Rozhodnutí NS

30 Cdo 4142/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/28/2020
Spisová značka:30 Cdo 4142/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4142.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Přípustnost dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 241a o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4142/2019-511


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem ve věci žalobce P. R., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 205/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 1 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 61/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2019, č. j. 12 Co 391/2018-356, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.


Odůvodnění:

Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích nejprve pod sp. zn. 11 C 6/2012 a následně pod sp. zn. 11 C 39/2013.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 11 C 61/2013-300, konstatoval, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích nejprve pod sp. zn. 11 C 6/2012 a následně pod sp. zn.11 C 39/2013 došlo v době od 19. 1. 2012 do 18. 4.2013 k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které žalobce požadoval zaplacení částky 1 000 000 Kč (výrok II), uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok III) a uložil žalované zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů řízení částku 11 120 Kč (výrok IV).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé, v zamítavém výroku II o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení mezi účastníky a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV tak, že náklady řízení nese stát (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Posuzované dovolání neobsahuje žádný dovolací důvod, který by vyhovoval požadavkům § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Žalobcem formulované otázky (zda lze vyloučit mechanickou aplikaci práva, danou závěry stanoviska Nejvyššího soudu č. j. Cpjn 206/2010 v napadené věci; zda se oba stupně soudů vypořádaly skutkově i právně s významem dotčené věci pro žalobce v napadených rozhodnutích; zda se oba stupně soudů vypořádaly s poznatky z dílčích excesů majících vliv na celkovou délku řízení dané věci; a zda soudy obou stupňů seznámily žalobce jako účastníka řízení s odlišným právním názorem při řešení jeho věci) nejsou otázkami právními, ale otázkami v gramatickém slova smyslu, tedy nevymezují právní posouzení, které by žalobce považoval za nesprávné, nýbrž se domáhají obecného, nespecifického přezkumu napadeného rozsudku.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že i Ústavní soud dovodil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2020


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu