Rozhodnutí NS

8 Tdo 1503/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/18/2018
Spisová značka:8 Tdo 1503/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1503.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Ublížení na zdraví úmyslné
Úmysl
Zavinění
Dotčené předpisy:§ 146 odst. 1 tr. zákoníku
§ 15 tr. zákoníku
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:CD EU
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1503/2018-25


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2018 o dovolání obviněného P. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 50 To 129/2018, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 120/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.


Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. 1 T 120/2014, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutkem popsaným tak, že
v době od 01.00 do 01.15 hod. dne 16. 3. 2014 v obci XY, u baru v restauraci XY v provozní době, nejméně před V. T., nar. XY, J. T., nar. XY, a J. P., nar. XY, udeřil pravou rukou pěstí a posléze otevřenou dlaní levé ruky do obličeje P. K., nar. XY, který následkem úderů zavrávoral a klesl do pokleku, kde se opřel pravou rukou o zem, přičemž jej obviněný kopl pravou nohou do hrudníku, kdy následkem kopu upadl poškozený na pravou ruku a pravý bok na zem, přičemž v důsledku tohoto pádu utrpěl zlomení zevního konce pravé klíční kosti a nevychýlené zlomení nadpažku pravé lopatky, a pro tato zranění byl ošetřen téhož dne na chirurgickém oddělení Fakultní nemocnice Plzeň, kde mu byla pravá horní končetina fixována závěsem, a to nejméně do 29. 4. 2014, když po tuto dobu nemohl jakožto pravák používat pravou horní končetinu k výkonu běžných každodenních činností jako je oblékání, provádění hygieny apod.

2. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 50 To 129/2018, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti a jeho odvolání zamítl, přestože předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť extrémně vadně hodnotil provedené důkazy. Nehodnotil je jednotlivě ani ve vzájemných souvislostech, některé ve svém hodnocení zcela pominul, a na základě tohoto postupu dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a v návaznosti na ně i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
    5. Za rozhodující v posuzované věci dovolatel považoval, že jednání kladené mu za vinu nebylo skutečnou příčinou vzniku poranění poškozeného, za kterou považoval jeho pád na zem před restaurací, s nímž obviněný neměl nic společného. Mělo být z těchto důvodů najisto postaveno, který z těchto dvou pádů popsaná zranění poškozeného způsobil, když znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví bylo vyloučeno, že by mohla vzniknout přímým úderem rukou do obličeje nebo kopem do hrudníku.
      6. Důvod uvedených nedostatků obviněný spatřoval ve vadném hodnocení provedených důkazů, které bylo rozhárané a nekonzistentní, zejména vytýkal způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil výpovědi svědků J. S., O. K. a A. S., jimž při svém prvním rozhodování ve věci zcela uvěřil, zatímco po zrušení a vrácení věci odvolacím soudem z tohoto názoru ustoupil. Za vadné považoval, že soud výpověď svědka O. K. poté, co doplnil dokazování o konfrontaci mezi poškozeným P. K. a svědkem O. K., jakož i mezi O. K. a J. S., posoudil jako nevěrohodnou a osamocenou, a hodnocení výpovědi A. S. vypustil úplně. Obviněný zdůraznil, že tato svědkyně viděla poškozeného, jak se před restaurací zvedá ze země, a slyšela, jak říká svědku J. S., že má asi zlomenou klíční kost. Soudu obviněný vytkl, že podle fotografií z místa činu i z prostoru před restaurací neusuzoval na možnost vzniku oděrek na těle poškozeného před restaurací, kde je betonový povrch.
        7. Obviněný se nespokojil se závěry soudů o věrohodnosti poškozeného P. K., který při hlavním líčení dne 8. 8. 2017 předvedl, jak pád probíhal a v jakých polohách se při útoku nacházel (viz obrazový záznam), což však podle obviněného o jeho věrohodnosti nesvědčí. Setrval na svém tvrzení, že soudy dostatečně jeho výpověď nehodnotily, neboť soud k tomuto úkonu nepřizval znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství k posouzení zda předvedené chování bylo způsobilé zapříčinit vznik zranění, která utrpěl. Výhrady vznesl i proti tomu, jak poškozený svůj pád předvedl, a uvedl, že nešlo o kop v pravém slova smyslu, ale spíše o odstrčení poškozeného chodidlem nohy, v důsledku čehož došlo k povalení poškozeného na podlahu.
          8. Z hlediska skutku, jak byl soudy zjištěn, obviněný namítal, že jeho úmyslem nebylo způsobit poškozenému nějaké zranění, když i soudy připustily, že úder pěstí ani kop nebyly silné. Vzhledem k tomu, že nebyl prokázán ani úmysl obviněného, jde ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku o nesprávný právní závěr. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 50 To 129/2018, i rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. 1 T 120/2014, a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
            9. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného zaslán podle § 265h odst. 2 tr. ř., prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění a nebude se k němu vyjadřovat.

            III. Přípustnost a další podmínky dovolání

            10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod.
            11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
              12. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
                13. Proto, aby bylo dovolání podáno v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí v něm být skutečně pochybení hmotného práva skutečně tvrzeno a odůvodněno konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. NS 16/2002 – T 396), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. NS 17/2002 – T 420)]. V opačném případě, jsou-li tvrzeny jen skutkové vady a jen na jejich podkladě jsou dovozovány vady právní, tzn., že jsou právní vady konstruovány na jiných skutkových okolnostech, nelze takové výhrady považovat za učiněné v souladu s tímto dovolacím důvodem. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), aj.].

                14. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Tato skutečnost logicky vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
                  15. Uvedená zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Nejvyšší soud proto v posuzované věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť „… Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
                  IV. K námitkám obviněného

                  16. Vzhledem k tomu, že obviněný v podaném dovolání brojil jak proti učiněným skutkovým zjištěním, tak i proti vadám v právním posouzení skutku, je třeba uvést, že Nejvyšší soud se zřetelem na shora uvedené zásady nejprve posuzoval, zda došlo k pochybením, která by mohla být považována za extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Za takové výhrady, které výslovně s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují, je třeba považovat tvrzení, že soud vadně hodnotil provedené důkazy a nedůvodně uvěřil poškozenému, a proto nesprávně dovodil, že je dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a zlomeninou klíční kosti poškozeného. Tento argument však obviněný založil na vlastní verzi o průběhu činu, v níž tvrdil, že poté, co poškozeného napadl, tento upadl následně venku před restaurací, kde si zranění způsobil, a proto podle obviněného mu nelze zjištěný následek přičítat, protože se na jeho vzniku jakkoli nepodílel.
                    17. Za výhrady, které mají hmotněprávní povahu, protože za jejich podklad lze považovat skutkové zjištění popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, je možné považovat námitky obviněného proti subjektivní stránce, pokud tvrdil, že nejednal v úmyslu poškozenému zranění způsobit, a proto se nemohl dopustit přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
                      V. Ke zjištěnému skutkovému stavu

                      18. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svými výhradami vyjadřoval nesouhlas s výsledky provedeného dokazování, když jimi zpochybňoval jeho správnost i způsob, jakým soudy provedené důkazy hodnotily. Tyto námitky Nejvyšší soud posuzoval z hlediska porušení principů spravedlivého procesu ve vztahu k zásadám dotýkajících se § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
                        19. Nejprve lze předeslat, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že obdobným výhradám, které jsou uvedeny v dovolání, se již věnovaly oba soudy nižšího stupně. Nyní přezkoumávané rozhodnutí je výsledkem procesu, v jehož rámci byl nejprve v důsledku odporu obviněného zrušen trestní příkaz (č. l. 123 až 124, 128), poté byl soudem prvního stupně vydán rozsudek ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 1 T 120/2014 (č. l. 386 až 397), který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 50 To 191/2017 (č. l. 414 až 419), v němž odvolací soud vyslovil pokyny, které, jak plyne z nyní přezkoumávaného rozhodnutí, soud prvního stupně splnil (srov. strany 2 až 13 rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 5 usnesení odvolacího soudu).
                          20. Nalézací soud za účelem odstranění případných rozporů ve výpovědích některých svědků, zejména však poškozeného, jehož opakovaně vyslýchal, provedl řadu důkazů. Pro to, aby si vytvořil potřebný podklad pro své úvahy o věrohodnosti podstatných svědeckých výpovědí u hlavního líčení provedl (§ 104a odst. 2 tr. ř.) konfrontaci mezi svědky P. K. a O. K., jakož i mezi O. K. a J. S. a vyslechl vedle již jmenovaných též A. S., R. B., V. T., J. T., J. R., aj. Na základě postupu stanoveného § 2 odst. 6 tr. ř. všechna svědectví, která se vztahovala k okolnostem, kde mohla zranění poškozeného vzniknout, podrobil dostatečnému posouzení jednotlivých výpovědí, a to nikoliv jen samostatně, ale i ve vzájemných souvislostech.
                            21. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že zásadně ve vztahu k výpovědi poškozeného P. K. soud prvního stupně podrobně rozvedl své závěry na stranách 9 až 10 svého rozsudku, kde se zabýval jak skutečnostmi, které tento poškozený popisoval, tak i těmi, které proti jeho tvrzením vypovídaly. Zejména s ohledem na obhajobu obviněného a skutečnosti plynoucí z výpovědi svědka O. K. bral do úvahy všechny okolnosti, které vzešly z výsledků celého provedeného dokazování (viz strana 9 až 10, 11 až 13 rozsudku, a strany 3 až 4 usnesení odvolacího soudu).

                            22. Soudy přitom nepominuly ani případné rozpory ve výpovědích svědků, které posuzovaly i se zřetelem na tvrzení a obhajobu obviněného, jíž považovaly těmito svědeckými výpověďmi za vyvrácenou. Lze poukázat též na výpověď A. S., případně dalších svědků, u nichž s ohledem na jimi uváděná tvrzení posuzoval, zda bylo možné, aby skutečnosti, které popisovali, mohli skutečně vnímat. Shledal, že uvedená svědkyně nebyla incidentu přímo přítomna, neboť do baru dorazila až po obviněném, a tudíž nemohla o jeho průběhu přinést jakékoli zásadní poznatky. Soudy adekvátně reagovaly i na veškeré skutečnosti a obsah důkazů vztahujících se ke způsobu vzniku zranění, vedení útoku a vzájemné poloze obou aktérů při něm (viz strany 11 až 13 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 3 usnesení odvolacího soudu).

                            23. V posuzované věci Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí shledal, že v rámci dokazování soudy shromáždily důkazy poskytující dostatečný obraz o průběhu činu i jeho pachateli (§ 2 odst. 5 tr. ř.), které hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Důkazní postup detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily; informace z hodnoceného důkazu přitom nebyly jakkoli zkresleny [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 (N 175/20 SbNU 241), či ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
                              24. Soud druhého stupně ohledně všech základních skutečností majících vliv na posouzení průběhu skutku se s nalézacím soudem ztotožnil a na jeho úvahy hodnocení důkazů zásadně odkázal. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Výsledky provedeného dokazování dostatečně svědčí o tom, že učiněná skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, protože z nich přímo vyplývají. Rovněž se z přezkoumávaných rozhodnutí podává, že činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
                                25. Pro posouzení všech uvedených skutečností může Nejvyšší soud uvést, že skutková zjištění soudů nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], a to zejména proto, že v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Z těchto důvodů nelze považovat za vadu, že pro své závěry o vině obviněného soudy vycházely zejména z výpovědí poškozeného P. K. a svědků (V. T., J. T., J. R.), kteří popsali všechny rozhodné skutkové okolnosti případu. Zejména o ně soudy opíraly svůj závěr o tom, že skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, se udál uvedeným způsobem, a tedy že tímto jednáním poškozený utrpěl následek v podobě zlomeniny klíční kosti. Tím současně vyloučil, že by k tomuto zranění došlo jinde, např. před restaurací, jak v rámci své obhajoby tvrdil obviněný. Naopak soudy po důkladném dokazování dospěly k závěru, že k takové skutečnosti, o niž obviněný svou obhajobu opírá, vůbec nedošlo, tzn., že výsledky provedeného dokazování nebylo prokázáno jednání jiné osoby, které by mohlo mít za následek zjištěné zranění poškozeného.
                                  26. Jestliže soudy z takto provedeného dokazování dospěly k závěru, že verze prezentovaná poškozeným je na rozdíl od té, kterou udával obviněný, možná a pravdivá, a že zjištěná zranění poškozený utrpěl právě v příčinné souvislosti s vědomým a chtěným napadením ze strany obviněného, což nebylo vyloučeno ani závěry znaleckého zkoumání, jde o závěr, který nevzbuzuje pochybnosti, protože má podklad ve výsledcích provedeného dokazování a byl náležitě vysvětlen v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí.

                                  27. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad v provedeném dokazování, protože nebyla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, a nebyly ani opomenuty a nehodnoceny stěžejní důkazy atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), apod.], považoval učiněná skutková zjištění za dostatečně objasněná a bez pochybností prokázaná. Jsou tudíž dostatečným podkladem pro právní závěry o naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, proti němuž dovolání obviněného směřovalo (nikoliv proti přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, proti němuž obviněný své dovolání nezaměřil).
                                    VI. K zavinění u § 146 odst. 1 tr. zákoníku

                                    28. Obviněný v dovolání proti právnímu posouzení jemu za vinu kladeného činu jako ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku vytýkal, že s ohledem na to, že jak úder do obličeje poškozeného, tak úder nohou do hrudníku nebyly nijak silné, a tímto mechanizmem podle znalce nedošlo ke vzniku zranění poškozeného, nelze mu klást za vinu, že by úmyslně přivodil poškozenému vniklé zranění. Je tedy patrné, že obviněný touto námitkou vytýká soudům, že nesprávně jeho čin posoudily z hlediska zavinění, a tudíž je nejprve třeba uvést, že přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
                                      29. Podle skutkových zjištění se podává, že obviněný „udeřil pravou rukou pěstí a posléze otevřenou dlaní levé ruky do obličeje P. K., nar. XY, který následkem úderů zavrávoral a klesl do pokleku, kde se opřel pravou rukou o zem, přičemž jej obviněný kopl pravou nohou do hrudníku, kdy následkem kopu upadl poškozený na pravou ruku a pravý bok na zem, přičemž v důsledku tohoto pádu utrpěl zlomení zevního konce pravé klíční kosti …“. Z tohoto popisu skutku je zřejmé, že jsou v něm dostatečně obsaženy jak jednání obviněného, tak i úmysl směřující k tomu, aby poškozenému zranění způsobil. Podle závěrů soudu prvního stupně vyjádřených na straně 13, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud (viz bod 16. přezkoumávaného usnesení), se obviněný uvedeného činu dopustil „minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem, konkrétně zájmu na ochraně lidského zdraví, a pro případ, že takové porušení způsobí, s tím byl srozuměn“ .
                                        30. Způsobení újmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví. Tím je ve smyslu v § 122 odst. 1 tr. zákoníku stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného, a který vyžaduje lékařské ošetření. Při posuzování, zda došlo k ublížení na zdraví, mají význam zejména povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu, a zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje. Dále je třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 1965, sp. zn. 5 Tz 38/65 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 2/1966)]. Z vymezení ublížení na zdraví však na druhé straně vyplývá, že ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Zde nestačí například přechodné bolesti nebo nevolnost, oděrky, nepatrné ranky, hučení v uších apod.
                                          31. Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku musí být z hledisek stanovených v § 15 tr. zákoníku prokázáno, že ­úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/1968-I.), shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1962, sp. zn. 9 Tz 46/61 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/1963)]. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63 (uveřejněné pod č. 16/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                                            32. O nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, který soudy u obviněného shledaly (viz stranu 13 rozsudku soudu prvního stupně), se jedná, když pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
                                              33. Na základě těchto zásad Nejvyšší soud shledal správnost úvah soudů nižších stupňů. Závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplynul. Okolnosti subjektivního charakteru soudy dovozovaly z okolností objektivní povahy, a podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněného k okolnostem čin a jím způsobenému následku v podobě újmy na zdraví poškozeného [srov. například stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], nebo ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03 (N 81/33 SbNU 285)]. Není tudíž pochyb, že obviněný útokem vůči poškozenému ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaným přivodil poškozenému zlomeninu klíční kosti. Skutečnost, že užil vůči tělu poškozeného dva mechanizmy a to jednak proti obličeji a posléze proti hrudníku, svědčí o úmyslu poškozenému fyzicky ublížit, neboť oba tyto mechanismy, zejména pak úder pěstí do obličeje, jsou užitím síly, která obecně vykazuje vyšší nebezpečí úrazu. Je třeba dodat, že taková forma násilí je vědomá a chtěná, stejně tak jako i kop nohou. Pro úmysl obviněného způsobit újmu na zdraví poškozeného svědčí i to, že se jednalo o opakované násilí, při kterém v druhém případě, to je u kopu nohou do hrudníku poškozeného, se jednalo o intenzivnější útok, protože síla, kterou noha vyvine, je vždy větší, než je tomu u brachiálního napadení. Rozhodné však v posuzovaném případě je to, že obviněný nohou na poškozeného zaútočil v době, kdy již byl poškozený po první ráně sražen na kolena, a tedy v pokleku. Pokud mu obviněný v tento okamžik zasadil do hrudníku úder nohou, je zřejmé, že i když nebylo přímým záměrem obviněného tímto útokem poškozenému způsobit zlomeninu klíční kosti, musel s takovou eventualitou počítat, a to především s ohledem na předchozí události, hlavně na pozici, v jaké se poškozený nacházel. Přičemž i na to, že úder nohou představuje určitou sílu, která je sama o sobě způsobilá přivodit i těžká zranění.
                                                34. Ze všech těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry obou soudů, že byl obviněný srozuměn s tím, že může dojít k těžším následkům na zdraví poškozeného, a to mimo jiné i tím, že pokud spadne v daných souvislostech, může si způsobit např. zlomeniny končetin, případně jiné části těla.
                                                  35. Je proto odůvodněný závěr, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak soudy obou stupňů dovodily. V daných souvislostech byl uvedený následek v příčinné souvislosti s popsaným jednáním obviněného. Není jakýkoliv podklad v provedeném dokazování, proto, že tato souvislost byla přetržena, protože nebylo zjištěno, že by se k jednání obviněného přidala jiná skutečnost, nebo že by k následku došlo jinak, než jak je popsáno, resp. bylo vyvráceno, že by ke zranění poškozeného došlo za jiných skutkových okolností (viz bod V. shora).
                                                    36. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nemohl přisvědčit námitkám obviněného, že by soudy nesprávně jeho čin posoudily jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, protože ve shodě se soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky jeho skutkové podstaty.
                                                    VII. Závěr

                                                    37. Protože z výše rozvedených důvodů nebyly shledány dovolací námitky obviněného důvodnými a Nejvyšší soud mohl tento závěr učinit toliko na podkladě obsahu spisu a napadených rozhodnutí, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

                                                    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                                    V Brně dne 18. 12. 2018

                                                    JUDr. Milada Šámalová
                                                    předsedkyně senátu