Rozhodnutí NS

6 Tdo 1246/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:6 Tdo 1246/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1246.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pomoc k trestnému činu
Vražda
Zánik trestní odpovědnosti
Dotčené předpisy:§ 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku
§ 24 odst. 1 písm. c) k § 21 odst. 1, k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku
§ 24 odst. 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
ECLI
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/28/2019
ECLI:CZ:US:2019:3.US.352.19.1 JUDr. Radovan Suchánek - -
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1246/2018-47 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovoláních, která podali obviněný M. S., a obviněný M. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 9/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se obě dovolání odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 2. 2018, č. j. 28 T 9/2017-1032, byli uznáni vinnými obviněný M. S. pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku (ad 1.) a obviněný M. M. přečinem podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku (ad 1.), přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, pokusem zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku (ad 2.) a pokusem přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 352 odst. 2 tr. zákoníku (ad 3.). Uvedených trestných činů se podle zjištění nalézacího soudu dopustili způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Odsouzeni byli: obviněný M. S. podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 17 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 53.350 Kč. obviněný M. M. podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 2.316 Kč. 2. O odvolání obviněných a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil a za podmínek § 259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. S. uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a obviněného M. M. pomocí k pokusu zločinu vraždy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jichž se podle jeho zjištění dopustili tím, že: dne 7. 11. 2016 v době okolo 16:00 hod. nedaleko mostu přes H. potok, za prodejnou V., která se nachází na adrese V., okres V., nejprve na břehu a pak i v potoce obžalovaný M. S. s úmyslem usmrtit poškozeného A. D., čemuž přihlížel obžalovaný M. M., kdy oba obžalovaní byli pod vlivem alkoholu, z důvodu údajného dluhu ve výši 500 Kč a protože obžalovaný S. věděl, že se poškozený nebude bránit, nejprve na břehu potoka obžalovaný M. S. kopl do obličeje poškozenému, tomuto začala téct krev, dál poškozeného střídavě fackoval a kopal, poškozený se nebránil a jenom volal, ať ho obžalovaný M. S. nechá být, potom chytil poškozeného vepředu za oděv a hodil ho do potoka, kde poškozený zůstal ležet, ihned za ním sešel do potoka, když byl obžalovaný M. S. v potoce u poškozeného, tohoto kopal na různá místa na těle, nohou a do hlavy, několikrát ho také udeřil rukama do různých částí těla, následně obžalovaný M. S. poškozenému, který ležel v potoce na pravém boku a snažil se si alespoň sednout, potápěl rukama hlavu poškozeného pod hladinu tak, aby nemohl dýchat, držel mu hlavu pod vodou a snažil se ho utopit, přitom obžalovaný M. M. říkal obžalovanému M. S., aby poškozenému dal, při tom se také hlasitě smál tomu, co dělá obžalovaný M. S. poškozenému, pak obžalovaný M. S. za límec popotáhl poškozeného blíž k sobě, a při tom ho ve vodě otočil na záda a obžalovaný M. M. řekl „no, teď znova“, obžalovaný M. S. opět potopil poškozenému obličej pod hladinu tak, aby nemohl dýchat a držel ho pod hladinou, obžalovaný M. M. se tomu opět hlasitě smál a s obdivem řekl „to je šikana, vole“, potom obžalovaný M. S. na hlavu poškozeného klekl svým kolenem, obžalovaný M. M. to s obdivem komentoval slovy „ty pičo“, obžalovaný M. S. stále držel hlavu poškozeného pod vodou a klečel na ní, obžalovaný M. M. to komentoval slovy „utopíš ho, pičo, co s ním budem dělat, ty debile“, obžalovaný M. S. odpověděl „no a co“, po několika minutách obžalovaný M. S. pustil poškozeného a ten se okamžitě snažil sednout, obžalovaný M. S. ho ihned chytil za hlavu a potopil mu obličej pod hladinu, několikrát za sebou poškozeného pustil a zase potopil, obžalovaný M. M. se tomu smál a neustále to vše natáčel jako videozáznam, po chvíli obžalovaný M. M. řekl obžalovanému M. S., aby poškozeného nechal vylézt, že ho potom shodí, obžalovaný M. M. vylezl nahoru na břeh potoka a opět natáčel, jak obžalovaný M. S. potopil pod hladinu hlavu poškozeného a držel ho pod vodou, obžalovaný M. M. se tomu hlasitě smál a s obdivem to komentoval slovy „ty pičo“, pak obžalovaný M. S., jak byl ohnutý k poškozenému a držel mu rukama hlavu pod hladinou, přes něho přepadl do vody, obžalovaný M. M. se tomu opět hlasitě smál a komentoval to slovy „ty pičo, co to bylo, za to bych ho zabil“, pak obžalovaný M. S. opět poškozeného potopil pod vodu a obžalovaný M. M. to komentoval slovy „ty mu dáváš kapky“, pak volal na obžalovaného M. S., aby poškozenému vymáchal obličej v pěně, která byla u břehu, pak opakoval několikrát, aby obžalovaný M. S. dal poškozenému hlavu do pěny, obžalovaný M. S. neustále topil poškozeného v potoce a obžalovaný M. M. se tomu hlasitě smál, opět říkal obžalovanému M. S., aby dal hlavu poškozeného do pěny, obžalovaný M. S. po několika minutách, když bylo tělo poškozeného bezvládné, povytáhl poškozeného z potoka tak, že mu hlavu položil na břeh a začal mu ji pomazávat blátem, a to jak v obličeji, tak ve vlasové části, obžalovaný M. M. se ptal, co dělá, pak se hlasitě smál, poškozený už jenom bezvládně ležel, kdy po chvíli opět obžalovaný M. S. zatáhl poškozeného i s hlavou do potoka a potápěl ho, obžalovaný M. M. se u toho hlasitě smál, obžalovaný M. S. dupal celou vahou svého těla po hrudníku poškozeného, který ležel na zádech ve vodě, při dalším dupnutí se tělo poškozeného otočilo na bok, stoupl mu na kyčel, neudržel rovnováhu a upadl na břeh potoka, když viděl, že poškozený se snaží udržet hlavu nad hladinou, uchopil ho rukama za límec a rychlými pohyby mu potápěl hlavu a vynořoval, pak mu opět ponořil hlavu pod vodu, aby nemohl dýchat a držel ji pod vodou delší dobu, obžalovaný M. M. se u toho zase hlasitě smál, pak si obžalovaný M. S. všiml na kraji potoka pěny, chytil tělo poškozeného, přitáhl ho k této pěně a ponořil mu hlavu obličejem do pěny, potom poškozeného ležícího na boku kopal do ruky, ramene a hrudníku, jedním z kopů do hlavy mu opět ponořil hlavu do pěny, kdy poškozený ležel na boku s pokrčenýma nohama, obžalovaný M. M. při tom obdivoval obžalovaného M. S., že poškozenému dal dobře a že mu roztrhl i obočí, obžalovaný M. S. dál kopal do horní poloviny těla poškozeného, směrem proti obličeji, který si poškozený kryl rukama, šlapal mu na bok břicha, potom se sehnul k poškozenému, dal mu několik facek, dál kopal a dupal poškozenému na bok břicha, stoupal na něho, až jeho tělo otočil tak, že poškozený ležel na zádech, opětovně namáčel poškozenému hlavu do pěny, při tom mu dal několik facek a poté ještě poškozeného několikrát kopl do horní poloviny těla, pak ho nechal ležet v potoku a vylezl na břeh, když obžalovaný M. S. vylézal z potoka, obžalovaný M. M. ho upozornil, že poškozený sedí, po chvíli se obžalovaný M. S. k poškozenému vrátil a potáhl ho tak, že mu položil hlavu na břeh, kdy obžalovaný M. S. výše popsaným jednáním poškozenému A. D. způsobil hypotermii, tržnou ranku nad pravým obočím, blíže neurčené velikosti, podkožní krevní výrony a otoky měkkých tkání očnic, blíže neurčeného rozsahu, podkožní krevní výron a otok čela a podkožní krevní výron levé tváře, blíže neurčeného rozsahu a lokalizace, povrchní kožní oděrku nosu, blíže neurčené velikosti, podkožní krevní výrony levé paže v rozsahu od ramene po loket, povrchní kožní oděrky levého předloktí, blíže neurčeného počtu a rozsahu, podkožní krevní výrony pravé paže, blíže neurčeného počtu a rozsahu, povrchní kožní oděrky 2. a 5. prstu pravé ruky, blíže neurčené velikosti, povrchní kožní oděrku a podkožní krevní výron pravé boční plochy hrudníku v oblasti podpaží, blíže neurčeného rozsahu, škrábancovité oděrky na břiše, blíže neurčeného počtu a rozsahu, podkožní krevní výrony kolenou a levého bérce, blíže neurčeného rozsahu, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo jen shodou šťastných náhod na vůli obžalovaného S. nezávislých a také díky včasné odborné lékařské péči. 3. Za toto jednání odvolací soud odsoudil: obviněného M. S. podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 let a 6 měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu uložil ústavní ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické. obviněného M. M. podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu uložil ústavní ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické. 4. Oběma obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 53.350 Kč. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc obviněného M. M. ohledně skutků 2. a 3. podané obžaloby vrátil soudu prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k nim 5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali obviněný M. S. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Pavlíny Řehové a obviněný M. M. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Lenky Drápalové dovolání, jež oba opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 6. Obviněný M. S. spatřuje jeho naplnění jednak v nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jednak v porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nesprávné právní posouzení skutku shledává v tom, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin podle § 146 tr. zákoníku nebo § 145 tr. zákoníku. Setrvává na své verzi, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit. Důvodnosti nastíněné možnosti právní kvalifikace nasvědčuje i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ten však přesto, s poukazem na dva mechanismy útoku, a to opakované ponořování hlavy do vody kombinované s pobytem ve studené vodě, učinil závěr, že skutková podstata podle § 140 tr. zákoníku byla naplněna ve stadiu pokusu, když obviněný mohl být srozuměn s následkem smrti podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný považuje tyto závěry soudů za nesprávné, mající za následek nesprávnou právní kvalifikaci. Při hodnocení formy zavinění má za to, že soudy podlehly obsahu videozáznamu, který je pro diváka odstrašující. 7. Soudy podle něj nezkoumaly všechny složky zavinění (složku vědomostní a volní). První z nich je posilována s rostoucím věkem. Dovolatel připomíná, že čin spáchal ve věku 19 let, i to, že podle závěrů znaleckého posudku MUDr. Pavla Konečného a Mgr. Michala Perničky byla u něj zjištěna aktuální intelektová úroveň při spodní hranici pásma podprůměru populace. K posouzení proto předkládá otázku, zda u jím použitých mechanismů mohl vědět, že takovéto útoky mohou vést ke smrtelnému následku. Srozumění soudy nedovodily u mechanismu útoku, jímž bylo naskočení obviněného, údery a kopy vedené proti tělu poškozeného, nýbrž pouze na podkladě dvou již zmíněných mechanismů (opakované potápění hlavy a možnost podchlazení). Pokud jde o poslední zmiňovaný úkon, mohl se toliko domnívat, že tímto jednáním se poškozený může nachladit, nikoli podchladit tak, aby to vedlo k jeho smrti. Ze znaleckého posudku nadto plyne, že teplota těla poškozeného po útoku byla 29°C. Ke smrtelnému následku by však došlo až při teplotě 20-25°C. Tyto skutečnosti dovolatel vůbec nemohl předpokládat. To dokládá tím, že se sám ve vodě nacházel po stejnou dobu. Pro posouzení volní složky zavinění je podstatné, že opakované ponořování hlavy poškozeného do vody a její následné vynořování bylo plně ovlivněno pouze jeho jednáním. Je tedy zřejmé, že pokud po půlminutových intervalech vytahoval hlavu poškozeného z vody, neměl v úmyslu ho utopit. Způsob jeho jednání svědčí o tom, že poškozeného chtěl „potrápit“, jelikož vynořování z vody je důkazem toho, že se poškozený vždy mohl nadechnout. Předmětem jeho útoku tedy bylo lidské zdraví a nikoli život člověka. Z těchto důvodů ani nebyly splněny podmínky pro učinění závěru, že jednal v nepřímém úmyslu. Ten by musel směřovat k usmrcení člověka. Připomíná, že společně s druhým obviněným poškozeného vytahovali z vody na břeh ještě před příjezdem záchranné služby. 8. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje obviněný v tom, že nesprávným posouzením míry a formy zavinění došlo k porušení práva zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny, a to být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem. 9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený a jemu předcházející rozsudek zrušil. 10. Obviněný M. M. shledává naplnění dovolacího důvodu (část III.) v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho jednání jako jednání pomocníka a nesprávně vyložil ustanovení o zániku trestní odpovědnosti u účastenství, přičemž porušil jeho právo na spravedlivý proces. 11. K první námitce uvádí, že z napadeného rozsudku neplyne, zda jednal v úmyslu usnadnit určitý trestný čin a není zřejmé, z čeho je úmysl odvolacím soudem dovozován. Připouští nevhodnost svého jednání, z něhož však nelze dovodit nepřímý úmysl k podněcování obviněného S. k vraždě poškozeného, ani úmysl utvrzovat jej v jeho přesvědčení. Naopak ho výslovně upozorňoval, že by poškozeného svým jednáním mohl usmrtit. Postup spoluobviněného vyhodnotil jako natolik závažný, že následně přivolal pomoc. To vedlo k ukončení útoku obviněného S. na poškozeného. Za nesprávný považuje odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí R 3932/1930, které reagovalo na jinou právní úpravu, která vycházela z širokého pojetí účastenství. 12. Za nepřiléhavý považuje závěr o tom, že obviněného S. utvrzoval v předsevzetí. To by mělo plynout z výpovědi spoluobviněného S. Z obsahu spisu je však zřejmé, že obviněný S. vypovídal rozporně a v počátcích řízení neuváděl, jak konkrétně ho povzbuzoval. Část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v níž uvedl, že utvrzování v předsevzetí plyne z videonahrávky, považuje za nepřezkoumatelnou, jelikož není konkretizováno, jak konkrétně byl spoluobviněný naváděn, a jak na to reagoval. Z nahrávky naopak plyne, že obviněný S. na jeho slova nereagoval. Soud se navíc nezmiňuje o tom, jak posoudil projevy dovolatele o tom, že by spoluobviněný mohl svým jednáním poškozeného usmrtit. Své závěry demonstruje na výpovědi znalce MUDr. Pavla Konečného, podle něhož nebylo navádění podstatným motivem jednáním obviněného S. a nijak ho neovlivnilo. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1015/2013. Vzhledem k tomu, že jeho jednání nemohlo ovlivnit spoluobviněného S., nemohl ani jednat jako pomocník. 13. Dovolací důvod považuje za naplněný i tou skutečností, že soudy nesprávně vyložily ustanovení o zániku trestní odpovědnosti u účastenství (část IV.). Pokud by byl shledán důvodným závěr, že jednal jako pomocník, má za to, že došlo k zániku jeho trestní odpovědnosti. S přihlédnutím k § 24 odst. 3 tr. zákoníku podotýká, že v době trvání útoku na poškozeného běžel do nedalekého obchodu a prosil prodavačku, aby zavolala pomoc. Odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení o zániku trestní odpovědnosti, pokud nepovažoval aktivní jednání dovolatele za oznámení policejnímu orgánu. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 33/86. Míru aktivity pachatele nelze stanovit obecně a je třeba ji posuzovat individuálně se zřetelem na okolnosti a jeho poměry se zřetelem, zda obviněný učinil vše potřebné k zabránění následku a zda to, co učinil, za daných okolností postačovalo k zabránění následku a bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem. Odvolací soud podle názoru obviněného zaměnil oba obviněné, když uvedl, že svědek B. R. spoluobviněného M. nabádal, aby se vrátil zpět do potoka a pomáhal v záchraně poškozeného. Nabádat však musel spoluobviněného S. 14. Obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces (část V.) spočívající v tom, že soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly otázkou přípustnosti soukromoprávní nahrávky. K prokázání viny použily soukromou videonahrávku, kterou sám pořídil. Měly se zabývat tím, zda ji lze použít jako důkaz v trestním řízení. Obviněný poukazuje na rozhodnutí ESLP č. 10862/84, v němž Soud připustil možnost použití soukromé nahrávky v trestním řízení tehdy, pokud se nejedná o důkaz jediný. V předmětné věci je videonahrávka jediným důkazem, a proto by neměla být použitelná jako důkaz. 15. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2018, č. j. 2 To 31/2018-1104 zrušil ve výroku o vině i trestu a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. 16. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněných doručen dne 17. 9. 2018 (č. l. 1238), se k nim vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. K tomuto vyjádření však dovolací soud při svém rozhodování nepřihlížel, neboť vzhledem k datu jeho doručení soudu prostřednictvím datové schránky (24. 10. 2018, 15:49:32), nebylo reálné, aby se k němu v případné replice mohli obvinění vyjádřit před rozhodováním Nejvyššího soudu. III. Přípustnost dovolání 17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání a) obecná východiska 18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod. 19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. 20. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných. b) vlastní posouzení dovolání K dovolání obviněného M. S. 22. Hmotně právní argumentace dovolatele do značné míry kopíruje jeho odvolací námitky vznesené vůči rozsudku soudu prvního stupně, neboť její podstatou je jeho setrvání na stanovisku, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit. Z důvodů, které uplatňuje, obviněný tvrdí, že skutková zjištění neumožňují učinění závěru o tom, že se pokusu zločinu vraždy dopustil v nepřímém úmyslu. 23. Poukaz dovolatele na to, že odpovídající kvalifikaci jeho skutku by lépe vyjádřilo jeho posouzení podle § 146 či § 145 tr. zákoníku dovolací soud nesdílí. 24. Nalézací soud v odůvodnění (bod 32.) rozsudku explicitně vyjádřil svůj právní závěr, že obviněný se jím označeného pokusu zločinu vraždy dopustil v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž v dostatečném rozsahu vyložil, od čeho takový závěr odvozuje. Odvolací soud, který přistoupil toliko k dílčí změně právní kvalifikace skutku, se stran vyhodnocení subjektivní stránky s nalézacím soudem ztotožnil, když označil (bod 25.) odvolací argumentaci obviněného za vyvrácenou provedenými důkazy. Z hlediska subjektivních představ obviněného je pak podstatné, že pokus uvedeného trestného činu, jímž obviněného uznal vinným, označil za pokus ukončený (bod 28.), tj. takový, při němž pachatel podle svých subjektivních představ vykoná vše, co považuje za nezbytné pro dokonání. 25. Soudy obou stupňů shledaly naplnění obviněným popírané subjektivní stránky v existenci nepřímého (eventuálního) úmyslu (dolus eventualis), který je charakterizován po složce vědomostní tím, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a po složce volní tím, že pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. v jeho chování (resp. jednání). Podstatné je, že způsobení následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jako cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele (srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, a. s., 2012, s. 222). 26. Vědomostní složku se obviněný snaží zpochybnit poukazem na zjištění plynoucí ze znaleckého posudku, podle něhož u něj byla zjištěna intelektová úroveň při spodní hranici pásma podprůměru populace. Jak obviněný správně poukazuje, tyto skutečnosti rozsudek soudu prvního stupně odráží (bod 21.), z čehož plyne, že si oba soudy této skutečnosti byly vědomy při svém rozhodování. Zjištěná skutečnost odborného charakteru však nemůže vést k závěru, který se snaží prosadit dovolatel, tj. že vzhledem k ní nelze učinit závěr o existenci jeho vědomostní složky ke smrtelnému následku. Intelekt obviněného není totiž zatížen takovým hrubým deficitem, který by zvažovanou vědomost s ohledem na jednoznačně prokázanou aktivitu násilného charakteru, jíž se vůči poškozenému dopustil [znalcem z odvětví soudního lékařství hodnocenou jako hostilní jednání zvláště surové a trýznivé (bod 23.), navíc podle zjištění soudu páchané nejméně po dobu nejméně deseti minut (bod 30.)], vylučoval. Jeho vědomost o tom, že z jeho útoku může smrtelný následek nastat, byla dána [zejména když podle odborného zhodnocení byly všechny mechanismy útoku způsobilé ke vzniku závažných až smrtelných poranění (bod 23.)]. 27. Uvedené skutečnosti, resp. i zjištění soudu vyjádřená v popise skutku v odsuzujícím výroku, vylučují učinění závěru, že by obviněný svým úmyslným jednáním směřoval jen ke způsobení újmy na zdraví vymezením § 122 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy ke spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Stejně tak není důvod dovozovat, že jeho vědomost dosáhla jen úrovně možného přivození těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku a že by tudíž bylo možno zvažovat trestní odpovědnost obviněného „toliko“ ve smyslu spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Odborné závěry znalce z odvětví psychiatrie nepřinášejí pro soudy žádný poznatek, který by měl svědčit o tom, že si přivození smrtelného následku, jako následku reálně možného, a nutno říci, že z provedeného útoku i přímo hrozícího (odvráceného poskytnutím vysoce odborné zdravotnické péče), nemohl či neměl být vědom. Pokud znalecký posudek konstatuje forenzně významné snížení rozpoznávací schopnosti obviněného, je toto snížení přičítáno jeho akutní alkoholové intoxikaci, kterou si sám zaviněně přivodil při vědomí možných negativních následků na jeho chování. Za tohoto stavu ke zjišťovanému snížení (stejné platí i ve vztahu ke schopnosti ovládací) nemůže být přihlíženo. 28. Navíc nelze pominout to, že obviněný (z hlediska jeho zájmů pochopitelným způsobem) izoluje vliv jednotlivých mechanismů a účelově se snaží svou vědomost stran možného přivození smrtelného následku zpochybnit tvrzením uplatněným toliko k jednomu z nich (podchlazení organismu – hypotermii). Zcela pomíjí mechanismus druhý, který se projevil v opakovaném držení hlavy poškozeného pod hladinou, jež mělo za následek protrahované dušení. Z hlediska obecného nazírání (běžných vědomostí i osob podstatně méně zralých a zkušených) je tento obviněným užitý mechanismus vnímán jako způsob jednání, jímž lze smrtelný následek nepochybně přivodit. Žádné zvláštní vědomosti medicínského charakteru pro jeho učinění nejsou třeba. Odhlížení od mechanismu (údery, kopy atd.), který nebyl soudem prvního stupně vyhodnocen po stránce subjektivní jako pojící úmyslnou formu zavinění obviněného se smrtelným následkem (odkaz dovolatele na bod 30. rozsudku zrušeného soudem odvolacím), není případné, neboť nepochybně na zdravotní stav obviněného negativní vliv rovněž měl. Závěr o subjektivní stránce, pokud ji pachatel popírá, jako tomu je v případě posuzovaném, je třeba činit s přihlédnutím k celému komplexu jednotlivých složek tvořící jeho jednání, v němž se subjektivní stránka (vnitřní postoj pachatele k páchanému činu) navenek projevila. 29. Pokud jde o složku volní, tu obviněný zpochybňuje fakticky skutkovou polemikou, neboť tvrdí, že to byl on, kdo poškozeného z vody opakovaně vytahoval a tím mu poskytoval možnost k nadechnutí. Takové tvrzení však odporuje skutkovému zjištění soudů, které naopak skutkově učinily poznatek, že „když viděl, že poškozený se snaží udržet hlavu nad hladinou, uchopil ho rukama za límec a rychlými pohyby mu potápěl hlavu a vynořoval, pak mu opět ponořil hlavu pod vodu, aby nemohl dýchat a držel ji pod vodou delší dobu“. Z hlediska hodnocení složky volní je podstatné i to zjištění, že obviněný v reakci na upozornění spoluobviněného M. M., že ho svým počínáním může utopit, „odpověděl ´no a co´“ a v jeho napadání déle, způsobem v rozsudku popsaným, pokračoval. Jeho napadání vyústilo v přivození takového stavu, jenž se u poškozeného projevil mj. i ve středně závažné poruše vědomí, které u něj byla přítomna při převzetí do odborné zdravotnické péče. 30. Ač se obviněný snaží soudem učiněný závěr o naplnění volní složky formou srozumění zvrátit, nepředkládá nic, co by mělo svědčit o tom, že toliko bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že z jeho jednání smrtelný následek nevzejde. 31. Uvedená konstatování ústí do závěru, že soudy nižších stupňů (resp. soud odvolací, jehož rozsudkem bylo trestní stíhání obviněného pravomocně ukončeno) nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný jednal v eventuálním úmyslu vážícím se k smrtelnému následku. Hmotně právní vadou, kterou dovolatel napadenému rozsudku vytýkal, tento zjevně netrpí. 32. V důsledku tohoto zjištění nemohl Nejvyšší soud přisvědčit ani tvrzení dovolatele, že odsuzujícím rozsudkem došlo k porušení jeho základního práva garantovaného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K dovolání M. M. 33. Námitku dovolatele, že z napadeného rozsudku vůbec nevyplývá, zda jednal v úmyslu usnadnit jinému (pozn. tj. M. S. jako hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, resp. že není zřejmé, z čeho je úmysl dovolacím soudem dovozován, vnímá dovolací soud jako námitku hmotně právního charakteru, jíž namítá neopodstatněnost hmotně právní subsumpce skutku popsaného v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku pod zákonné znaky zločinu, jímž byl uznán vinen, tj. pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku poskytnuté k pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k§ 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. 34. Důvodnosti této námitky nemůže dovolací soud přisvědčit. Je sice skutečností, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který (avšak k nesprávné právní kvalifikaci) v odůvodnění svého rozsudku svůj závěr i stran formy úmyslného jednání explicitně vyjádřil (bod 33.), odvolací soud toto v odůvodnění svého rozsudku neučinil, nicméně i z jeho rozhodnutí je plně seznatelné (bod 27.), že má za prokázanou úmyslnou formu jednání obviněného („… svědčí pro závěr, že měl úmysl podporovat obžalovaného Š. …“). O tom, že obviněný nebyl jen pasivním pozorovatelem činu obviněného M. S., nýbrž jeho aktivním podporovatelem ve smyslu vyjádřeném v napadeném rozsudku soudu druhého stupně svědčí již samotný popis jeho jednání ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. 35. Byť dovolatel spoluobviněnému neposkytl pomoc ve formě fyzické (tj. opatřením prostředků ke spáchání trestného činu, odstraněním překážek atd.), spáchání mu usnadnil formou pomoci psychické, která se projevila v jeho utvrzování čin spáchat. Namítá-li, že z důkazů neplyne „byť jen nepřímý úmysl podněcovat M. S. k vraždě poškozeného“, pak je nutno říci, že nemá smysl o tomto vyjádření uvažovat jako o výhradě, že nebyla prokázána jeho iniciace činu spáchaného spoluobviněným (ve smyslu vzbuzení rozhodnutí u spoluobviněného). To proto, že dovolatel nebyl shledán vinným účastenstvím v jeho užším smyslu (strico sensu), tj. podle § 24 tr. zákoníku, ve formě návodu [§ 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], nýbrž jen pomoci [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. 36. Z popisu skutku jednoznačně plyne, že obviněný svým jednáním hlavního pachatele podporoval, neboť jej různými formami slovního projevu měl k tomu, aby ve svém napadání neustával, čímž jej v jím pojatém úmyslu spáchat na poškozeném trestný čin násilného charakteru utvrzoval. Nejenže své ztotožnění s činem spoluobviněného vyjadřoval smíchem, což samo o sobě mohlo utvrdit M. S. v tom, aby při svém napadání poškozeného setrval a případně ho i zintenzivnil, ale i upozorněním na sebezáchovný projev poškozeného („… ho upozornil, že poškozený sedí…“) a zejména výzvami k dalšímu napadání („… říkal…, aby poškozenému dal… řekl ´no teď zrovna´… že ho potom shodí… komentoval to slovy ´ty pičo, za to bych ho zabil´… říkal, aby dal hlavu poškozeného do pěny …), na které spoluobviněný reagoval, v něm posiloval, resp. utvrzoval jeho odhodlání k brutálnímu fyzickému napadání poškozeného. 37. Takto vyjádřené jednání obviněného zcela nepochybně účastenství ve formě pomoci, realizované utvrzováním v předsevzetí čin spáchat, naplňuje. Navíc nelze odmítnout ani to, co vyjádřil soud odvolací, že jako podporu svého jednání mohl M. S. vnímat i to, že M. M. pořizoval obrazový záznam, na němž jeho jednání dokumentoval. 38. Namítá-li obviněný, že není zřejmé, z čeho dovozuje odvolací soud úmyslnou formu podpory M. S., pak je ho nutno odkázat na již uvedené citace, z nichž je zřejmé, že obviněným byly pronášeny za tím účelem, aby spoluobviněný při napadení poškozeného dále setrval a umožnil tak další pořizování audiovizuálního záznamu o útoku na poškozeného a zábavu, kterou tato zcela odsouzeníhodná aktivita spoluobviněného pro dovolatele přinášela. Vědomostní i volní složka úmyslného jednání byla u dovolatele dána a je rovněž dostatečným způsobem vyjádřena v popisu skutku, jímž byl uznán vinen. Podněty k dalšímu napadání totiž obviněný činil i poté, co z jeho prohlášení („utopíš ho, … co s ním budem dělat…“) plyne, že reálnosti přivození smrtelného následku spoluobviněným si byl vědom. 39. Zbývající námitky obviněného stran právního posouzení skutku jako pomoci (část III. dovolání) mají skutkový charakter, jako takové jsou pod jím uplatněný důvod dovolání nepodřaditelné a navíc jsou i zjevně nedůvodné. Zcela nepatřičná je polemika s hodnocením věrohodnosti spoluobviněného ve snaze prosadit verzi, že jednáním dovolatele vůbec nebyl ovlivněn, když z prokázaného skutku plyne pravý opak (a o opaku hovoří on sám). Odkaz na vyjádření znalce je rovněž nepřípadný, neboť tomu nepřísluší, aby řešil než otázky skutkového charakteru, nikoliv tedy otázky právního posouzení, jež musí řešit orgán činný v trestním řízení. Soudy v daném směru učinily důkazům odpovídající závěr. 40. Odvolací soud proto nepochybil, pokud dospěl k právnímu závěru, že obviněný spáchal pomoc k pokusu zločinu vraždy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Zde je třeba zdůraznit, že jeho odsouzení není důsledkem soudem odkazovaného a obviněným jako neaplikovatelného rozporovaného právního názoru obsaženého v rozhodnutí č. R 3932/1930, nýbrž důsledkem toho, že zjištěné jednání znaky pomoci v označené alternativě v úpravě provedené trestním zákoníkem naplňuje. 41. Pokud jde o zmíněné rozhodnutí, jehož právní větu komentář k aktuálnímu trestnímu zákoníku (opus cit. v bodě 25, s. 362) cituje v podobě „Kdo na pachatele spáchání trestného činu již rozhodnutého úmyslně působí za tím účelem, aby ho v jeho rozhodnutí posílil, k dokonání činu podnítil a povzbudil, jest intelektuálním pomocníkem, třebaže vyvíjí onu činnost teprve tehdy, když bezprostřední pachatel s provedením trestného činu již započal“, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že mu přiznal význam podpůrný při hodnocení důvodnosti odvolání státní zástupkyně („… přes námitky obhajoby … je nadále platné rozhodnutí R 3932/1930, o které své závěry opírá odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obžalovaného M..“), neboť v navazující argumentaci správně poukázal na to, že „[t]restní zákoník rozlišuje formy pomoci na fyzickou a psychickou (intelektuální), přičemž za psychickou pomoc se považuje rada, utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod.“, přičemž s odkazem na konkrétní důkazy uzavřel, že dovolatel M. S. „svými radami zachycenými při popisu skutku … utvrzoval v předsevzetí spáchat předmětné jednání“. 42. Z této citace je zřejmé, že odvolací soud subsumpci skutkových zjištění ohledně projevů dovolatele na místě činu podřadil pod znaky vymezené v jím aplikovaném ustanovení trestního zákoníku, které pomoc, jako jednu z forem účastenství v užším smyslu, vymezuje odlišně od trestního zákona č. 117/1852 Z. ř., k němuž se vztahoval výklad provedený citovaným rozhodnutím. 43. Pokud dovolatel namítal, že jde o rozhodnutí reagující na právní úpravu obsaženou v zákoně č. 117/1852 Z. ř., v níž účastenství bylo pojímáno příliš široce, když za ně považovalo „i např. schvalování trestné činnosti“ a vyslovil údiv, že „odvolací soud se spokojil s konstatováním, že rozhodnutí je uvedeno v komentáři, aniž by se podrobně s rozhodnutím seznámil a vyložil, proč i nadále je aplikovatelný rozsudek starý 100 let“, pak takové výhradě lze přiznat jen částečnou důvodnost. Pokud odvolací soud na podporu svého rozhodnutí citovaný judikát zmínil, bylo žádoucí bližší vysvětlení, jaký význam a proč mu přiznává. Na straně druhé se dovolací námitka obviněného omezuje jen na výše uvedená konstatování, aniž by rozvinula, v čem byl přístup odvolacího soudu vadný. 44. Namítá-li totiž obviněný, že za účastenství bylo dříve považováno i schvalování trestné činnosti, pak z napadeného rozhodnutí neplyne, že by odvolacím soudem vyslovený závěr (tj. že dovolatel spáchal pomoc k označenému zločinu) byl založen na zjištění, že čin M. S., jako hlavního pachatele, toliko schvaloval. Odvolací soud naopak učinil poznatek o tom, že obviněný jednal do té míry aktivně, že M. S. v páchání jeho činu utvrzoval a tohoto při jeho páchání ovlivnil tak, že u napadání poškozeného setrvával. 45. Z toho, v jakém kontextu odvolací soud citované rozhodnutí zmínil, plyne, že za nadále platnou a ve vztahu ke stávající zákonné podobě účastenství aplikovatelnou považoval myšlenku odlišující (psychickou) pomoc od návodu („Kdo na pachatele spáchání trestného činu již rozhodnutého úmyslně působí … třebaže vyvíjí onu činnost teprve tehdy, když bezprostřední pachatel s provedením trestného činu již započal“) a rovněž myšlenku, že pomoc lze hlavnímu pachateli poskytnout právě i v této alternativě, tj. i ve formě pomoci psychické („… aby ho v jeho rozhodnutí posílil, k dokonání činu podnítil a povzbudil, jest intelektuálním pomocníkem,…“), byť tato nabyla podoby odlišné (utvrzování) od způsobů zmiňovaných v citovaném rozhodnutí. 46. Obecně je patrně žádoucí, aby soud, odkazuje-li ve svém rozhodnutí na právní názory obsažené v již starších rozhodnutích, důsledně zvážil jejich využitelnosti ve vztahu k právní úpravě, k jejíž aplikaci soud přistupuje. Zejména v případech, kdy je zřejmé, že odkazovaný výklad byl učiněn k již neexistujícímu právnímu předpisu, může vyložení toho, proč je podle soudu odkazovaný judikát stále aktuální, významně přispět k přesvědčivosti vydávaného rozhodnutí. Nevyložení této otázky odvolacím soudem v posuzované věci lze sice pokládat za dílčí nedostatek napadeného rozhodnutí, nutno však uvést, že jde o nedostatek, který nemá žádný negativní vliv na závěr, že v jednání obviněného je třeba spatřovat účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Odlišnost koncepce zákonů, v nichž je účastenství upraveno [§ 5 (O spoluvinících a účastnících zločinů) zákona č. 117/1852 Z. ř. – patrně zásada osamostatnění, § 24 (Účastník) tr. zákoníku – zásada akcesority), nevede ve vztahu k řešené otázce – v nyní konkrétně posuzované situaci, kdy tzv. hlavní pachatel se dopustil pokusu trestného činu, k němuž se upínalo účastnické jednání dovolatele – k rozdílným závěrům. 47. Akceptovatelným způsobem se odvolací soud (bod 28.) vypořádal i s námitkou obviněného o zániku jeho trestní odpovědnosti pro označenou formu účastenství s odkazem na § 24 odst. 3 tr. zákoníku. Námitky, které obviněný v této části svého dovolání vznáší na podporu jím prosazovaného závěru, jsou skutkového charakteru a vycházejí primárně z odlišného stavu, než který se stal předmětem hmotně právního posouzení. 48. Jeví se vhodným zmínit, že podle § 24 odst. 3 trestního zákoníku trestní odpovědnost účastníka zaniká, jestliže dobrovolně upustil od dalšího účastenství na trestném činu a a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, nebo b) učinil o účastenství na trestném činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému. 49. Při výkladu a aplikaci zmíněného ustanovení nevzniká pochybnost o tom, že zánik trestní odpovědnosti účastníka je vázán na kumulativní splnění dvou podmínek, z nichž ta druhá je konstruována alternativně. Těmito podmínkami jsou 1) dobrovolné upuštění od dalšího účastenství na trestném činu a 2) jednání popsaná pod písm. a) či b) citovaného ustanovení. 50. Pokud se týče alternativy b) spočívající v oznámení účastenství, nelze o ní s ohledem na výsledky provedeného dokazování vůbec uvažovat, neboť takové oznámení vůči policejnímu orgánu dovolatel prokazatelně neučinil, ač se vlastní interpretací provedených důkazů („… prosil prodavačku I. V. o zavolání pomoci. Ta pochopila, že má volat linku 155 a 158.“) snaží prokázat opak. V uvedeném směru je však třeba připomenout, že uznávaný výklad tohoto ustanovení vychází z toho, že „[o]známení jinému orgánu nebo osobě (pozn. než státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu), byť bylo dobrovolné a včasné, je neúčinné“ – srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 355. 51. Navíc je třeba zdůraznit, že verbální projev obviněného, který učinil vůči osobám přítomným v prodejně (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně: svědek B. R.– „… se tam někdo topí“, svědkyně I. V.– „… požádal ji, ať zavolá pomoc“, svědkyně J. Z.– „chtěl zavolat záchranku.“), není možno chápat po jeho obsahové stránce jako oznámení o účastenství na trestném činu, neboť z něj vůbec nevyplynulo, že poškozený se stal předmětem trestného činu. To plyne i z vyjádření policistů, kteří se na místo činu dostavili (svědkové L. G. a O. B.), neboť až v jejich přítomnosti dovolatel věc po skutkové stránce uvedl na pravou míru. 52. Zdánlivě s ohledem na fakt, že jak pomoc při vyproštění poškozeného z potoka (s přispěním svědka R.), tak pomoc spočívající v přivolání zdravotnických pracovníků měly svoji příčinu ve výše zmíněném jednání dovolatele, přicházela v úvahu možnost dosažení zániku jeho trestní odpovědnosti skrze aplikaci § 24 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť je zastáván názor, že „[z]ániku trestní odpovědnosti nebrání okolnost, že nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, bylo odvráceno za přispění a pomoci jiných osob, jestliže se tak stalo na základě aktivního jednání účastníka“ – viz Šámal P. a kol. opus cit. v bodě 43, s. 354. Uvedeným způsobem však postupovat nelze, neboť již primárně není možno dospět k závěru o dobrovolném upuštění obviněného od dalšího účastenství na trestném činu, ve smyslu shora uvedené podmínky. 53. Pro pomoc, jako formu účastenství, platí, že „přichází z hlediska vývojových stadií hlavního trestného činu do úvahy před nebo při jeho páchání“. – viz Kratochvíl V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 359. Protože kauzální význam pomoci „spočívá v tom, že hlavní delikt byl spáchán, resp. k pokusu o něj došlo právě v důsledku poskytnuté pomoci snáz, než bez ní …“ (tamtéž s. 360, může o ní, jakožto jednání podporujícím hlavního pachatele, být uvažováno pouze do okamžiku, kdy hlavní pachatel s vlastním jednáním ustal. Vyjádřeno jinak, účastenství se přimyká k činu hlavního pachatele, a proto i otázka dobrovolného ukončení dalšího účastenství na trestném činu musí být zvažována z tohoto zorného úhlu. Hodlá-li proto pomocník dosáhnout zániku trestní odpovědnosti za další účastenství na trestném činu podle § 24 odst. 3 tr. zákoníku, pak z logiky věci plyne, že svou pachatele podporující (páchání činu umožňující či usnadňující) činnost musí ukončit dříve, než s jejím pácháním skončí hlavní pachatel. 54. Argumentaci odvolacího soudu opírající se o závěr o spáchání tzv. ukončeného pokusu, byť to explicitně nevyjadřuje, je proto třeba vnímat tak, že jestliže hlavní pachatel (obviněný M. S.) se svým napadáním poškozeného skončil, neboť měl za to, že vykonal vše, co je potřebné pro dokonání trestného činu, resp. takto svůj pokus o vraždu považoval za ukončený, pak následné ustání v účastnickém jednání dovolatele (obviněného M. M.), nelze pokládat za dobrovolné upuštění od dalšího účastenství na trestném činu, neboť to se již nemělo k čemu upínat, resp. jednání dovolatele již nemělo co umožňovat či usnadňovat. 55. Pokud dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdí, že běžel do nedalekého obchodu „v době, kdy trval útok M. S. na poškozeného“, posouvá věc skutkově do jiné podoby, než která byla právně zhodnocena odvolacím soudem. 56. Z uvedených důvodů dovolací soud nepřisvědčil obviněnému v jeho tvrzení, že v důsledku jeho aktivity došlo ve smyslu § 24 odst. 3 tr. zákoníku k zániku trestní odpovědnosti za pomoc k zločinu vraždy podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. 57. Pokud jde o námitku dovolatele stran porušení jeho práva na spravedlivý proces a jeho odkaz na rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva (nikoli ESLP) ze dne 12. 7. 1998, č. j. 10862/84 (věc S. proti Švýcarsku), pak tento pokládá dovolací soud za nepřípadný již proto, že v označené věci (skutkově též značně odlišné) bylo rozhodnuto tak, že užití pořízené audionahrávky v důkazním řízení nevedlo k porušení čl. 6 odst. 1 ani čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a ve věci ani nevyvstal důvod k jejímu přezkoumání podle čl. 8 Úmluvy. 58. Zbývá dodat, že s ohledem na to, že sám obviněný předmětnou nahrávku ze své vůle svěřil orgánům činným v trestním řízení k dalšímu použití (viz výpovědi svědků policistů, kteří o jejím pořízení při setkání s obviněným neměli žádnou vědomost), není možno její následné užití pokládat za rozporné pro porušení zákazu sebeobviňování odvozované od čl. 37 Listiny základních práv a svobod, resp. č. 6 Úmluvy. V. Způsob rozhodnutí soudu 59. S ohledem na to, že obvinění svá dovolání, v částech, které argumentačně byly podřaditelné pod jimi uplatněný důvod dovolání, podali podle zjištění dovolacího soudu zjevně neopodstatněně, rozhodl o nich způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 60. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání, byť z vyjádření obou obviněných vyplynulo, že se domáhají jejich projednání ve veřejném zasedání, neboť vydání rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání zákon umožňuje a soud není požadavkem dovaletelů vázán. 61. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 10. 2018 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu