Rozhodnutí NS

7 Tz 31/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/09/2019
Spisová značka:7 Tz 31/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TZ.31.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Rehabilitace
Stížnost pro porušení zákona
Vojenské trestné činy
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 269 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 271 odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 1 odst. 1, 2 předpisu č. 119/1990Sb.
§ 14 odst. 1 písm. f) předpisu č. 119/1990Sb.
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tz 31/2019-26


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Petra Angyalossy, Ph. D., projednal ve veřejném zasedání dne 9. 4. 2019 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. Ž., nar. XY v XY, naposledy bytem XY, zemř. 28. 11. 1979, proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. Rtv 14/93, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:


Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. Rtv 14/93,
byl porušen zákon

v ustanoveních § 1 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného J. Ž.

Toto usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni se zrušuje. Zrušují se také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. Rtv 14/93.

Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 19. 12. 1975, sp. zn. 2 T 321/75, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 11. 2. 1976, sp. zn. 2 To 14/76, a to v celém rozsahu. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se zároveň zrušují všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Odůvodnění

Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 19. 12. 1975, sp. zn. 2 T 321/75, byl obviněný J. Ž. uznán vinným trestným činem zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců se zařazením do první nápravně výchovné skupiny. Takto byl kvalifikován skutek, který podle zjištění býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni spočíval v tom, že obviněný dne 21. 10. 1975 zběhl od svého útvaru v XY v úmyslu vyhnout se trvale vojenské službě, za tím účelem překročil státní hranici do Polské lidové republiky, kde byl 24. 10. 1975 zadržen. Odvolání obviněného proti rozsudku bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 11. 2. 1976, sp. zn. 2 To 14/76. Tím odsuzující rozsudek nabyl právní moci.

Z podnětu návrhu na soudní rehabilitaci, který podal otec obviněného, rozhodl býv. Vojenský obvodový soud v Plzni usnesením ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. Rtv 14/93, tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f), odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. zrušil odsuzující rozsudek ve spojení s citovaným usnesením odvolacího soudu ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu (tj. v celém výroku o trestu) a zároveň zrušil všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, a to k datu, kdy byla vydána, přičemž výrok o vině zůstal nedotčen. Usnesení nabylo právní moci dne 11. 5. 1993.

V řízení, které následovalo, bylo rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. Rtv 14/93, při nezměněném výroku o vině upuštěno od potrestání obviněného podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 10. 6. 1993.

Ministr spravedlnosti podal dne 19. 2. 2019 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. Rtv 14/93. Podle ministra spravedlnosti pochybil býv. Vojenský obvodový soud tím, že rehabilitaci zúžil jen na výrok o trestu, přičemž nesprávně pominul, že výrok o vině byl protiprávním zásahem do svobody svědomí obviněného, což bylo v rozporu zejména s čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Ministr spravedlnosti zdůraznil účel rehabilitace, jak vyplývá z ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a poukázal na to, že obviněný byl uznán vinným činem, jímž pouze uplatňoval své právo na svobodu svědomí a zřejmě i náboženského přesvědčení (jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 34/2017), aniž měl legální možnost výkon vojenské služby odmítnout a zvolit si alternativní službu. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb. ve vztahu k ustanovení § 283 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni i další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. Rtv 14/93, a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství intervenující ve veřejném zasedání konaném před Nejvyšším soudem se ke stížnosti pro porušení zákona připojila a navrhla, aby věc byla po zrušení napadeného rozhodnutí přikázána Okresnímu soudu Plzeň-město.

Obhájce obviněného ve svém písemném a poté i ústním vyjádření ve veřejném zasedání rovněž navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět, poukázal na okolnosti předmětného skutku i na vybranou judikaturu Ústavního soudu. Připomněl, že v době vydání napadeného usnesení i následného rozsudku už bylo ustanovení § 283 odst. 1 tr. zák. o trestném činu zběhnutí do ciziny zrušeno. Připojil se rovněž k návrhu na přikázání věci Okresnímu soudu Plzeň-město.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.

Základní pochybení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni spočívalo v tom, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo namístě zrušit rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 19. 12. 1975, sp. zn. 2 T 321/75, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 11. 2. 1976, sp. zn. 2 To 14/76. V důsledku toho býv. Vojenský obvodový soud v Plzni nesprávně omezil rehabilitaci jen na otázku trestu, aniž by zrušil i výrok o vině.

Účel rehabilitace je vymezen v § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Podle § 1 odst. 1 je účelem zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.

Podle § 1 odst. 2 cit. zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Ustanovením § 4 písm. e) cit. zákona byl mezi trestné činy, ohledně kterých bylo možné navrhnout konání přezkumného řízení, zařazen i trestný čin zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 tr. zák.

Právo na svobodu myšlení a svědomí je zakotveno v ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a v ustanovení čl. 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.). Reálnost tohoto práva znamená, že jeho součástí je i právo nevykonávat vojenskou službu, pokud je výkon takové služby v rozporu se svědomím jednotlivce. Přitom protipólem uvedeného práva je zákaz k donucování k výkonu vojenské služby, je-li tato služba v rozporu se svědomím jednotlivce.

Odsuzující výrok o vině obviněného trestným činem zběhnutí do ciziny podle § 283 odst. 1 tr. zák. je aktem, jímž bylo popřeno právo obviněného na svobodu myšlení a svědomí, neboť byl odsouzen za čin, kterým uplatňoval toto právo.

Citovaná ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech každému garantovala také právo na svobodu náboženství. Toto právo bylo zakotveno také v čl. 32 odst. 1 tehdejší Ústavy ČSSR (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). Obviněný sám jednání, jímž odmítal výkon vojenské služby, výslovně nespojoval se svým náboženským přesvědčením. Vliv náboženského přesvědčení byl zmíněn až v rehabilitačním návrhu matky a bratra obviněného, k němuž (mimo jiné) Nejvyšší soud přihlédl v dřívějším řízení ve věci téhož obviněného, v němž rozhodl o předchozí stížnosti pro porušení zákona rozsudkem ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 7 Tz 34/2017.

V tomto svém dřívějším rozsudku Nejvyšší soud řešil ve vztahu k témuž obviněnému obdobnou otázku spočívající v podstatě v tom, zda odmítání plnění vojenských povinností (šlo o skutek z listopadu 1977 kvalifikovaný jako trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle § 280 odst. 1 tr. zák.) mohlo být projevem svědomí, případně náboženského přesvědčení obviněného. Uvedl tehdy, že pokud by soud v přezkumném řízení hodnotil jednání, pro které byl obviněný odsouzen, v kontextu všech okolností zjištěných již v původním řízení, musel by dojít k závěru, že čin obviněného byl vnějším projevem svobody jeho myšlení a svědomí. Obviněný byl osobou, jejíž konzistentní myšlenková orientace a svědomí se neslučovaly s tím, aby vykonával vojenskou službu v podobě, v jaké to na něm bylo požadováno a vynucováno, aniž měl možnost zvolit si alternativu např. v podobě pozdější civilní služby podle zákona č. 73/1990 Sb., resp. zákona č. 18/1992 Sb. Obviněný již v původním řízení uváděl, že cvičit nebude, a chtěl být přeřazen k nějaké pracovní jednotce. V tzv. služebně politické charakteristice obviněného z doby výkonu vojenské služby bylo zdůrazněno, že projevoval záporný vztah k politice vlády, neměl kladný postoj ke státnímu zřízení, měl snahu propagovat kapitalistické zřízení a jeho zásady, a že pohovory, které s ním na toto téma měli velitelé a výbor organizace komunistické strany, na něho neměly žádný vliv. V pracovním hodnocení zaměstnavatele z doby před nástupem vojenské služby byl obviněný charakterizován jako dobrý pracovník s tím, že když se dostal „do svého záporného myšlení“, prohlašoval, že nechce v armádě sloužit, že nenávidí uniformu, že se mu v naší republice nelíbí, že v západních státech mají svobodu atd. V hodnocení obvodního oddělení tehdejší Veřejné bezpečnosti bylo mimo jiné uvedeno, že obviněný neměl k socialistickému zřízení dobrý vztah, veřejně prohlašoval, že vojenskou službu nenastoupí a bude žádat o legální vystěhování do některého kapitalistického státu, že jeho rodina je nábožensky založena a že jinak měl v místě bydliště dobrou pověst. Nejvyšší soud uzavřel, že souhrn uvedených okolností jasně svědčí o tom, že pokud obviněný odmítal vykonávat vojenskou službu, činil tak proto, že vojenská služba byla v rozporu s jeho svědomím. O tom, že i náboženské přesvědčení mohlo hrát spoluurčující roli v motivech obviněného, svědčí zmínka v hodnocení jeho osoby tehdejší Veřejnou bezpečností v tom smyslu, že rodina obviněného je „nábožensky založená“.

Od těchto závěrů neměl Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci. I zde platí, že mělo-li být dosaženo účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., pak za popsaného stavu bylo namístě, aby v přezkumném řízení byl odsuzující rozsudek zrušen nikoli jen ve výroku o trestu, ale v celém rozsahu, tj. především ve výroku o vině a v důsledku toho i ve výroku o trestu. Na podporu tohoto závěru je možné dodat, že posuzovaný čin obviněného měl za popsaných okolností povahu odporu proti komunistickému režimu. Podle § 3 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty. Tento zákon sice nabyl účinnosti až dne 1. 8. 1993, tedy poté, co Vojenský obvodový soud v Plzni rozhodl o rehabilitačním návrhu, avšak jím deklarované zásady měly jako hodnotová kritéria platnost již v době rozhodování soudu.

Býv. Vojenský obvodový soud v Plzni porušil zákon v neprospěch obviněného tím, že původní odsuzující rozsudek zrušil podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., jen ve výroku o trestu, a nikoli v celém rozsahu, a to v rozporu s ustanoveními § 1 odst. 1, 2 cit. zákona.

Nejvyšší soud proto z podnětu stížnosti pro porušení zákona podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona. Dále podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni a všechna další obsahově navazující rozhodnutí, mezi nimi zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 27. 5. 1993, sp. zn. Rtv 14/93, jímž bylo nově rozhodnuto v rozsahu zrušení výroku o trestu, konkrétně o upuštění od potrestání, při nezměněném výroku o vině obviněného. Dále Nejvyšší soud podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o návrhu na soudní rehabilitaci tak, že podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 19. 12. 1975, sp. zn. 2 T 321/75, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 11. 2. 1976, sp. zn. 2 To 14/76, a to v celém rozsahu. Podle § 14 odst. 3 cit. zákona zároveň zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Další řízení na podkladě původní obžaloby podle § 15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, provede Okresní soud Plzeň-město, který meritorně o podané obžalobě rozhodne.

Nejvyšší soud sám nemohl o podané obžalobě rozhodnout. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které vzešlo z řízení konaného na podkladě návrhu podle § 5 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Rozhodnutím napadeným stížností pro porušení zákona bylo rozhodnutí o tomto návrhu. Nejvyšší soud postupem podle § 271 odst. 1 tr. ř. nahradil vadné rozhodnutí o uvedeném návrhu, o němž nově rozhodl tak, že zrušil původní odsuzující rozsudek v celém rozsahu (včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí). Další řízení již není řízením konaným na podkladě návrhu podle zákona č. 119/1990 Sb., nýbrž řízením na podkladě původní obžaloby. Rozhodnutí o původně podané obžalobě je v posuzované věci mimo rámec řízení konaného na podkladě stížnosti pro porušení zákona. Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je ovládáno zásadou, že v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud svým novým rozhodnutím nahrazuje rozhodnutí, které bylo stížností pro porušení zákona napadeno a z jejího podnětu zrušeno. Rozhodnutím, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněného J. Ž., nebyl původní rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 19. 12. 1975, sp. zn. 2 T 321/75, ani usnesení býv. Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 11. 2. 1976, sp. zn. 2 To 14/76, a proto Nejvyššímu soudu nepřísluší rozhodnout způsobem nahrazujícím uvedený rozsudek.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 4. 2019


JUDr. Josef Mazák
předseda senátu