Rozhodnutí NS

28 Cdo 1912/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/16/2016
Spisová značka:28 Cdo 1912/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1912.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 142 odst. 1 o. s. ř.
§ 146 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1912/2015
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause, a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobce M. Z., V. n. V., zastoupeného Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ruská 614/42, proti žalované K. B., O., za účasti vedlejší účastnice na straně žalované M Z., Š., oběma zastoupeným Mgr. Ivanou Mičkeovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kmochova 517/2, o náhradě nákladů řízení, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 428/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2015, č. j. 22 Co 56/2015-203, takto:


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 2.900,- Kč k rukám advokátky Mgr. Ivany Mičkeové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na nákladech dovolacího řízení částku 2.900,- Kč k rukám advokátky Mgr. Ivany Mičkeové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 31. července 2014, č. j. 6 C 428/2013-165, zastavil řízení o zaplacení částky 4.286.500,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 62.004,- Kč (výrok II.) a vedlejší účastnici v částce 41.336,- Kč (výrok III.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výroky IV. a V.).

Proti výrokům II. a III. podali oba účastníci a vedlejší účastnice na straně žalované odvolání, na základě kterých Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. února 2015, č. j. 22 Co 56/2015-203, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 72.488,- Kč, a ve výroku III. tak, že žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 62.304,- Kč (výrok I.), a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné a odvolání žalované a vedlejší účastnice je částečně důvodné. Soud prvního stupně správně přiznal žalované a vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř.), avšak nesprávně vyčíslil jejich výši. Je-li totiž důvodem pro zastavení řízení podle § 96 odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení jen tehdy, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně pro chování žalovaného. Tak je tomu zejména v případě, kdy žalovaný po zahájení řízení zcela uspokojí žalobou uplatněný nárok. Důvodnost podání návrhu je třeba zvažovat výlučně procesně, z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce, přičemž důvody, které vedly žalovaného k zaplacení žalobou uplatněné částky, nejsou pro rozhodování o náhradě nákladů řízení relevantní. Žalobce ovšem vzal podanou žalobu zpět, aniž by mu žalovaná poskytla jakékoliv plnění, a proto má žalovaná i vedlejší účastnice právo na náhradu všech účelně vzniklých nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to nehledě na důvody, které žalobce ke zpětvzetí vedly. Odvolací soud přitom neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by neměla být žalované či vedlejší účastnici přiznána náhrada nákladů řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že odvolací soud se odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. Cpjn 201/2008, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 25. července 2015, sp. zn. I. ÚS 988/12. Ve věci se jednalo o otázku právního posouzení, kdy výše žalované částky neurčovala náročnost sporu. Žalovaná ani vedlejší účastnice se neúčastnily soudních jednání a vedlejší účastnice vstoupila do sporu toliko za účelem navýšení jeho nákladů. Krajský soud přitom nerozlišoval procesní postavení žalované a vedlejší účastnice a neřešil, o jaká práva vedlejší účastnici v řízení šlo, když žaloba nesměřovala do její sféry. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze za účelně vynaložené náklady považovat náklady právního zastoupení, které primárně nesměřuje k uplatnění práva účastníka na právní zastoupení, ale sleduje za cíl obohacení zastoupeného účastníka. Výše přiznaných nákladů řízení zatížila neúspěšnou stranu nespravedlivě a nepřiměřeně a napadené rozhodnutí nezohledňuje odbornou a časovou náročnost vedení sporu. Přiznání nepřiměřeně vysokých nákladů působí mimo jiné i jako sankce, což je nepřípustné. K zásadě odpovědnosti za zavinění sporu dovolatel uvádí, že mu vedlejší účastnice ani žalovaná neposkytly součinnost, neboť mu nesdělily právní důvod transferu žalované částky na účet žalované, čímž přivodily podání žaloby. Pokud by si dovolatel byl vědom této skutečnosti před podáním žaloby, nepodával by ji.

Žalovaná a vedlejší účastnice ve společném vyjádření k dovolání uvedly, že dovolatel si uvědomoval správnost napadeného rozhodnutí, neboť přiznané náklady uhradil, a dovolání podal, až když se dozvěděl, že veškeré náklady byly postoupeny právní zástupkyni žalované a vedlejší účastnice. Je pochopitelné, že žalovaná vyhledala právní pomoc v situaci, kdy proti ní dovolatel podal žalobu na zaplacení částky 4.286.500,- Kč, a rovněž je z důvodů uvedených během řízení pochopitelné přistoupení vedlejší účastnice. Náklady řízení nebyly žalovanou ani vedlejší účastnicí řízení nijak navýšeny. Dovolatel si navíc musel být vědom možného neúspěchu v řízení, neboť před soudem prvního stupně sám uváděl, že žalovaná částka je ve vlastnictví vedlejší účastnice.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se dovolací soud jeho přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Námitky dovolatele směřují jednak proti závěru o zavinění zastavení řízení z jeho strany, jednak proti závěru o účelnosti nákladů řízení vynaložených žalovanou a vedlejší účastnicí na právní zastoupení.

Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

K námitce dovolatele, že nezavinil zastavení řízení, ale naopak to byla žalovaná a vedlejší účastnice, a to z důvodu, že mu nesdělily právní důvod převodu žalované částky na účet žalované, dovolací soud připomíná ustálenou rozhodovací praxi, ze které vyplývá, že pojem „zavinění“ použitý v § 146 odst. 2 o. s. ř. je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy objektivně, podle výsledku, nehledě na pohnutky, které např. ke zpětvzetí žaloby vedly. Ústavní soud již v usnesení ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 563/01 uvedl, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. V takových případech nelze interpretovat použitý termín zavinění v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení (tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu), a důsledkem je vznik nákladů druhého (dalšího) účastníka.

Dle judikatury Ústavního soudu se v § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. promítají zákonné principy, podle kterých náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná (§ 142 o. s. ř.), popřípadě účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Náklady účastníka řízení přitom představují majetkovou újmu (zásah do majetkové sféry), kterou účastník utrpěl v adekvátní příčinné souvislosti se samotným řízením. Z dotčených ustanovení dále plyne, že tento zásah je účastník bez náhrady povinen strpět zásadně jen tehdy, pokud jej sám způsobil. Institut náhrady nákladů řízení tak představuje zvláštní případ náhrady škody, a to škody, která účastníkovi vznikla v souvislosti se sporným řízením. Zásada zavinění obsažená v ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř, uplatňující se v případě zastavení řízení (kdy nebylo rozhodováno meritorně), jež z podstaty věci vylučuje užití kritéria úspěchu ve věci, vychází objektivně z toho (chápáno v čistě procesním slova smyslu), kdo zavinil, že řízení nemohlo dojít do stádia meritorního rozhodování a muselo být zastaveno (např. pro zpětvzetí žaloby). Jinými slovy, pokud pouze jedna procesní strana zaviní, že řízení je zastaveno, a proto o věci nemůže být rozhodnuto meritorně, a tím zjištěno, zda návrh byl podán důvodně, vzniká jí zásadně povinnost nahradit náklady řízení druhé procesní straně náklady řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2008, I. ÚS 315/07, či nález Ústavního soudu ze dne 8. září 2009, sp. zn. I. ÚS 1227/09).

Za situace, kdy dovolatel vzal žalobu zpět, a to nikoliv proto, že by mu bylo plněno, co v žalobě požadoval, z procesního hlediska zásadně platí, že zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a je proto povinen nahradit žalované a vedlejší účastnici náklady řízení, které jim vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Jak správně uvedl dovolací soud, důvody zpětvzetí na straně dovolatele nejsou významné, neboť ke zpětvzetí návrhu nedošlo pro chování žalované či vedlejší účastnice. Byl to dovolatel, kdo nesl břemeno tvrzení a kdo si měl před podáním žaloby zjistit všechny rozhodné okolnosti, stejně tak to byl dovolatel, kdo nesl riziko neúspěchu ve sporu. Jinak řečeno odvolací soud věc posuzoval v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu podle objektivních hledisek (tedy podle výsledku řízení).

K sekundárně navazující otázce účelnosti nákladů vynaložených žalovanou a vedlejší účastnicí na zastoupení advokátem, dovolací soud opět odkazuje na ustálenou judikaturu. V nálezech ze dne 25. července 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, či ze dne 6. února 2015, sp. zn. I. ÚS 3768/14, Ústavní soud uvedl, že za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a totéž přiměřené platí pro rozhodování podle § 146 odst. 2 o. s. ř., lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat, ačkoliv se mohou vyskytovat i situace, kdy dojde ke zneužití práva na zastoupení advokátem.

Judikatura dovozuje několik případů, kdy nelze mluvit o účelně vynaložených nákladech ani o nákladech nezbytných k řádnému uplatnění nebo bránění práva. Jde o spory nepojaté primárně jako dovolání se ochrany práv, nýbrž jako obchodní a podnikatelská činnost produkující zisk, jež se ocitá na samé hraně institutu zneužití práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014). Za zneužití práva na zastoupení advokátem, nebo dokonce za procesní šikanu, označil Ústavní soud postup společnosti parazitující na drobných pohledávkách vůči občanům, které uměle nafukovala o částku vynaloženou na zastupování advokátem do nesmyslné výše za účelem snadného výdělku (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/11). O účelné vynaložené náklady nejde v situaci, kdy se civilní řízení vede nikoliv kvůli věci samé, ale kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. září 2011, sp. zn. I. ÚS 3698/10), či ve věcech bagatelních, triviálních skutkově i právně, uplatněných hromadnými, typovými návrhy (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12). A nakonec o neúčelně vynaložené náklady se jedná tehdy, pokud je vynaložil subjekt vybavený aparátem způsobilým jej kvalifikovaně zastupovat ve sporu (např. stát nebo statutární město). Soud musí vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem případu.

V nyní projednávané věci nejedená se o žádný z výše uvedených případů. Přistoupení vedlejší účastnice na straně žalované pak bylo nepochybně odůvodněným postupem, neboť žalovaná částka měla představovat prostředky právě v jejím vlastnictví. Za situace, kdy dovolatel podal žalobu na zaplacení těchto prostředků, protože se měly nacházet neprávem v dispozici žalované, ať z jakéhokoliv důvodu, měla i vedlejší účastnice zájem na výsledku sporu, a tudíž jí nelze odepřít možnost hájit své ohrožené právo u soudu. Zastoupení advokátem jak žalované, tak vedlejší účastnice na straně žalované, tedy bylo nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění jejich práv u soudu, a náklady na něj vynaložené byly vynaložené účelně. Okolnost, že se samy neúčastnily jednání soudu, jak namítá odvolatel, naopak svědčí proti jeho argumentaci, neboť právě i k tomu slouží zastoupení, a jejich účast by navíc naopak mohla vést ke vzniku dalších nákladů.

Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl správně, v souladu s judikaturou dovolacího soudu, což vylučuje přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto je ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované a vedlejší účastnici v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. května 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb. tarifní hodnotu představuje součet částek přiznaných žalované a vedlejší účastnici odvolacím soudem v napadeném usnesení a dle § 7 bodu 5, § 11 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 11 odst. 3 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 2.600,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.900,- Kč a vedlejší účastnice na straně žalované má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.900,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. února 2016

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu