Rozhodnutí NS

8 Tdo 1291/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:8 Tdo 1291/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1291.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Usmrcení z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/14/2019
III.ÚS 150/19
JUDr. Pavel Rychetský
odmítnuto
12/02/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1291/2018-31


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání obviněného J. Š., nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 13 To 102/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 62/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.


Odůvodnění:


1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 2. 2018, č. j. 10 T 62/2017-414, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že

dne 17. 4. 2016 kolem 09.30 hodin na louce parcelní číslo XY v katastru obce XY, část XY, okr. XY, při nakládání pětimetrových smrkových klád kolovým nakladačem Schäffer 470T na valník, RZ: XY, zapojená za traktorem RZ: XY, z nedbalosti, kdy použil nevhodné zařízení a nevhodný postup, způsobil zranění hlavy, konkrétně pohmoždění mozkového kmene poškozenému M. P., narozenému XY, kterému poškozený na místě podlehl, a to tak, že obžalovaný nakládal klády vyzvednutím vidlemi nakladače nad valník a nakloněním vidlí vpřed je spouštěl do valníku, při nakládání klády mezi již naložené klády do místa, kde již neviděl a kde nebyl dostatek prostoru pro to, aby kláda při samovolném spuštění nepřepadla na druhou stranu valníku, po dohodě s poškozeným vyzvedl kládu na vidlích nad tento valník a poškozený stojící na oji se tuto snažil pomalým otáčením umístit do předem zvoleného místa, čímž došlo k nekontrolovanému pádu klády z nakladače a následně z valníku, přičemž tato srazila k zemi poškozeného a způsobila mu výše popsané zranění.

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 2 (dvou) roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost zaplatit poškozené AAAAA (pseudonym), narozené XY, bytem XY, XY, nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč, poškozené A. P., nar. XY, bytem XY, XY, nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč a náhradu škody ve výši 8 736 Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu způsobenou trestným činem ve výši 1 895 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené se zbytky jejich nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Pro úplnost je potřeba uvést, že se jednalo již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Prvním rozsudkem ze dne 16. 10. 2017, č. j. 10 T 62/2017-331 byl obviněný uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu podle tohoto zákonného ustanovení uložen trest v trvání 6 měsíců, podmíněně odložený podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 18 měsíců. Též mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. stanovena povinnost zaplatit poškozené AAAAA nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč a poškozené A. P. nemajetkovou újmu ve výši 75 000 Kč a škodu ve výši 4 375 Kč. Ve zbytku svých nároků byly poškozené podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti uvedenému (prvnímu) rozsudku podali odvolání jak obviněný, tak státní zástupce v jeho neprospěch, ale i poškozené A. P. a AAAAA a Všeobecná zdravotní pojišťovna. Z jejich podnětu Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 13 To 437/2017, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. původní rozsudek zrušil a podle § 59 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud spatřoval pochybení Okresního soudu v Benešově především v nedostatečném popisu skutku a chybějících úvahách o míře spoluzavinění poškozeného.

5. Na základě pokynů soudu druhého stupně vydal nalézací soud druhý, shora citovaný rozsudek. Proti němu podal obviněný znovu odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením (v pořadí též druhým) ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 13 To 102/2018, podle § 265 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
    6. S naposledy zmíněným rozhodnutím odvolacího soudu se obviněný neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Marka Dvořáka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domníval, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

    7. Úvodem dovolatel předeslal, že oba nižší soudy nevěnovaly náležitou pozornost jeho obhajobě. K judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na kterou již ve svém odvolání poukazoval, soud druhého stupně pouze konstatoval, že není přiléhavá a un block ji odmítl s tím, že „obhajoba obviněného byla vyvrácena“. Dovolatel vyjádřil názor opačný, a to, že chybí jakýkoliv přímý důkaz nebo série nepřímých důkazů, které by mohla vést k vyvrácení jeho obhajoby. Nehodový děj se odehrál zcela bez svědků, jediným relevantním důkazem byla výpověď jeho samotného, které však odvolací soud neuvěřil, aniž by sdělil proč. Vycházel z obecné premisy „obžalovanému se nevěří“, a proto následně musel pomocí nepřiměřených formalismů dovozovat porušení povinností na jeho straně. Nadto se oba soudy dopustily celé řady technických omylů, kdy na práci se zemědělskou a dřevařskou technikou použily analogie z běžného občanského života či z řízení automobilu.

    8. Následně obviněný polemizoval s úvahou odvolacího soudu, který vystavěl jeho zavinění na tom, že neviděl do místa, kam se ukládala kláda a neměl absolutní přehled o tom, co se děje za přívěsným vozem traktoru, na který se dřevo skládalo. Skutečnost, zda viděl za přívěsný vůz traktoru, označil za absolutně irelevantní, neboť podstata činu nespočívá v tom, že by k nehodě mělo dojít za přívěsem. Nadto z tohoto typu nakladačů není nikdy absolutní přehled o místě uložení, což je vyloučeno jejich bezpečnostními prvky i prostým faktem, že k nakládání dochází pod různými geometrickými úhly. Dovolatel nesporoval, že je třeba mít přehled o ukládání břemen, nikoliv ovšem absolutní. Užívání analogie s řízením automobilu je v této souvislosti nemístným formalismem. V teoretické rovině okolnost, že neměl přehled, jak bude kláda uložena, není podstatou případu. Ta spočívá v tom, že poškozený znenadání přiskočil na oj přívěsu a začal nečekaně točit s kládou. I pokud by tedy obviněný měl dokonalý přehled o místě uložení, úrazový děj by nastal stejně.

    9. Dovolatel se poté navrátil k argumentu, že je povinností soudu ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. vypořádat se s obhajobou, což znamená vést s ní polemiku na stejné či spíše vyšší úrovni, než je obhajoba sama. Je-li postavena na detailním rozboru řady judikátů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, není možné ji překlenout jedním odstavcem usnesení, navíc absolutně nekonkrétním (v této souvislosti v podrobnostech ocitoval několik rozhodnutí Ústavního soudu, jež se problematiky náležitého odůvodnění a vypořádání se s veškerými námitkami účastníků řízení týkají, konkrétně nálezy sp. zn. III. ÚS 463/2000, I. ÚS 1589/2007, III. ÚS 1104/2008 a II. ÚS 226/2006).

    10. Soudy obou stupňů se dopustily naprosto nepřípustné spekulace, když došly k závěru, že obviněný a poškozený skládali dřevo ve vzájemné kooperaci, kdy úkolem poškozeného bylo usměrňovat kládu na vidlích vysokozdvižného vozíku. Takový závěr však nemá oporu v přímém důkazu ani uceleném řetězci důkazů nepřímých a je pouze jednou z variant, jak se mohla událost seběhnout. Přitom v závěrečné řeči obhajoba upozornila na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06 a další související judikáty, které stanovují povinnost soudu hodnotit důkazy nestranným způsobem s respektem k zásadě in dubio pro reo. Je třeba prokázat naplnění všech znaků trestného činu. Není-li dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není schopen vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Dovolatel rovněž připomněl, že esenciální náležitostí spravedlivého procesu je též zásada rovnosti stran, přičemž upozornil na podání obhájce z 3. 10. 2017, podle něhož měl okresní soud poskytovat určité výhody straně obžaloby. Obviněný doplnil, že výše uvedený spekulativní závěr soudů je po obecné stránce celkem smysluplný, to ovšem nestačí. Musí být totiž jediný možný s tím, že existuje-li jiný logicky možný závěr, musí jej soudy připustit, je-li pro obviněného příznivější. Nakonec poukázal na příliš častý výskyt výrazu „jistě“ v odůvodněních rozhodnutí obou soudů, což má naznačovat jejich nejistotu.

    11. Následně dovolatel polemizoval s vybranými úvahami v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Kritice podrobil jeho tvrzení, že „na valníku nebyl větší prostor a možnost, že se kláda překulí na druhou stranu valníku a spadne na zem, byla reálná“. To ovšem podle něho nic neznamená, neboť věděl, že se za vozíkem nikdo nenachází a pokud by kláda spadla, nic by se nestalo. Poté podrobně vysvětlil, proč měla kláda při pomalém náklopu vidlí dobrou šanci aby se pomalu sesunula a mezi ostatní zapadla. Ze skutečnosti, že poškozený měl dovolatele přemluvit, „aby ještě jednu kládu naložil“, nalézací soud dovodil určitý jednotící úmysl obou mužů, zatímco soud odvolací v tom spatřoval rozpornost ve výpovědi obviněného. Podle jeho názoru nelze z uvedeného nic relevantního dovodit, a to včetně jakýchkoliv potenciálních rozporů. Nic to nemění ani na úloze poškozeného spočívající pouze v řízení traktoru, nikoliv při skládání klád. Stanovisko soudu, že dovolatel „neviděl na místo, kam kládu ukládá, popřípadě na to, co se děje za valníkem“, pak svědčí o absenci zkušenosti s prací s vysokozdvižnými vozíky, kterou nahradil obecnou logikou či zkušenostmi při běžném provozu osobních aut. Nadto si (obviněný) před ukládáním klády místo jejího umístění prohlédl.

    12. Poté obviněný citoval následující závěr soudu: „Pokud se tedy s poškozeným dohodli, že ještě jednu kládu naloží, a to ze strany, kterou zvolili, je zcela logické, že se poškozený postavil na oje valníku a snažil se pomalým pohybem – koulením klády tuto dopravit na určené místo, aniž by nabrala velkou rychlost a přepadla na durhou stranu valníku. Pokud by tak neučinil, bylo by prakticky jisté, že se kládu naložit nepodaří a ta spadne.“ Dovolatel se důrazně ohradil, že by se s poškozeným takto dohodli. Celkově šlo o spekulaci soudu, která nemá oporu v důkazní situaci. Tato varianta je sice logická, není však jediná možná, naopak závěr o jistém pádu klády je technicky či fyzikálně nelogický. Další úvahu soudu, že „postavení předmětné klády i těla poškozeného“ odpovídá skutkovému ději předtím, tj. že po neúspěšném pokusu o její umístění se volně skutálela, strhla poškozeného a spadla na něj, obviněný označil opět za spekulaci, neboť s tělem poškozeného bylo při oživovacích pokusech manipulováno. Rovněž poukázal na to, že soud učinil tento závěr bez znalosti biomechaniky. Jedině k tvrzení soudu, že „děj musel být rychlý a obžalovaný už na něj nestihl zareagovat“ neměl žádných výhrad (v této souvislosti nakonec poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 393/97 k ústavně konformnímu hodnocení důkazů).

    13. V další pasáži podaného dovolání dovolatel podrobně rozebíral některé judikáty Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od nichž se měl odvolací soud v tomto případě odchýlit. Prvním z nich byl nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15. V dané trestní věci šlo o vyřešení právní otázky, do jaké míry pachatel odpovídal za vznik těžko předvídatelné budoucí události. Podle Ústavního soudu je potřeba zjistit, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti, která je kritériem nedbalosti v obou formách. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska. O zavinění lze proto hovořit, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu jsou dány současně. Přiměřenost důvodů, na které pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení zájmů, je tedy třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu. Uplatní se zde tzv. „princip omezené důvěry“. Paralelu se souzeným případem spatřoval dovolatel v tom, že nemohl rozumně předpokládat, že poškozený opustí bezpečnou zónu, nečekaně se přiblíží k valníku, naskočí na oj a začne nepředvídatelně točit s kládou. Jiná situace by nastala tehdy, kdy by mohl takové jednání poškozeného očekávat. Dovolatel poté vyzdvihl i závěr Ústavního soudu, podle něhož závěr o trestněprávní odpovědnosti nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétně zjištěných skutkových okolností, nelze tak činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce nepodložené konkrétními fakty. Vždy je potřeba pečlivě zkoumat jak objektivní tak subjektivní hledisko míry potřebné opatrnosti.

    14. Dalším judikaturním rozhodnutím, na které obviněný poukázal, bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 806/2017, v němž se tento soud striktně vymezil proti tomu, aby soudy ex post kladly obviněnému nepřiměřené nároky na opatrnost. Dospěl přitom k závěru, že pokud poškozený vyvolá stav, který nemůže obviněný logicky očekávat, nelze mu to přičítat k tíži. Není jeho povinností preventivně reagovat na jakékoli podezření na závadný stav, ale je jeho povinností reagovat až na stav, kdy je zjevné, že může dojít k ohrožení chráněných zájmů. Z toho obviněný vyvodil, že nebylo jeho povinností zasahovat proti kroku poškozeného blížícímu se k oji, neboť v tento okamžik nemohl rozpoznat, že na oj vyskočí a začne točit s kládami. V té souvislosti rovněž poukázal na katalog z jeho strany dodržených bezpečnostních pravidel.

    15. Svou pozornost obviněný následně přesunul na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1062/2017. V této souvislosti znovu odmítl jakoukoliv rozpornost své výpovědi a v souladu s citovaným rozhodnutím připomněl zásadu in dubio pro reo. Poté se navrátil ke zmiňované trestní věci, v níž soudy dovodily obecné porušení „obecně závazných pravidel“, aniž byly jasně a konkrétně schopny sdělit, o jaké předpisy se mělo jednat a jak konkrétně došlo k jejich porušení. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že obecná prevenční povinnost podle § 2900 občanského zákoníku jednak nastupuje jen v případě absence konkrétní úpravy, jednak má své hranice, a bylo by v rozporu s jejím smyslem pomocí tohoto institutu nahrazovat odpovědnost (tím spíše trestní) tam, kde by se neprokázalo porušení konkrétní povinnosti, která na posuzovaný případ dopadá. Obecná prevenční povinnost vychází z konstrukce rozumné a obvyklé míry opatrnosti. Zpětně domýšlet a konstruovat, co vše měl obviněný učinit, aby předešel vzniklému následku, odporuje podstatě a smyslu tohoto institutu. Dovolatel k uvedenému doplnil, že i v jeho trestní věci soud prvního stupně hovořil o porušení „stanovených pravidel“ pro pohyb osob a o porušení „bezpečnostních pravidel“, aniž by dále sdělil, co tím konkrétně má na mysli a na jaké předpisy a pravidla cílí.

    16. Dalším judikátem, na nějž obviněný poukázal, bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, 8 Tdo 638/2016, v němž soud stanovil, že základem příčinného vztahu je teorie podmínky sine qua non, která je korigována zásadou umělé izolace jevů a zásadou gradace příčinné souvislosti. Konkrétně to znamená, že po pachateli nelze požadovat, aby předpokládal možné porušení pravidel opatrnosti jinými osobami a tomu přizpůsobil své jednání. Ani po dovolateli v této trestní věci nešlo spravedlivě požadovat, aby předpokládal jednání poškozeného. Stejně tak v okamžiku, kdy již poškozený započal s koulením klády, nešlo po něm (obviněném) spravedlivě požadovat, aby proti tomu zasáhl. Vše se totiž odehrálo v řádu několika málo vteřin. Nelze mu rovněž vyčítat, že použil vidlicový nakladač či údajně nevhodný postup, neboť podle teorie umělé izolace jevů to není podstatné, tak by tomu bylo, pokud by kláda spadla bez spolupůsobení poškozeného anebo v případě, kdy by spolu byli domluveni, že poškozený bude pomáhat kmenům z vidlí vlastní silou, což se v souzeném případě nestalo. Nakonec obviněný vysvětlil, proč by k následku došlo i při použití jiného druhu nástavce, tzv. kleští.

    17. Konečně dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1028/2014. Podle něj dochází k přerušení příčinné souvislosti, přistupuje-li k jednání obviněného (pachatele) další okolnost, která působí jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila škodlivý následek bez ohledu na jeho jednání. Takové konání by proto mělo být z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Podle Nejvyššího soudu by měla být trestána transparentní nedbalost, nečinnost, laxnost, hazardérství či bezohlednost k životům a zdraví druhých, nikoli snad údajné opomenutí přesně neznámých a ničím nestanovených opatření. Soud připomněl další podstatné okolnosti případu, tj. nikoliv ideální podmínky (špatné počasí) a rychlý průběh události. V uvedeném spatřoval dovolatel paralelu se souzeným případem, a to v konstrukci vysokozdvižného vozíku, z něhož není dokonalý výhled a taktéž v několikavteřinovém trvání nehodového děje.

    18. V závěrečné části svého podání obviněný vyslovil výhrady proti tomu, že veškeré odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na premise skutkového závěru o stojícím poškozeném na oji v době ukládání dřeva a dohodě mezi ním a dovolatelem, což je ovšem ryzí spekulací. Soud své odůvodnění vystavěl rovněž na přepjatých formalismech, kdy mu (obviněnému) vyčetl absenci četby návodu na použití užitého stroje. Z něj by se však pouze dozvěděl, že „jakékoli nebezpečné použití stroje je zakázáno“. Něco takového je ovšem jasné i bez čtení návodu, navíc obviněný nepředpokládal, že daná manipulace bude nebezpečná. Nelze totiž předpokládat, že děj ovlivní svým jednáním jiný subjekt a způsobí fatální následek. Dovolatel se taktéž ohradil proti úvahám soudu prvního stupně týkajícím se nakládáním s kulatinou v dřevozpracujícím průmyslu, včetně odkazu na zákoník práce. Ten je na daný případ nepoužitelný, stejně jako znalecký posudek a výpověď znalce.

    19. S ohledem na výše uvedené dovolatel v samém závěru svého podání navrhl (aniž by citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského v Praze č. j. 13 To 102/2018-456, jakož i rozsudek Okresního soudu v Benešově č. j. 10 T 62/2017-414 zrušil a věc soudům vrátil k dalšímu řízení.

    20. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V úvodu svého podání zdůraznil, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné přezkoumávat skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Výjimku z tohoto pravidla je možné v řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Taková situace však v dané věci nenastala. Naopak je možno říci, že závěr o vině má v provedených důkazech oporu, o porušení principu in dubio pro reo obsah přezkoumávaných rozhodnutí nesvědčí. Krajský soud se zároveň náležitým způsobem vypořádal s klíčovými argumenty obviněného a dostatečně reagoval i na existenci jím zmiňované judikatury. S ohledem na absenci extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí, jakož i dalších závažných procesních vad, považoval státní zástupce za nutné zohlednit skutkové závěry, k nimž dospěly soudy nižších instancí. Na tomto základě pak souhlasil i s právní kvalifikací takto zjištěného jednání jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku.
      21. K námitkám ohledně absence příčinného vztahu mezi jednáním dovolatele a smrtí poškozeného, včetně odkazu na zmiňovanou judikaturu, státní zástupce poznamenal, že obviněný přehlíží závazná skutková zjištění soudů, podle nichž nebylo počínání poškozeného svévolným, neočekávatelným zásahem třetí osoby, který by mohl přerušit kauzální vztah u jednání samotného obviněného. Naopak postupovali ve vzájemné součinnosti, a jednání obou z nich tedy netvořila dvě samostatné, nezávislé a výlučné příčiny. Pokud jednání poškozeného nevyloučilo kauzalitu počínání obviněného, pak jednání obviněného bylo nepochybně jednou z podmínek újmy na životě poškozeného, a tudíž je příčinný vztah ve smyslu teorie podmínky bez pochyby dán. Pouhá běžná neopatrnost v jednání poškozeného nemůže přerušit příčinný vztah mezi rovněž neopatrným jednáním obviněného a úmrtím poškozeného, jestliže je ledabylé počínání obviněného jednou z podmínek, bez kterých by k újmě na životě poškozeného nedošlo (odkázal tu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 1 Tz 38/1965).
        22. Státní zástupce neměl pochyb ani o naplnění subjektivní stránky ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které dostatečně vyplývá z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Je totiž zřejmé, že užití nevhodného způsobu nakládání klád ve spojení s užitím nevhodného zařízení a umísťování klády bez dostatečného výhledu a přehledu o místu ve valníku odporuje obecně uznávaným zásadám rozumné opatrnosti. Naopak se jedná o počínání, kterým je zvyšováno riziko běžně přítomné manipulaci s kládami. Zároveň je nepochybné, že si dovolatel byl vědom toho, že při neopatrné manipulaci s kládami může dojít k následkům na zdraví či životě jiného člověka. To je fakt, který je známý každému dospělému člověku, byl tedy bez jakékoliv pochybnosti znám i jemu. Státní zástupce doplnil, že spoluzavinění poškozeného, které správně shledaly soudy obou nižších stupňů, nevylučuje nedbalostní zavinění obviněného (tady odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 10/2008).
          23. Z těchto důvodů státní zástupce shledal podané dovolání zjevně neopodstatněným, a proto navrhl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
            24. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 24. 10. 2018); jeho případnou repliku do dne svého rozhodnutí neobdržel.

            25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

            26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

            27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

            28. Dovolatel ve svém obsáhlém podání sice vznesl celou řadu námitek, avšak téměř všemi v prvé řadě zpochybňoval soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav, popsaný ve skutkové větě (druhého) odsuzujícího rozsudku. Taktéž při podrobném rozboru judikatury vztahující se k trestnému činu usmrcení z nedbalosti (v poslední části dovolání) vycházel ze své verze skutkového děje, nikoliv z té, k níž dospěl soud nalézací a ztotožnil se s ní i soud odvolací. Lze proto konstatovat, že základním požadavkem obviněného byl zásah Nejvyššího soudu do skutkových závěrů nižších soudů. Shora však bylo zdůrazněno, že takový postup mu v dovolacím řízení nepřísluší, a to na základě žádného z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů § 265b tr. ř. Je naopak povinen plně respektovat skutková zjištění učiněná v předchozích fázích trestního řízení.

            29. Je ovšem nutno dodat, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze v dovolacím řízení výjimečně připustit, a to v případě, vyskytne-li se extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Tím totiž zároveň dochází k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod, ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je přitom na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

            30. Dovolatel v části III. svého podání vytýkal soudům nižších instancí nepřípustné spekulace při přijímání skutkových závěrů, což opíral o několik nálezů Ústavního soudu s tím, že právní názory zde vyslovené neměly oba soudy respektovat. V podstatě tak namítal tzv. svévolné hodnocení provedených důkazů, bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, který je jednou z (Ústavním soudem formulovaných) příčin zmíněného extrémního rozporu (k tomu srov. například jeho nálezy ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). V posuzované trestní věci se však Nejvyšší soud s názorem obviněného neztotožnil a jím tvrzená pochybení soudů nižších stupňů v daném směru neshledal.

            31. Sám dovolatel připustil, že „soudy vyslovený spekulativní závěr je po obecné stránce celkem smysluplný“. Poslední části citovaného prohlášení nezbývá než přisvědčit. Soud prvního stupně na str. 6 odůvodnění svého rozsudku zcela logicky vysvětlil, proč dospěl k závěru, že se poškozený během nakládání poslední klády nacházel na oji valníku a měl asistovat s jejím umístěním mezi již naložené klády. Lze plně souhlasit s jeho úvahou, že v opačném případě, tj. pokud by se poškozený nesnažil kládu jejím pomalým koulením dopravit na určené místo, by tato při naklonění vidlí (nad již umístěným nákladem) nabrala vyšší rychlost a vzhledem k již plně naloženému valníku a nerovnému, viditelně se svažujícímu profilu nákladu, i vzhledem k tomu, že obviněný nemohl na místo předpokládaného umístění klády ze své pozice vidět, by velmi pravděpodobně došlo k jejímu překulení a pádu z valníku na druhou stranu na zem. Takový závěr je podpořen fotodokumentací z místa činu (č. l. 16 až 27 spisu), z níž je patrné umístění již naložených klád tvořící nerovnou sestupnou „plochu“ a rovněž vodorovná poloha paletizačních vidlí, dotýkajících se první, největší a nejvýše umístěné klády. Je přitom zřejmé, že z takto zaznamenané pozice vidlí by naposledy ukládaná kláda nemohla sama bez „cizí pomoci“ na určené místo jakkoliv doputovat. Z uvedených důvodů nevykazuje toto klíčové skutkové zjištění nalézacího soudu žádné prvky nelogičnosti či dokonce protiústavní svévole.

            32. Nejen s ohledem na právě zmíněné skutečnosti je Nejvyšší soud přesvědčen, že verze skutkového děje, kterou v rámci své obhajoby prezentoval obviněný, byla s potřebnou mírou jistoty vyvrácena. Ostatně ta eventualita, že by dospělý, svéprávný muž, neovlivněný žádnými návykovými látkami, bez domluvy s obviněným a proti jeho vůli z ničeho nic vyskočil na oj a svévolně začal manipulovat s kládou, není dost dobře představitelná, a tudíž ani příliš věrohodná. Není nakonec bez zajímavosti, že obviněný spatřoval paralelu své varianty průběhu této nešťastné události s dalšími případy řešenými před Ústavním soudem či Nejvyšším soudem, kdy ovšem obdobně nečekaně a lehkovážně jednali poškození buď silně opilí anebo dítě ve věku jednoho roku (srov. níže). Kromě toho byly ve věci provedeny další, nepřímé důkazy, které obhajobu dovolatele dále vyvracejí. Odvolací soud správně poukázal na záznam hovoru obviněného na tísňovou linku 112 (č. l. 199 spisu), v němž obviněný v zoufalství přinejmenším třikrát zopakoval otázku, proč poškozený neseskočil dolů, případně proč se nepustil? Pokud by se děj odehrál, tak jak v průběhu trestního řízení nastolila obhajoba, určitě by si spíše kladl otázku, proč poškozený na oj vyskočil. Nejvyšší soud v této souvislosti nepřehlédl ani svědeckou výpověď matky poškozeného A. P., s níž dovolatel i jeho manželka o okolnostech tragédie hovořili.

            33. Lze tedy shrnout, že popis skutku ve výroku (v pořadí druhého) rozsudku soudu prvního stupně je výsledkem ústavně konformního hodnocení provedených důkazů, učiněného na základě a v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., a nikoli tedy svévole ze strany nižších soudů. Proto je dovolací soud oprávněn přihlížet pouze k jimi přijatým skutkovým zjištěním. Naopak četnými skutkovými námitkami obviněného není vzhledem k zákonnému rozsahu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen se po věcné stránce jakkoliv více zabývat. Nadále se tak bude věnovat pouze výhradám směřujícím do právního posouzení předmětného skutku, v daném případě konkrétně do naplnění subjektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku.

            34. Dovolatel zpochybňoval právní kvalifikaci svého jednání v části V. svého mimořádného opravného prostředku, kdy detailně rozebíral pět shora zmiňovaných judikátů. Odvolacímu soudu vyčítal, že se s jeho obhajobou nedostatečně vypořádal prostým konstatováním, že daná rozhodnutí jsou na tuto trestní věc nepřiléhavá. Nejvyšší soud však zastává stejné stanovisko jako soud druhého stupně. Hlavně je ale nutno vyzdvihnout, že oba soudy (především nalézací) se s problematikou subjektivní stránky jednání obviněného, resp. jeho nedbalostního zavinění, dostatečným a věcně správným způsobem vypořádaly. Nejvyšší soud proto uvedené dovolací námitky shledal zjevně neopodstatněnými.

            35. Nejprve je třeba v obecné rovině uvést, že jakákoliv manipulace s několik set kilogramů vážícími kládami již sama o sobě zahrnuje určitý, nezanedbatelný stupeň nebezpečí. To se dále zvyšuje, pokud je s nimi nakládáno za pomoci zařízení, v němž nejsou pevně uchopeny, a jsou zároveň vyzdvihovány vysoko do vzduchu. Mnohonásobně pak nebezpečí vzroste, je-li daná činnost provozována v blízkosti další osoby. V tom je zásadní rozdíl oproti věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 1028/2014, v níž se jednalo o pořádání plaveckého závodu v rámci letního tábora, jehož se účastnily tři dospělé osoby a 17letý mladík, všichni dobří plavci, a jejich úkolem bylo uplavat cca 50 metrů. Závod sledovala celá řada dospělých osob na dvou jachtách a k dispozici byl motorový člun s profesionálním záchranářem. Přesto se po uplavání asi 20 metrů začal 17letý poškozený náhle topit, přičemž ani přes zásah záchranáře v řádu několika vteřin jej již nebylo možno zachránit. Stručně shrnuto v odkazovaném případě šlo o výchozí situaci (plavání v přehradě), která se běžně vyskytuje, obvykle nebývá spojena se zvýšeným rizikem, přesto byla přijatá bezpečnostní opatření nadstandardní. Naopak v této věci se od počátku jednalo o podstatně nebezpečnější konání, při němž došlo ke zjevnému zanedbání potřebné míry opatrnosti, kterou lze po každé osobě v běžném životě rozumně požadovat.

            36. Dále je opět potřeba zopakovat rozhodující skutkové zjištění nižších soudů, a to že poškozený ve vzájemné kooperaci s obviněným stál na oji spojujícím traktor a valník a pomáhal s umístěním poslední klády. Nejednalo se tedy o žádné neočekávané, zkratovité jednání poškozeného, s nímž by dovolatel nepočítal. V tomto směru je dán zásadní rozdíl s věcmi řešenými Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2065/15 (řidič pomalu vycouvával z parkovacího místa, když mu pod kola náhle vběhlo roční dítě, na které v kritický okamžik jeho matka s babičkou nedávaly pozor) a Nejvyšším soudem pod sp. zn. 4 Tdo 806/2017 (řidič kolem půl druhé hodiny ranní včas nezareagoval na opilého poškozeného, sedícího v poloze dřepu na silnici v jízdním pruhu vozidla obviněného) a sp. zn. 8 Tdo 638/2017 (řidič dodávky vysadil silně opilého poškozeného před jeho domem, v okamžiku, kdy se rozjížděl stál poškozený mimo komunikaci, pak se ovšem nezpozorován obviněným rozběhl, chytil se kliky dodávky, chvíli s ní běžel, zvyšující se tempo neudržel a spadl na vozovku, čímž utrpěl smrtelná zranění). Ve všech třech případech soudy shodně konstatovaly, že obvinění si těžko mohli představit a zároveň očekávat takové jednání poškozených; dodaly, že po nich nelze požadovat, aby předpokládali porušení pravidel opatrnosti ze strany jiné osoby a přizpůsobili tomu své jednání. Naproti tomu v posuzované trestní věci dovolatel o riskantním počínání poškozeného dobře věděl a sám přitom neučinil nic, čím by zcela evidentní nebezpečí jakkoliv eliminoval a pravidla opatrnosti svým aktivním konáním významně porušil.

            37. V posuzovaném případě je zřejmé, že mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného je rovněž dána příčinná souvislost. Bez toho, že nakládal nevhodným způsobem klády v těsné blízkosti poškozeného, by ke škodlivému následku nikdy nemohlo dojít. Rovněž riskantní chování poškozeného, který v kritický okamžik neměl na oji traktoru co dělat a už vůbec ne koulet s kládou, bylo významnou příčinou jeho tragického úmrtí. Jednání obou těchto mužů lze chápat jako příčinu, bez níž by trestněprávně relevantní následek nevznikl (conditio sine qua non). Ostatně i nižší soudy správně stanovily stejnou míru zavinění u obou z nich. I ve světle zásady umělé izolace jevů a zásady gradace příčinné souvislosti, kterými obhajoba argumentovala, je proto jednání obou zúčastněných, tedy i dovolatele, dostatečně významnou příčinou škodlivého následku, přičemž ani spoluzavinění poškozeného nemůže obviněného zbavit trestní odpovědnosti za své jednání.

            38. Obhajoba s odkazem na zmiňované judikáty brojila proti příliš formalistickému, zpětnému dovozování přesně neznámých a neurčitých pravidel, který měl obviněný při nakládání klád porušit. Ani s tím ovšem nelze souhlasit. Je pravdou, že jeho počínání mimo výkon zaměstnání, nebylo svázáno žádným konkrétním právním předpisem. Není ovšem možné opominout ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanského zákoníku“), zakládající obecnou prevenční povinnost, na jehož základě je každý povinen počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Soudy nižších instancí důvodně shledaly právě jeho porušení. I úplnému laikovi by bylo bez dalšího zřejmé, že počínání obviněného i poškozeného popsané ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku bylo značně riskantní. Určitě tak nešlo o jednání, při němž by nehrozila újma na životě či zdraví. Nakonec i Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 8 Tdo 1028/2014 uvedl, že „trestána by měla být transparentní nedbalost, nečinnost, laxnost, hazardérství či bezohlednost k životům a zdraví druhých“. Přinejmenším určité hazardérství je v dané věci neoddiskutovatelné, neboť situaci, kdy je 400 – 500 kg vážící kláda, nikterak nezajištěná a vyzdvihnutá do několikametrové výše, v bezprostřední blízkosti člověka, který se s ní snaží vlastními silami manipulovat a uložit na nerovný povrch, jinak skutečně nazvat nelze.

            39. Již oba soudy nižších instancí nadto vyzdvihly pokyny uvedené v návodu na používání nakladače Schäffer 470T (č. l. 277-308 spisu). Přitom je nutno zdůraznit, že nejde o žádná „přesně neznámá, nekonkrétní či nikým nestanovená opatření“, jak se snaží dovolatel tvrdit. Rovněž lze po každém rozumně a oprávněně požadovat, aby se s pravidly bezpečného užívání tohoto stroje seznámil, pokud s ním hodlá pracovat. Je zde zakotveno nejen obecné pravidlo, že „každý způsob práce, který ohrožuje bezpečnost, je zakázán“, ale i povinnost zvedat „jen břemena, která jsou vhodná pro nakladač“. Zejména je v návodu opakovaně zmiňován zákaz pracovat se strojem, zdržuje-li se v pracovním prostoru další osoba. V kapitole 1.2.4 nazvané „Nebezpečný prostor“ je uvedeno: „Řidič stroje smí s nakladačem pracovat teprve tehdy, když se v nebezpečném prostoru nezdržují žádné osoby“, a také: „Řidič stroje musí zastavit práci se strojem, když osoby navzdory varování neopustily nebezpečný prostor“.

            40. Je tak možno zopakovat, že porušením (a nutno dodat, že doslova hrubým) pravidel bezpečného užívání stroje došlo ze strany dovolatele i k porušení obecné prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku. Rozhodně se nejedná o zpětně konstruovaná, v reálném životě těžko udržitelná a někdy až nesmyslná pravidla, s nimiž operovaly soudy v případech, na které obhajoba odkazovala, a to např. požadavek předvídat, že osoby zajišťující bezpečnost plaveckého závodu poruší pokyny obviněného v době jeho nepřítomnosti (sp. zn. 8 Tdo 1028/2014 Nejvyššího soudu), požadavek předvídat výskyt opilého chodce na vozovce v blízkosti hospody (sp. zn. 4 Tdo 806/2017 Nejvyššího soudu), požadavek zajistit bezpečné couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby (sp. zn. III. ÚS 2065/15 Ústavního soudu) atd. Naopak shora citovaná bezpečnostní opatření nebyla v posuzované věci nikterak přemrštěná či těžko splnitelná a jejich dodržením by byl život poškozeného ušetřen. Je tedy zcela přiměřené na plnění takových pravidel trvat. Poukazoval-li obviněný ve vztahu k obecné prevenční povinnosti na rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 1062/2017 Nejvyššího soudu, podle něhož tímto institutem nelze nahrazovat porušení konkrétní (zákonem stanovené) povinnosti, je možno poznamenat, že toto se týká pouze situací, kdy nějaké konkrétní ustanovení zákona určitou činnost upravuje (v odkazované věci šlo o povinnost revize komínů a kotlů). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo.

            41. Lze tudíž uzavřít, že dovolatel musel o nebezpečí vyplývajícím z jeho konání bezpochyby vědět. Rovněž – jakožto osoba, která i ve svém zaměstnání pracuje s vysokozdvižným vozíkem – nepochybně věděl, že v nebezpečném prostoru se nesmí pohybovat žádná osoba s tím, že dané pravidlo je logicky třeba dodržet i mimo výkon zaměstnání v rámci běžné opatrnosti (dvojnásobně v případě riskantní manipulace s kládami). Pokud nic z toho přesto nerespektoval a jeho jednání se stalo jednou z hlavních příčin úmrtí poškozeného, pak naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, a to i po stránce subjektivní – formou nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

            42. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


            Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
              V Brně dne 21. 11. 2018


              JUDr. Jan Bláha
              předseda senátu