Rozhodnutí NS

6 Tdo 11/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/30/2020
Spisová značka:6 Tdo 11/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.11.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Řízení o dovolání
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 11/2020-572


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. K., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 5 To 245/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 17/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 2 T 17/2017, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zák. a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zák.

2. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zák. za použití § 43 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zák. a § 82 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a podle § 73 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit škodu poškozeným J. K. ve výši 311 971 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Brno, pobočce pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina ve výši 1 318 685 Kč.
    3. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Vyškově podal obviněný odvolání, a to proti výroku o trestu a náhradě škody. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 5 To 245/2017, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody stran poškozené J. K. a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byla uložena povinnost zaplatit poškozené J. K. na náhradě nemajetkové újmy částku 153 670,80 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

    4. Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3616/17, byl z podnětu ústavní stížnosti poškozené J. K. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 5 To 245/2017, zrušen v části, jíž byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 2 T 17/2017, ve výroku o náhradě škody stran J. K. a znovu bylo rozhodnuto, že obviněnému J. K. se ukládá podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit J. K. na náhradu nemajetkové újmy 153 670,80 Kč a J. K. se podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
      5. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 5 To 245/2017, bylo následně rozhodnuto tak, že podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozená (J. K.) se zbytkem svého nároku odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
      II.

      6. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s tím, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
        7. V odůvodnění svého podání k tomu uvedl, že poté, co bylo ve věci rozhodnuto nálezem Ústavního soudu, navrhl doplnit dokazování k otázce případného spoluzavinění poškozené J. K., a to znaleckým posudkem MUDr. Jiřího Fialky, CSc., kterým by mohlo být prokázáno, že poškozená nebyla v době nehody připoutána. Podle jeho názoru je z rozhodnutí odvolacího soudu i protokolu o konání veřejného zasedání patrné, že tento soud zamýšlel opakovaně zrušit rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o přiznané náhradě nemajetkové újmy poškozené a následně ji odkázat s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto však neučinil, neboť svým usnesením rozhodl tak, že podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozená se zbytkem nároku odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Takové rozhodnutí však podle obviněného není v dané situaci možné, neboť zde již není zbytek nároku, o kterém by bylo možné v občanskoprávním řízení rozhodovat. Obviněný tak má za to, že rozhodnutí soudu druhého stupně je neúplné, když odvolacím soudem mělo být rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje ve výroku o náhradě škody a poškozená se odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
          8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby „Nejvyšší soud
          - aniž rozhodnutí zruší, přikázal Krajskému soudu v Brně, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil, in eventum
          - zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2019, č. j. 5 To 245/2017-518, a věc mu přikázal k dalšímu řízení a rozhodnutí.“ Dále sdělil, že dává pro případ, kdy rozhodnutí možno učinit jak ve veřejném zasedání tak neveřejném zasedání, souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
            9. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která zdůraznila, že podstatnou skutečností v dané věci zůstává, že nálezem Ústavního soudu došlo ke zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu ve výroku o náhradě škody stran poškozené J. K., čímž došlo k vymezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, ve kterém se měl předmětnou trestní věcí opětovně zabývat. Rozhodnutí, které z takového postupu vzešlo, se týká pouze adhezního nároku jmenované poškozené a zcela vybočuje z kategorie rozhodnutí ve věci samé, tak jak jsou vymezena ve výkladovém ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) - h) tr. ř., a tudíž je podle § 265a odst. 1 tr. ř. není přípustným napadnout prostřednictvím dovolání.
              10. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o dovolání obviněného rozhodl tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. Dodala, že svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjadřuje i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
                III.

                11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné.

                12. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. pak zákonodárce vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé. Tímto rozhodnutím je:
                a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
                b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
                c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
                d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
                e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
                f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
                g) usnesení o schválení narovnání, nebo
                h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).

                13. Jelikož jde o taxativní výčet rozhodnutí, která je možné považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří. Za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu citovaného zákonného ustanovení tedy nelze považovat rozhodnutí (rozsudek nebo usnesení), jímž odvolací soud rozhodoval nikoli o vině a (nebo) trestu, nýbrž toliko v rámci adhezního řízení o nároku poškozeného na náhradu škody, náhradu nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 26/2006, pod č. T 899, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 3 Tdo 602/2018).

                14. Uvedený právní názor Nejvyššího soudu byl potvrzen řadou rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž lze zmínit nález ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, podle něhož: „… je třeba předeslat, že Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů nezakotvuje "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech. Úmluva upravuje výslovně toliko právo na odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vině či trestu (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání je procesním prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je třeba chápat výlučně jako projev svobodné volby zákonodárce a nikoli jako projekci "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. S tím souvisí rovněž výlučné právo zákonodárce stanovit podmínky přípustnosti takového opravného prostředku a oprávnění dovolacího soudu příslušná ustanovení v rámci své aplikační praxe vykládat. Nevykazuje-li takový výklad znaky svévole a splňuje-li rozhodnutí dovolacího soudu i další požadavky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí z hlediska ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, nepřísluší Ústavnímu soudu právní názor Nejvyššího soudu jakkoliv přehodnocovat. Jelikož Ústavní soud v projednávané věci žádné pochybení Nejvyššího soudu, mající dopady do sféry ústavně zaručených práv stěžovatele, neshledal, nezbylo mu, než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval plně v mezích své kompetence, když dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/11).“

                15. V dané věci nebyla po shora citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3616/17, (viz bod 4.), předmětem rozhodování Krajského soudu v Brně otázka viny nebo trestu, ale pouze rozhodnutí o nároku poškozené J. K. na náhradu nemajetkové újmy. Vzhledem k výše uvedenému tedy nelze napadené usnesení považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst.1, 2 tr. ř.
                  16. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

                    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                    V Brně dne 30. 1. 2020


                    JUDr. Vladimír Veselý
                    předseda senátu