Rozhodnutí NS

33 Cdo 919/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/22/2020
Spisová značka:33 Cdo 919/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.919.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Záměna účastníků řízení
Dotčené předpisy:§ 107a o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 919/2020-150

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně BBD INVEST, a.s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1337/109, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti žalované J. H., bytem XY, zastoupené Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 6/55, o zaplacení 2.329.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 130/2017, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2019, č. j. 11 Co 337/2019-128, takto:

Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 10. 2019, č. j. 11 Co 337/2019-128, potvrdil usnesení ze dne 11. 3. 2019, č. j. 14 C 130/2017-118, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl, že „v řízení bude na straně žalobkyně nadále pokračováno s R. B., nar. XY, bytem XY, a s M. B., nar. XY, bytem XY. Přisvědčil soudu prvního stupně, že nastala právní skutečnost (dohoda o narovnání ze dne 3. 12. 2018), s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného; návrhu žalobkyně, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na její místo, proto vyhověl.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud při řešení otázky procesního nástupnictví odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované například jeho usnesením sp. zn. 23 Cdo 2752/2019, i od nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 468/11. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jejími námitkami, jimiž prokazovala účelové zneužití procesní úpravy (§ 2 o. s. ř.). Je přesvědčena, že záměna účastníků na žalující straně zhoršuje její postavení. Žalobkyně totiž nebyla k podání žaloby aktivně legitimována, nebyla platným vlastníkem pohledávky a s původními vlastníky pohledávky R. B. a M. B. uzavřela dohodu o narovnání, aby nebyl přerušen běh promlčecí lhůty původního vlastníka pohledávky.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odst. 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odst. 3).

Nelze přisvědčit námitce, že odvolací soud se při posouzení návrhu žalobkyně na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v níž jsou formulovány obecné zásady, které mají soudy respektovat při aplikaci § 107a o. s. ř. (tj. nesoustředit se pouze na splnění stanovených formálních předpokladů a se zřetelem na § 2 o. s. ř. se věnovat též okolnostem svědčícím o zjevném zneužití tohoto procesního institutu), jestliže – oproti požadavku dovolatelky – neposuzoval platnost dohody o narovnání, kterou dne 3. 12. 2018 uzavřela žalobkyně s M. B. a R. B. a jejímž důsledkem bylo zrušení smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené týmiž účastníky dne 28. 2. 2017.

Spatřuje-li dovolatelka zneužití práva v intencích § 2 o. s. ř. v tom, že návrhem na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. žalobkyně účelově sleduje docílení záměny účastníků jenom proto, aby se vyhnula negativním procesním důsledkům spojeným s neplatným postoupením pohledávky, pak se dožaduje posouzení platnosti postupní smlouvy, na základě níž měla žalobkyně nabýt předmětnou pohledávku, a posouzení s tím související otázky věcné legitimace žalobkyně, tedy takových otázek, které soud nemůže zkoumat při posuzování návrhu na procesní nástupnictví, nýbrž až v rozhodnutí ve věci samé (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1015/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1792/2006, ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 850/2005, ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2491/2008, ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1445/2010, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4774/2014, a ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3004/2016). Argumentace dovolatelky k otázce, jak má soud postupovat v případě jí tvrzeného zjištění nedostatku aktivní věcné legitimace ve věci samé, je ve vztahu k řešené otázce procesního práva bezcenná.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu