Rozhodnutí NS

7 Tdo 934/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/22/2018
Spisová značka:7 Tdo 934/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.934.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Subsidiarita trestní represe
Ublížení na zdraví úmyslné
Dotčené předpisy:§ 146 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 122 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 12 odst. 2 předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 934/2018-19


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 8. 2018 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 6 To 418/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 65/2017 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 2 T 65/2017, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců, za současného uložení povinnosti ve zkušební době podle svých možností uhradit způsobenou škodu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody a nemajetkové újmy a výrokem podle § 229 odst. 2 tr. ř. o odkázání poškozené H. M. se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 23. 2. 2017 v kanceláři společnosti Wüstenrot v K., během jednání o úvěru nejprve vulgárním způsobem vyjádřil nesouhlas s postupem pracovnice kanceláře H. M. a poté ji chytil za pravou ruku v oblasti zápěstí, tuto jí zkroutil a zpod levé ruky, kterou měla H. M. položenou na stole, jí vytrhl občanský průkaz své družky H. P., s níž ihned poté z kanceláře odešel, a tímto jednáním způsobil poškozené zranění ve formě podvrtnutí zápěstí a 2., 3. a 4. prstu pravé ruky s nasazením dlahy od 23. 2. 2017 do 16. 3. 2017 s dobou léčení odůvodňující pracovní neschopnost po dobu až 4 týdnů, s následnou rehabilitací, přičemž minimálně do 16. 3. 2017 bylo omezení v obvyklém způsobu života v důsledku znehybnění pravé horní končetiny natolik výrazné, že v rozsudku blíže specifikovaným způsobem významně zasahovalo do běžného způsobu života poškozené.

Z podnětu odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 6 To 418/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ohledně poškozené H. M. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl v rozsahu tohoto zrušení o náhradě škody a nemajetkové újmy, přičemž ve výroku o vině a trestu a ve zbývající části výroku o náhradě škody zůstal rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání. Namítl, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který podle jeho názoru není trestným činem. Poukázal na porušení zákona a Listiny základních práv a svobod, když soud nezajistil obviněnému a svědkyni, osobám postiženým sluchově, tlumočníka se znalostí znakové řeči. Připomněl, že od počátku trestního stíhání ve své konzistentní výpovědi popíral, že se stal skutek kladený mu za vinu. Popsal ze svého pohledu průběh jednání dne 23. 2. 2017 a výpověď poškozené vyhodnotil jako nevěrohodnou a rozporuplnou. V další části dovolání se vyjádřil k charakteru poranění poškozené H. M. Namítl, že soud druhého stupně učinil nesprávné právní posouzení zjištěného skutkového stavu, neboť aplikace ustanovení § 146 odst. 1 tr. zákoníku je nesprávná, protože jeho jednání nedosáhlo intenzity trestného činu s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e tr. ř.). Dovolání formálně neobsahuje veškeré obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř., neboť obviněný neuvedl zákonné ustanovení, o které dovolání opírá. Z obsahu dovolání je však evidentní, že měl na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který v podstatě vyjádřil slovy zákona.

Nejvyšší soud však shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Především musí Nejvyšší soud připomenout povahu dovolání, které není běžným opravným prostředkem a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Uváží-li se charakter dovolacích důvodů, které jsou v zákoně vymezeny taxativním výčtem, je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tak stojí mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Dovoláním se nelze domáhat jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy prvního a druhého stupně, a tím pádem ani změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu prosazovanou dovolatelem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Skutkové námitky stojí mimo tento rámec.

Námitky obviněného zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky zpochybňují hodnocení důkazů soudy a nabízí vlastní hodnocení a vlastní skutkovou verzi a celkově vycházejí z popěrné obhajoby obviněného, kterou uplatnil již v průběhu předcházejícího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nezasahuje do skutkových zjištění nižších soudů, pokud tato zjištění nejsou v extrémním rozporu s důkazy a pokud neporušují ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. Jedině tím by byl z hlediska ustanovení čl. 4, čl. 90 Ústavy odůvodněn zásah Nejvyššího soudu.

O nic takového se ale v posuzované věci nejedná. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Bruntále, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozené H. M., kterou soudy vyhodnotily jako věrohodnou a která dostatečně, podrobně a přesvědčivě popsala celou událost a jejíž věrohodnost byla podepřena předloženými lékařskými zprávami a blízkou časovou souvislostí mezi vznikem zranění a ošetřením. Nalézací soud pečlivě hodnotil jednotlivé důkazy a zabýval se obhajobou obviněného, odvolací soud se přesvědčivě vypořádal s námitkami obviněného a logicky odůvodnil zamítnutí návrhu na doplnění dokazování o znalecký posudek, který považoval za nadbytečný důkaz, když zdravotní stav poškozené byl průběžně při léčbě dokumentován lékařskými zprávami, které byly soudu předloženy. Postup soudů nevykazuje prvky libovůle, rozhodnutí soudů obou stupňů jsou řádně odůvodněna a v podrobnostech lze na jejich odůvodnění odkázat. To, že soud neuvěřil verzi obviněného, nezakládá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy.

Podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka, že skutek, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť intenzita jednání obviněného nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku však shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.

Především je třeba uvést, že obviněný nevznesl konkrétní námitky proti tomu, že zjištěným skutkem byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Proto jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Ublížením na zdraví se podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Zranění poškozené H. M. ve formě podvrtnutí zápěstí a 2., 3. a 4. prstu pravé ruky, jak je popsáno ve skutkové větě výroku rozsudku, je zraněním, které naplňuje všechny znaky ublížení na zdraví podle § 122 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že poškozená následně po jednání obviněného vyhledala lékařskou pomoc, kde byla stanovena diagnóza jejího zranění a byla ošetřena. Pro léčbu tohoto zranění poškozené byla od 23. 2. 2017 do 16. 3. 2017 přiložena sádrová dlaha pro fixaci zápěstí a 2. až 4. prstu. Znehybnění pravé horní končetiny poškozenou po dobu tří týdnů výrazně omezovalo v běžném způsobu života, a to tak, že jí podstatným způsobem ztěžovalo vykonávání pracovní činnosti, řízení motorového vozidla a i běžné sebeobsluhy. Nutno dodat, že soudní praxe za minimální délku znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného považuje dobu okolo sedmi dní. Je evidentní, že doba léčení H. M. tuto dobu výrazně překročila, přičemž doba tří týdnů přiložení dlahy nezahrnuje dobu následných rehabilitací. Skutek, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, evidentně naplňuje znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud jde o samotnou námitku týkající se zásady subsidiarity trestní represe, tato zásada je zakotvena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost uplatňovat pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Trestným činem je podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

V posuzované trestní věci nedošlo k porušení principu subsidiarity trestní represe. Obviněný činem způsobil poškozené zranění, které si vyžádalo delší léčení a podstatně omezovalo poškozenou v obvyklém způsobu života po dobu výrazně (zhruba trojnásobně) přesahující obvykle judikaturou požadovanou dobu sedmi dní. Jednání obviněného nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto druhu s ohledem na charakter konkrétního ublížení na zdraví, které je následkem jednání obviněného. Z těchto důvodů je v posuzovaném případě dána společenská škodlivost jednání obviněného odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do objektu daného trestného činu, a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.

Nejvyšší soud prověřil průběh trestního řízení z pohledu výhrady obviněného, že mu měl být ustanoven tlumočník ve znakové řeči a jeho neustanovením došlo k porušení zákona. Z přiloženého spisu zjistil, že z obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení dne 16. 3. 2017 (č. l. 42) a z protokolu o výslechu obviněného ze dne 9. 5. 2017 (č. l. 52) je evidentní, že obviněný všemu rozuměl, sám se k věci vyjadřoval a odpovídal na otázky a ke svému zdravotnímu stavu neuvedl žádné okolnosti, pro které by mu měl být ustanoven obhájce nebo tlumočník znakové řeči. Do protokolu o hlavním líčení dne 4. 7. 2017 uvedl, že špatně slyší, ale neovládá řeč pro sluchově postižené, používá naslouchátko a je potřeba na něj mluvit hlasitě (č. l. 123 p. v.). Podobně se vyjadřoval i v přípravném řízení. Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 6 To 272/2017 (č. l. 138), v němž ke stížnosti státní zástupkyně zrušil původní usnesení Okresního soudu v Bruntále o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, připomněl, že obviněný je schopen za splnění potřebných podmínek (které v přípravném řízení byly splněny) slyšet, přičemž sám obviněný se postupem orgánů činných v přípravném řízení necítil zkrácen. Krajský soud dospěl k závěru, že je zřejmé, že obviněný sice trpí zvýšenou nedoslýchavostí, avšak jeho zdravotní stav nenaplňoval podmínky § 36 odst. 2 tr. ř. a tudíž nebyly od počátku trestního řízení dány podmínky nutné obhajoby a stejně tak nebyl důvod přibrat tlumočníka do znakové řeči, když ji obviněný neovládá. Přesto okresní soud nepochybil, když před konáním hlavního líčení ustanovil obviněnému obhájce, který se pak hlavního líčení zúčastnil. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný měl možnost sledovat průběh jednotlivých úkonů trestního řízení, zejména hlavního líčení, v němž byl i obhajován ustanoveným obhájcem, tudíž postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení trestního řádu a z hlediska průběhu řízení jako celku nedošlo k porušení základního práva obviněného na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolání obviněného se zčásti zakládá na námitkách, které mají skutkovou či procesní povahu a nejsou dovolacím důvodem, a zčásti se zakládá na námitkách, které je možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit, které však jsou zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 8. 2018


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu

Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák