Rozhodnutí NS

30 Cdo 1583/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/26/2019
Spisová značka:30 Cdo 1583/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1583.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
ECLI
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/06/2019
ECLI:CZ:US:2019:1.US.1870.19.1 JUDr. Tomáš Lichovník - -
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1583/2017-75 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce K. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Lakomým, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 144 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 273/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, č. j. 20 Co 284/2016-55, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 144 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 394/2008 o zaplacení částky 1 092 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem Českého úřadu zeměměřického a katastrálního. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v rozsudku ze dne 29. 3. 2016, č. j. 19 C 273/2015-26, konstatoval, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 394/2008 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době (výrok I), a zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 144 000 Kč (výrok II). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 8 228 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 20 Co 284/2016-55, změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že se nekonstatuje, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 394/2008 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době (výrok I), a výrok II téhož rozsudku potvrdil (výrok II). Dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 300 Kč (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I a II napadl žalobce (dále také „dovolatel“), zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit otázky dovolatele týkající se posouzení celkové délky řízení a hodnocení postupu soudů v posuzovaném řízení. Z napadeného rozhodnutí totiž nevyplývá, že by odvolací soud „při hodnocení přiměřenosti délky řízení v rámci úvah o naplnění předpokladů nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 věta třetí“ zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též „OdpŠk“, nevyšel z celkové délky řízení, jak namítá dovolatel, případně že by neuplatnil „celkový pohled na řízení v tom smyslu, že i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dospět k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení bez zavinění dotčeného účastníka jeví jako nepřiměřeně dlouhá.“ Naopak, odvolací soud se při posouzení celkové délky řízení a hodnocení postupu soudů v posuzovaném řízení ve smyslu § 237 o. s. ř. nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“; stanovisko a další označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz). Stejně tak se neodchýlil od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud se zabýval tím, zda lze na straně soudů v posuzovaném řízení shledat dlouhodobou neodůvodněnou nečinnost či zásadní procesní vady (přičemž odvolací soud tím reagoval na odvolací argumentaci žalobce, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniká bez dalšího v důsledku délky řízení), ani pokud dospěl k závěru, že délku posuzovaného řízení zásadním způsobem neovlivnil nesprávný úřední postup soudů, ale nutnost reagovat na opravné prostředky žalobce, což nelze klást k tíži žalované. Podle Stanoviska při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Apicella, odst. 66). ESLP též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními. Postup orgánu veřejné moci během řízení pak může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi). Odvolací soud se konečně ve smyslu § 237 o. s. ř. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil ani při hodnocení skutečnosti, že v průběhu posuzovaného řízení byla vydaná rozhodnutí opakovaně rušena, pokud na tomto základě nedospěl k závěru o existenci nesprávného úředního postupu, neboť jak vyplývá rovněž ze Stanoviska, pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, což platí i v případě stanovisek a rozhodnutí Nejvyššího soudu, která byla publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, a ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010). Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale podle Stanoviska zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně. Ze skutkových zjištění, z nichž vychází napadené rozhodnutí a z nichž vychází i soud dovolací (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přitom takový důvod vydání zrušovacích rozhodnutí nevyplývá. Otázky týkající se právního posouzení této skutečnosti tak rovněž přípustnost dovolání nezakládají. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 3. 2019 Mgr. Vít Bičák předseda senátu