Rozhodnutí NS

6 Tdo 1299/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:6 Tdo 1299/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1299.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důležitá povinnost uložená podle zákona
Hodnocení důkazů
Ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§ 148 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/22/2019
I.ÚS 263/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
04/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1299/2018-37


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. R., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2018, č. j. 3 To 50/2018-248, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 7 T 34/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

1) Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2018, č. j. 3 To 50/2018-248, byl k odvolání J. R. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“), jeho dcery a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Prachaticích podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně, a to ve výroku o trestu propadnutí věci zrušen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. 10. 2017, č. j. 7 T 34/2017-209, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci – psa rasy kavkazský pastevecký srsti světlé barvy a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř., jinak zůstal rozhodnutím odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně nedotčen – ve výroku o vině, výroku o podmíněném trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody.

I.
Dovolání a vyjádření k němu


2) Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2018, č. j. 3 To 50/2018-248, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve reprodukoval pasáže z rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně (viz bod I. dovolání), aby následně (bod II. dovolání) konkretizoval své výhrady vůči rozhodnutím soudů obou stupňů tak, že „tyto se náležitým způsobem nevypořádaly s argumentací obviněného, v jejímž rámci podrobně popsal jednak situaci v objektu jeho nemovitosti, zejména pokud se týká ochrany jeho obydlí, zajištění psa a rovněž se vyjádřil k tomu, jaký byl obsah telefonické dohody s poškozeným“. Poukazuje na to, že s poškozeným se měli sejít u rybníka a nemohl tedy předpokládat, že ho poškozený navštíví v jeho bydlišti, a proto neprováděl žádné zajištění psa. Podle obviněného to byl poškozený, kdo vybočil z míry rozumné opatrnosti a soudy se touto otázkou vůbec nezabývaly, stejně jako se nezabývaly otázkou běžného způsobu užívání nemovitosti na vesnici, ale vinu obviněného odvozují od skutečnosti, že neměl např. uzavřena vrata. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, že by měl porušit důležitou povinnost vyplývající pro něj z rozumné opatrnosti, přičemž splnil i svoji preventivní povinnost a psa měl zajištěného proti vyběhnutí z objektu. Nesouhlasí s tím, že by po skutkové stránce byla věc řádně a náležitě objasněna, aby bylo možno dospět k závěru o jeho vině, jak učinily soudy nižších stupňů. Podle mínění obviněného to bylo jednání poškozeného, které zapříčinilo následné napadení poškozeného psem obviněného, a tudíž vytýká rozhodnutí odvolacího soudu, že se dostatečným způsobem nevypořádalo s příčinnou souvislostí mezi jeho jednáním (obviněného) a způsobeným následkem poškozenému, stejně jako se nevypořádalo ani s atypičností tohoto případu. S ohledem na shora uvedené námitky trvá i nadále na tom, že se trestného činu nedopustil a navrhl, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Českých Budějovicích nebo ji vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

3) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolatel není v předmětné trestní věci veden k trestní odpovědnosti za to, že měl svého psa zajištěného uvnitř své nemovitosti, ale za to, že pohyb psa po dvoře byl v rozporu s jeho prevenční povinností, neboť dostatečně nezajistil svého psa, přestože věděl o návštěvě svého synovce, přestože věděl o agresivitě svého psa, který v minulosti napadl dvě osoby. Dále poukazuje na správné hodnotící úvahy soudů nižších stupňů mj. s konstatováním, že při absenci jakékoliv míry informovanosti poškozeného a jeho syna o potenciálním nebezpečí, bylo na místě, aby obviněný učinil preventivní opatření. Vzhledem k tomu, že shledala správnými závěry soudu prvního i druhého stupně, navrhla dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

II.
Přípustnost dovolání


4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
    5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

    6) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

    7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

    III.
    Důvodnost dovolání


    8) Předně musí Nejvyšší soud konstatovat, že v dovolání uplatněné námitky jsou identické s námitkami, které obviněný uplatnil v řízení před soudem druhého stupně, a jsou obsahově shodné s obhajobou obviněného v této trestní věci. Již před soudem prvního stupně poukazoval obviněný nato, že žije na samotě u lesa, jde o kavkazského pasteveckého psa, který ho má chránit, agresivní je ve chvíli, kdy je napadeno místo, které hlídá. Poukazoval na to, že poškozený musel psa určitě vidět v roce 2016 (na jaře, kdy mu přivezl smlouvu). Poškozený byl pozván na chytání ryb k rybníku nikoli na návštěvu do stavení, vrata byla otevřena, neboť je sedlák a pracuje kolem nemovitosti, pes byl zajištěn. Podle obviněného poškozený zazmatkoval, protože takový chlap (poškozený), kdyby se otočil a psa (cca 80-90 kg) chytil za obojek, tak by ho udržel. V rámci odvolání a v řízení před soudem odvolacím, kromě toho, že na své obhajobě setrval, poukázal na to, že neporušil důležitou povinnost a není správný závěr soudu prvního stupně, že by nesplnil svoji preventivní povinnost a psa dostatečně nezajistil, poukázal na nedotknutelnost obydlí a zákaz vstupu osob do obydlí bez souhlasu toho, kdo v obydlí bydlí. Na uvedené námitky obviněného soudy nižších stupňů reagovaly, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. 9-10 rozsudku soudu prvního stupně, bod 12-25 usnesení soudu odvolacího). V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

    9) Z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že tento se závěry soudů není spokojen, neboť podle jeho mínění k pokousání poškozeného jeho psem došlo v důsledku nikoli porušení jeho preventivních opatření, ale porušením preventivního chování poškozeného a jeho syna, kteří, přestože byla domluva taková, že se sejdou u rybníka, vešli do jeho nemovitosti, kam nebyli zváni. Poškozený J. věděl o tom, že má psa, a tudíž se měl dostatečným způsobem přesvědčit, kde pes je, mohl obviněnému zavolat, jak činí ostatní návštěvníci (zavolají telefonem, zatroubí apod.). Nevyloučil ani možnost vyprovokování psa, stejně jako to, že poškozený zazmatkoval a nechytil psa za obojek. Z této stručné charakteristiky je tedy zřejmé, že obviněný v tomto směru jakékoli své pochybení ve vztahu k předmětné trestní věci popírá [odhlížeje od skutečnosti, kterou zmiňuje soud druhého stupně (viz bod 17), podání trestního oznámení na synovce a jeho syna (poškozené), pro trestný čin porušování domovní svobody spáchaný tím, že bez jeho souhlasu oba poškození vstoupili do dvora jeho domu, případně vstoupili až do obytné části nemovitosti].

    10) Jak vyplynulo ze zjištěného skutkového stavu, bylo prokázáno, že pes, který poškozené napadl, byl uvázán na laně, které prochází prostředkem dvora ve výšce 3,4 m nad zemí, přičemž na tomto laně je upevněn řetěz o délce 7,6 m, na kterém byl uvázán pes, což mu umožňovalo prakticky volný pohyb v prostoru celého dvora. K napadení poškozených došlo v prostoru dvora, kam poškození vstoupili. Obviněný se hájil tím, že poškozený J. věděl o tom jakého má psa, a to nejpozději do jara 2016, kdy mu měl dovézt smlouvu. Tuto skutečnost však poškozený zpochybňuje tvrzením, že věc vyřizoval s obviněným prostřednictvím e-mailu, tudíž tam v roce 2016 nebyl, a pokud obviněného navštívil, tak v době, kdy bylo synovi cca 6-7 let, což by bylo asi 5-6 let před projednávanou událostí. Obviněným je poškozeným vytýkáno, že vstoupil na pozemek, kam nebyli zváni, že měli čekat u rybníka. Poškozený upřesnil dobu, kdy bylo s obviněným domluveno, že přijedou chytat ryby na dobu cca mezi 8.30-9.00 hod. Jestliže se rozhodli jít se synem (poškození) navštívit obviněného, mělo se tak stát ze zdvořilostních důvodů členů rodiny. Obviněný již přehlíží, že se na obviněného jako příbuzného obrátil se žádostí o vypracování právního dokumentu, ale současně mu vytýká, že na jeho pozemek vstoupil bez vyzvání a předchozího upozornění. Shora uvedené skutečnosti, byť vyplývají z odůvodnění rozhodnutí nižších soudů, zmiňuje Nejvyšší soud v souvislosti s tím, jaký charakter vztahu mohli poškození od obviněného očekávat, nejen na základě příbuzenského vztahu, ale také umocněného prací pro obviněného. V souvislosti s výše uvedeným se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací soudu prvního i druhého stupně, že „je obvyklé, že takto blízcí příbuzní vstupují do objektů, jež požívají ústavně zaručené domovní svobody, aniž by před tím museli činit nějaké formální kroky v podobě vyžádání si souhlasu pro vstup od oprávněné osoby“. Bezpochyby se může jednat i o příbuzné, kde by přicházelo v úvahu takový souhlas mít, ale právě s ohledem na uvedené skutečnosti a to, že byli navíc pozváni na lov ryb, svědčí pro závěr, který učinily nižší soudy o pozitivních vztazích mezi poškozenými a obviněným.

    11) Jestliže se poškození rozhodli svého strýce [(obviněného) za takto popsané situace] navštívit v jeho bydlišti, lze se pouze pozastavit nad podaným trestním oznámením, že bez souhlasu obviněného vnikli na jeho pozemek. Dále však nelze přehlédnout následující skutečnosti. Obviněný věděl přibližně dobu, kdy mají poškození přijet a neučinil nic k tomu, aby psa dal na kratší řetěz. Nezavřel ani vrata, přitom lze pochybovat o tom, že vrata byla otevřena proto, že jako sedlák musel pracovat, když současně měl jít s poškozenými na ryby. Nikde nebylo žádné upozornění, že by se v domě – na dvoře nacházel „nebezpečný pes“. Zvonek rovněž nebyl k dispozici. Poškozený sám uváděl, že pokud byl v dřívějších dobách v předmětné nemovitosti, měli tam vždy německé ovčáky, se kterými nebyly problémy, tudíž, i pokud měl být opatrný, a jak uvádí obviněný, nedodržel poškozený potřebnou míru opatrnosti, s ohledem na výše uvedené skutečnosti mu nic nesignalizovalo, že by ve dvoře měl být agresivní pes. Pro závěr, že by měl být více opatrný, nesvědčí ani tvrzení obviněného, že předmětného psa obviněný v roce 2016 musel vidět, ani tvrzení, že tohoto psa již má cca sedm let, neboť ani za situace, jestliže byl poškozený v uvedené nemovitosti před pěti až šesti lety, jak sám uvádí, neměl patrně kavkazský pastevecký pes parametry psa z roku 2016. Již samo upozornění na vratech nemovitosti „Pozor pes“ nebo „Pozor zlý pes“ (stejně jako např. upozornění – padá omítka - přejděte na protější chodník), by bylo podle mínění Nejvyššího soudu skutečností, která by svědčila pro závěr, že obviněný, který věděl, že jeho pes je agresivní povahy a již v minulosti napadl dvě osoby, učinil preventivní kroky k tomu, aby zabránil napadení jakýchkoli osob svým psem.

    12) Bezpochyby lze připustit, byť to ani v dovolání obviněný neuvádí, že poškození před domem obviněného mohli nejen obviněnému telefonem zavolat, ale mohli rovněž voláním na svoji přítomnost obviněného upozornit, patrně by tak i „vydráždili“ psa obviněného (jak tento uváděl), což však neučinili, neboť jak vyplývá ze shora uvedených skutečností, pro takové počínání, které by jim signalizovalo nebezpečí ve formě napadení psem neměli sebemenší informaci [přitom pokud bylo v odvolání zmiňováno, že jde o nemovitost a na vesnici je běžné, že se při práci vrata nezavírají – což by bránilo v práci (neustále je otvírat a zavírat), pak z předložené fotodokumentace se nenabízí, s ohledem na rozsah otevřených vrat, situace „pro vjíždění a vyjíždění z nemovitosti motorovými vozidly nebo zemědělskými stroji“, že by uvedeného dne, byla vrata otevřena právě z tohoto důvodu. Jestliže je běžné na vesnici vrata nezavírat, jak argumentuje obviněný, bývá současně na vesnici také obvyklé upozornění na přítomnost psa]. Jedná se tedy o notoriety, kdy obviněný poukazuje zejména na ty, které svědčí v jeho prospěch a záměrně upozaďuje ty skutečnosti (notoriety – shora zmíněné), které svědčí v jeho neprospěch. Dále obviněný argumentuje tím, že pes není agresivní a k tomu soudu předložil i „přísežné prohlášení“, které bylo soudy rovněž hodnoceno, ale současně již přehlíží (či bagatelizuje), že tímto psem byli v minulosti již napadeni jiní rodinní příslušníci obviněného (a to i za přítomnosti obviněného). Tudíž obviněný věděl o agresivní povaze svého psa a v den, kdy sice jak uvádí, neočekával návštěvu ve své nemovitosti, ale věděl o příjezdu rodinných příslušníků a plánovaném lovu ryb, a mohl tudíž předpokládat, že ho tito navštíví doma [což bývá běžné mezi normálně fungujícími členy příbuzenstva a dělo se i u jiných příbuzných obviněného], neučinil žádné preventivní opatření ani např. to, že by psa uvázal nakrátko, jak také jindy konal. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, které nemohly akceptovat námitky obviněného, že to byl poškozený a jeho syn, kteří zanedbali potřebnou míru opatrnosti, když vstoupili na jeho pozemek, kde byli napadeni jeho psem, kterého měl podle svého přesvědčení dostatečně zajištěného, aby k napadení nedošlo, ale naopak, byl to obviněný, který při vědomí agresivity svého psa, vědomí možné návštěvy příbuzných (jak bylo shora rozvedeno, stejně jako v rozhodnutích nižších soudů) ve své nemovitosti, neučinil žádné opatření k tomu, aby tímto psem nedošlo k napadení, přestože věděl, že i v předchozí době tímto psem došlo k napadení příbuzných, a to i přesto, že tento pes měl být „preventivně“ na laně-řetězu. Přehlédnuta správně nebyla ani další podstatná skutečnost, zmíněná odvolacím soudem, že „předmětný pes se chová nestandardně i v tom směru, že na rozdíl od jiných hlídacích psů neštěká, nevrčí, nevybíhá proti přicházejícím, aby je svou přítomností od vstupu odradil, ale poměrně zákeřným způsobem, bez takových projevů, útočí na cizí osoby zezadu...“ (viz bod 22)]. Uvedená skutečnost spolu s dalšími shora zmíněnými svědčí jednoznačně pro závěr, který učinily soudy nižších stupňů.

    13) Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil se závěrem státní zástupkyně, která ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný byl uznán vinným za to, že psa, o kterém věděl, že je nebezpečný svému okolí, což obviněný nepřímo i připouští např. tvrzením, že pes je agresivní jen ve chvíli, kdy je napaden – je napadeno místo, které hlídá a přímo je potvrzeno mj. také jeho sdělením, že v minulosti na dvoře, přestože byl uvázaný, napadl další příbuzné, tohoto v rozporu se svojí prevenční povinností dostatečně nezajistil, pro pohyb ve dvoře.

    14) Veškerá argumentace obviněného je soustředěna do závěru, že psa měl na ochranu obydlí, pes byl z hlediska prevence dostatečně zajištěn, neboť nemohl napadnout nikoho mimo dvůr a na jeho dvoře neměl nikdo co dělat. Bylo vinou poškozeného a jeho syna, že vstoupili na jeho pozemek, přestože se měli sejít u rybníka a on nemohl předpokládat, že vstoupí na jeho pozemek – do jeho domu a soudům vytýká, že se dostatečně nezabývaly jím uplatněnou obhajobou - jeho námitkami.

    15) Nejvyšší soud již shora uvedl, že skutková zjištění, která učinily soudy nižších stupňů, považuje za správná a úplná a ani sám obviněný nezpochybňuje, že předmětného dne v prostoru jeho nemovitosti došlo k napadení poškozených jeho psem, s následky, které byly rovněž dostatečně popsány ve skutkovém zjištění. Má však výhrady k tomu, že by jeho pes byl agresivní. Sám však v rámci své obhajoby poukazuje na skutečnosti, které mají prokázat, že učinil vše proto, aby k napadení poškozených nedošlo, a pokud k němu došlo, stalo se tak z důvodu nedodržení potřebné míry opatrnosti poškozenými a na podporu svého závěru cituje z rozhodnutí soudů, aby hodnotící úvahy soudů poměřoval se svými zkušenostmi se psem, případně poukazoval na pochybení poškozených a těmito svými hodnotícími úvahami, zpochybňuje hodnotící úvahy soudů nižších stupňů. [v souvislosti s otázkou porušení důležité povinnosti ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku je nutno uvést, že z ustanovení § 2900 občanského zákoníku (dříve § 415 obč. zák.) mj. vyplývá, že každý je povinen počínat si při svém konání tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě na svobodě, životě nebo zdraví jiného. Jestliže majitel psa navíc ví o tom, že s chováním jeho psa byly již v minulosti problémy a neučiní nic proto, aby té škodě na zdraví jiné osoby nedošlo, lze takové jednání posoudit podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozh. č. 435/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 18, C. H. Beck, rozh. č. 34/1954 Sb. rozh. tr. (v předmětné trestní věci obviněný věděl o agresivitě svého psa, způsobu jakým útočí na osoby na dvoře se nacházející, a to i za situace, kdy je na řetězu atd. – viz shora)].

    16) Ve vztahu k takto koncipovaným námitkám považuje Nejvyšší soud za potřebné v obecné rovině uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení (je nepochybné, že obvinění až na výjimky vždy budou skutkový stav zpochybňovat, neboť nebude v souladu s jejich představami, zejména za situace, kdy budou odsouzeni], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání a že dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění. K dovoláním napadenému rozhodnutí (také rozhodnutí soudu prvního stupně) je potřebné uvést, že jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje zejména na odůvodnění usnesení soudu druhého stupně (bod 11-24).

    17) Vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny tytéž námitky, se kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné mj. také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Na toto rozhodnutí poukazuje Nejvyšší soud mj. i z důvodu další námitky obviněného, že „podle přesvědčení R. zde příčinná souvislost dána není, protože způsob zajištění psa vylučoval jeho vyběhnutí mimo hranice nemovitosti (dvora)…“, neboť nejen ze skutkového zjištění, ale také odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá zachování totožnosti skutku. Nejvyšší soud nad rámec závěrů soudu druhého stupně dále uvádí, že uvedená námitka na předmětnou věc z pohledu zachování totožnosti skutku nedopadá, neboť obviněný nebyl uznán vinným za to, že dostatečně nezajistil psa proti vyběhnutí mimo hranice nemovitosti (dvora), ale za to, že v rámci své nemovitosti (dvora) neučinil vše potřebné pro to, aby nedošlo k nedůvodné újmě na životě, zdraví nebo vlastnictví jiného [viz blíže § 2900 občanského zákoníku (také str. 9 rozsudku)]. Jestliže soudy bylo prokázáno, že obviněný v rámci své nemovitosti (dvora) nepřijal taková opatření, aby nedošlo k nedůvodné újmě na zdraví jiného a jeho nedostatečně zabezpečeným psem v prostoru dvora došlo k napadení poškozených, kterým byla způsobena újma na zdraví, pak totožnost skutku byla zachována [pokud jde o otázku zachování totožnosti skutku, pak poukazuje Nejvyšší soud např. na rozh. č. 1/1996 Sb. rozh. tr., rozh. č. 21/2010 Sb. rozh. tr.].

    18) Jak již bylo Nejvyšším soudem uvedeno shora, námitky obviněného byly převážně směřovány proti hodnotícím úvahám soudů nižších stupňů, což by odůvodňovalo postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Vedle toho však obviněný také poukázal na to, že rozhodnutí soudů nižších stupňů mu vytýkají nedodržení „potřebné míry opatrnosti“, a byť obviněný tento institut váže na své představy o zachování potřebné míry opatrnosti, posoudil Nejvyšší soud tuto námitku [stejně jako námitku k porušení důležité povinnosti (viz bod 15)] jako právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, nikoli však jako důvodnou z důvodů již výše rozvedených, a proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. [viz též bod 17].

    P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
        přípustný (§ 265n tr. ř.).

    V Brně dne 30. 10. 2018
    JUDr. Jan Engelmann
    předseda senátu