Rozhodnutí NS

23 Cdo 2445/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/26/2019
Spisová značka:23 Cdo 2445/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2445.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2445/2019-381


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Česká republika – Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, IČ 01312774, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, IČO 69797111, Územní pracoviště Ústí nad Labem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 312/36, PSČ 400 01, proti žalovaným 1. J. B., nar. XY, bytem XY, 2. J. B., nar. XY, bytem XY, oběma zastoupenými JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, PSČ 400 01, o zaplacení částky 1 528 175,46 Kč příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 341/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2018, č. j. 4 Cmo 17/2018-296, t a k t o :


I. Dovolání žalovaných se odmítá.
    II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tři dnů od právní moci tohoto usnesení.
      S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
      (§243f odst. 3 o. s. ř.)

      Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2018, č. j. 4 Cmo 17/2018-296, změnil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 8. září 2017,
      č. j. 33 Cm 341/2000-258, – 217 tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 656 859 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod body II až IV).


      Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní včasně podaným dovoláním.

      Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí z důvodu, že dovolání je nepřípustné.

      Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaných postrádá náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., protože dovolatelé neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

      Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
      Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).


      Dovolatelé uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu má v napadeném rozsahu zásadní právní význam a spočívá na nesprávném právním posouzení předmětné věci. Dovolatelé však nikde v dovolání nevymezili konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo záviset a která by splňovala jedno z kritérií přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř.

      K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.

      K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.

      Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatelé neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

      Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelé včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili.

      Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).

      P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

      Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

      V Brně dne 26. 7. 2019


      JUDr. Kateřina Hornochová
      předsedkyně senátu