Rozhodnutí NS

23 Cdo 2678/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/15/2020
Spisová značka:23 Cdo 2678/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2678.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 41 odst. 1 předpisu č. 128/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2678/2018-592
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně GRANO Skuteč spol. s r.o., se sídlem ve Skutči, Zvěřinova 1020, PSČ 539 73, IČO 60913088, zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, PSČ 580 01, proti žalované obci XY, se sídlem XY, zastoupené JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou, se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, PSČ 584 01, o zaplacení částky 891 358,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 105 C 21/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2017, č. j. 47 Co 187/2017–568, t a k t o :

    Dovolání se odmítá.
      O d ů v o d n ě n í :

      Okresní soud v Havlíčkově Brodě částečným rozsudkem ze dne 29. března 2017, č. j. 105 C 21/2014-509, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 663 264,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 27. února 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl, že o zbývající části nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok pod bodem II). Doplňujícím rozsudkem ze dne 13. listopadu 2017, č. j. 105 C 21/2014-542, soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni dalších 139 285,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % za dobu od 27. února 2014 do zaplacení.

      K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. prosince 2017, č. j. 47 Co 187/2017–568, potvrdil částečný rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího rozsudku.

      Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak než v jeho dosavadní praxi, a dále že závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

      Podle dovolatelky by měl dovolací soud přehodnotit své závěry obsažené v rozhodnutí ze dne 24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 3826/2007, podle kterých za vyhrazení pravomoci zastupitelstvem obce podle § 84 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“), je v konkrétní záležitosti třeba považovat i samotné rozhodnutí zastupitelstva obce o otázce spadající do samostatné působnosti obce, která jinak spadá do pravomoci rady obce. Žalobkyně považuje předmětné rozhodnutí za nepřesvědčivé a neodůvodněné. Podle žalobkyně se měl Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v dané věci zabývat otázkou dobré víry, jejíž ochrana má při výkladu právních norem přednost před tím, co Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl. Podle dovolatelky ve smlouvě ani v jejích dodatcích není zmínka o tom, že by si rozhodování o změnách smlouvy vyhradilo zastupitelstvo, naopak je ve smlouvě uvedeno, že obec zastupuje starosta obce. Dovolatelka tak jako nesprávný považuje výklad, že schválení smlouvy zastupitelstvem automaticky znamená výhradu zastupitelstva ke schvalování jejích změn.

      Dovolatelka dále namítla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se nevypořádal s jejími námitkami týkajícími se toho, že rozsah víceprací, jejichž zaplacení bylo žalobou požadováno, odpovídal částce 93 493,40 Kč, ve zbytku žalovaná částka představovala požadavek na zaplacení prací dohodnutých v původním znění smlouvy o dílo.

      Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

      K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.

      Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.

      Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

      Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

      Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

      Podle § 241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

      Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

      Dovolání žalobkyně není přípustné.

      Nejvyšší soud neshledává důvody, pro něž by se měl odchýlit od závěrů obsažených v rozsudku ze dne 24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 3826/2007, jenž byl publikován pod č. 33/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedené závěry jsou řádně, dostatečně a logicky odůvodněny, vychází z účelu a smyslu dotčené právní úpravy a jsou plně v souladu s východisky a závěry přijímanými Ústavním soudem v rozhodnutích souvisejících s nyní řešenou otázkou. V předmětném rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že za vyhrazení pravomoci zastupitelstvem obce podle § 84 odst. 4 zákona o obcích v konkrétní záležitosti je třeba považovat i samotné rozhodnutí zastupitelstva obce o otázce spadající do samostatné působnosti obce, která jinak spadá do pravomoci rady obce. Nejvyšší soud na základě skutkových zjištění v předmětné věci dovodil, že zastupitelstvo obce dalo souhlas s uzavřením takové smlouvy o dílo, která odpovídá návrhu předloženému v rámci výběrového řízení dovolatelkou. Tímto zastupitelstvo obce rozhodlo o tom, v jakém znění má být uzavřena smlouva o dílo se zhotovitelem díla, a vyhradilo si tak i právo rozhodovat o jejích případných změnách. Ze zápisu z 63. zasedání zastupitelstva žalované nebylo lze dovodit souhlas s uzavřením dodatku č. 1 k předmětné smlouvě (dodatek obsahující dohodu o smluvní pokutě). Podle Nejvyššího soudu sjednání uvedené smluvní pokuty představuje podstatný dopad do již existujícího právního vztahu. V této souvislosti zdůraznil, že Ústavní soud v odůvodnění nálezu ze dne 6. června 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, uvedl, že cílem zákonné úpravy v zákoně o obcích bylo ochránit majetek obce před jednáním ohrožujícím tento majetek. Z tohoto ústavního nálezu vyplývá, že pokud kolektivní orgán obce rozhodl o udělení souhlasu k uzavření určité smlouvy a tím vytvořil vůli obce v zásadních bodech, může jiný orgán obce jednat pouze v rámci tohoto rozhodnutí. Za takové jednání však nelze považovat sjednání předmětné smluvní pokuty. Starosta podepsáním dodatku ke smlouvě o dílo obsahujícího dohodu o předmětné smluvní pokutě podle skutkového zjištění odvolacího soudu překročil rámec stanovený rozhodnutím zastupitelstva obce pro jednání s dodavatelem díla.

      V nyní posuzované věci soudy zjistily, že dne 5. června 2009 byla mezi účastníky uzavřena smlouva na zhotovení díla za cenu 6 436 250 Kč včetně DPH, o jejímž schválení zastupitelstvo obce rozhodlo na jednání dne 21. května 2009. Mezi smluvními stranami bylo ujednáno, že smlouvu lze změnit nebo zrušit výslovným oboustranně potvrzeným smluvním ujednáním, podepsaným oprávněnými zástupci (jednatelem žalobkyně a starostou žalované). Tím, že zastupitelstvo rozhodlo o uzavření předmětné smlouvy, si ve světle výše uvedených závěrů vyřčených Nejvyšším soudem vyhradilo právo rozhodovat i o jejích případných změnách. Ze skutkových zjištění soudů však nevyplývá, že by zastupitelstvo vyslovilo souhlas s uzavřením žádného z dodatků ke smlouvě. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že sjednání dodatků ke změně rozsahu díla či víceprací starostou bez souhlasu zastupitelstva obce je neplatným právním úkonem.

      Pokud dovolatelka namítala, že má být Nejvyšším soudem při posuzování předmětné otázky (tj. otázky, zda za vyhrazení pravomoci zastupitelstvem obce podle § 84 odst. 4 zákona o obcích je třeba považovat i samotné rozhodnutí zastupitelstva obce o otázce spadající do samostatné působnosti obce, která jinak spadá do pravomoci rady obce) zohledněno rovněž hledisko dobré víry osoby jednající s obcí, tedy žalobkyně, nelze jí z níže uvedených důvodů přisvědčit.

      Podle § 41 odst. 2 zákona o obcích je právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce provedený bez takového předchozího schválení od počátku neplatný.

      Nejvyšší soud již dříve vyložil, např. v rozsudku ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3328/2014, že „starosta obce nemá povahu statutárního orgánu, jakkoliv obec navenek zastupuje a na podkladě předchozího rozhodnutí orgánu obce vyjadřuje vůli obce navenek. Starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl a může tuto vůli navenek sdělovat a projevovat“. … „Poněvadž starosta obce nemůže (ohledně základních náležitostí, případně i dalších náležitostí právního úkonu, pokud takovou vůli projevilo zastupitelstvo obce) nijak „dotvářet“ či „pozměňovat“ projevenou (a dosud navenek v rámci právního úkonu obce formálně právně nevyjádřenou) vůli zastupitelstva obce, která (jako jediná) je relevantní pro vznik, změnu či zánik příslušného právního vztahu, pak právní úkon, který starosta obce učinil, aniž by tím vyjádřil vůli zastupitelstva své obce, je ve smyslu § 41 odst. 2 zákona o obcích od samého počátku absolutně neplatný.“ Nejvyšší soud dále doplnil, že „přitom zpravidla platí, že smlouva, která je v rozporu se zákonem, je objektivní skutečností, jež nemá právní následky zamýšlené smluvními stranami, bez ohledu na to, která ze smluvních stran smlouvu uzavřela v dobré víře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. června 1996, sp. zn. Odon 53/96/Fa, a ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 32 Cdo 4123/2010, příp. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. května 2006, sp. zn. II. ÚS 31/05). Zpravidla proto, že v případě, kdy zákonné omezení směřuje pouze vůči jedné straně smlouvy, je třeba považovat smlouvu za neplatnou pouze výjimečně, a to tehdy, kdy by to bylo neslučitelné se smyslem a účelem daného zákonného omezení, přičemž zákonná úprava dotčená takovou smlouvou by nemohla bez tohoto obstát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010). O takovou situaci jde právě i v případě nakládání s obecním (nemovitým) majetkem, neboť procedura, jež předchází obcí zamýšlenému majetkoprávnímu úkonu, stejně jako procedura utváření její vůle coby vůle veřejnoprávní korporace až po proceduru spojenou s vyjádřením této vůle formou učiněného právního úkonu (od 1. ledna 2014 právního jednání) starostou (místostarostou) obce je upravena obecním zřízením, přičemž každá potenciální, tím spíše smluvní strana má objektivně zachovanou možnost ještě před uzavřením příslušného právního úkonu s obcí zjistit (ověřit si), zda právní úkon, jenž za obec činí její starosta (místostarosta), skutečně odpovídá (je v souladu) s vůlí obce tak, jak je zachycena (obsažena) v přijatém usnesení jeho zastupitelstva. Pokud takové elementární prověření druhá smluvní strana neučiní, nemůže se pochopitelně později dovolávat, že smlouvu o převodu nemovitosti uzavírala s obcí v dobré víře, a že zákonem stanovené podmínky pro předmětný majetkoprávní úkon ze strany obce byly v daném případě.“

      Na tomto místě je vhodné připomenout, že obce jsou veřejnoprávními korporacemi, a pokud jednají ve věcech práva soukromého, nelze tvoření a projevy jejich vůle mechanicky posuzovat stejně, jako by šlo např. o obchodní společnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000).

      Dovolatelka dále namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se nevyjadřuje ke všem námitkám, které uplatnila v odvolání. Konkrétně se mělo jednat o námitky, kterými upozorňovala na to, že rozsah víceprací, jejichž zaplacení žalobou požadovala, byl poměrně malý (částka 93 493,40 Kč), ve zbytku měla žalovaná částka představovat požadavek na zaplacení prací dohodnutých v původním znění smlouvy o dílo.

      Uvedenou námitkou dovolatelka namítá nesprávný právní postup, jinými slovy nepředkládá právní otázku, na jejímž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí, pouze soudu vytýká procesní vady. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je možné v dovolacím řízení k vadám řízení přihlédnout pouze v případě, je-li dovolání účastníka přípustné, což v tomto případě není.

      Odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí uvedl, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná ve smlouvě ujednanou cenu díla ve výši 6 436 250 Kč vč. DPH žalobkyni uhradila. Žalobkyně se domáhala na základě dodatečně vyhotovených zjišťovacích protokolů zaplacení další částky jakožto zvýšení ceny díla z titulu „konečného vyúčtování“ u celkem 36 položek, přičemž tvrdí, že u některých vypočtených položek z položkového rozpočtu tvořícího nedílnou součást smlouvy o dílo ve skutečnosti provedla práce ve vyšším rozsahu, než bylo původně účastníky sjednáno, a že zbývající položky představují jí fakticky provedené vícepráce pro žalovanou. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud vycházel z jiných skutkových zjištění, než které předkládá žalobkyně. V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem, tak jak jej zjistil odvolací soud, resp. soud prvního stupně a k případným nově uplatněným skutkovým okolnostem nemůže v dovolacím řízení přihlížet (§ 243a odst. 2 věta první o. s. ř.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 121/99, publikované v Souboru rozhodnutí NS pod C 333, či rozhodnutí ze dne 29. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 1717/2006). Správnost skutkového stavu nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí ze dne 27. října 2015, sp. zn. 33 Cdo 4252/2015).

      Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

      O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

      P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


      V Brně dne 15. 5. 2020


      JUDr. Zdeněk Des
      předseda senátu