Rozhodnutí NS

30 Cdo 5192/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/22/2018
Spisová značka:30 Cdo 5192/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5192.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ochrana osobnosti
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 13 odst. 2 obč. zák.
§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/12/2018
IV.ÚS 3919/18
JUDr. Pavel Rychetský
odmítnuto
02/28/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 5192/2017-522


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) M. Ch., b) D. L., c) J. Z., d) M. B., e) nezl., f) nezl., všech zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 28, proti žalované Karlovarské krajské nemocnici, a.s., se sídlem v Karlových Varech, Bezručova 19, IČ 263 65 804, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 3, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 17/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2015, č.j. 3 Co 81/2013-346, 3 Co 82/2013, t a k t o:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Každý z žalobců je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 4 114 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Petra Šustka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 3.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.) :

Krajský soud v Plzni (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. listopadu 2012, č.j. 19 C 17/2011-297, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyním a) a b) každé částku 20 000 Kč, žalobkyni c) 15 000 Kč a žalobní nároky ve zbývající části, to je ve vztahu k žalobkyním a) a b) co do částky 280 000 Kč, ve vztahu k žalobkyni c) co do částky 185 000 Kč, k žalobci d) co do částky 200 000 Kč, k žalobkyni e) 150 000 Kč a žalobkyni f) 100 000 Kč, zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel z toho, že dne 31. října 2008 zemřel v Nemocnici Na Homolce M. B., otec žalobkyň a) a b), bratr žalobkyně c) a dědeček žalobců d), e) a f), v důsledku postupu lékařů žalované během hospitalizace v zařízení žalované, který lze označit jako non lege artis. Žalobkyně a), b) a c) prokázaly, že měly se zemřelým úzký citový vztah. Přestože spolu nežili ve společné domácnosti, byly žalobkyně a) a b) s M. B. v častém kontaktu, pomáhaly mu s úklidem, poté i s vařením a naopak on jim pomáhal s hlídáním dětí žalobců. Žalobkyně c) měla také silnou citovou vazbu k bratrovi, byla s ním v častém telefonickém kontaktu, i přestože má svou funkční rodinu. Pokud jde o žalobce d), e) a f), tedy vnoučata M. B., jejich vztah k dědečkovi již nebyl tak intenzivní, všichni nezletilí žalobci mají oba rodiče, ale také i další prarodiče, se kterými jsou v kontaktu, takže nebudou ochuzeni ani o prarodičovskou lásku.

Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení § 11 a § 13 odst. 2 občanského zákoníku platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák“) a dospěl k závěru, že všichni žalobci utrpěli smrtí M. B. zásah do práva na soukromí a rodinný život. Za přiměřenou výši náhrady nemajetkové újmy soud prvního stupně vzhledem ke shora popsaným zjištěním, shledal ve vztahu k žalobkyním a) a b) částku 20 000 Kč a u žalobkyně c) částku 15 000 Kč. U ostatních žalobců – vnoučat, považoval soud za přiměřenou morální satisfakci a nikoli peněžitou náhradu.

K odvolání žalobců proti zamítavým výrokům ve věci samé Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. února 2015, č.j. 3 Co 81/2013-346, 3 Co 82/2013, rozsudek soudu prvního stupně vůči žalobkyním a) a b) změnil tak, že žalované uložil zaplatit každé z nich ještě 30 000 Kč, ve vztahu k žalobkyni c) ještě dalších 15 000 Kč, současně uložil žalované zaplatit žalobci d) částku 30 000 Kč, a žalobkyni e) tutéž částku a žalobkyni f) částku 20 000 Kč, jinak výroky ve věci samé soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozsudek soudu změnil ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud předeslal, že jeho úkolem bylo nyní toliko posoudit, zda výše nemajetkové újmy, kterou soud žalobcům nepřiznal, byla správná, tedy přezkum zamítavých výroků a souvisejících výroků o nákladech řízení. Poznamenal dále, že v daném sporu nelze přísně racionálním a právním přístupem posuzovat pocity jednotlivých žalobců, kteří byli svědky toho, že jim nejbližší a drahý člověk je nemocnicí toliko udržován v základních životních funkcích a je pečováno o jeho hygienu, aniž by žalobci měli jakoukoliv naději či vidinu do budoucna, jak bude nadále s takto těžce nemocným člověkem po odborné stránce nakládáno. Volnou úvahou pak ohodnotil přiměřenou výši peněžité satisfakce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“), z toho žalobkyně b) a c) výslovně proti potvrzující části výroků I., II., III. a IV., dne 8. září 2015 včasné dovolání. Podávají ho z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jeho přípustnost odvozují z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť mají za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení následujících otázek:

      1) Vztahuje se zásada přiměřenosti a proporcionality i na rozhodování soudu o výši náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku úmrtí blízkého člověka?

      2) Je přípustné, aby odvolací soud, aniž by zopakoval provedený důkaz, dospěl z něj k jinému skutkovému zjištění?

      3) Vztahuje se povinnost dostatečného a srozumitelného odůvodnění rozhodnutí i na rozhodování soudu o výši náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku úmrtí blízkého člověka?

Ve vztahu k prvé otázce dovolatelky konstatují, že Nejvyšší soud se již v řadě svých předchozích rozhodnutí (např. ve věci sp. zn. 25 Cdo 1106/2008 či 25 Cdo 1223/2008) přihlásil k zásadě přiměřenosti a proporcionality. Dále poukazují na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, který za zpoždění letadla přiznal paušální náhradu škody ve výši 600 Euro a na rozhodnutí českých soudů (Krajského soudu v Plzni, Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci), které v případech typově shodných s posuzovanou věcí přiznaly podstatně vyšší náhradu nemajetkové újmy. Na základě toho se domnívají, že výše finanční satisfakce přiznané jim odvolacím soudem zásadě přiměřenosti a proporcionality neodpovídá.

Pokud jde o druhou otázku, dovolatelé poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 3172/2011.

Ve vztahu k třetí otázce připomínají konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž odůvodnění rozhodnutí musí být dostatečné a srozumitelné tak, aby závěry soudu byly přezkoumatelné. Není jim jasné, proč odvolací soud nejprve konstatoval, že finanční satisfakce přiznaná žalobcům a), b) a c) je dostatečná a přiměřená a dále zase, že těmto žalobcům je namístě poskytnout vyšší satisfakci. Jsou přesvědčeni, že pouhé dvacetiřádkové odůvodnění přiznané náhrady odvolacím soudem tomuto požadavku neodpovídá. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která se v podstatě ztotožnila s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy obou stupňů a dovolání žalobců podle jejího názoru nesplňuje podmínky přípustnosti podle § 237 o.s.ř. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání buď odmítl nebo zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. však lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.s.ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013).

Dovolatelé sice ohlašují rozpor napadeného usnesení odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, ale fakticky neuvádí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s některým z jimi uvedených judikátů dovolacího soudu a takovýto případný rozpor by současně konkretizovaly. Výtky proti postupu odvolacího soudu, který podle názoru žalobců dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně aniž by zopakoval provedený důkaz, resp. proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, mohou směřovat nanejvýše k případným vadám řízení, ke kterým však v režimu dovolacího řízení podle o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 může dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání a nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.

Protože tak dovolání nevyhovělo náležitě požadavkům obsaženým v ustanovení § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 téhož zákona, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) je odmítl (§ 243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3 100 Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3 400 Kč. Žalované rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak ve vztahu ke každému z neúspěšných dovolatelů činí 4 114 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 22. 8. 2018


JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu