Rozhodnutí NS

25 Cdo 1913/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/13/2020
Spisová značka:25 Cdo 1913/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.1913.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 1298/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 1913/2019-184


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. Ž., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ovesná 356/7, Ostrava – Nová Bělá, proti žalované: P., se sídlem XY, IČO XY, zastoupená Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava – Moravská Ostrava, o 2.540.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 222/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2018, č. j. 71 Co 321/2018-150, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) podle § 237 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2018, č. j. 71 Co 321/2018-150, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2018, č. j. 32 C 222/2017-110.

    Odvolací soud svůj rozsudek ve sporu o ochranu osobnostních práv žalobce, která měla být zasažena tím, že žalovaná v době od roku 2007 do konce roku 2013 převzala jeho obchodní partnery, založil na závěru, že nebylo prokázáno jakékoli jednání žalované, jímž by zasáhla do osobnostních práv žalobce. Navíc uzavřel, že i kdyby žalobcem uplatněný nárok existoval, byl by promlčen a žalovaná v tomto řízení vznesla námitku promlčení. Právo na relutární satisfakci podle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“), podléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. Právo žalobce mohlo být uplatněno nejdříve 1. 1. 2014 a nejpozději 1. 1. 2017, žaloba byla však podána až 2. 5. 2017. Žaloba tak musela být zamítnuta již z důvodu promlčení uplatněného nároku.

    Žalobce v dovolání namítá, že vznesení námitky promlčení v tomto případě odporuje dobrým mravům a odvolacímu soudu vytýká, že námitku promlčení z tohoto hlediska nehodnotil, čímž způsobil, že jeho rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

    Žalovaná ve vyjádření k dovolání zdůraznila, že v dané věci nelze nalézt žádné mimořádné důvody, pro které by bylo možno v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu pokládat jí vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy. Odkázala např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5900/2016. Popřela, že by snad po dobu plynutí promlčecí doby bránila žalobci nárok uplatnit, či by v něm vyvolávala dojem, že nějaký jeho nárok uspokojí, žalovaná existenci nároku popírá.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Přípustnost dovolání je tedy dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla dle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena, a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod „obstojí“, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001). Tak je tomu i v dané věci.

    Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá - kromě závěru o promlčení uplatněného nároku – zároveň na závěru, že žalovaná nezasáhla do osobnostních práv žalobce, je zřejmé, že otázka souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy, předložená k posouzení dovolacímu soudu, není pro rozhodnutí podstatná, neboť nebyl-li by případný nárok žalobce promlčen, ani tak by mu nebyl přiznán, neboť soudy obou stupňů jej neměly za prokázaný. Mimo to napadené rozhodnutí vůbec nezávisí na posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy, jelikož odvolací soud se touto otázkou nezabýval a ani k tomu neměl žádného důvodu, neboť z okolností případu se nepodávaly podmínky pro tuto úvahu, ostatně žalobce námitku promlčení (vznesenou žalovanou při prvním jednání před okresním soudem) po celou dobu řízení nekomentoval jinak, než že dle jeho názoru promlčecí doba dosud neuplynula. Proto otázku souladu námitky promlčení s dobrými mravy v tomto sporu nelze mít za otázku, na které by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo podle § 237 o. s. ř.

    Dovolání žalobce tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

    Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 13. 2. 2020


    JUDr. Petr Vojtek
    předseda senátu