Rozhodnutí NS

21 Cdo 5063/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/13/2018
Spisová značka:21 Cdo 5063/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5063.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odstupné
Výpověď z pracovního poměru
Územní samosprávné celky
Náklady řízení
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 1 odst. 3 písm. c) předpisu č. 312/2002Sb. ve znění do 30.06.2017
§ 2 odst. 3 předpisu č. 312/2002Sb. ve znění do 30.06.2017
§ 2 odst. 4 předpisu č. 312/2002Sb. ve znění do 30.06.2017
§ 13 předpisu č. 312/2002Sb. ve znění do 30.06.2017
§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 5063/2017-92


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. K., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Karlem Rakem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Lesní č. 1740/32, proti žalovanému m. Š. se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova č. 894/17, o 48 534 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 143/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2017 č. j. 16 Co 32/2017-61, takto:


I. Dovolání žalobkyně se v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
      Odůvodnění:

      Žalobou podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 3. 5. 2016 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 48 534 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 48 534 Kč od 5. 4. 2016 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 1. 2005 pracovala u žalovaného jako referent státní správy a samosprávy až do 31. 1. 2016, kdy její pracovní poměr skončil na základě výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu zrušení jejího pracovního místa „Referent – pokladna“. Žalobkyni bylo vyplaceno odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku, žalovaný jí však odmítl vyplatit další dvouměsíční odstupné podle ustanovení § 13 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků. Žalobkyně je přesvědčena, že splňuje stanovené podmínky pro výplatu dalšího odstupného, neboť po celou dobu svého pracovního poměru byla zařazena na pracovní pozici referent státní správy a samosprávy a vykonávala správní činnosti dle popisu své pracovní náplně.

      Žalovaný se uplatněnému nároku bránil tím, že naprosto převážnou částí pracovní náplně žalobkyně byla práce pokladní, v menší míře prováděla administrativní činnosti a v míře minimální činnosti ostatní. V rámci své činnosti se žalobkyně věnovala především přijímání plateb od občanů (příjem poplatků, nikoli jejich správa), v malém rozsahu také administrativním (evidenčním) úkonům při pojišťování majetku úřadu (nikoli sjednáváním pojištění). Jednalo se převážně o správu pokladny úřadu, kterou nelze podřadit pod pojem správní činnosti.

      Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 22. 11. 2016 č. j. 13 C 143/2016-35 žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni (k rukám jejího advokáta) na náhradě nákladů řízení 15 054,20 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 1. 2005 pracovala u žalovaného jako referent státní správy a samosprávy, že dopisem ze dne 25. 11. 2015 žalovaný rozvázal s žalobkyní pracovní poměr výpovědí z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce a že žalovaný odmítl žalobkyni vyplatit další odstupné podle ustanovení § 13 zákona č. 312/2002 Sb. Jako předběžnou otázku řešil, zda žalobkyně byla úřednicí podle ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 312/2002 Sb., tj. zda vykonávala správní činnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 tohoto zákona (plnění úkolů v samostatné nebo přenesené působnosti územního samosprávného celku podle zvláštních právních předpisů). Dospěl k závěru, že výkonem správních činností není jen aplikace správního řádu, ale jedná se o ucelený, velmi široký soubor činností jak v samostatné, tak v přenesené působnosti, které samosprávný subjekt realizuje. Pod ně nezařazuje jen „servisní činnosti“ vykonávané správcem počítačové sítě, pracovníky zajišťujícími úklid budovy úřadu nebo její ostrahu či pracovníky zajišťujícími provozuschopnost budovy (správci budovy, údržbáři, kotelníci apod.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně žádnou z těchto servisních činností nevykonávala, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně pracovala jako úřednice. Vykonávala-li tuto činnost od ledna 2005 do listopadu 2015, „náleží ji nikoliv jen odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku, ale též další odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku dle § 13 odst. 2 písm. a) zákona č. 312/2002 Sb.“

      K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 6. 2017 č. j. 16 Co 32/2017-61 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému (k rukám jeho advokátky) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 19 133 Kč. Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že za pomocné a servisní práce ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb. lze považovat kromě práce správce počítačové sítě pouze práce charakteru správce budovy, údržbáře, topiče, uklízečky, vrátného apod. Podle jeho názoru za výkon správní činnosti jistě nelze považovat jen samotné rozhodování ve správním řízení podle správního řádu, ale rovněž připravování podkladů pro takové rozhodnutí. Na druhou stranu je však třeba hodnotit výkon „čistě“ administrativních prací např. na sekretariátu, podatelně, pokladně apod. jako výkon pomocných prací ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb. Zaměstnanec územního samosprávného celku bude považován za úředníka, pokud se alespoň zčásti podílí na plnění úkolů, které jsou územnímu samosprávnému celku v samostatné nebo přenesené působnosti uloženy zvláštními právními předpisy. Naopak, pokud je jediným druhem práce zaměstnance výkon obslužných činností, zákon o úřednících se na něho vztahovat nebude. Z tohoto právního názoru odvolací soud vycházel, když se na základě ustanovení § 13 odst. 3 písm. a) zákona č. 312/2002 Sb. (jako podmínkou vzniku nároku na další odstupné) zabýval tím, zda žalobkyně u žalovaného v pracovním poměru v převážném rozsahu vykonávala správní činnosti. S ohledem na zjištění, že žalobkyně mimo jiné zajišťovala odbornou agendu na úseku výkonu správy místního poplatku za užívání veřejného prostranství a že se proto zčásti podílela na plnění úkolů, které jsou územnímu samosprávnému celku v samostatné nebo přenesené působnosti uloženy zvláštními právními předpisy, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně byla úředníkem. Současně však zohlednil, že žalobkyně kromě uvedené činnosti vykonávala též práci pokladní (tj. zajišťovala pokladní služby včetně přijímání a vydávání peněz veřejnosti) a další „čistě“ administrativní práce (evidence, skladování a výdej spotřebního materiálu, evidence razítek a klíčů, výdej stravenek apod.). Protože žalovaný tvrdil, že „žalobkyně v naprosto převážném rozsahu vykonávala práci pokladní“, a protože žalobkyně toto tvrzení žádným způsobem „nezpochybňovala či nerozporovala“, odvolací soud učinil skutkový závěr, že žalobkyně vykonávala po převážnou část stanovené pracovní doby práci pokladní, kterou je třeba považovat za výkon pomocných prací ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb. Uzavřel proto, že „v případě žalobkyně nebyly splněny předpoklady pro vznik nároku na další odstupné podle § 13 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o úřednících“.

      Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž rozsudek napadla v plném rozsahu. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že k odlišnému právnímu názoru dospěl na základě týchž skutkových zjištění, ze kterých vycházel soud prvního stupně. Žádným z provedených důkazů, mimo tvrzení žalovaného, nebylo prokázáno, že by žalobkyně vykonávala po převážnou část pracovní doby práci pokladní, tedy že by vykonávala pouze pomocné práce. Naopak žalobkyně prokázala, že její pracovní náplň byla širší a zahrnovala veškerou správní agendu v samostatné i přenesené působnosti územního samosprávného celku. Právní posouzení věci odvolacím soudem má tedy oporu jen ve skutkových tvrzeních žalovaného o tom, že výkon pracovní činnosti žalobkyně byl pouze činností obslužnou, která nebyla žádným způsobem doložena. Výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem proto neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 občanského soudního řádu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

      Podle žalovaného dovolání žalobkyně nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, neboť v něm není uvedeno, v čem jsou spatřovány předpoklady přípustnosti dovolání, a není z něj ani zřejmé, v čem žalobkyně spatřuje nesprávnost právního posouzení věci. Z dovolání naopak vyplývá, že žalobkyně nepřípustně napadá skutkovou stránku věci. Názor odvolacího soudu o rozsahu výkonu pokladní činnosti žalobkyní se navíc vztahoval k období od 13. 4. 2007, od kdy žalobkyně nesplňovala podmínku výkonu správních činností po dobu 10 let; tuto podmínku nemohla žalobkyně splňovat ani po další časová období, která v součtu nedosáhla délky 10 let. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyně pracovala u žalovaného od 26. 1. 2005 do 31. 1. 2016, tj 11 let a 5 dnů, že v době od 26. 1. 2005 do 19. 6. 2006, tedy po dobu téměř 15 měsíců žalobkyně nevykonávala žádné správní činnosti, takže je zjevné, že vzhledem k celkové délce pracovního poměru nemohla žalobkyně splňovat podmínku spočívající ve výkonu správních činností v převážném rozsahu po dobu alespoň 10 let. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě aby rozhodl o zamítnutí dovolání.

      Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 – posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

      Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

      Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

      V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání žalobkyně přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť částka náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, k jejímuž zaplacení byla dovolatelka zavázána, nepřevyšuje 50 000 Kč (k povaze akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení v pracovněprávních věcech srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

      Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 1. 2005 od téhož dne pracovala u žalovaného ve sjednaném druhu práce referent státní správy a samosprávy. Obsah pracovní činnosti žalobkyně byl stanoven písemnou „pracovní náplní“, jejíž obsah se v průběhu pracovního poměru průběžně měnil a doplňoval. Žalobkyni byly takto stanoveny úkoly na úseku „práce ve správě organizace“ [zajišťování chodu podatelny, vykonávání různých administrativních prací (od 19. 6. 2006 též v oblasti stavebního řízení a úseku majetek a regionální rozvoj), zajišťování archivace spisové dokumentace, pořizování, evidence, skladování a výdej spotřebního materiálu městského úřadu, evidence klíčů a evidence razítek], na úseku „personalistické, ekonomické a obchodní práce“ (provádění dílčích pracovněprávních úkonů a personalistických prací, evidence a likvidace stravenek zaměstnanců, výpočet cestovních náhrad, zajišťování pokladních služeb včetně vydávání a přijímání peněz veřejnosti) a od 13. 4. 2007 též na úseku „státní správa a samospráva“ [výkon správy místního poplatku za užívání veřejného prostranství, pojišťování majetku města (od 10. 12. 2007), zajišťování, evidence a výdej parkovacích bloků (od 23. 4. 2010) a vstupenek na koupaliště a věž T. (od 9. 6. 2015), a provádění dílčích prací v matriční agendě (od 9. 6. 2015)]. Pracovní poměr žalobkyně skončil ke dni 31. 1. 2016 na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 25. 11. 2015 dané jí žalovaným z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Žalovaný, který vyplatil žalobkyni odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, odmítl žalobkyni vyplatit další odstupné podle ustanovení § 13 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů; v řízení tvrdil, že naprosto převážnou částí pracovní náplně žalobkyně byla práce pokladní.

      Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek lze při zjišťování skutkového stavu vycházet ze skutkových tvrzení účastníka. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

      Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

      Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá zaplacení dalšího odstupného v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru výpovědí z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, ke kterému došlo ke dni 31. 1. 2016 – podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích (dále jen „zákon o úřednících“); na pracovněprávní vztahy úředníků územních samosprávných celků se vztahuje zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jen nestanoví-li zákon o úřednících jinak (§ 1 odst. 2 zákona o úřednících).

      Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o úřednících úředníkovi, s nímž územní samosprávný celek rozváže pracovní poměr výpovědí z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů, vedle odstupného podle § 67 a 68 zákoníku práce náleží další odstupné ve výši a za podmínek stanovených v odstavcích 2 až 4.

      Podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona o úřednících další odstupné náleží úředníkovi, který ke dni rozvázání pracovního poměru dovršil stanovený počet let trvání pracovního poměru. Výše dalšího odstupného činí
      a) dvojnásobek průměrného měsíčního výdělku u úředníka, který ke dni rozvázání pracovního poměru dovršil nejméně 10 let pracovního poměru podle odstavce 3,
      b) trojnásobek průměrného měsíčního výdělku u úředníka, který ke dni rozvázání pracovního poměru dovršil nejméně 15 let pracovního poměru podle odstavce 3,
      c) čtyřnásobek průměrného měsíčního výdělku u úředníka, který ke dni rozvázání pracovního poměru dovršil nejméně 20 let pracovního poměru podle odstavce 3.

      Podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona o úřednících pro účely uvedené v odstavci 2 se
      a) započítává pouze doba trvání pracovního poměru úředníka po 24. listopadu 1990 u územního samosprávného celku, který rozváže s úředníkem pracovní poměr způsobem stanoveným v odstavci 1, u jiného územního samosprávného celku nebo u správního úřadu, a to za podmínky, že v tomto pracovním poměru byly v převážném rozsahu vykonávány správní činnosti (§ 2 odst. 3),
      b) nezapočítává doba pracovního poměru, který je vedlejším pracovním poměrem.

      Ustanovení § 13 zákona o úřednících upravuje další odstupné, které náleží úředníkovi územního samosprávného celku, s nímž územní samosprávný celek rozvázal pracovní poměr výpovědí z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů. Další odstupné úředníkovi náleží vedle odstupného podle ustanovení § 67 a 68 zákoníku práce. Účelem zákonné úpravy dalšího odstupného pro úředníky územních samosprávných celků je – jak vyplývá z důvodové zprávy k návrhu zákona o úřednících - vytvoření podmínek pro větší stabilizaci personálního obsazení územních samosprávných celků. Vznik nároku na další odstupné je totiž vázán na stanovený počet let trvání pracovního poměru ke dni jeho rozvázání (minimálně 10 let) a jeho výše je závislá na délce trvání pracovního poměru daného úředníka. Pro účely výpočtu výše dalšího odstupného se do doby trvání pracovního poměru započítává doba trvání pracovního poměru úředníka po 24. listopadu 1990 [tj. po nabytí účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)] u územního samosprávného celku, který rozváže s úředníkem pracovní poměr stanoveným způsobem, u jiného územního samosprávného celku nebo u správního úřadu, a to za podmínky, že v tomto pracovním poměru byly v převážném rozsahu, tj. po více než polovinu stanovené pracovní doby, vykonávány správní činnosti, jimiž se rozumí plnění úkolů v samostatné nebo přenesené působnosti územního samosprávného celku podle zvláštních právních předpisů (§ 2 odst. 3 zákona o úřednících).

      Pro rozhodnutí projednávané věci bylo proto určující, zda žalobkyně po dobu trvání pracovního poměru u žalovaného byla úředníkem, tedy zaměstnancem podílejícím se na výkonu správních činností zařazeným do městského úřadu (srov. § 2 odst. 4 zákona o úřednících), který správní činnosti vykonával v převážném rozsahu. Odvolací soud při svém závěru, že žalobkyně takovým zaměstnancem nebyla, vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně – i když od 13. 4. 2007 zajišťovala odbornou agendu na úseku výkonu správy místního poplatku za užívání veřejného prostranství a v pracovní smlouvě měla sjednaný druh práce referent státní správy a samosprávy – vykonávala „po převážnou část stanovené pracovní doby práci pokladní“, tj. pomocné práce ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 písm. c) zákona o úřednících. Tento skutkový závěr přitom nesprávně učinil jen na základě tvrzení žalovaného o tom, že „žalobkyně v naprosto převážném rozsahu vykonávala práci pokladní“, které žalobkyně „žádným způsobem nezpochybňovala či nerozporovala“.

      Podle ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.

      Nezbytným předpokladem pro rozhodnutí věci je náležité zjištění skutkového stavu. Skutkový stav se zpravidla zjišťuje dokazováním. Právně významné skutečnosti, jež do řízení svými tvrzeními uvedli účastníci, se především prokazují prostřednictvím důkazních prostředků vyjmenovaných příkladmo v ustanovení § 125 o. s. ř. Občanský soudní řád přesto stanoví, že některé skutečnosti dokazování nepodléhají. Jedná se o skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety) a skutečnosti, které jsou soudu známé z jeho úřední činnosti (srov. § 121 o. s. ř.). Vedle toho dokazování nepodléhají ani skutečnosti, na kterých se účastníci shodli, tedy shodná tvrzení účastníků ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. Shodná tvrzení účastníků jsou zde prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, která by jinak – kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musel objasňovat dokazováním. Z uvedeného vyplývá, že shodná tvrzení účastníků může soud vzít za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Za svá skutková zjištění však soud nemůže vzít tvrzení účastníka jenom proto, že účastník na opačné straně sporu tato tvrzení „nezpochybňoval či nerozporoval“, neboť z takové nečinnosti účastníka ještě nevyplývá, jaký postoj tento účastník k tvrzeným skutečnostem z hlediska jejich pravdivosti a úplnosti zaujímá; na tato skutková tvrzení nelze tedy pohlížet stejně jako na shodná skutková tvrzení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.

      Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného - správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

      Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

      Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

      V Brně dne 13. 11. 2018


      JUDr. Jiří Doležílek
      předseda senátu