Rozhodnutí NS

3 Tdo 1256/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/08/2018
Spisová značka:3 Tdo 1256/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1256.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Veřejné zasedání
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1,2,3 tr. zákoníku
§ 263 odst. 4 tr. ř.
§ 233 tr. ř.
§ 39 odst. 4 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1256/2018-29


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2018 o dovolání obviněného M. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 151/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 5/2018, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 7 T 5/2018, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v XY na ulici XY, na Úřadu práce,
1. dne 4. 2. 2016 při podání žádosti o příspěvek na bydlení, doložil mimo jiné jako pravou vymyšlenou smlouvu o nájmu bytu číslo 24 na ulici XY, v XY, kdy nájem bytu měl být na dobu neurčitou, počínaje dnem 1. 12. 2014, a vymyšlený dodatek ke smlouvě, na základě takto předložených dokladů mu byl přiznán příspěvek na bydlení ve výši 4.856 Kč měsíčně, který mu byl vyplacen za měsíc leden, únor a březen 2016 v celkové výši 14.568 Kč,
2. dne 4. 4. 2016 si podal žádost o zvýšení příspěvku na bydlení, ke které doložil mimo jiné jako pravou vymyšlenou dohodu o vyúčtování nájemného a služeb za rok 2015 ze dne 30. 3. 2016, kdy na základě doložených dokumentů mu byl příspěvek na bydlení zvýšen na částku ve výši 4.945 Kč měsíčně, který mu byl vyplacen za měsíc duben, květen a červen 2016 v celkové výši 14.835 Kč, dále
3. dne 4. 7. 2016 si podal novou žádost o příspěvek na bydlení, k níž doložil veškeré podklady rozhodné pro tento nárok na dávku včetně vymyšlených nákladů na bydlení za 2. čtvrtletí 2016, na základě takto doložených dokumentů mu byl dne 19. 7. 2016 příspěvek na bydlení přiznán na částku ve výši 5.123 Kč měsíčně, který mu byl vyplacen v měsíci červenec, srpen, září, říjen a listopad 2016 v celkové výši 25.615 Kč,
tedy neoprávněně vylákal od Úřadu práce České republiky, se sídlem Dobrovského 1278, 170 00, Praha, částku ve výši 55.018 Kč,
a tohoto jednání se dopustil, přestože byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 2. 2015, č. j. 21 T 252/2013-609, s právní mocí téhož dne, trestným činem podvodu podle § 250 odstavec 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a přečinem podvodu podle § 209 odstavec 1, odstavec 3 trestního zákoníku, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.

Za to by obviněný odsouzen podle § 62 odst. 1, odst. 2 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 (tři sta) hodin.

Podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost uhradit po dobu výkonu trestu škodu, kterou trestným činem způsobil.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Úřadu práce ČR – Krajská pobočka v Brně, Kontaktní pracoviště Brno-město, Polní 1011/37, Brno, na náhradě škody částku 55.018 Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 7 T 5/2018, podal státní zástupce v neprospěch obviněného M. H. odvolání do výroku o vině a trestu.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 151/2018, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. H. uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v XY na ulici XY, na Úřadu práce
1. dne 4. 2. 2016 při podání žádosti o příspěvek na bydlení, doložil mimo jiné jako pravou vymyšlenou smlouvu o nájmu bytu číslo 24 na ulici XY, v XY, kdy nájem bytu měl být na dobu neurčitou, počínaje dnem 1. 12. 2014, a vymyšlený dodatek ke smlouvě, na základě takto předložených dokladů mu byl přiznán příspěvek na bydlení ve výši 4.856 Kč měsíčně, který mu byl vyplacen za měsíc leden, únor a březen 2016 v celkové výši 14.568 Kč,
2. dne 4. 4. 2016 si podal žádost o zvýšení příspěvku na bydlení, ke které doložil mimo jiné jako pravou vymyšlenou dohodu o vyúčtování nájemného a služeb za rok 2015 ze dne 30. 3. 2016, kdy na základě doložených dokumentů mu byl příspěvek na bydlení zvýšen na částku ve výši 4.945 Kč měsíčně, který mu byl vyplacen za měsíc duben, květen a červen 2016 v celkové výši 14.835 Kč, dále
3. dne 4. 7. 2016 si podal novou žádost o příspěvek na bydlení, k níž doložil veškeré podklady rozhodné pro tento nárok na dávku včetně vymyšlených nákladů na bydlení za 2. čtvrtletí 2016, na základě takto doložených dokumentů mu byl dne 19. 7. 2016 příspěvek na bydlení přiznán na částku ve výši 5.123 Kč měsíčně, který mu byl vyplacen v měsíci červenec, srpen, září, říjen a listopad 2016 v celkové výši 25.615 Kč,
tedy neoprávněně vylákal od Úřadu práce České republiky, se sídlem Dobrovského 1278, 170 00, Praha, částku ve výši 55.018 Kč,
a tohoto jednání se dopustil, přestože byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 2. 2015, č. j. 21 T 252/2013-609, s právní mocí téhož dne, trestným činem podvodu podle § 250 odstavec 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a přečinem podvodu podle § 209 odstavec 1, odstavec 3 trestního zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 4 T 128/2013, ve spojení s usnesením KS Brno ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 3 To 181/2014, pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku.

Za to mu byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, k jehož výkonu byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Úřadu práce ČR – Krajská pobočka v Brně, Kontaktní pracoviště Brno-město, Polní 1011/37, Brno, na náhradě škody částku 55.018 Kč.
II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 151/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 138–142), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jelikož byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného na veřejném zasedání a podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v tom, že se veřejné zasedání Krajského soudu v Brně dne 22. 5. 2018 konalo bez jeho účasti, ačkoliv se však z tohoto veřejného zasedání řádně omluvil. Konkrétně uvedl citaci své omluvy ze dne 18. 5. 2018: „Dnešního dne jsem se od partnerky dozvěděl, že 19. 5. 2018 v ranních hodinách odjíždíme na 11 dní na dovolenou, kterou zakoupila tzv. last minute a o níž mi řekla až po jejím nákupu. V žádném případě nesouhlasím s tím, aby toto jednání probíhalo v mé nepřítomnosti“. Obviněný spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že tuto řádnou omluvu neakceptoval a konal veřejné zasedání. Tímto postupem byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného na veřejném zasedání. Současně má za to, že neměl být o veřejném zasedání toliko vyrozuměn, ale měl být předvolán, jelikož jeho účast byla nutná, aby se mohl vyjádřit k odvolání státního zástupce, a taktéž nemohlo být rozhodnuto bez jeho výslechu. Dále zdůrazňuje, že se omluvil řádně a včas, jelikož svoji omluvu zaslal ihned poté, co se od partnerky dozvěděl o tom, že odjíždí na dovolenou, tento důvod mu objektivně bránil v účasti na veřejném zasedání, a konečně zahraniční cesta je podle jeho názoru akceptovatelným důvodem, jelikož odmítnutí odcestovat na společnou dovolenou by se negativně promítlo do jeho partnerského soužití a mělo by negativní dopad na jeho nezletilé děti. Obviněný připouští, že jiná by byla situace v případě, kdy by tuto dovolenou zakoupil sám, pak by samozřejmě byla takováto omluva neakceptovatelná.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný namítá, že odvolací soud pochybil v posuzování přitěžujících okolností, konkrétně předešlých odsouzení, když některá započítal dvakráte – jednou jako znak kvalifikované skutkové podstaty a jednou jako přitěžující okolnost podle § 42 tr. zákoníku. Poslední dvě odsouzení měla být totiž započítána toliko jako znak kvalifikované skutkové podstaty podvodu. Obviněný se ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, který uvedl, že byť byl v minulosti trestán vícekrát, tak k prvním čtyřem odsouzením nelze přihlížet, jelikož jsou zahlazená, stejně jako k poslednímu, které je znakem kvalifikované skutkové podstaty.

Závěrem se vyjádřil v tom smyslu, že nesouhlasí s výší uloženého trestu, který považuje za nepřiměřený vzhledem k okolnostem – k činu se fakticky doznal, projevil snahu o nahrazení škody, je otcem a živitelem tří nezletilých dětí a současně trpí vážnými problémy se zády a plotýnkami, které mu prakticky znemožňují pohyb. Obviněný má tedy za to, že mu měl být uložen některý z alternativních trestů, popřípadě trest odnětí svobody s podmíněným odkladem.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 151/2018, jakož i další rozhodnutí na toto rozhodnutí navazující podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 4. 10. 2018, sp. zn. 1 NZO 928/2018.

Státní zástupce nejprve zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného. Následně k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvádí, že podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného stanovuje zákon méně striktně než podmínky pro konání hlavního líčení. Prakticky jediným ustanovením upravujícím tuto problematiku je § 263 odst. 4 tr. ř., které se však týká obviněného ve vazbě či výkonu trestu. Toto však na danou situaci nedoléhá, jelikož obviněný byl na svobodě. Dále pak připomíná, že v obecné rovině bylo možné uvažovat o nedodržení ustanovení § 233 tr. ř. o přípravě veřejného zasedání. Do určité míry sporným pak shledává možnost obviněného domáhat se předvolání vlastní osoby. Současně uvádí, že obviněný se neodvolal, veřejné zasedání bylo nařízeno k projednání odvolání státního zástupce, týkalo se právní otázky, zda lze v rámci okolností zakládajících znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku přihlížet i k odsouzení obviněného ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 4 T 128/2013, a nebylo tak nutno provádět důkazy či objasňovat výslechem obviněného okolnosti významné pro rozhodnutí. Jestliže tedy nebylo dáno pochybení ve vztahu k § 263 odst. 4 tr. ř. nebo § 233 odst. 1, 2 tr. ř., pak z ničeho nevyplývá povinnost odvolacího soudu odročit veřejné zasedání, a to ani v případě včasné a řádné omluvy obviněného. K porušení ustanovení trestního řádu tak nedošlo.

Dále státní zástupce uvádí, že by bylo možno hovořit o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v případě, kdy by obviněný omluvil svoji nepřítomnost okolnostmi, které mu v účasti objektivně bránily a současně uvedl, že trvá na svojí přítomnosti u projednání. V takovém případě by došlo k porušení ústavního práva na projednání věci v přítomnosti obviněného podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod. V předmětné trestní věci však v účasti na veřejném zasedání nezabránily obviněnému omluvitelné objektivní okolnosti, jelikož je věcí obviněného, jak si svoje osobní záležitosti uspořádá, aby se mohl jednání zúčastnit. Obviněný však věděl o nařízeném veřejném zasedání, musel vědět o tom, že řízení o odvolání státního zástupce může vést k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, když toto navrhoval státní zástupce už v řízení před soudem prvního stupně, a přesto odjel na zahraniční rekreaci. Tímto postupem dal obviněný najevo, že své soukromé aktivity upřednostňuje před účastí v trestním řízení a že na uplatnění svého práva osobní účasti na veřejném zasedání rezignuje. Omluva obviněného tedy nebyla řádná a z postupu soudu tak nelze dovozovat porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

K dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce nejprve stručně uvádí obecná východiska pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu, zejména ve vztahu k trestu. Námitky obviněného ohledně dvojího přičítání dřívějších odsouzení pak podle jeho názoru nejsou pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, když těmito fakticky brojí proti přílišné přísnosti trestu. Pro úplnost pak dodává, že odvolací soud ani konkrétně neargumentoval přitěžující okolností podle § 42 písm. p) tr. zákoníku, ale spíše intenzitou, ve které byla naplněna přitěžující okolnost podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku. Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti podle § 39 odst. 4 tr. zákoníku přitom nevylučuje, aby při ukládání trestu bylo přihlédnuto k tomu, v jaké intenzitě byl v daném případě naplněn zákonný znak trestného činu.

Dále státní zástupce uvádí, že pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení pak nelze podřadit ani námitky směřující vůči nepřiměřenosti trestu, což si pravděpodobně uvědomuje i obviněný, když tyto zařadil zcela zvlášť mimo pasáž týkající se tohoto dovolacího důvodu.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 151/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 Listiny základních práv a svobod). Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Poněkud odlišně jsou poté trestním řádem stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a podmínky, za kterých lze jednat ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).

Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle nějž lze v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 9 Tz 192/2000). A konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).

Obviněný ve svém dovolání deklaroval naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. argumentací založenou na tom, že mu bylo odepřeno právo osobně se zúčastnit jednání odvolacího soudu, kterého hodlal využít a výslovně prohlásil, že na své účasti trvá. Svoji neúčast přitom omluvil řádně a včas takovými objektivními skutečnostmi, které odůvodňovaly jeho odročení. Tuto argumentaci sice lze považovat z hlediska zvoleného dovolacího důvodu za právně relevantní, avšak postrádá opodstatnění.

Ze shora uvedeného vyplývá, že pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou stanoveny natolik striktní podmínky, jako je tomu v případě hlavního líčení. Ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. uvádí, že veřejné zasedání nelze konat v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu, pokud se obviněný práva účasti výslovně nevzdá. V daném případě byl však obviněný na svobodě a toto ustanovení tedy na daný případ nedopadá.

Stejně tak není dána ani situace, kdy by byl obviněný předvolán k veřejnému zasedání podle § 233 tr. ř., čímž by soud vyjádřil, že považuje jeho účast za nutnou, jelikož obviněný byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn na pokyn předsedkyně senátu ze dne 2. 5. 2018, jak vyplývá ze spisu č. l. 114. Námitka obviněného, že měl být k soudnímu jednání předvolán je pak zcela nepřípadná. Podle § 233 tr. ř. předvolá odvolací soud k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast považuje za nutnou. Je tedy zcela na úvaze soudu čí účast považuje za nezbytnou, když zákon dává tímto soudu prostor pro takové uvážení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 6 Tdo 227/2004). Obviněný tedy není oprávněn domáhat se určitého způsobu zajištění jeho účasti na jednání. Jestliže je obviněný přesvědčen o nutnosti své přítomnosti, pak je na něm, aby svojí účast zajistil, nebrání-li mu v tom objektivně omluvitelné skutečnosti.

Konečně pak je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání v případě, kdy na tom trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a z nařízeného veřejného zasedání se omluví z objektivně omluvitelných důvodů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2018 sp. zn. 11 Tvo 2/2018). Zahraniční rekreaci obviněného však za objektivně omluvitelnou skutečnost považovat nelze. Nejvyšší soud se v tomto ztotožňuje s názorem státního zástupce, že jestliže obviněný věděl o nařízeném veřejném zasedání a před tímto upřednostnil svoji zahraniční dovolenou, pak tím rezignoval na své právo účasti při veřejném zasedání. Omluva obviněného tedy nebyla řádná. Toto lze logicky dovodit i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, která i v případě pracovních neschopností a zdravotních komplikací obviněných vyžaduje, aby bylo prokázáno, že tyto byly skutečně natolik závažné, že objektivně neumožňovaly přítomnost obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 9 Tz 192/2000, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004). Současně Nejvyšší soud uvádí, že nelze přehlédnout, že obviněný na jedné straně tvrdil, že musel jet na dovolenou, neboť v opačném případě by se to mohlo negativně promítnout do jeho partnerského soužití, na straně druhé však tvrdil, že trpí vážnými problémy se zády a plotýnkami, které mu prakticky znemožňují pohyb.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Podle § 39 odst. 4 tr. zákoníku nelze k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující.

Obviněný namítá, že v rozhodování o trestu byla některá jeho odsouzení přičítána dvakráte – jednou jako znak kvalifikované skutkové podstaty a jednou jako přitěžující okolnost. Tímto však svojí námitku zaměřil fakticky toliko vůči nesprávnému vyhodnocení přitěžujících okolností podle § 42 tr. ř., což je však námitka nespadající pod uplatněný dovolací důvod (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016), když ve své podstatě namítá nepřiměřenost trestu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Nadto Nejvyšší soud pouze konstatuje, že i kdyby se jednalo o námitku uplatněnou relevantním způsobem, byla by tato neopodstatněná. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že obžalovaný si zjevně nevzal žádné ponaučení z ukládání podmíněných, resp. alternativních trestů a rok po nabytí právní moci předchozí odsouzení v páchané činnosti i nadále pokračoval. Odvolací soud tedy předchozí odsouzení hodnotil toliko z pohledu výchovného působení a vlivu na osobu obviněného, což je způsob zcela přípustný a plně tak odpovídá zásadě individualizace trestu, nikoliv jako k okolnosti přitěžující podle § 42 tr. zákoníku.
IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného M. H. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2018

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu