Rozhodnutí NS

30 Cdo 5519/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/13/2019
Spisová značka:30 Cdo 5519/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5519.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Převod vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 238a o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013
§ 107a o. s. ř.
§ 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 5519/2017-272


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce L. Z., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalovanému A. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, se sídlem v Brně, Kotlářská 989/51a, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 61/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2017, č. j. 21 Co 12/2016-219, takto:

Dovolání se zamítá.


Odůvodnění:

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2015, č. j. 47 C 61/2013-138, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nebytové jednotky č. 53 – garáže ev. č. 68, nacházející se v objektu, postaveném na pozemku parc. č. XY pro katastrální území XY, obec XY, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Podáním ze dne 16. 2. 2016 žalobce učinil návrh (dle § 107a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), aby místo něj na jeho místo do řízení vstoupil J. L., na kterého žalobce postoupil veškerá svá práva a povinnosti smlouvou ze dne 5. 1. 2016. Přílohou tohoto návrhu byla smlouva o prodeji nemovitostí nezapisovaných do katastru nemovitostí a smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi žalobcem L. Z. a J. L. dne 5. 1. 2016.

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením ze dne 11. 8. 2017, č. j. 21 Co 12/2016-219, nepřipustil, aby na místo dosavadního žalobce do řízení vstoupil J. L.

Odvolací soud poukázal na své usnesení ze dne 22. 7. 2016, č. j. 21 Co 12/2016-180, kterým připustil, aby na místo dosavadního žalobce do řízení vstoupil J. L., a které Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 19. 4. 2017, č. j. 30 Cdo 5030/2016-208, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud uvedl, že podle žalobce mělo dojít k postoupení všech práv a povinností včetně pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení za žalovaným na J. L. na základě smlouvy ze dne 5. 1. 2016 a že J. L. se svým vstupem do řízení souhlasí a současně založil plnou moc udělenou mu J. L.

Přílohou podání byla smlouva o prodeji nemovitostí nezapisovaných do katastru nemovitostí, mimo jiné nebytové jednotky, která je předmětem tohoto řízení. Z předmětné smlouvy dle odvolacího soudu vyplývá, že mimo uvedené nebytové jednotky má touto smlouvou dojít k převodu dalších 11 objektů. Ve smlouvě je specifikováno celkem 24 soudních řízení vedených ohledně vlastnictví a vyklizení těchto objektů. Smlouva obsahuje prohlášení kupujícího o jeho souhlasu se vstupem do těchto soudních řízení na straně žalobce, přičemž forma, způsob a termín realizace mají být předmětem samostatného ujednání.

Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu se znovu zabýval obsahem uvedené smlouvy ze dne 5. 1. 2016, jak z hlediska zneužití práva (§ 2 o. s. ř.), tak z hlediska platnosti tohoto právního jednání, přičemž podle odvolacího soudu smlouva neobsahovala ujednání o kupní ceně a pro její platnost nepostačuje odkaz na to, že je předmětem samostatného ujednání. Předmětná smlouva tak nebyla způsobilá přivodit přechod práv a povinností k předmětné nebytové jednotce z dosavadního žalobce L. Z. na J. L.

Odvolací soud dále poukázal, že z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá dosavadní neúspěšnost žalobce a jeho povinnost nahradit náklady řízení. Obdobných řízení, jak plyne z kupní smlouvy, vede žalobce celkem 24 a do všech se J. L. zavázal vstoupit na místo dosavadního žalobce. V případě neúspěchu, ke kterému již v řízení před soudem prvního stupně došlo, by na něj přešly povinnosti uhradit náklady těchto soudních řízení.

Z celkového počtu exekuční řízení (12 v době rozhodnutí odvolacího soudu) vedených proti J. L. a ze skutečnosti, že se mu nedaří doručovat na místo jeho trvalého pobytu (předcházející usnesení dovolacího soudu muselo být doručeno vyvěšením na úřední desce, protože jej nebylo možné doručit na adresu v evidenci obyvatel), se odvolacímu soudu jeví, že pohledávky proti J. L. by byly nedobytné.

Za tohoto stavu odvolací soud hodnotil návrh žalobce dle § 107a odst. 1 o. s. ř. jako zneužití práva, spočívající ve snaze zbavit se povinnosti k možné úhradě vysoké částky nákladů všech soudních řízení.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem, včasným dovoláním, ve kterém navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že připustí, aby na místo dosavadního žalobce do řízení vstoupil J. L.

Podle dovolatele se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že posuzovanou věc, tedy procesní nástupnictví, vyhodnotil jako zneužití práva.

Nejvyšší soud měl původní usnesení, kterým odvolací soud umožnil připuštění procesního nástupnictví, zrušit pouze z důvodu procesního pochybení odvolacího soudu, když tento neumožnil žalovanému vyjádřit se k návrhu na procesní nástupnictví (a tímto odvolací soud postupoval proti rozhodovací praxi dovolacího soudu). Dovolatel je toho názoru, že v případě splnění této procesní povinnosti soudu by dovolací soud neshledal pochybení v připuštění procesního nástupnictví, protože z konkrétních okolností neplyne reálná hrozba zneužití procesního nástupnictví a jeho účelový charakter.

Dovolatel dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, zdůraznil, že prostá obava, že se pohledávka na náhradu nákladů řízení v budoucnu stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu dle § 107a o. s. ř. za použití § 2 o. s. ř., přičemž podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3399/2015, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany se vyžaduje jistota v otázce pohnutek žalobce.

Dovolatel má za to, že pouhý fakt, že je na nového žalobce vedeno exekuční řízení, nemůže odůvodňovat závěr o zneužití procesní úpravy žalobcem za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Tento závěr neodůvodňuje ani výše nákladů přiznaná v rozsudku soudu prvního stupně. Vedení exekucí neznamená, že nový žalobce nebude plnit své případné povinnosti k náhradě nákladů řízení a nelze z nich ani dovodit nemajetnost a nedobytnost pohledávek na straně nového žalobce. Dovolatel dále poukázal, že některé exekuce již byly v mezidobí soudem zastaveny, a to buď jako nedůvodné nebo již uhrazené. Krom toho se žalobce domnívá, že byť byla jeho žaloba soudem prvního stupně zamítnuta, bude jí nakonec vyhověno.

Podle žalobce byla rovněž porušena zásada právní jistoty, a to princip předvídatelnosti rozhodnutí, neboť v dalších obdobných řízeních vedených mezi stejnými účastníky řízení bylo soudem prvního stupně o připuštění procesního nástupnictví rozhodnuto a odvolací soud (sp. zn. 19 Cdo 119/2016) takové usnesení potvrdil, když na základě obsahu spisu nebylo lze přesvědčivě dovodit, že by postup podle § 107a o. s. ř. měl být ze strany žalobce zneužitím práva, neboť J. L. je (minimálně) spoluvlastníkem nemovitostí, u nichž nejsou evidována žádná omezení vlastnického práva a dodatečně doložil, že v jiném soudním sporu uhradil počátkem roku 2017 náklady řízení v částce 16 844 Kč. V jiném obdobném rozhodnutí (sp. zn. 44 Co 38/2017) odvolací soud uvedl, že samo vedení exekucí na nového žalobce neznamená, že nový nabyvatel nebude plnit své případné povinnosti k náhradě nákladů řízení. Z vedení exekucí nelze ještě dovodit nemajetnost a nedobytnost pohledávek na straně nového nabyvatele, ale pouze to, že nový nabyvatel některé své závazky neplní dobrovolně.

Na základě výše uvedeného se dovolatel domnívá, že jeho návrh na procesní nástupnictví nelze hodnotit jako zneužití práva spočívající ve snaze zbavit se povinnosti k možné úhradě vysoké částky nákladů všech soudních rozhodnutí. Pokud by tomu tak bylo, již Nejvyšší soud by tuto skutečnost s jistotou uvedl ve svém usnesení.

Pokud jde o otázku domnělé neplatnosti kupní smlouvy, nemůže být tato podle dovolatele z důvodu absence ujednání o kupní ceně neplatná, jelikož kupní cena byla stanovena jako hodnota za protiplnění, jež byla stanovena jinou smlouvou mezi smluvními stranami, a to smlouvou o dodávce stavebních prací ze dne 5. 1. 2016, přičemž toto protiplnění spočívá ve zrealizování oprav a rekonstrukčních praxí na objektech žalobce, které jsou ve smlouvě o dodávce stavebních prací specifikovány. Jelikož nikdy nebyla žádným soudem v tomto ani jiném obdobném řízení zpochybněna smlouva o prodeji nemovitostí nezapisovaných v katastru nemovitostí se smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 1. 2016, žalobce neměl důvod předkládat i smlouvu o dodávce stavebních praxí ze dne 5. 1. 2016. Kupní cena je tak plně určitelná a kupní smlouva v souvislosti se smlouvou o dodávce stavebních prací je platná.

Z uvedených smluv podle dovolatele vyplývá závazkový vztah mezi ním a J. L., a proto se nemůže jednat pouze o účelový převod práv a povinností s cílem vyhnout se úhrady nákladů řízení.

K dalšímu důvodu týkajícímu se nemožnosti doručovat J. L. na místo jeho trvalého pobytu dovolatel uvedl, že si J. L. zřizuje datovou schránku, prostřednictvím které bude s ohledem na větší počet soudních řízení komunikovat se soudy a dalšími subjekty.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Podle žalovaného dovolání neobsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti a je tedy vadným podáním. Krom toho žalovaný pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné.

Uvádí-li dovolatel, že v mezidobí mělo dojít k úhradám některých závazků nastupujícího účastníka, pomíjí fakt, že k tomuto dochází až po samotném rozhodnutí ve věci, které posuzované věci předchází, tj. až po povolení vstupu nového účastníka řízení na straně žalobce, a děje se tak teprve poté, co ve věci rozhoduje soud prvního stupně tak, že žalobu ve věci samé zamítá.

Přesvědčení žalobce, že bude jeho žalobě vyhověno, postrádá podle žalovaného ve vazbě na dosavadní zjištění jakoukoliv oporu v dosavadním rozhodování soudu a je naopak v přímém logickém rozporu s postupem žalobce, neboť pokud by byl v takové „jistotě“, nepokusil by se převést svá domnělá vlastnická práva na třetí osobu, ale zcela jistě by vyčkal vyhovění žalobě.

Odkázal-li dovolatel na rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2016, č. j. 63 C 15/2013-43, potvrzené rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2017, č. j. 19 Co 119/2016-65, byla uvedená rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena k dalšímu řízení rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, č. j. 30 Cdo 2668/2017-83.

Konečně žalovaný poukázal, že uvádí-li žalobce nové skutečnosti, platí pro dovolací řízení zákaz uplatňování novot.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle 238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o. s. ř.).

Protože napadeným usnesením odvolacího soudu bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle § 107a o. s. ř., byť negativním způsobem, je dovolání podle § 238a o. s. ř. přípustné. Dovolání však není důvodné.

Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).

Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení (v této věci) ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5030/2016, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, „soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř., tedy zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013). Účelovost postoupení pohledávky přitom nelze ztotožňovat s pouhou obavou, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhrady nákladů řízení musí v návaznosti na konkrétní okolnosti nabýt reálné podoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013). Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi dle § 107a o. s. ř. přitom může dle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013).

Výše uvedené závěry lze přiměřeně, avšak výjimečně, uplatnit i v případě tvrzeného převodu vlastnického práva k nemovité věci.

Je pravdou, že ustálená judikatura dovolacího soudu i doktrína vychází z názoru, že při postupu podle § 107a o. s. ř. se soud nezabývá otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, neboť se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2004, pod poř. č. 31, a Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 738; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V dalším rozhodnutí (usnesení ze 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, publikovaném v téže Sbírce, nyní pod poř. č. 37) Nejvyšší soud výslovně formuloval závěr, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu § 107a o. s. ř. není ani posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí.

Avšak nelze vyloučit situace, kdy tvrzený převod práva – s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu - může (zjevně) vykazovat účelový charakter (např. je-li navrhován postup ve smyslu § 107a o. s. ř. na základě zjevně neplatného právního jednání; v daném případě odvolací soud kupř. ponechal – právě s přihlédnutím k nyní tvrzeným pochybnostem dovolatele, které se ovšem z obsahu spisu nabízely k posouzení – bez povšimnutí posouzení také okolnosti, zda u předmětné kupní smlouvy absentuje či nikoliv ujednání o kupní ceně – k tomu srov. § 2079, § 2080).“ Dále Nejvyšší soud poukázal na povinnost soudu při rozhodování o písemném návrhu žalobce na realizaci procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř., umožnit žalované straně se k tomuto návrhu vyjádřit, což nebylo odvolacím soudem respektováno.

Z rozhodnutí odvolacího soudu napadeným nynějším dovoláním nevyplývá, že by odvolací soud ve smyslu § 243g odst. 1, věta za středníkem, ve spojení s § 226 o. s. ř. nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, který se přitom vyjádřil nejen k povinnosti soudu umožnit žalované straně se k návrhu podle § 107a o. s. ř. vyjádřit, jak se domnívá dovolatel, nýbrž i k posouzení předpokladů, za kterých s odkazem na zneužití práva podle § 2 o. s. ř. nelze takovému návrhu vyhovět, jak správně uzavřel odvolací soud.

Odvolací soud přitom svůj závěr o nedobytnosti možné budoucí pohledávky na náhradě nákladů řízení vůči J. L. nezaložil na prosté obavě vycházející z toho, že je vůči jmenovanému vedena exekuce, nýbrž na souhrnu skutkových zjištění, že je vůči němu vedeno 12 exekucí a to v kontextu toho, že se jmenovanému soudem nedaří doručovat poštovní zásilky.

Závěr (nikoliv pouhé pochybnosti, jak s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3399/2015, uvádí dovolatel) o zneužití práva ve smyslu § 2 o. s. ř. spočívajícího ve snaze zbavit se povinnosti k možné úhradě vysoké částky nákladů všech soudních řízení, pak dovolací soud učinil nejen na základě závěru o nedobytnosti takové pohledávky vůči J. L., ale i v souvislosti s tím, že na základě smlouvy s žalobcem má na místo něho J. L. vstoupit do celkem 24 obdobných nalézacích řízení, jakož i závěru, že předložená kupní smlouva pro absenci ujednání o kupní ceně není způsobilá přivodit přechod práva a povinností k předmětné nebytové jednotce z dosavadního žalobce na J. L.

Souhrn uvedených skutečností i dle názoru dovolacího soudu představuje takový výjimečný případ, který zakládá důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. prostřednictvím § 2 o. s. ř. (byť by jinak případně bylo možno učinit závěr o doložení formálních předpokladů pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno).

V tomto směru se odvolací soud nijak neodchýlil od právních názorů dovolacího soudu vyjádřených v předchozím kasačním rozhodnutí, jakož i tam odkazovaných rozhodnutí dovolacího a Ústavního soudu.

Namítá-li dovolatel, že sama skutečnost, že jsou proti novému žalobci vedena exekuční řízení, ještě neznamená, že nový žalobce nebude plnit své případné povinnosti k náhradě nákladů řízení, pomíjí, že těchto exekučních řízení bylo v době rozhodování odvolacího soudu vedeno 12. Přitom má-li mít nový žalobce prostředky i na úhradu svých možných budoucích závazků k náhradě nákladů řízení, není jasné, proč již dávno své staré závazky neuhradil a místo toho je dále navyšuje o náklady exekuce.

Přesvědčení dovolatele, že jeho žalobě bude navzdory nepravomocnému zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně nakonec vyhověno, nemůže právní posouzení věci odvolacím soudem nijak zpochybnit.

Uvádí-li dovolatel, že některé z exekucí již byly v mezidobí soudem zastaveny, a to buď jako nedůvodné nebo již uhrazené, nepřípustně tím v dovolacím řízení uplatňuje nové skutečnosti (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), ke kterým tak dovolací soud nemůže přihlížet.

To platí i ve vztahu k údajnému zřizování datové schránky J. L. či k dovolatelem poukazovanému obsahu smlouvy o dodávce stavebních prací ze dne 5. 1. 2016, nehledě na to, že ani z takto doplněných tvrzení stále nevyplývá kupní cena, ani způsob jejího určení (§ 2080 občanského zákoníku).

Namítá-li dovolatel, že neměl důvod před odvolacím soudem předkládat i smlouvu o dodávce stavebních praxí ze dne 5. 1. 2016, jelikož nikdy nebyla žádným soudem v tomto ani jiném obdobném řízení zpochybněna smlouva o prodeji nemovitostí nezapisovaných v katastru nemovitostí se smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 1. 2016, s čímž souvisí i jím namítané porušení zásady právní jistoty, a to principu předvídatelnosti rozhodnutí, nehledává dovolací soud takovou námitku za přiléhavou, neboť již z předchozího (shora citovaného) kasačního rozhodnutí dovolacího soudu muselo být nynějšímu dovolateli zřejmé, že právě otázka platnosti kupní smlouvy, a to z hlediska možné absence ujednání o kupní ceně, bude předmětem posouzení ze strany odvolacího soudu. Byl-li účastníkům znám názor Nejvyššího soudu na řešené právní otázky, který byl nadto pro odvolací soud závazný, jak bylo již shora uvedeno, stěží mohli očekávat odlišné posouzení věci odvolacím soudem (ve smyslu hodnocení platnosti kupní smlouvy z hlediska absence řádného ujednání o kupní ceně) s ohledem na dřívější rozhodnutí odvolacího soudu v jiných věcech, nadto v době předcházející vydání kasačního rozhodnutí dovolacího soudu v této věci (nehledě už na to, že jedno z odkazovaných rozhodnutí odvolacího soudu v přezkumu dovolacího soudu v mezidobí rovněž neobstálo, jak poukázal i žalovaný).

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Protože dovolací soud takové vady řízení neshledal a protože současně dospěl k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

Protože se rozhodnutím o dovolání řízení ve věci samé nekončí, nýbrž bude pokračováno v odvolacím řízení proti rozsudku soudu prvního stupně, bude i o nákladech tohoto, jakož i předchozího dovolacího řízení rozhodnuto soudem v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 a § 224 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 11. 2019


Mgr. Vít Bičák
předseda senátu