Rozhodnutí NS

33 Cdo 3712/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/16/2018
Spisová značka:33 Cdo 3712/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3712.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 242 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 31 písm. b), c) předpisu č. 216/1994Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 3712/2017-175


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně L. K., zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem Brno, Masarykova 427/31, proti žalované INFRACO s. r. o. se sídlem Cheb, Svobody 235/49, identifikační číslo osoby 279 62 385, zastoupené Mgr. Jitkou Lavičkovou, advokátkou se sídlem Cheb, Fialová 207/8, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 30 C 90/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2017, č. j. 25 Co 44/2017-131, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 25 Co 44/2017-131, potvrdil rozsudek ze dne 6. 10. 2016, č. j. 30 C 90/2016-96, kterým Okresní soud Plzeň-město zrušil rozhodčí nález ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 669/2013 C 337/2013, rozhodce Mgr. Marie Pluhařové se sídlem Plzeň, Klatovská 515/169, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání; žalobkyně se s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že rozhodčí doložka je absolutně neplatná v celém rozsahu pro netransparentnost určení jednoho z rozhodců ad hoc, i když se smluvní strany dohodly na dalším rozhodci jmenovitě.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srovnej čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Žalovaná především namítá, že odvolací soud aplikoval ve věci právní závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, které bylo vydáno až poté, co byla dne 5. 9. 2013 uzavřena rozhodčí smlouva; tím se podle jejího mínění dopustil tzv. „overruling“, tedy postupu, který je Ústavním soudem zapovězen. Ve vztahu k této otázce však žalovaná nevymezila obligatorní náležitost dovolání - jeho přípustnost. Pouze odkazuje na blíže neurčenou judikaturu Ústavního soudu, v níž se měl Ústavní soud k problematice overruling, tedy změny rozhodovací praxe za nezměněného skutkového stavu, opakovaně vyjadřovat. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 4/2014“/, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl). Domáhá-li se revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se - podle přesvědčení dovolatele - řešení takové otázky odchyluje. Neobsahuje-li dovolání údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), je zatíženo kvalifikovanou vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Navzdory přesvědčení žalované, která přípustnost dovolání spojuje s otázkou částečné neplatnosti rozhodčí doložky s ohledem na sjednaný způsob určení rozhodců, se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V posuzovaném případě si smluvní strany v rozhodčí doložce ujednaly, že „spor bude projednávat a rozhodovat jeden rozhodce Mgr. Marie Pluhařová zapsaná v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti ČR pod F č. 69 se sídlem Klatovská 515/169, Plzeň, a pro případ, že by se tímto rozhodcem z jakéhokoliv důvodu nestala, nebo by ztratila způsobilost k výkonu funkce rozhodce, rozhodce bude vybrán žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti ČR podle ust. § 35a zrř.“ Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě. Okolnost, že o sporu účastníků rozhodl v rozhodčí smlouvě jimi určený rozhodce, je přitom nerozhodná. Požadavek transparentnosti je odůvodněn tím, že rozhodčí nález nebo usnesení vydané kterýmkoli z určených rozhodců by neměly trpět nedostatkem vykonatelnosti proto, že rozhodčí smlouva (doložka) je neplatná (§ 31 písm. b/, c/ zákona č. 216/1994 Sb.) a rozhodce tak neměl pravomoc ve věci rozhodovat. Přijetí názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§ 41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu nebo usnesení by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, a na něho navazující judikaturu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2505/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1573/2014, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4529/2014, ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 68/2014, a ze dne 29. 6. 2015, sen. zn. 29 ICdo 10/2013). V dané věci není důvodu odchylovat se při posouzení nastolené otázky od toho, jak ji vyřešil Nejvyšší soud ve shora uvedené - již ustálené - rozhodovací praxi.

Odkazy žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, a ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nejsou pro řešení předložené otázky případné, jelikož se zabývaly jiným důvodem neplatnosti rozhodčí doložky, a v rozsudku ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, Nejvyšší soud řešil otázku, zda rozhodce, který rozhodčí nález vydal na základě rozhodčí doložky - absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. - měl k tomu pravomoc, a od jejího vyřešení se pak odvíjející otázku, zda takto vydaný rozhodčí nález je způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c/ exekučního řádu či nikoliv, a zda je namístě exekuci pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. zastavit.

Výtkou, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) se nevypořádal s její námitkou, že usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 5 T 65/2016, bylo pro neúčelnost zastaveno trestní stíhání žalobkyně pro přečin úvěrového podvodu, kterého se dopustila při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy, namítá, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).

Namítá-li žalovaná, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže přiznal ochranu žalobkyni, ačkoli svým jednáním při uzavírání předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru naplnila znaky trestného činu úvěrového podvodu, místo toho, aby její jednání shledal rozporným s dobrými mravy, pak ve vztahu k této otázce opomněla vylíčit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. I v této části je tedy dovolání postiženo kvalifikovanou vadou neumožňující zabývat se předloženou otázkou.

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 16. 10. 2018


JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu