soudu souhlasí také dovolací soud.

Namítá-li dovolatel - s poukazem na „usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1537/2013, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, a sp. zn. 30 Cdo 4240/2002“ - že „soud prvního stupně ani odvolací soud nepoučily žalobce dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. stran jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní co do skutečnosti, zda žalovaná nesplnila svůj závazek z KD“, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a to tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít (kdyby byla důvodná) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Dovolatel rovněž přehlíží, že Nejvyšší soud v jím zmiňovaných věcech, stejně jako v dalších v dovolání uvedených věcech, vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 1773/2008 a 21 Cdo 4393/2015, vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci, a proto závěry v rozhodnutích přijaté na posouzení projednávané věci nedopadají.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 6. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu