Rozhodnutí NS

29 Cdo 136/2013

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2014
Spisová značka:29 Cdo 136/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.136.2013.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Incidenční spory
Smlouva o půjčce
Dotčené předpisy:§ 198 odst. 1 IZ.
§ 198 odst. 2 IZ.
§ 192 odst. 1 IZ.
§ 657 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 136/2013


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce M. P., zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Konviktská 297/12, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Vlastimilu Benhákovi, se sídlem v Praze 3, Pod Jarovem 22, PSČ 130 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Ing. J. S. o určení pravosti pohledávky ve výši 5 000 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 Cm 1/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Ing. J. S. vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 2351/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2010, č. j. 15 Cmo 61/2010-69, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2010, č. j. 15 Cmo 61/2010-69, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 196 Cm 1/2009-41, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 196 Cm 1/2009-41, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, jíž se žalobce (M. P.) domáhal vůči žalovanému (JUDr. Vlastimilu Benhákovi, insolvenčnímu správci dlužníka Ing. J. S.) určení pravosti pohledávky ve výši 5 000 000 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného tamějším soudem pod sp. zn. MSPH 96 INS 2351/2008 (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel zejména z toho že:

1/ Žalobce předal dlužníkovi v letech 1997-1998 finanční částky v celkové výši 5 000 000 Kč.

2/ Dne 26. prosince 1998 žalobce s dlužníkem sepsali listinu označenou jako „Půjčka“, v níž souhlasně prohlásili, že žalobce v průběhu let 1997 a 1998 předal dlužníku výše uvedené finanční částky, konstatovali účel jejich poskytnutí a sjednali si splatnost půjčky „od roku 2003 do roku 2008“. V den sepsání listiny nebyly poskytnuty žádné finanční prostředky. Následně byly podpisy na této listině úředně ověřeny dne 12. července 2001.

3/ Dne 20. prosince 2003 dlužník vystavil směnku vlastní, znějící na částku 5 000 000 Kč, na řad žalobce, se splatností dne 31. prosince 2008.

4/ Usnesením ze dne 15. října 2008, č. j. MSPH 96 INS 2351/2008-A-68, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného.

5/ Žalobce do insolvenčního řízení přihlásil dne 14. listopadu 2008 pohledávku za dlužníkem ve výši 5 000 000 Kč. Jako právní důvod vzniku pohledávky uvedl „smlouvu o půjčce ze dne 26. prosince 1998“ s tím, že půjčka je zajištěna směnkou vlastní. Přihláška pohledávky je evidována pod číslem P 15. K přihlášce žalobce přiložil listinu ze dne 26. prosince 1998 označenou jako „Půjčka“.

6/ Na přezkumném jednání konaném dne 11. prosince 2008 žalovaný popřel pravost pohledávky žalobce; žalobce následně podal včasnou žalobu na určení pravosti pohledávky.

Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že projev vůle učiněný ve smlouvě o půjčce ze dne 26. prosince 1998 neodpovídá skutečnému stavu věci, neboť k předání částek tvořících v souhrnu částku 5 000 000 Kč došlo před uzavřením smlouvy. Právní úkon je tak stižen vadou, která způsobuje jeho neplatnost podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Insolvenční soud měl dále posuzovaný právní úkon za neplatný i podle § 39 obč. zák., neboť smlouva o půjčce byla uzavřena, aniž byla předána částka, jež je jako předmět dluhu ve smlouvě uvedena, šlo o simulovaný právní úkon, který obchází zákon. Z tohoto důvodu pak ani neposuzoval námitku promlčení vznesenou žalovaným.

Insolvenční soud se dále zabýval směnkou ze dne 20. prosince 2003. Po provedeném dokazování uzavřel, že žádná z listin (smlouva o půjčce, směnka) na sebe nijak neodkazuje a souvislost mezi nimi nebyla postavena najisto.

S poukazem na ustanovení § 198 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řízení (insolvenčního zákona), insolvenční soud konečně uvedl, že žalobce přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení jako pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 26. prosince 2008, která byla shledána neplatnou. Jiný právní důvod pohledávky proto soud nezkoumal, ani zkoumat nemohl (např. jinou smlouvu o půjčce).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2010, č. j. 15 Cmo 61/2010-69, potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud zopakoval dokazování listinou označenou jako „Půjčka“ a přihláškou žalobce do insolvenčního řízení a vyšel rovněž z toho, že:

1/ Listina označená jako „Půjčka“ není smlouvou o půjčce, ale jde o uznání dluhu z dřívějších půjček dlužníkem a o dohodu o jejich splatnosti.

2/ V přihlášce žalobce uplatnil pohledávku ve výši 5 000 000 Kč a jako důvod jejího vzniku uvedl listinu ze dne 26. prosince 1998, s tím, že jde o půjčku zajištěnou směnkou. K přihlášce jako přílohu přiložil listinu označenou jako „Půjčka“ a datovanou 26. prosince 1998.

3/ Žalobce v žalobě pohledávku „popsal zcela jinak“, když uvedl, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 5 000 000 Kč, která vznikla na základě půjčky poskytnuté dlužníku dne 26. prosince 1998 v hotovosti.

Na tomto základě odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, podle něhož žalobce v žalobě neuplatnil jako důvod vzniku pohledávky stejné skutečnosti, které uváděl v přihlášce. Přitom zdůraznil, že žalobce sice v žalobě „navrhl listinu, kterou označil jako smlouvu o půjčce ze dne 26. prosince 1998“, ta však „nedokazuje půjčku poskytnutou žalobcem dlužníkovi dne 26. prosince 1998 v hotovosti, ale tato listina odkazuje na zcela jiné půjčky poskytnuté žalobcem dlužníkovi v letech 1997-1998, které také byly přihlášeny do insolvenčního řízení, ale v žalobě uplatněny ve smyslu § 198 odst. 2 insolvenčního zákona nebyly“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ i b/ o. s. ř., tj. namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího i insolvenčního soudu zrušil a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel jednak poukazuje na to, že jeho pohledávka byla nejdříve bez dalšího v plné výši uznána a až následně insolvenční správce na přezkumném jednání konaném dne 11. prosince 2008 popřel její pravost, a to bez uvedení jakéhokoli relevantního důvodu.

Dále uvádí, že s dlužníkem dne 26. prosince 1998 sepsal „dokument označený jako smlouva o půjčce, jímž účastníci institucionalizovali celý jejich dosavadní závazkový právní vztah“. Má za to, že z obsahu listiny ze dne 26. prosince 1998 vyplývá, že žalobce fakticky dlužníku poskytl v letech 1997-1998 půjčky, což svědci, dlužník i jeho manželka ve svých výpovědích potvrdili. Ze smlouvy rovněž vyplývá, že nahradila předchozí půjčky, vůlí obou stran bylo od počátku deklarovat existenci předchozích půjček.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

První z dovolatelem předestřených otázek přípustnost dovolání nezakládá. Dikce ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. března 2011 (pro věc rozhodném s ohledem na datum přezkumného jednání) je jasná, toto ustanovení žádný další výklad nezasluhuje. Nepochybně z něho vyplývá, že pro posouzení výsledku přezkumného jednání je rozhodující stanovisko, které insolvenční správce zaujme k jednotlivým přezkoumávaným pohledávkám při přezkumu. Svůj názor vyjádřený (předběžně) v seznamu přihlášených pohledávek předloženém insolvenčnímu soudu (srov. § 189 insolvenčního zákona) může insolvenční správce změnit při přezkumném jednání, aniž by změnu svého stanoviska byl povinen zdůvodňovat.

Nejvyšší soud však dovolání shledává přípustným v posouzení druhé z dovolatelem předestřených otázek, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je potud v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud předesílá, že přestože dovolatel výslovně ohlašuje i dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., po obsahové stránce v dovolání pouze polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem (potažmo insolvenčním soudem). Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na daný zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 198 odst. 2 insolvenčního zákona platí, že ke dni podání žaloby může žalobce v žalobě podle § 198 odstavce 1 uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

Otázkou vymezení právního důvodu pohledávky přihlášené do konkursního řízení se Nejvyšší soud opakovaně zabýval, a to i ve vztahu k pohledávce, jež měla vzniknout na základě smlouvy o půjčce. V rozsudku ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 1902/2011 (který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud judikaturu k dané problematice shrnul takto:

1/ Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky (srov. rozsudek ze dne 27. října 1999 sp. zn. 1 Odon 153/97, uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

2/ Smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, což znamená, že k této smlouvě nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2004, pod číslem 110).

3/ Věřitel, který se domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích ustanovení § 657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno) nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal mu je).

4/ Nevylíčí-li věřitel v přihlášce rozhodující skutečnosti o tom, kdy a jakou formou věřitel dlužníku peníze skutečně půjčil (přenechal), což přihlášku činí (posuzováno izolovaně) nezpůsobilou přezkumu, lze mít za to, že tato její vada je zhojena, odkazuje-li přihláška co do oprávněnosti pohledávky výslovně na přílohou připojenou smlouvu o půjčce (k tomu srov. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35).

Uvedené právní závěry, učiněné při výkladu ustanovení § 23 odst. 2 věty první zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2007, jsou plně aplikovatelné i při výkladu ustanovení § 198 odst. 2 insolvenčního zákona.

V posuzované věci dovolatel v přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení odkazoval (i když neobratně a nepřesně slovy „Smlouva o půjčce ze dne 26. 12. 1998“) na připojenou listinu ze dne 26. prosince 1998 označenou jako „Půjčka“. V intencích shora uvedených ustálených judikatorních závěrů tak lze mít za to, že skutková tvrzení o vzniku dovolatelovy pohledávky mají (zprostředkovaně) původ i v této listině.

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů pak vyplývá, že v předmětné listině je uvedeno, že dovolatel (jako věřitel) poskytl úpadci finanční prostředky v souhrnné výši 5 000 000 Kč nikoli při podpisu této listiny, ale již dříve v letech 1997-1998 v několika platbách. To ostatně odpovídá i skutkovým zjištěním insolvenčního soudu.

Přestože žalobce v podané incidenční žalobě nejprve uváděl, že pohledávka vznikla na základě půjčky poskytnuté „v hotovosti dne 26. prosince 1998“, zároveň po celou dobu řízení odkazuje na předmětnou listinu ze dne 26. prosince 1998 označenou jako „Půjčka“, kterou ve svých podáních porůznu považuje (označuje) za smlouvu, dohodu o novaci či deklaraci dřívějších půjček. Nesprávná interpretace obsahu sporné listiny žalobcem nemůže nic změnit na tom, že žalobce v incidenčním sporu nijak nevybočil z mezí skutkového vymezení své tvrzené pohledávky za dlužníkem, jak byla (byť stroze a zprostředkovaně odkazem na přiloženou listinu označenou jako „Půjčka“) učiněna v přihlášce. K tomu, že jiná právní kvalifikace téhož skutku (závěr, že smlouva, o kterou se přihlášená pohledávka opírá, je neplatná, nebo že vůbec nevznikla) není změnou právního důvodu přihlášené pohledávky, srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. závěry formulované v rozsudku ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2009, pod číslem 90 a v rozsudku ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 506/2007.

V poměrech projednávané věci je tedy závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce v žalobě neuplatnil jako důvod vzniku pohledávky stejné skutečnosti, které uváděl v přihlášce, nesprávný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil insolvenčnímu soudu jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro insolvenční soud (odvolací soud) závazný.

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. října 2014

Mgr. Milan Polášek
předseda senátu