Rozhodnutí NS

5 Tdo 396/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/15/2019
Spisová značka:5 Tdo 396/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.396.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dotační podvod
Poškození finančních zájmů Evropské unie
Dotčené předpisy:§ 212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 260 odst. 2, 5 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 396/2019-1757
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. J., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 9 To 8/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. J. odmítá.


Odůvodnění


I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 2 T 2/2016, byl obviněný J. J. uznán vinným zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu s pokusem ke zvlášť závažnému zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 2, 5 tr. zákoníku, za něž mu byl podle § 212 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho soud podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2017) zařadil do věznice s dozorem. Současně byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené České republice zastoupené Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Karmelitská 7, Praha 1, náhradu škody ve výši 18 810 000 Kč a se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. řádu.

2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle výroku o vině dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako jediný akcionář obchodní společnosti Q., se sídlem XY, IČ: XY, jímž se stal na základě smlouvy o prodeji cenných papírů ze dne 12. 12. 2014, a zároveň jako statutární ředitel a člen správní rady, jimiž se stal rozhodnutím valné hromady ze dne 15. 12. 2014, kdy současně převzal účetní a smluvní dokumentaci včetně podkladů k rozpracovanému vzdělávacímu projektu „Digitální věk ve školách“, reg. č. CZ.1.07/1.3.00/51.0043, schválenému Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, vědomě neoprávněně nakládal s finančními prostředky na projektovém účtu obchodní společnosti Q., č. XY vedeném u Komerční banky, a. s., na který byla Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy dne 26. 11. 2014 z jeho rozpočtové kapitoly č. 333 poskytnuta záloha ve výši 21 849 097 Kč a který ke dni převzetí obchodní společnosti obviněným J. J. vykazoval zůstatek ve výši 18 813 278 Kč, z něhož úmyslně v rozporu s účelem dotace odčerpal částku 18 810 000 Kč tím způsobem, že dne 29. 12. 2014 nechal převést částku 4 150 000 Kč na běžný účet obchodní společnosti vedený u UniCredit Bank, a. s., ve dnech 29. a 30. 12. 2014 pak nechal převést částky v souhrnné výši 12 660 000 Kč na běžný účet obchodní společnosti vedený u Komerční banky, a. s., a částky v souhrnné výši 2 000 000 Kč na běžný účet obchodní společnosti vedený u ČSOB, a. s., přičemž následně z těchto účtů v období od 29. 12. 2014 do konce května 2015 na různých místech vybral v hotovosti 11 924 900 Kč, dále na svůj soukromý účet č. XY převedl dne 30. 12. 2014 částku 3 800 000 Kč jako půjčku akcionáři, z níž téhož dne převedl 3 500 000 Kč jako úhradu kupní ceny akcií na účet bývalého akcionáře Q., J. B., dále téhož dne byl částkou 1 211 572,44 Kč doplacen úvěr obchodní společnosti Q., poskytnutý Komerční bankou, a. s., předchozímu představenstvu Q., a zbývající peníze použil blíže nezjištěným způsobem, a to přestože si byl vědom, že finanční prostředky na projektovém účtu jsou určeny výhradně na realizaci projektu „Digitální věk ve školách“, čímž způsobil České republice zastoupené Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy škodu v celkové výši 18 810 000 Kč s tím, že tyto poskytnuté částky měly být následně z 85 % refundovány z prostředků Evropského sociálního fondu, k níž ale již nedošlo.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 9 To 8/2017, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný podal proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Stelly Holešové dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Dovolatel nejprve stručně uvedl okolnosti, v nichž spatřuje nesprávné právní posouzení skutků soudy obou stupňů. Podle jeho přesvědčení totiž nezohlednily prokázanou součinnost jiných osob na trestní odpovědnost obviněného, který se stal v podstatě tzv. bílým koněm a konal podle instrukcí za slíbenou finanční odměnu, dále pak zpochybnil subjektivní stránku obou zločinů, resp. pokusu k jednomu z nich. Současně soudy nehodnotily uvedené skutkové okolnosti při ukládání trestu, a to zejména míru, jakou se obviněný podílel na skutku spáchaném více pachateli.

6. Jeho konkrétní dovolací námitky představují jak dosavadní způsob obhajoby, tak i výhrady, jež uplatnil ve svém řádném opravném prostředku. Dovolatel opětovně požadoval, aby soudy stanovily určitou formu trestné součinnosti obviněného s dalšími osobami, již považoval za nutné vyjádřit i v rámci popisu skutku. Sám se domníval, že nemohl být hlavním pachatelem ani spolupachatelem, protože představoval tzv. bílého koně, pro něhož, resp. osobu za něj považovanou, je typické, že nezná veškeré okolnosti trestné činnosti, jedná z pohnutky odlišné od úmyslu pachatele a často pro skutkový nebo právní omyl nebývají tyto osoby vůbec trestně odpovědné nebo bývají odsouzeny jako spolupachatelé nebo pomocníci, event. jako nepřímí pachatelé. Zdůraznil, že jeho motivem bylo získat finanční odměnu za převzetí obchodní společnosti Q., a spolupracovat na projektech této obchodní společnosti, kdyby měl v úmyslu páchat předmětnou trestnou činnost, jistě by nebyla natolik zřejmá a průkazná. Namítl, že finanční prostředky z projektového účtu neodčerpal on, ale jiná osoba, jíž předal údaje k internetovému bankovnictví, a pokud vybral z účtů obchodní společnosti hotovost, předal ji M. M. pod příslibem jejich brzkého vrácení. Jelikož v trestním řízení nebyly prokázány žádné jiné skutečnosti vyvracející uvedená tvrzení dovolatele, měly soudy postupovat ve smyslu zásady in dubio pro reo a shledat, že obviněný jednal ve skutkovém omylu.

7. Uložený trest považoval obviněný za nespravedlivý, u spolupachatelů by správně ve smyslu § 39 odst. 6 tr. zákoníku mělo být zváženo, jakou měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání trestného činu, a u organizátora, návodce a pomocníka by měl soud přihlédnout k významu a povaze jejich účasti na spáchání trestného činu. Současně se dovolatel ohradil proti uložené povinnosti nahradit poškozené obchodní společnosti škodu ve zjištěné výši, ačkoli soudy připustily účast dalších osob na trestné činnosti. Navíc právě osoby odlišné od obviněného mají peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti ve své dispozici.

8. Ze shora uvedených důvodů proto obviněný J. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a aby Městskému soudu v Praze věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.


III. Vyjádření k dovolání

9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Lumír Crha, Ph.D. (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve vyjádřil domněnku, že obviněný chtěl napadnout usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku městského soudu, k němuž se také vztahují dovolací námitky, proto odpovídajícím dovolacím důvodem je druhá alternativa § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

10. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný opakuje svou dosavadní obhajobu, a to na některých místech dovolání doslova převzatými citacemi z textu svého odvolání. K zásadní právní námitce proti naplnění znaku pachatele příslušných trestných činů, resp. pokusu podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 2, 5 tr. zákoníku odkázal státní zástupce na přesvědčivou a obsáhlou argumentaci městského a vrchního soudu, sám pouze připomněl ustanovení § 23 tr. zákoníku, podle něhož každý ze spolupachatelů odpovídá, jakoby trestný čin spáchal sám.

11. Ostatní výhrady podle státního zástupce nenaplnily zvolený ani žádný jiný dovolací důvod. K tomu, proč za právní námitku nelze považovat nedodržení zásady in dubio pro reo, odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Upozornil, že námitky proti druhu a výměře uloženého trestu lze uplatnit jen v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, s tím, že otázku nepřiměřenosti trestu z hlediska jeho podmíněného odkladu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, vyloučil podřadit jakémukoli dovolacímu důvodu.

12. Protože tedy konkrétní dovolací námitky byly dílem zjevně neopodstatněné a dílem neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, a ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání.

13. Vyjádření státního zástupce bylo k případné replice zasláno obviněnému, který tohoto práva nevyužil.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k namítanému dovolacímu důvodu. Dospěl k závěru, že část dovolacích výhrad lze podřadit uplatněnému ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to při toleranci toho, že obviněný své dovolání nepodal rovněž z důvodu uvedeného ve druhé alternativě ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ačkoli je směřoval proti usnesení soudu druhého stupně, který projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a zamítl je jako nedůvodné. Tato nesprávnost však neměla žádný vliv na posouzení dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněného.

15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na citované ustanovení, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

16. Obviněný J. J. tedy uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je určen k nápravě vad napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení, které mají svůj původ v nesprávném použití hmotného práva, nejčastěji trestního zákona, popř. na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, s nimiž trestní zákon spojuje trestní odpovědnost pachatele. Vždy je však nutné vytýkat nesprávnost v použití hmotného práva na skutek, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebo na jinou skutkovou okolnost významnou pro rozhodnutí ve věci. Zásadně jde tedy o případy, kdy soudy zjištěný skutek není trestným činem, kterým byl dovolatel uznán vinným, ale jde o jiný trestný čin, popřípadě skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině, event. rozvedené v odůvodnění soudních rozhodnutí, nevykazují znaky žádného z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona. Pod uvedený dovolací důvod rovněž lze zahrnout výhrady proti tomu, že skutková zjištění soudů nemají žádný, resp. dostatečný podklad v provedených důkazech, tudíž nebylo možné posoudit, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem.

b) K námitkám spadajícím pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

17. Jak správně upozornil státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného, obsahem dovolací argumentace nebyla jediná výhrada, jež by nebyla obviněným uplatněna již v předcházejících stadiích trestního řízení jak v rámci jeho výpovědí a připomínek k jednotlivým důkazním prostředkům, tak i v odvolání. Obviněný se v dovolacím řízení opětovně domáhal, aby bylo jednoznačně stanoveno, v jaké formě trestné součinnosti se jednání, jež bylo předmětem obžaloby v této trestní věci, dopustil, a aby mu v návaznosti na to byl s přihlédnutím k jeho úloze a podílu na protiprávním jednání nově uložen trest, jenž by teprve poté považoval za spravedlivý. Totožnými námitkami obviněného se přitom podrobně zabýval již soud druhého stupně, který zejména na str. 5 až 7 svého usnesení srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možné hledět na obviněného J. J. jako na nepřímého pachatele, organizátora, návodce nebo pomocníka, ale že naopak na podkladě nezpochybnitelných skutkových zjištění dovolatel byl přímým pachatelem posuzované trestné činnosti. Dovolací soud připomíná, že v případech, kdy obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

18. S právními názory vyslovenými soudy nižších stupňů se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Z naprosto vyčerpávajícího odůvodnění odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze jednoznačně vyplývá, že bylo shromážděno dostatečné množství důkazních prostředků, jimiž se soud řádně zabýval, hodnotil je jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, logicky vysvětlil, jaké skutečnosti měl na jejich podkladě za prokázané a jakým způsobem svá skutková zjištění právně posoudil. Kromě jiného dospěl ke zcela správnému závěru o pachatelství obviněného J. J. zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu a pokusu ke zvlášť závažnému zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie. Skutková věta přiléhavě vystihuje aktivní konání obviněného J. J., jenž převzal obchodní společnost Q., včetně jejích účetních dokladů a dokumentace k vzdělávacímu projektu „Digitální věk ve školách“, na jehož realizaci jí byly účelově poskytnuty dotační prostředky, resp. finanční zálohy, neboť pro následné nesrovnalosti zjištěné při kontrole poskytovatele dotace nebyl vyčerpán celý rozsah přidělené částky převyšující 30 milionů Kč. Obviněný dále založil několik nových bankovních účtů pro obchodní společnost Q., a také svůj vlastní účet. S vloženými peněžními částkami určenými k realizaci dotačního projektu však nakládal v rozporu s jejich účelem, část z nich nechal převést i na svůj bankovní účet, vybíral je v hotovosti, předával dalším osobám pod údajným příslibem jejich vrácení, o které se však nesnažil, a část z nich užil neznámým způsobem, rozhodně však nikoli ve prospěch subjektů, jimž byla realizace dále svěřena. Ačkoli již soudy nižších stupňů připustily, že tyto finanční prostředky se dostaly do dispozice též dalších osob, jež s nimi dále naložily v rozporu s účelem dotace, nemá tato skutečnost vliv na trestní odpovědnost obviněného jako pachatele skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Zjištění vyplývající z provedeného dokazování soudem prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil i soud druhého stupně, poskytuje jednoznačný podklad pro právní závěr o naplnění znaků skutkové podstaty dokonaného zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku a pokusu zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 2, 5 tr. zákoníku. Nejvyšší soud pokládá za vhodné zdůraznit, že bez osoby dovolatele by stíhaná trestná činnost nemohla být vůbec spáchána. Není proto na místě jakkoli bagatelizovat jeho aktivní zapojení do zřejmě jinými osobami předem připravené trestné činnosti na úkor čerpání dotačních prostředků a přestože nemusel být obviněný seznámen se všemi podrobnostmi o způsobu jejího provedení a budoucím neoprávněném nakládání s finančními prostředky, byl si vědom všech podstatných okolností, které charakterizují znaky skutkových podstat obou zločinů, za něž byl odsouzen. Podstatné je však to, že právě obviněný činil neoprávněné dispozice s penězi, které byly účelově poskytnuty obchodní společnosti, v níž přijal funkci statutárního ředitele, člena správní rady a byl též jejím jediným akcionářem. Není pak podstatné, že prvotním záměrem obviněného k přijetí těchto funkcí a pozic byla nabídnutá finanční odměna. Nakonec sám přiznal, že i na podkladě svých dosavadních zkušeností s obdobným způsobem převzetí obchodního podílu v obchodních společnostech, si byl současně vědom své zákonné odpovědnosti vyplývající z funkce jednatele společnosti s ručením omezeným, resp. statutárního ředitele akciové společnosti, jakož i z pozice majitele obchodního podílu, resp. jediného akcionáře. Jeho konkrétní jednání tak plně odpovídá vymezení znaku pachatele v § 22 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodně u obviněného nebylo možné uvažovat o účastenství na obou zločinech, a již vůbec nemohlo jít o nepřímé pachatelství, které upravuje stejné ustanovení v odstavci 2, neboť obviněný nepoužil ke svému činu jiné osoby, jež by jednala jako tzv. živý nástroj. Navíc je vhodné poznamenat, že nepřímé pachatelství je stejně postižitelné jako tzv. přímé pachatelství. Pokud by se ukázala pravdivou verze obviněného o aktivní účasti osob, které vystupovaly v posuzované trestní věci v procesním postavení svědků, mohlo by přicházet v úvahu společné jednání založené na spolupachatelství s těmito osobami, avšak ve vztahu k obviněnému nepochybně provedené stejně, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze. Taková situace (konání společného řízení se všemi pachateli, resp. spolupachateli) by neznamenala žádnou změnu jeho trestní odpovědnosti, jak byla soudy dovozena v napadených rozhodnutích. Státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání správně připomenul zásadu odpovědnosti spolupachatele, jakoby trestný čin spáchal sám (srov. § 23 tr. zákoníku).

19. Uvedené trestné činnosti se obviněný J. J. podle soudů nižších stupňů dopustil v nepřímém úmyslu (viz str. 44 rozsudku městského soudu a str. 9 usnesení vrchního soudu, jenž se věnoval hlavně úmyslu u pokusu k poškození finančních zájmů Evropské unie). Obviněný v dovolání tento znak obou zločinů zpochybnil, avšak opětovně svoje výhrady formuloval tak, že předložil vlastní verzi průběhu skutkových zjištění, zejména se snažil vyloučit svůj podíl na trestné činnosti. Jeho tvrzení jsou též v částečném vnitřním rozporu. Na jedné straně totiž připomínal již zmíněnou vlastní „praxi v odkupu obchodních společností určených k likvidaci“, která tak podle jeho přesvědčení vylučuje byť jen srozumění se způsobením škodlivého následku při finančních dispozicích v rámci obchodní společnosti Q., neboť ani v úmyslu nepřímém by údajně nejednal takto otevřeně a jednoduše odhalitelným způsobem. Na druhou stranu se odvolával na obecně rozšířenou představu o typické osobě tzv. bílého koně, jež většinou netuší trestněprávní dosah svého jednání, nejedná promyšleně a také často nebývá ani potrestána s ohledem na skutkový či právní omyl. K tomu je třeba nejprve odkázat na strany 37 až 43 rozsudku městského soudu, v němž se tento soud zabýval osobou obviněného včetně jeho motivace převzít majetkovou účast i vrcholné funkce ve jmenované obchodní společnosti. Z těchto úvah soudu, jež vyplývají z dokazování, jednoznačně vyplývá, že obviněný nebyl typickým ani „pouhým“ bílým koněm, ale zjevně spoléhal, že za něj bude považován. Takovouto formu obhajoby představují jeho některá tvrzení, podle nichž např. nedisponoval informacemi o činnosti obchodní společnosti Q., a o jejím majetku, (srov. str. 38 dole rozsudku); že mu bylo účetnictví akciové společnosti odcizeno i s vozidlem (srov. str. 42 dole rozsudku); nebo že hotovostní finanční prostředky ihned po jejich výběru z účtů obchodní společnosti předal svědkovi K. R. (srov. str. 41 rozsudku anebo také viz čl. V. bod 15. dovolání, v němž již však poněkud nekonzistentně uvedl, že vybrané peníze poskytl „panu M.“!). Pod pojmem „typický bílý kůň“ si lze představit zejména fyzickou osobu, jež převážně za slíbenou finanční odměnu je ochotná podepisovat jí předložené dokumenty, v důsledku čehož dojde k převzetí obchodního podílu v určité obchodní korporaci a současně též k převzetí odpovědnosti za její hospodaření a majetek, popř. svým podpisem stvrdí i jiné jí předložené listiny, o jejichž obsahu a významu však nemá nejmenší tušení, celkově ji lze vnímat jako pasivní článek. Takové charakteristice však zdaleka neodpovídá posuzovaná trestná činnost obviněného, který nejenže odkoupil akcie Q., a stal se jejím statutárním ředitelem a členem správní rady, ale také kupní cenu za akcie vyplatil z prostředků akciové společnosti, o nichž věděl, že mají být užity k jinému účelu, čehož si byl vědom i u dalších dispozic s finančními prostředky pocházejícími z účelové dotace, jak jsou popsány ve výroku o vině. Zjevně tedy obviněný J. J. aktivně prováděl úkony, s jejichž podstatou i důsledky byl obeznámen a jež nakonec reálně vedly ke vzniku škody na majetku České republiky zastoupené Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (resp. bezprostředně směřovaly ke vzniku škody na majetku Evropského sociálního fondu), s čímž byl dovolatel srozuměn. Nejvyšší soud se z uvedených důvodů ztotožnil se soudy nižších stupňů v právním posouzení znaku zavinění jako nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V podrobnostech je na místě odkázat na precizní odůvodnění zejména rozsudku městského soudu, ale i na zcela správné úvahy odvolacího soudu v reakci na shodnou námitku obviněného.
c) K námitkám neodpovídajícím žádnému z dovolacích důvodů

20. Výhrady proti výroku o trestu, jak je obviněný přednesl v dovolání, jimiž vytýkal nepřiměřenost jeho výměry, nespadají pod žádný z taxativně vymezených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1, 2 tr. řádu. Nejvyšší soud předesílá, že výtky proti výměře a druhu uloženého trestu lze úspěšně uplatnit pouze při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který v dovolání není citován (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Prostřednictvím obviněným označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mohou být namítány vady nesprávného hmotněprávního posouzení zejména ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, jak bylo vyloženo v citovaném judikátu. Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby, to znamená druh trestu výslovně uvedený u obou zločinů, jimiž byl uznán vinným a v rámci rozpětí kvalifikovaných trestních sazeb. Obviněný spatřoval výrok o trestu „nespravedlivým“, neboť podle jeho názoru soudy opomněly při jeho ukládání přihlédnout k okolnostem uvedeným v § 39 odst. 6 písm. a) a popř. i b) tr. zákoníku, tedy k tomu, jakou měrou jeho jednání přispělo ke spáchání trestných činů (u spolupachatelství) a k významu a povaze účasti na jejich spáchání (u organizátora, návodce a pomocníka). Je vhodné připomenout obviněnému i odlišnosti mezi pojmy „pachatel“ a „osoba pachatele“. Zatímco pachatel jako subjekt trestného činu je u fyzické osoby vymezen znaky věku, příčetnosti, zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, „osoba pachatele“ je charakterizována vlastnostmi vztahujícími se k jeho osobnosti, např. zmenšená příčetnost, polehčující okolnosti vztahující se k osobě pachatele [§41 písm. b), f), o) tr. zákoníku], stejně jako přitěžující okolnosti týkající se osoby pachateli [§ 42 písm. b), c), p) tr. zákoníku], dále též hlediska pro zařazování odsouzených do základních typů věznic, atd. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 320 až 321). Ačkoli odsuzujícím rozsudkem městského soudu nebyl obviněný J. J. uznán vinným stíhaným skutkem spáchaným ve spolupachatelství ani v žádné z forem účastenství v užším smyslu, soud prvního stupně výslovně vzal v potaz právě vliv jiných osob na jednání obviněného, současně zdůraznil, že jejich pokyny obviněný plnil dobrovolně a s vědomím možných následků (viz str. 48 rozsudku). Ostatně shodnou námitkou se zabýval i soud odvolací, podle něhož soud prvního stupně jako jednu z okolností případu svědčících ve prospěch obviněného zvážil mj. i jeho podíl na spáchané trestné činnosti, v jejímž průběhu často plnil úkoly zadané jinými osobami (viz str. 10 usnesení vrchního soudu). Ve vztahu k výroku o trestu neshledal Nejvyšší soud žádné pochybení soudů nižších stupňů a učinil tak nad rámec dovolacího přezkumu. Příslušné části odůvodnění obou napadených rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě vysvětlují důvody, které nejprve soud prvního stupně posuzoval při ukládání trestu obviněnému, přičemž v tomto ohledu mu nelze vytknout, že by pominul jakoukoli okolnost, která mohla být zohledněna ve prospěch obviněného. Dokonce městský soud využil možnosti předpokládané v tehdy účinném znění § 56 odst. 3 tr. zákoníku a pro výkon trestu odnětí svobody zařadil obviněného do mírnějšího typu věznice, než která by přicházela v úvahu.

21. Stejně tak nemohl Nejvyšší soud přihlížet k námitce porušení zásady in dubio pro reo. Jednak, jak správně připomněl státní zástupce, směřuje proti skutkovým zjištěním soudů, které se staly podkladem výroku o vině, jednak se dotýká způsobu hodnocení důkazů. Pravidlo in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch) vychází ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. řádu a má tudíž procesní charakter, což zvolený dovolací důvod, ani žádný jiný, nepřipouští. Jeho konkrétní výhrady jsou založeny na vlastním náhledu na způsob provedení činu, který se částečně odlišuje od skutkových zjištění soudů. Přesně uvedeno tvrdil, že peníze vybrané z účtů obchodní společnosti Q., okamžitě předal jiné fyzické osobě (v dovolání zmiňoval pana M., avšak v řízení před soudy nižších stupňů hovořil o K. R.), což je v příkrém rozporu se skutkovými závěry soudů, podle nichž svědek K. R. dělal dovolateli na jeho žádost doprovod za účelem jeho ochrany. Přestože soudy připustily, že z trestné činnosti mohly (a zřejmě měly) prospěch i jiné osoby, do jejichž dispozice se dostaly dotační prostředky, stalo se tak jen díky obviněnému, který je předával bez ohledu na zájmy subjektu, jemuž byly určeny a v rozporu s účelem, za nímž mu byly poskytovány. O tom obviněný věděl a byl srozuměn s porušením zájmů chráněných trestním zákonem. Nejvyšší soud neshledal ani žádnou vadu ve způsobu hodnocení jednotlivých důkazních prostředků soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně, jejich závěry odpovídají obsahu důkazů a tvoří logické zjištění o všech okolnostech významných pro rozhodnutí o vině obviněného.

22. Obviněný nesouhlasil rovněž s výrokem o náhradě škody proto, že z trestné činnosti profitovaly jiné osoby. Takto přednesená námitka nemohla naplnit citovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani žádný jiný. Hmotněprávní podmínky pro přiznání nároku poškozeného, tedy vznik škody na majetku poškozeného a příčinná souvislost mezi škodlivým následkem a trestným činem spáchaným obviněným J. J., byly nepochybně naplněny a sám obviněný je svým argumentem ani nezpochybnil. Soudy správně shledaly u obviněného odpovědnost za vznik majetkové škody a po vyslovení viny oběma zločiny postupovaly v souladu s § 228 odst. 1 tr. řádu. Pouze pro úplnost nad rámec dovolacího řízení je možné dodat, že s největší pravděpodobností bude otázka, komu konkrétně a v jaké výši připadne náhrada škody způsobené oběma zločiny (pro účastenství na totožném skutku bylo v únoru 2018 zahájeno trestní stíhání dalších tří obviněných, viz č. l. 1735), řešena až v rámci případného výkonu rozhodnutí, neboť lze stěží očekávat, že by obviněný, jenž čelí již několika exekucím, splnil svou povinnost k náhradě škody dobrovolně po právní moci odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jehož součástí je i výrok učiněný v tomto adhezním řízení.

V. Závěrečné shrnutí

23. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. J. z větší části uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, ve zbývající části je zjevně neopodstatněné, jak bylo rozvedeno shora. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil tak v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 15. 5. 2019


JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu