Rozhodnutí NS

33 Cdo 1534/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/29/2018
Spisová značka:33 Cdo 1534/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1534.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Započtení pohledávky
Dotčené předpisy:§ 1982 o. z.
§ 1983 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 1534/2018-172


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně AWG invest a.s., se sídlem v Liberci, Tř. Dr. Milady Horákové 413/9, identifikační číslo 27319792, zast. Mgr. Michalem Žibřidem, DiS., advokátem se sídlem v Sezimově Ústí, náměstí Tomáše Bati 424/2, proti žalovanému Liberecký kraj, se sídlem v Liberci IV – Perštýně, U Jezu 642/2a, o zaplacení 1 137 995,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 59 C 58/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 1. 12. 2017, č. j. 83 Co 32/2017 – 136, t a k t o:

Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 59 C 58/2016-91, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 293 594,17 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z částky 293 594,17 Kč denně od 4. 2. 2016 do zaplacení, částku 235 849,27 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z částky 235 849,27 Kč denně od 4. 2. 2016 do zaplacení, a částku 608 551,72 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % z částky 608 551,72 Kč denně od 13. 2. 2016 do zaplacení, rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti k úhradě soudního poplatku.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2017, č. j. 83 Co 32/2017-136, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, s výjimkou částky 50 574,78 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně od 4. 2. 2016 do zaplacení, ohledně níž jej (včetně akcesorických výroků) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyni svědčí nárok na zaplacení kupní ceny za jí dodané vybavení ubytovacích zařízení, nepřisvědčil však obraně žalovaného, že listinou ze dne 15. 1. 2016 započetl vůči pohledávce žalobkyně své pohledávky z titulu náhrady škody a smluvní pokutu. Oproti soudu prvního stupně, který pohledávku žalovaného shledal nejistou a tudíž nezpůsobilou k započtení, odvolací soud uzavřel, že provedené započtení je v části ohledně náhrady škody neplatné pro rozpor se zákonem, je-li v jediné listině (v dopise ze dne 15. 1. 2016) uplatněn nárok na zaplacení náhrady škody a současně započítán, aniž by nastala jeho splatnost. Započtení smluvní pokuty (u níž nastala splatnost dříve) nic nebránilo, u tohoto nároku však odvolací soud dovodil „nedostatek skutkových zjištění a závěrů“, a proto soudu prvního stupně uložil, aby se jeho oprávněností dále zabýval.

Proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud řešeny, případně otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o dosud (dovolacím soudem) neřešenou otázku, zda lze provést kompenzační úkon na stejné listině, kterou je uplatněna započítávaná pohledávka, v případě, kdy je účinnost kompenzačního prohlášení odložena. Jako doposud neřešenou dále označil otázku, zda je započtení učiněné s doložením času zcela vyloučeno nebo je „v některých případech“ přípustné. Dle žalovaného odložení účinnosti kompenzačního úkonu, které se netýká stanovení jiného okamžiku účinnosti zpětného zániku pohledávek, než jaký stanoví zákon, není prohlášením o započtení učiněným s doložením času ve smyslu § 1983 o. z. Pokud by dovolací soud zaujal odlišný názor, vyjádřil dovolatel přesvědčení, že v době, kdy kompenzační úkon nabyl účinnosti, již pohledávka, vůči níž bylo započítáváno, byla s ohledem na toto doložení času splatná, v důsledku čehož došlo k účinnému započtení. Odvolacímu soudu dále vytkl, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva, zda měl rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, nebo zda je měl zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení, poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi, podle níž není přípustné, aby odvolací soud vydal tzv. „nepředvídatelné“ či „překvapivé“ rozhodnutí, jak tomu bylo v projednávané věci.

Žalobkyně navrhla dovolání jako „zjevně nedůvodné“ odmítnout, neboť právní závěry odvolacího soudu jsou správné.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na dovolatelem vymezené právní otázce, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem vyplývá, že žalovaný v listině ze dne 15. 1. 2016 nazvané jako “Oznámení o uplatnění náhrady škody” žalobkyni oznámil, že jejím prodlením s dodáním zboží bylo zmařeno poskytnutí dotace určené k úhradě části kupní ceny, z čehož dovozuje vznik nároku na náhradu škody, jehož část se kryje s nárokem na smluvní pokutu. Žalovaný dále sděluje, že celkovou škodu započítává proti nárokům žalobce na zaplacení části kupní ceny. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by žalovaný k účinnosti dotyčného kompenzačního jednání určil počáteční dobu (srov. § 550 o. z.). Závěr o absenci doložení času je přitom zjištěním skutkovým – zjišťováním obsahu právního úkonu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3020/2005], Nejvyšší soud z něj proto v dovolacím řízení vychází a nepřísluší mu jej přezkoumávat. Za této situace - při absenci odkladu účinnosti kompenzačního úkonu učiněného žalovaným - nelze než konstatovat, že napadený rozsudek nezávisí na řešení otázek nastíněných dovolatelem, zda lze provést kompenzační úkon na stejné listině v případě, kdy účinnost kompenzačního prohlášení je odložena na později, a zda je započtení učiněné s doložením času „ve všech případech“ zcela vyloučeno.

Odvolací soud za situace, kdy v řízení nebylo prokázáno, že v době učinění kompenzačního projevu obsaženého v listině ze dne 15. 1. 2016 byla započítávaná pohledávka splatná (z důvodu, že žalovaný neprokázal, ale ani netvrdil, že by dříve vyzval žalobkyni k její úhradě), dovodil, že v době provedení tohoto kompenzačního projevu nemohla být pohledávka žalovaného způsobilá k započtení. Postupoval tak zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž úkon započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky; takový kompenzační projev účinků nenabude ani v okamžiku, kdy se pohledávka později stane splatnou. Podmínka splatnosti započítávané pohledávky přitom není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003 (uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3327/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3662/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015]. Uvedené závěry se uplatní i za nové úpravy občanského zákoníku platné a účinné od 1. 1. 2014, neboť platí (srov. § 1982 o. z.), že účinek zániku závazku nastává okamžikem, kdy se obě pohledávky stanou způsobilými k započtení, přičemž nesplatnou pohledávku proti splatné jednostranně započíst nelze a nelze tak učinit ani pro futuro, jak se domnívá dovolatel (srov. komentář k § 1982 v ASPI a též C.H.Beck Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ 1721 – 2054/, 1. vydání, 2014, str. 1132 až 1134).

K úvahám dovolatele ohledně možného připuštění odložení účinnosti kompenzačního prohlášení lze nad rámec výše uvedeného poukázat na § 1983 o. z., který (ve spojení s § 1982 odst. 2 věta druhá o. z.) vylučuje možnost pouhým jednostranným jednáním měnit zákonný režim časových účinků započtení, i možnost podmínit či vázat právní jednání směřující k započtení na doložení času. Zákon s existencí podmínek či doložení času v rámci jednostranného započtení spojuje následek, že se k takovému právnímu jednání nepřihlíží. Odvolací soud sice jako následek poněkud nepřiléhavě dovodil jeho neplatnost, nicméně jeho právní závěr, že šlo o nepřípustné započtení pohledávky, v jehož důsledku nemohlo dojít k zániku části žalobou uplatňovaného nároku, je správný. Pokud z obsahu listiny ze dne 15. 1. 2016 vyplývá, že se započítávaná pohledávka měla stát splatnou teprve dnem následujícím po doručení výzvy žalobkyni, a v okamžiku, kdy byl projev započtení (s výhradami uvedenými výše) učiněn, nemohla být tudíž splatná a způsobilá k započtení, pak takový úkon směřující k započtení pohledávky, který žalovaný učinil, aniž předtím vyzval žalobkyni k jejímu zaplacení, nemohl mít žádné právní účinky a způsobit zánik žalované pohledávky (její části).

K tomu pokládá dovolací soud za vhodné poznamenat, že text v dotyčné listině ze dne 15. 1. 2016, že „celková škoda bude započtena proti Vámi vystavené faktuře č. (…), s předmětem plnění (…) s částkou k úhradě (…) s datem splatnosti (…), doručené dne (…) a z tohoto důvodu Vám bude ze strany Libereckého kraje poukázána platba ve výši 0,00 Kč“, neumožňuje učinit závěr, že jím je činěn úkon směřující k započtení a že k účinnosti kompenzačního jednání je určena konkrétní počáteční doba. Z uvedeného textu pouze vyplývá, že zápočet proveden bude.

V daném skutkovém rámci potom neobstojí ani argument, že šlo o rozhodnutí překvapivé. Námitku spočívající v započtení pohledávek listinou ze dne 15. 1. 2016 žalovaný uplatnil v řízení před soudem prvního stupně, který se s touto obranou vypořádal ve svém rozhodnutí, uzavíraje, že šlo o tzv. nejistou pohledávku, která započitatelná není. Jestliže tento závěr prověřil i odvolací soud, leč s výsledkem, že započitatelnosti pohledávek brání absence splatnosti u jedné z nich, pak z mezí své přezkumné činnosti „překvapivě“ nevybočil (srov. mutatis mutandis např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2005, pod číslem 97).

Námitkou, podle níž je žalovaný přesvědčen, že k zápočtu uvedených pohledávek mohlo dojít listinou, kterou připojil až k dovolání, aniž by se o ní jakkoliv zmínil v průběhu celého předchozího řízení, je uplatňována nová skutečnost, k níž dovolací soud přihlédnout nemůže (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

Podle platné právní úpravy přípustným dovolacím důvodem nejsou ani nesprávné skutkové závěry, ani vady řízení s nimi spojené; k námitce, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř. proto dovolací soud nepřihlížel, shledal-li dovolání nepřípustným (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. 8. 2018


JUDr. Václav Duda
předseda senátu