Rozhodnutí NS

6 Tdo 1281/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/17/2019
Spisová značka:6 Tdo 1281/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1281.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Znásilnění
Zneužití dítěte k výrobě pornografie
Dotčené předpisy:§ 185 odst. 1,2 písm. a, b) tr. zákoníku
§ 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1281/2019-602


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. T., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 10 To 41/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 2/2019, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 45 T 2/2019, byl obviněný J. T. (dále jen jako „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA (pseudonym) částku ve výši 200.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně od právní moci rozsudku do zaplacení.
    2. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 10 To 41/2019, podle § 256 tr. ř. zamítl.

    I.
    Dovolání a vyjádření k němu


    3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále jen „obhájce“) proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že jediným důkazem, na základě kterého byl odsouzen, je výpověď poškozené, přičemž znalci nevyloučili možnost vědomého lhaní poškozené. Video a fotografie poškozené pak pořídil za účelem předložení matce poškozené, aby mu věřila její (myšleno nezletilé poškozené) nevhodné chování a nemohl tak naplnit skutkovou podstatu trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie, když tento trestný čin předpokládá jiný účel pořízení záznamů dětí. Dále uvedl, že fotografie a informace ve výpovědi poškozené se týkají bytu, do kterého se stěhoval až v březnu 2013, a proto se žalovaného jednání nemohl dopouštět „minimálně od listopadu 2010“. Dodal, že znalecké posudky ohledně jeho osoby neuvedly žádnou deviaci či poruchu. Současně konstatoval, že k jeho usvědčení nedošlo ani výpovědí R. H. či F. L., a že předčasná sexualizace poškozené je důsledkem její poruchy autistického spektra. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby znovu věc projednal a rozhodl, popřípadě budou-li pro takový postup splněny podmínky, aby ve věci sám rozhodl podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř.
      4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství zaslala Nejvyššímu soudu své vyjádření, které bylo doručeno den (v odpoledních hodinách) před konáním neveřejného zasedání. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti, pro dovolatele dosud neznámé, s nimiž by bylo nutno ho dodatečně seznámit a ke kterým by mu měla být dána možnost případně zaujmout stanovisko, přičemž státní zástupkyně se omezila na velmi stručnou parafrázi hodnotících úvah nižších soudů, přičemž se závěry těchto soudů se ztotožnila, postupoval Nejvyšší soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu (přiměřeně I. ÚS 573/10, IV. ÚS 1535/15 nebo sp. zn. IV. ÚS 2107/15) a toto vyjádření obviněnému k dalšímu vyjádření již nezasílal.
      II.
      Přípustnost dovolání


      5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

      6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.


      7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
      č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším
      soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst.
      2 tr. ř.).


      8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že je odvolání obviněného zamítnuto je třeba dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

          III.
          Důvodnost dovolání

      9. V souvislosti s dovolacími námitkami obviněného je nutno konstatovat, že tyto směřují z převážné části do oblasti skutkové a procesní, jelikož soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (výpovědí poškozené i svědků R. H. a F. L.) a vadná skutková zjištění (např. údajný účel pořízení záznamů poškozené, důvody předčasné sexualizace poškozené, motiv obviněného). Především z uvedených skutkových a procesních výhrad dovozuje závěr o nesprávném právním posouzení jeho jednání, neboť jeho výhrady primárně spočívají v tom, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, avšak tyto námitky neopírá o skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, vyjádřená především v popisu skutku rozsudku soudu nalézacího, nýbrž o skutkový stav – závěr, jím na základě vlastního hodnocení předložený. Lze tedy dospět k jednoznačnému závěru, že v této části dovolání nenamítá rozpor mezi skutkovým zjištěním (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a užitou právní kvalifikací. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak v podstatné části shledává v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
        10. K tomu je zapotřebí připomenout, že Nejvyšší soud sice může výjimečně přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, podle judikatury Ústavního soudu tak může učinit toliko v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. K takovému pochybení však v daném případě nedošlo.
          11. Ve vztahu k výše uvedenému okruhu námitek, kterými jsou zpochybňována skutková zjištění a otázka hodnocení důkazů, přičemž se jedná o námitky, na které již v předchozím řízení bylo nižšími soudy reagováno, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obsahově shodné námitky obviněný uplatnil již v rámci své obhajoby před soudem druhého stupně, který se s těmito náležitě vypořádal. Pro případ takového okruhu námitek je navíc nezbytné poukázat přiměřeně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 17/2002, pod č. 408), ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
            12. K jednání obviněného, které je popsáno pod bodem 1. rozsudku nalézacího soudu vůči poškozené, je nutno uvést, že toto probíhalo minimálně od listopadu 2010 do konce roku 2017, a to nejdříve v bytě na adrese XY, poté v domě na adrese XY, což je uvedeno i v tzv. skutkové větě. Uvedené časové období označuje časový úsek, po který byla poškozená obviněným znásilňována. Skutek popsaný pod bodem 2. rozsudku nalézacího soudu, tedy přečin zneužití dítěte k výrobě pornografie, je pak časově ohraničen konkrétním datem, kdy k jednání obviněného došlo, a to dne 19. 5. 2013, v bytě na adrese XY. Zcela lichá je proto námitka obviněného, že se důkazní materiál vztahuje pouze k „druhému bytu“.
              13. K námitce ohledně chybné kvalifikace skutku pod bodem 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně, tedy trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud nejprve připomíná některé teoretické souvislosti.
                14. Trestného činu podle § 193 odst. 1 alinea první tr. zákoníku se dopustí pachatel, který přiměje, zjedná, najme, zláká, svede nebo zneužije dítě k výrobě pornografického díla. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně dětí před sexuálním zneužíváním, zájem na řádném mravním a citovém vývoji dětí, ale i svoboda rozhodování. Zvýšeně tak jsou chráněny osoby mladší osmnácti let proti zneužití k výrobě pornografického díla, poněvadž samotná výroba nemusí vždy zahrnovat zneužití takové osoby, neboť výrobou je i např. rozmnožování pornografických fotografií nebo střih a jiné zpracování takových filmů, výroba pornografických videokazet či DVD z již hotového původního materiálu. Dítětem se rozumí osoba mladší osmnácti let. Objektivní stránka (§ 193 odst. 1 alinea první tr. zákoníku) spočívá v tom, že pachatel přiměje, zjedná, najme, zláká, svede nebo zneužije dítě k výrobě pornografického díla. Zneužít dítě může osoba, která má vůči němu určitá práva a/nebo povinnosti (rodič, jiná osoba, která je povinna o dítě pečovat nebo se o ně starat), nemusí jít o formalizovaný vztah.
                  15. Trestní zákon nedefinuje pojem pornografického díla (srov. legislativní vymezení pornografie a dětské pornografie v § 132 slovenského trestního zákona). Pornografické dílo lze charakterizovat tím, že zvláště intenzivním a vtíravým způsobem zasahuje a podněcuje sexuální pud, překračuje podle převládajících názorů ve společnosti uznávané hranice sexuální slušnosti, uráží neakceptovatelným způsobem cit pro sexuální slušnost, vyvolává pocit studu. Test pornografické povahy díla spočívá tedy na posouzení, jednak zdali celkový dojem díla způsobuje morální pohoršení osobě s běžným cítěním, jednak zdali podněcuje sexuální pud. Samo zobrazení nahého lidského těla v přiměřené situaci (při koupání, pro účely reklamy) není pornografickým dílem, i když by mohlo vzbuzovat sexuální vzrušení. Povaha pornografie je někdy závislá na kontextu, v jakém je dílo předkládáno (např. ve vědeckém spise), nikoli však na tom, komu je předkládáno (např. dětem) ani na záměru autora. Za pornografii nelze považovat ani umělecké dílo, byť by zobrazovalo nejintimnější chvíle lidí, popř. i vyvolávalo sexuální vzrušení či vzbuzovalo pocit studu nebo ošklivosti. Předměty historicky cenné, byť by jinak měly pornografický charakter, sem též nelze zařadit. Předměty svou povahou určené k vědeckým, uměleckým, osvětovým cílům nelze považovat za pornografická díla (např. fotografie genitálií v učebnici soudního lékařství, osvětový film znázorňující sexuální chování lidí se zaměřením na předcházení nechtěnému těhotenství, pohlavním chorobám). Názory na to, co je v sexuální sféře společensky přijatelné, se časem mění a jsou odlišné v různých regionech a u různých skupin obyvatelstva. Pro pornografický charakter je rozhodující obsah celého díla, nikoli jen určitá část, výseč, kapitola, úryvek apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, 1880 - 1888).

                  16. Za pornografické dílo zobrazující dítě lze pokládat např. snímky obnažených dětí v polohách vyzývavě předvádějících pohlavní orgány za účelem sexuálního uspokojení, dále pak snímky dětí zachycující polohy skutečného či předstíraného sexuálního styku s nimi, popř. i jiné obdobně sexuálně dráždivé snímky dětí. Nejde-li o takové snímky, pak závěr o pornografickém charakteru díla nelze bez dalšího dovozovat jen z toho, že jsou za účelem uspokojení osob trpících sexuální deviací (tj. v tomto případě osob, pro které jsou sexuálně atraktivní nedospělé osoby) zpřístupňovány takovými prostředky, které tyto osoby vyhledávají (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1077/2004, publikované pod č. 35/2005 Sb. rozh. tr.).

                  17. V popisu skutku pod bodem 2. výroku rozsudku nalézacího soudu se uvádí, že obviněný využil psychické nezralosti a bezbrannosti své nezletilé nevlastní vnučky k tomu, aby strpěla, že ji bude fotografovat nahou, vyrobil videozáznam s nezletilou při její masturbaci a dále šest kusů fotografií zobrazujících obnažená ňadra a přirození poškozené. K tomu nutno předně konstatovat, že takové jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku. Pořízené záběry zcela jistě nesloužily k tomu, aby obviněný ukázal „nevhodné chování“ poškozené její matce, když jsou na nich zachyceny především detaily genitálií a prsou poškozené, bez obličeje. Takové fotografie (příp. video) nahého těla či přirození poškozené je nutno považovat za pornografické dílo ve smyslu výše uvedených obecných východisek, když se jedná o takový popis fotografií, který umožňuje jejich posouzení jako sexuálně dráždivých snímků poškozené, resp. snímků obnažené poškozené v polohách vyzývavě předvádějících její pohlavní orgány nebo snímků zachycujících její masturbaci. O tom, že účelem pořízení záznamů nebyl zájem obviněného na upozornění matky poškozené na nevhodné chování nezletilé, svědčí kromě samotného způsobu zachycení poškozené i fakt, že matka poškozené věděla, že se její dcera projevuje sexuálním způsobem [viz bod 14 rozsudku], což také uvedla a není proto logické, že by obviněný chtěl takovou skutečnost prokazovat podobnými záběry.

                  18. Nutno zdůraznit, že se nalézací soud pečlivě zabýval obsahově shodnými námitkami, jaké uplatnil obviněný v dovolací argumentaci a lze proto na odůvodnění jeho rozhodnutí v tomto ohledu odkázat. Nalézací soud se zabýval jak obhajobou tvrzeného křivého obvinění, tak otázkou věrohodnosti poškozené (str. 18), kterou se mj. zabývala i znalkyně MUDr. Alena Gayová. Soud na základě provedených důkazů vyloučil, vzhledem k mentálnímu deficitu poškozené a s ohledem na její neprospěch ve škole, že by opakovaně, s odstupem dvou měsíců byla poškozená schopna podat totožnou lež tak složitého jednání (viz. body 26 a 45 rozsudku). K dovolací argumentaci obviněného ve vztahu k zločinu znásilnění považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že žádná z námitek k tomuto zločinu nebyla směřována proti právní kvalifikaci, ale veškerá argumentace se soustředila v tvrzení, že k uvedenému jednání ze strany obviněného nedošlo, poškozená si uvedené jednání vymyslela, neboť znalci u ní nevyloučili (k tomu výklad shora), že poškozená i její matka vypovídaly účelově v úmyslu poškodit obviněného atd. (ve shodě se svojí obhajobou před nižšími soudy). Jak již Nejvyšší soud konstatoval shora, vzhledem k tomu, že obviněný ve vztahu k výše uvedené právní kvalifikaci nevznesl žádnou právně relevantní námitku, není pak povinností dovolacího soudu domýšlet za obviněného směr jeho úvah, a proto v souvislosti s použitou právní kvalifikací u zločinu znásilnění poukazuje na rozh. č. 40/2016 Sb. rozh. tr.

                  19. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nutno konstatovat, že námitky obviněného (ve vztahu k právní kvalifikaci podle § 193 odst. 1 alinea první tr. zákoníku), s nimiž se správně vypořádaly soudy nižších stupňů, jsou zjevně neopodstatněné, tudíž i dovolání jako celek muselo být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje dovolací soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř.


                  P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
                  přípustný (§ 265n tr. ř.).

                  V Brně dne 17. 10. 2019

                  JUDr. Jan Engelmann
                  předseda senátu