Rozhodnutí NS

3 Tdo 1103/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/03/2018
Spisová značka:3 Tdo 1103/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1103.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Opětovné spáchání činu
Trest
Ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§ 254 odst. 1 tr. ř.
§ 39 tr. zákoníku
§ 146 odst. 1 tr. zákoníku
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/16/2019
II.ÚS 178/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
04/30/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1103/2018-34


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2018 o dovolání podaném M. Ř. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 6 To 44/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 4 T 29/2016, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
    O d ů v o d n ě n í :


    Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 4 T 29/2016, byl M. Ř. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
    dne 27. 8. 2015 kolem 12:15 hod. poblíž domu na adrese R., Ú. n. L. za přítomnosti nejméně tří dalších osob po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného F. S. tak, že jej vícekrát, nejméně 3x, udeřil rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy, čímž mu způsobil lehkou zhmožděninu levého spánku s pohmatovou bolestivostí, pohmoždění a drobné oděrky horního rtu vlevo provázené bolestivostí a otokem a dále tržně-zhmožděnou krvácející ránu vnitřní strany horního rtu vlevo o délce 2 cm, kdy uvedené zranění si vyžádalo lékařského ošetření poškozeného a následnou pracovní neschopnost v obvyklém trvání cca 1 týdne, v rámci níž musel poškozený dodržovat klidový režim, cca jeden týden musel nosit měkký krční límec a po tutéž dobu musel pro bolestivost úst přijímat pouze měkkou stravu,
    a obžalovaný se již předtím dne 15. 10. 2011 kolem 1:00 hod. dopustil přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích tím, že před vchodem do podniku B. C. v ulici V. H. v Ú. n. L. fyzicky napadl jedním úderem otevřenou dlaní do obličejové části poškozeného M. S. a způsobil mu tak zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře dvou roků. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a § 229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy.

    V předmětné věci podal obviněný odvolání, směřované proti výroku o trestu, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 6 To 535/2016, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

    Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

    Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [byť jej nesprávně označil jako § 260b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Předně namítl nesprávné hmotněprávní posouzení skutku jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, zejména pak závěr o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty s přihlédnutím ke znaku opětovnosti jednání, neboť soud jako důvod pro užití kvalifikované skutkové podstaty uvedl přestupkové jednání. Obviněný připomenul, že proti právní kvalifikaci sice ve svém odvolání nebrojil, nicméně soud druhého stupně měl k uvedené nesprávnosti přihlížet, neboť tato měla vliv na správnost výroku o trestu, proti němuž bylo odvolání podáno. Krom toho, soud druhého stupně se danou otázkou svým způsobem zabýval, když uvedl, že soudem prvního stupně deklarovaná právní kvalifikace jednání obviněného byla prokazatelně zjištěna. Obviněný má tedy za to, že jeho dřívější přestupkové jednání, které bylo rovněž pojato do výroku rozsudku soudu prvního stupně, nemůže založit znak opětovnosti pro kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Jednání, jak bylo uvedeno v obžalobě, sice posouzení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty zakládalo, avšak soud jej takto do odsuzujícího rozsudku nepojal. V podrobnostech poté rozvedl, že podle jeho názoru mělo rovněž dojít k chybné aplikaci ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku a § 83 odst. 3 tr. zákoníku. Zejména pak poukázal na okolnosti, které brání tomu, aby mohl být považován za viníka nerozhodnutí v roční lhůtě. S ohledem na uvedené obviněný namítl, že jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž navrhl, aby byl vysloven odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o výrok o trestu odnětí svobody.

    K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Předně nadnesl otázku, zda lze vůbec podané dovolání považovat za přípustné, neboť odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal toliko do výroku o trestu, avšak dovolání je zaměřeno rovněž do výroku o vině. Z některých pasáží usnesení soudu druhého stupně je poté patrné, že se tento soud držel přezkumu věci v intencích podaného odvolání, z jiných ovšem vyplývá, že de facto přezkoumával i výrok o vině. V daném kontextu státní zástupce poukázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, související komentářovou literaturu a zákonné možnosti soudu stran přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku přípustností svého dovolání nikterak nezabývá a neuvádí ani žádné argumenty, proč by dovolání mělo být posuzováno jako přípustné. V další části svého vyjádření se státní zástupce zaměřil i na věcné argumenty obviněného, pokud by tedy Nejvyšší soud přípustnost dovolání shledal. S argumentací obviněného se státní zástupce ztotožnil, neboť podle jeho názoru recidivu ve smyslu § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nemůže založit předchozí spáchání pouhého přestupku. Ostatně právě z tohoto důvodu příslušný státní zástupce opřel podanou obžalobu o předchozí odsouzení obviněného za útok ze dne 22. 4. 2013 na M. J. Proč se ovšem namísto toho soud prvního stupně opřel o jednání obviněného ze dne 15. 11. 2011 proti M. S., není z odůvodnění daného rozsudku patrno. Podotkl, že platný trestní zákoník neobsahuje žádné ustanovení, které by dovozovalo trestní odpovědnost pachatele z předchozího spáchání přestupku, kdy recidiva je vždy dovozována z předchozího jednání soudně trestného, což platí i pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kde je předchozí jednání pachatele popsáno jako „čin uvedený v odstavci 1“. Recidiva tedy skutečně měla být dovozena z předchozího jednání vůči M. J., které bylo trestným činem a nikoli jen přestupkem. K další argumentaci obviněného státní zástupce uvedl, že pokud jde o namítané porušení § 55 odst. 2 tr. zákoníku, tak soud přesvědčivým způsobem uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody odůvodnil. Stran namítaného porušení § 83 odst. 3 tr. zákoníku poté soudy podle tohoto ustanovení vůbec nerozhodovaly. Ohledně námitek vůči nepřiměřenosti uloženého trestu s odkazem na relevantní judikaturu státní zástupce připomenul, že uvedené nelze namítat z žádného dovolacího důvodu. Závěrem státní zástupce uvedl, že pokud Nejvyšší soud shledá, že dovolání není přípustné, mělo být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Jestliže však shledá jeho přípustnost, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek zrušil, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

    Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 590/2017, o důvodně podaném dovolání tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 6 To 535/2016, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 4 T 29/2016, a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně nalézací soud měl zabývat naplněním znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a skutečnostmi, které mohou pro právní kvalifikaci daného jednání v jeho kvalifikované formě zavdat podklad. Případně měl provést další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.

    Okresní soud v Ústí nad Labem následně rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 4 T 29/2016, uznal obviněného vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
    dne 27. 8. 2015 kolem 12:15 hod. poblíž domu na adrese R., Ú. n. L., za přítomnosti nejméně tří dalších osob po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného F. S. tak, že jej vícekrát, nejméně 3x, udeřil rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy, čímž mu způsobil lehkou zhmožděninu levého spánku s pohmatovou bolestivostí, pohmoždění a drobné oděrky horního rtu vlevo provázené bolestivostí a otokem a dále tržně-zhmožděnou krvácející ránu vnitřní strany horního rtu vlevo o délce 2 cm, kdy uvedené zranění si vyžádalo lékařského ošetření poškozeného a následnou pracovní neschopnost v obvyklém trvání cca 1 týdne, v rámci níž musel poškozený dodržovat klidový režim, cca jeden týden musel nosit měkký krční límec a po tutéž dobu musel pro bolestivost úst přijímat pouze měkkou stravu,
    a obžalovaný se již předtím nejméně dne 22. 4. 2013 kolem 16:40 hod. před domem na adrese H. D., Ú. n. L., dopustil výtržnosti tím, že srazil na zem M. J., kdy jí kopy či údery způsobil otřes mozku a zhmoždění pravého stehna, v důsledku čehož byla M. J. omezena na běžném způsobu života, čímž spáchal jednak přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, a trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2013, č. j. 6 T 113/2013-52, mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 7 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
    Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Dále mu byl výrokem podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře 20 měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy tak, že obviněnému byla uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, se sídlem Praha 3, Vinohrady, Vinohradská 2577/178, částku 6.759 Kč, a poškozený F. S., byl odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

    V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 6 To 44/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou, neboť odvolací soud musel reagovat na novelizaci trestního zákoníku provedenou zákonem č. 58/2017 Sb. účinnou od 1. 10. 2017, týkající se zařazení pachatele pro výkon uloženého trestu do příslušného typu věznice, kdy tak bylo nezbytné obviněného nově zařadit podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou, neboť u něho nebyly splněny podmínky pro zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou.

    Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

    Obviněný v tomto svém opětovném mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř. Namítá, že obžalobou státního zástupce Okresního zastupitelství v Ústí nad Labem podané u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod č. j. 2 ZT 547/2015-25, byl v jednání obviněného spatřován i přečin ublížení na zdraví podle § 246 odst. 1 tr. zákoníku [správně v obžalobě § 146 odst. 1 tr. zákoníku]. Nalézací soud do výrokové části rozsudku tuto právní kvalifikaci vůbec neuvedl a v odůvodnění rozsudku uvedl, proč pod jednání odsouzeného nespatřuje přečin ublížení na zdraví. Protože státní zástupce nepodal proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2016, č. j. 4 T 29/2016-204, odvolání, není možné obviněného touto právní kvalifikací uznat vinným, neboť by šlo o porušení zákazu reformace in peius. Proti uložení trestu argumentuje § 55 odst. 2 tr. zákoníku a nesouhlasí s tvrzením, že by uložení jiného trestu zřejmě nevedlo k vedení řádného života. Tato podmínka je stanovena pro trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody nepřevyšuje 5 let, přičemž tato hranice u přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku činí 3 roky. Nalézací soud nerozhodl o osvědčení se v trestní věci u téhož soudu vedené pod sp. zn. 6 T 113/2013, když shledal důvody pro kvalifikovanou právní podstatu, takže neuvedl odsouzení za jinou trestní věc jako přitěžující okolnost, aby jedna skutečnost nemohla jít k tíži odsouzeného dvakrát. Ve čteném rozsudku odvolacího soudu předseda senátu zmínil i odsouzení pro § 146 tr. zákoníku. Zřejmě se neseznámil s trestním spisem a napadeným rozsudkem s náležitou pečlivostí, přičemž seznámení se spisem je implicitní povinností odvolacího soudu. Pro tuto chybu se poměrně obtížně hledá dovolací důvod podle § 265b tr. ř., proto by mohl být použit důvod uvedený v § 265b písm. l) tr. ř. Obviněný si je vědom procesní náročnosti věci, avšak v právním státě není možné, aby byl rozsudek jinak vyhlášen a jinak písemně vyhotoven, a aby se v písemném odůvodnění neobjevily skutečnosti z vyhlášení rozsudku. Písemné odůvodnění rozhodnutí však může být podobnější než vyhlašované. Z tohoto důvodu byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když soud mylně vycházel z přesvědčení o odsouzení i podle § 146 tr. zákoníku. Nalezení správné hmotněprávní kvalifikace skutku je pro uložení zákonného spravedlivého trestu zcela zásadní. Trest nemůže splňovat ústavní limity, jestliže soud vychází i z jiných trestných činů, než kterých se skutečně dopustil. Nepodmíněný trest považuje za zcela neadekvátní. Stran § 55 odst. 2 tr. zákoníku, na obviněného bylo působeno přímou represí na základě trestu nařízeného dovolacím soudem později zrušeným rozsudkem. Obviněný nebude moci objektivně splnit podmínky pro podmíněné propuštění, když k chování při původním výkonu trestu odnětí svobody nebude moci býci přihlíženo, nehledě na skutečnost, že celou dobu výkonu trestu odnětí svobody pobýval ve Vazební věznici v L. Soudy ani nereflektovaly, že od původního pravomocného odsouzení vedl obviněný delší dobu řádný život. Bez jakéhokoliv vtělení do výroku o trestu zůstala i celková dosavadní délka trestního řízení, jakožto i doba spáchání skutku. Další podstatnou skutečností je i okolnost o nerozhodnutí o osvědčení se ve věci 6 T 113/2013 Okresního soudu v Ústí nad Labem. Z dikce rozhodnutí odvolacího soudu otázku osvědčení se vyřešil jako prejudiciální. Dovolací soud přitom již dříve konstatoval, že takový postup není možný. Soudy mohly v zákonné lhůtě rozhodnout o nařízení výkonu či prodloužení podmínky, zhodnotit vliv páchání přestupků, kterých se obviněný dopustil. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené výrok o vině napadeného rozsudku a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení. Rovněž navrhl, aby byl vysloven odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o výrok o trestu odnětí svobody.

    K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce, který zhodnotil dovolání obviněného, že je formálně založeno na důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž naplnění je dovozováno z porušení § 55 odst. 2 tr. ř., a tedy uložení nepodmíněného trestu místo trestu podmíněného. Jedná se však o námitku proti přiměřenosti uloženého trestu a jako takový nemůže založit žádný z dovolacích důvodů, což potvrzuje i judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu, na kterou státní zástupce odkázal. Pro úplnost dodal, že přiměřenost trestu by mohla být dovolacím soudem posouzena, pouze pokud by obviněný namítal, že uložený trest je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, což se nestalo a uložený trest není ani v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky. Ohledně námitky týkající se obsahu ústního odůvodnění napadeného rozsudku odvolacím soudem státní zástupce odkázal na § 265a odst. 4 tr. ř. Podané dovolání neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Na závěr svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

    V replice na vyjádření státního zástupce obviněný uvádí, že pokud uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody odporuje zákonem stanoveným zásadám, jde vždy o extrémní rozpor s povahou závažností trestného činu. Nelze ani ignorovat, že obviněný již ve výkonu byl, ačkoliv tam být neměl, neboť Nejvyšší soud odsuzující rozsudek zrušil. Soudy nezohlednily ani uběhlou dobu. Odvolací soud se neseznámil s obsahem trestního spisu, resp. jen nedbale, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, a tím i rozhodnutí soudu bylo nespravedlivé. Pokud soud odvolací opustil v písemném odůvodnění svoji původní argumentaci, není takový postup možný, neboť senát rozhoduje ve sboru a jako takový se musel dohodnout na nějakých důvodech, pro které rozhodnutí vydal (vyhlašoval). Písemné odůvodnění může být rozvinutější, avšak nemůže být v rozporu s ústním odůvodněním.

    Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

    Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

    Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

    Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

    S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

    Nejvyšší soud předně připomíná, že obviněný dovoláním napadl pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 6 To 44/2018, přičemž tímto rozsudkem zrušil částečně soud druhého stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 T 29/2016 ze dne 31. 8. 2017 a nově rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. o zařazení obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného bylo podáno toliko proti výroku o trestu (odnětí svobody). Takto konkretizovaným odvoláním obviněného byla omezena přezkumná povinnost soudu druhého stupně výhradně na výrok o trestu. Dovolání bylo expressis verbis podáno do výroku o vině, avšak obsahově obviněný namítá především výši a druh trestu.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým mohou hlavní proti sobě stojící strany trestního řízení samy dosáhnout z určitých kvalifikovaných důvodů přezkoumání některých pravomocných meritorních rozhodnutí soudu Nejvyšším soudem. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle § 265a odst. 2 tr. ř. se rozhodnutím ve věci samé rozumí [písm. a)] rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, [písm. b)] rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, [písm. c)] usnesení o zastavení trestního stíhání, [písm. d)] usnesení o postoupení věci jinému orgánu, [písm. e)] usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, [písm. f)] usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, [písm. g)] usnesení o schválení narovnání, nebo [písm. h)] rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).

    Jak ostatně Nejvyšší soud uvedl např. ve svém usnesení ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1241/2014, „pokud soud druhého stupně konal řízení o odvolání pouze z podnětu odvolání státního zástupce podaného do výroku o trestu, a takovéto odvolání bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto, není přípustné dovolání obviněného, kterým de facto napadne rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině“. Dovolatel (tj. obviněný nebo nejvyšší státní zástupce) tedy může dovoláním napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud tudíž zpravidla posuzuje dovolání tohoto druhu jako nepřípustná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003).

    Dále lze připomenout, že podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. poté mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Zásada vázanosti soudu druhého stupně rozsahem podaného odvolání, tj. okruhem napadených výroků a vytýkaných vad, je tedy modifikována v tom směru, že při splnění zákonných podmínek se přezkumná pravomoc soudu druhého stupně vztahuje i na výrok, který nebyl odvoláním napaden.

    Nejvyšší soud k tomuto uzavírá, že pokud se již soud druhého stupně vyjadřoval k vině obviněného (byť nikterak obsáhle – srov. str. 3 bod 8. rozsudku odvolacího soudu) a zároveň především k uloženému trestu (viz str. 3 bod 9. napadeného rozsudku), mohl v posuzovaném případě z podnětu dovolání obviněného proti výroku o vině přezkoumat jednak výrok o vině a jednak výrok o trestu tohoto obviněného, a to přestože obviněný svoji argumentaci v podaném odvolání směřoval zejména k nepřiměřenosti uloženého trestu, přestože výslovně napadl i výrok o vině.

    S přihlédnutím k výše uvedenému poté Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného přípustným.

    Předně se Nejvyšší soud musí vyjádřit k opětovnosti při spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, pro kterou mimo jiné byla věc vrácena soudu prvního stupně, zda Okresní soud v Ústí nad Labem při svém novém rozhodnutí vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu. Výtržnictví podle odst. 2 předmětného ustanovení se pachatel dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že (v tomto případě) napadne jiného a čin spáchá opětovně. Kvalifikovaná forma ve smyslu opětovnosti poté inklinuje k „činu uvedenému v odstavci 1“. Tedy činu výtržnické povahy podle trestního zákoníku. Pod pojem opětovně lze zahrnout jakýkoli případ opakování určitého trestného činu pachatelem, přičemž se nevyžaduje, aby za takový čin byl již dříve pachatel pravomocně odsouzen či potrestán. Z hlediska opětovnosti je irelevantní rovněž délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího činu (případně délka doby od předchozího odsouzení za takový čin). Danou okolnost však lze zohlednit při stanovení druhu a výměry trestu. Opětovnost v tomto případě je spatřována v odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2013, č. j. 6 T 113/2013-52, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud na základě doplněného dokazování po zrušení předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem postupoval takto správně při posouzení opětovnosti kvalifikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví. V uvedeném směru byly vznesené námitky uplatněny právně relevantně, současně však jsou zjevně neopodstatněné.

    Toliko obiter dictum k námitce nepřiměřené přísnosti uloženého trestu Nejvyšší soud podotýká, že k výroku o trestu se zpravidla vztahují dva dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud ovšem dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být zpravidla relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Nadto Nejvyšší soud dodává, že obecné soudy zcela správně, řádně a logicky odůvodnily uložený trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. „Při úvaze o druhu a výměře trestu soud zohlednil všechna kritéria uvedená v § 39 trestního zákoníku. Povahu a závažnost trestného činu hodnotí soud jako zvýšenou pro přečin výtržnictví, neboť uvedeného jednání se obžalovaný dopustil na jedné z nejfrekventovanějších ulic v Ú. n. L., před početným publikem, útok vedl výrazně násilným a agresivním způsobem z malicherné stěží pochopitelné a omluvitelné pohnutky a uvedeného jednání se dopustil poté, co za charakterově obdobná jednání byl opakovaně postihován přestupkově. Typová povaha a závažnost jednání je zvýšena naplněním znaku opětovnosti podle § 358 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, což vedlo soud k úvahám o trestu v širším rozpětí. Vzhledem k tomu, že odsouzení z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 7. 2013, č. j. 6 T 113/2013-52, zakládá znak skutkové podstaty, nelze k němu dále přihlížet jako k okolnosti přitěžující. Osobu obžalovaného charakterizuje násilnické a výtržnické jednání minimálně po dobu posledních několika let, což vyplývá z jeho pestré přestupkové minulosti“(srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Dále bylo přihlíženo k opisu z evidence rejstříku fyzických osob, výpisu z rejstříku přestupků, životu obviněného (agresivita, násilnické a výtržnické chování). „Soud přistoupil k individuálně preventivnímu a již represivnímu trestu, neboť vzhledem k osobě obžalovaného se mírnější potrestání uložená v blízké minulosti zcela míjela účinkem a obžalovaného je třeba coby element agresivně narušující civilizované soužití osob alespoň načas ze svobodné společnosti vyloučit. … Soud neuložil podmíněný trest zejména vzhledem k tomu, že tento trest zjevně na obžalovaného nemá dostatečný vliv a ani hrozba nepodmíněného trestu jej od dalšího páchání neodradila“ (srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud neshledal žádné pochybení v neprospěch obžalovaného (srov. str. 3 bod 9. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud podotýká, že jeho usnesením ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 590/2017, o zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 6 To 535/2016, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 4 T 29/2016, nebylo konstatováno, že by obviněný neměl být ve výkonu trestu odnětí svobody, ale věc byla vrácena nalézacímu soudu k novému projednání v potřebném rozsahu a k novému rozhodnutí o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a o skutečnostech, které mohou pro právní kvalifikaci daného jednání v jeho kvalifikované formě zavdat podklad.

    Ohledně námitky ústního odůvodnění napadeného rozsudku odvolacím soudem, Nejvyšší soud sděluje, že námitky směřující toliko proti obsahu odůvodnění soudních rozhodnutí jsou nepřípustné vzhledem k ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. Dovoláním jakož i ostatními opravnými prostředky lze napadat jen výroky daného rozhodnutí soudu, nikoliv pouze jeho odůvodnění. Dovolací důvody musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění vydaného rozhodnutí. Nadto Nejvyšší soud dodává, že takto uplatněná námitka není pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podřaditelná.

    Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tak obviněný pod tento dovolací důvod nepodřadil žádné námitky.

    S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


    P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

    V Brně dne 3. 10. 2018


    JUDr. Vladimír Jurka
    předseda senátu