Rozhodnutí NS

8 Tdo 1338/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/20/2019
Spisová značka:8 Tdo 1338/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1338.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Presumpce neviny
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 2,5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1338/2019-230


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2019 o dovolání obviněného P. Č., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 13 To 61/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 174/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Č. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 4 T 174/2018, byl obviněný P. Č. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 13 To 61/2019, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil označených trestných činů tím, že dne 17. 3. 2018 v době mezi 22:30 hod. do 23:00 hod. v XY, okr. Pardubice, na chodníku poblíž „H. n. d.“ č. p. XY a Obecního úřadu XY č. p. XY, po předchozí slovní rozepři, při níž se D. P., nar. XY, zastal jeho přítelkyně V. F., tohoto fyzicky napadl, a to tak, že ho nejprve udeřil pěstí do oblasti levého oka a do obličeje, a poté, co poškozený upadl na zem, ho ještě několikrát udeřil pěstí do hlavy, a uvedeným jednáním způsobil poškozenému D. P. oděrku v temenní krajině hlavy vpravo, tržné ranky v krajině levé očnice vlevo (nad obočím) a v zevním koutku dolního rtu vlevo, krevní podlitiny v krajině obou očnic, krevní výrony ve spojivce obou očí, krevní podlitinu před levým ušním boltcem, zlomeninu spodiny levé očnice (s výhřezem okohybného svalu do lomné linie), kdy tato poranění, jež si vyžádala nejprve ambulantní ošetření, poté hospitalizaci ve Fakultní nemocnici XY (od 26. 3. 2018 do 28. 3. 2018) a následnou ambulantní léčbu, včetně pracovní neschopnosti, která trvala od 19. 3. 2018 do 10. 5. 2018, vedla k omezení v obvyklém způsobu života poškozeného, které spočívalo v bolestivostí poranění, hospitalizaci a operačním zákroku v celkovém znecitlivění, ovlivnění vidění a nutnosti dodržování režimových opatření po dobu necelých 4 týdnů, přičemž předmětný útok byl vzhledem k intenzitě násilí působícího proti obličeji poškozeného způsobilý ke vzniku závažnějších poranění – komplikovanějších poranění obličejového skeletu (např. horní či dolní čelisti) či poranění oka (roztržení oka, poranění sítnice).
II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 13 To 61/2019, podal obviněný P. Č. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení věci a mělo být aplikováno pravidlo in dubio pro reo.

5. Dovolatel zdůraznil, že jediným přímým důkazem ve věci byla výpověď poškozeného, který však po druhém úderu upadl na zem a dále si nic nepamatoval. Obviněný se vyjadřoval i k dalším důkazům, a to důkazům nepřímým, přičemž zdůraznil, že soud prvního stupně uvěřil svědectví manželky poškozeného K. P., která se poškozenému evidentně snaží důkazně pomoci, oproti svědectví V. F., přítelkyně dovolatele, a M. P., kamaráda dovolatele, jimž soud neuvěřil, jelikož jde o osoby blízké dovolateli, snažící se jej vyvinit. Reagoval i na výpovědi svědků, kteří se v předmětné době nacházeli v hospodě, u níž se projednávané jednání odehrálo, přičemž ani jedna z těchto osob nebyla konfliktu přítomna a neviděla, že by obviněný poškozeného napadl. Závěrem obviněný pokládal za potřebné zmínit i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jehož závěry s nespecifikovanou výhradou přijal. Podstatné pro něj bylo konstatování znalce, že údery proti tělu poškozeného byly vedeny pravou rukou, ačkoliv dovolatel v celém trestním řízení tvrdí, že je levák. Za nedostačující pokládal závěr soudů nižších stupňů, že i levoruké osoby vykonávají řadu činností pravou rukou, aniž by se soudy jakkoliv zabývaly „šikovností“ pravé ruky obviněného, zvlášť v situaci, kdy útok hodnotily jako obzvlášť brutální a surový, vedený údery střední až velké intenzity. V tomto závěru pak obviněný shledává extrémní rozpor mezi právními závěry soudů nižších stupňů a jejich skutkovými zjištěními, přičemž zdůraznil, že při důkazní nouzi je třeba respektovat pravidlo in dubio pro reo.

6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o vině, ve výroku o trestu a navazujících výrocích a podle § 265l odst. 1 tr. ř. nařídil soudu, proti jehož rozhodnutí dovolání směřuje, aby věc v potřebném rozsahu opět projednal a rozhodl.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že obviněným uplatněná dovolací argumentace neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný podle jeho názoru založil svůj mimořádný opravný prostředek na zpochybnění správnosti hodnocení důkazů a soudy učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na to spíše jen formálně namítal nesprávné právní posouzení jeho jednání. Dovolání tedy fakticky uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. Napadená rozhodnutí podle jeho názoru nevykazují ani vadu extrémních rozporů, která by výjimečně mohla odůvodnit zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění, když soudy naopak postupovaly plně v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

8. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

10. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti je vhodné předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

12. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

13. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 13. a 14., str. 7 a 8 rozsudku nalézacího soudu, body 10.–13., str. 2, 3 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Předně je třeba uvést, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou jen zopakováním jeho obhajoby z předchozí fáze řízení, s níž se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě vypořádaly. Obviněný byl z jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu usvědčen především výpovědí poškozeného D. P., přičemž nelze souhlasit s dovolatelem, že by poškozený popsal pouze část děje, když si zbytek neměl pamatovat; poškozený popsal celé jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, celý útok včetně pádu na zem a následující rány, přičemž až po nich si poškozený nic nepamatoval, mohlo se tedy jednat nanejvýše o pár dalších ran a odchod domů. Dále byl usvědčován výpověďmi svědkyň P. J., D. Š., P. B. a M. K., dále i H. K. a K. P., z nichž vyplynuly okolnosti konfliktu, včetně označení osoby vyskytující se v blízkosti poškozeného, tedy i skutečnost, že nebylo jiné osoby, která by poškozeného mohla napadnout. Povaha a následky zranění poškozeného byly spolehlivě doloženy závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Petra Baláže, jimiž byla také vyloučena možnost, že si poškozený zranění přivodil sám. Především na str. 7 a 8 pod bodem 14. rozsudku nalézacího soudu, na nějž lze v podrobnostech odkázat, nalézací soud velice podrobně a logicky popsal své úvahy stran hodnocení důkazů, s nimiž se nelze než ztotožnit. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vysvětlil, z jakého důvodu neuvěřil výpovědím svědků V. F. a M. P., připomněl, že jejich výpovědi neodpovídaly žádným z ostatních provedených důkazů. Výše označenými důkazy tedy bylo bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo způsobil zjištěnou poruchu zdraví. Již z tohoto důvodu by bylo naprosto nadbytečné zkoumat, nakolik je obviněný zručný svou pravou rukou, když je levák, a zda by byl tedy schopen na poškozeného útočit pravou rukou. Ostatně soud prvního stupně v této souvislosti konstatoval, že skutečnost, že se jednalo pravděpodobně o údery vedené pravou rukou v situaci, že obviněný je levák, na prokázaných skutkových zjištěních nemůže nic změnit, protože údery pěstí může vést levoruká osoba i pravou rukou, byť možná v menší intenzitě. Odvolací soud akcentoval závěry znalce MUDr. Petra Baláže, podle něhož jsou zranění poškozeného dobře vysvětlitelná jím popisovanými údery pěstí; byť vhledem k jejich lokalizaci znalec dospívá k závěru, že útočník byl v čelním postavení a útočil pravou rukou, alternativně k tomu uvedl, že údery mohly být zjištěným způsobem lokalizovány i v případě, že poškozený ležel na zemi, což též koresponduje s výpovědí poškozeného. Odvolací soud ale zásadně nevyloučil ani premisu soudu prvního stupně, a to že v rámci tohoto nahodilého konfliktu mohou být údery vedeny i pravou rukou, přestože je útočník levák, popřípadě oběma rukama. Závěry soudů nelze než akceptovat. Je tedy zjevné, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se odvolací soud plně ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.

14. Nelze nevidět, že nalézací soud své rozhodnutí o vině obviněného opřel jak o přímý důkaz, tj. výpověď samotného poškozeného, tak i o nepřímé důkazy, především výpovědi ostatních svědků, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či zásadou in dubio pro reo. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů společně s důkazem přímým, tj. výpovědí poškozeného, totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

15. Ačkoli tedy obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, ve skutečnosti uplatnil pouze takové námitky skutkové, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. obsahově naplnit, a to ani z pohledu relevantní judikatury Ústavního soudu. Dovolací soud se proto posouzením skutku z hlediska hmotného práva věcně nezabýval, toliko pro úplnost konstatuje, že ani zde žádné vady neshledal.

16. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 20. 11. 2019


JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu