Rozhodnutí NS

22 Cdo 5192/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/28/2018
Spisová značka:22 Cdo 5192/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5192.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 1 odst. 1 předpisu č. 5/1945Sb.
§ 1 předpisu č. 128/1946Sb.
§ 1 odst. 1 předpisu č. 12/1945Sb.
§ 1 předpisu č. 108/1945Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/21/2018
III.ÚS 2171/17
JUDr. David Uhlíř
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 5192/2016-653


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) G. R. H., b) N. H. T., c) The 2009 Irrevocable Trust for Peter A. Looram, se sídlem v Aspenu, Glen Eagle Drive 280, USA, d) The 2009 Irrevocable Trust for Bettina L. Burr, se sídlem v Cambridge, Hubbard Park Road 8, USA, všech zastoupených JUDr. Jarmilou Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze, Vinohradská 403/17, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem a o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 356/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2016, č. j. 56 Co 247/2015-592, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2015, č. j. 12 C 356/2008-401, zamítl žalobu na určení, že A. M. d. R., zemřelý 1. 9. 1942, byl ke dni 1. 9. 1942 výlučným vlastníkem pozemků uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku, že žalobci jsou každý vlastníkem podílu ve výši id. ¼ těchto nemovitostí (výrok II.), a aby bylo žalovanému uloženo tyto pozemky vyklidit (výrok III.). Dále zastavil řízení o žalobě na určení, že A. M. d. R., zemřelý 1. 9. 1942, byl ke dni 1. 9. 1942 výlučným vlastníkem pozemku parc. v k. ú. Š., a že žalobci jsou každým vlastníkem podílu ve výši id. ¼ této nemovitosti (výrok IV.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok V.).

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 56 Co 247/2015-592, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadené části (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám, a proto na ně dovolací soud v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. pro stručnost odkazuje.

Podle § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu a není důvod pro změnu této judikatury.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda lze požadovat určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věcí, které zůstavitel pozbyl v době nesvobody (tj. od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) za podmínek uvedených v dekretech prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., č. 108/1945 Sb., a zákona č. 128/1946 Sb., avšak na jejichž vydání neuplatnil (příp. uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle těchto předpisů, a od toho se odvíjející otázky vlastnického práva dědiců. Nejde jen o otázku určení vlastnického práva předchůdce žalobců, ale o to, zda žalobci jsou spoluvlastníky sporných nemovitostí. K tomu se poznamenává, že nebyla-li věc projednána v dědickém řízení, mohou dědicové jen žádat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem, a na základě vyhovujícího rozsudku žádat o projednání dědictví, nemohou se však domáhat určení svého vlastnictví podle ev. dědických podílů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005). Významné je, že nebylo zjištěno, že by sporné nemovitosti byly vydány v restituci podle zákona č. 128/1946 Sb.

„Konfiskuje se bez náhrady - pokud se tak již nestalo - pro Československou republiku majetek nemovitý i movitý, zejména i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě jest ve vlastnictví Německé říše“ (§ 1 odst. 1 bod 1. dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy).

Podle § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. „jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce.“

„Jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatné, pokud k nim došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově-právní jednání, je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka (oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu“ (§ 1 zákona č. 128/1946 Sb.).

V uvedených případech jde o neplatnost relativní, jejíž účinky nenastávají ze zákona, ale až poté, co je nárok úspěšně uplatněn za podmínek upravených v uvedených právních předpisech (viz k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 1948, sp. zn. R I 11/48, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 223/96). Nárok bylo třeba uplatnit u soudu (§ 10 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb.); proti národní správě pak nejprve proti orgánu, který národní správu zavedl (§ 9 cit. zákona).

K důvodům, pro které nebylo možno uvedená jednání prohlásit za absolutně neplatná, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1363/2005 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), uvedl, že v období nesvobody, počínajícím dnem 29. 9. 1938, byly na území dnešní České republiky realizovány rozsáhlé majetkové přesuny, jejichž rozsah byl tak značný, že zákonodárce je prostě nemohl prohlásit za neplatné, resp. nemohl respektovat důsledky neplatnosti, které tu byly podle právních předpisů platných v době, kdy k převodu či přechodu majetku došlo, neboť by tak vznikl v majetkových vztazích chaos. Proto byly v poválečném období vydány restituční předpisy (viz citovaný dekret prezidenta republiky a zákon č. 128/1946 Sb.), které umožňovaly nápravu způsobených křivd v široké míře, přitom však v zájmu právní jistoty vázaly uplatnění restitučních nároků na vymezené lhůty. Tyto restituční předpisy jsou ve vztahu k obecným občanskoprávním normám ve vztahu zvláštního k obecnému; také pro právní vztahy vzniklé v období nesvobody od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 platí, že v případech, ve kterých bylo možno uplatnit určitý nárok podle tehdejšího restitučního předpisu, nebylo možné jej uplatnit i podle předpisu obecného (například vlastnickou žalobou). To vyplývá z citovaných restitučních předpisů; velká část jednání, ke kterým došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, byla neplatná i podle obecných právních předpisů, a přesto byla zahrnuta pod režim restitučních zákonů. Vycházelo se z toho, že právní následky jednání, ke kterým došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, nastaly, věc se tak stala zpravidla tzv. nepřátelským majetkem a poté přešla pod národní správu, resp. konfiskací do vlastnictví státu, bylo však možno proti státu uplatnit restituční nárok na její vydání.

Právě nutností čelit chaosu se vysvětluje i to, že za relativně neplatná byla prohlášena i ta právní jednáni, která by podle obecných právních předpisů mohla být považována za absolutně neplatná; bylo-li právní jednání uskutečněno za podmínek uvedených v § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., má aplikace tohoto ustanovení jako speciálního zákona ve spojení se zákonem č. 128/1946 Sb. a podle okolností věci s dekretem č. 108/1945 Sb. přednost před obecnými právními předpisy.

Z uvedeného je zřejmé, že přinejmenším (ne-li již předchozí dekrety prezidenta republiky) zákon č. 128/1946 Sb. nastolil právní stav, který vylučuje určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věci, kterou zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek v něm uvedených, a na jejíž vydání neuplatnil (příp. uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle těchto předpisů. Ohledně takové věci nyní nelze uplatňovat údajné dědické nároky po tomto zůstaviteli, nebyl-li úspěšně uplatněn nárok restituční (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 299/06). K těmto závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil v usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 493/2005, či v usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1703/2006.

Podle stanoviska pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinné domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.“ Dovolací soud neshledává rozumný důvod pro změnu této judikatury.

Nelze ani dovodit (jako to činí žalobci), že žalobci jsou oprávněni domáhat se určení vlastnického práva k nemovitostem, protože se jedná (podle § 2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb.) o majetek nepodléhající konfiskaci, jelikož ho v době po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické persekuce pozbyla osoba nespadající pod ustanovení § 1 dekretu č. 108/1945 Sb. Nejprve totiž uvedený majetek převzala Německá říše a československý stát jej konfiskoval právě jako německý majetek; takový postup se týkal majetku Německé říše bez ohledu na to, jak jej nabyla; vlastnické právo původních vlastníků nebylo obnoveno ex lege, museli uplatnit restituční nárok (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 1947, sp. zn. R II 120/47). Protože šlo o relativní neplatnost převodní smlouvy, pak „ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace“ (§ 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb.) šlo o majetek Německé říše, který nebyl vyňat z konfiskace.

Žalobci rovněž poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 394/14, podle kterého „určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány Třetí říše v letech 1938 – 1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky.“

Pro výjimečné uplatnění určovací žaloby v případě uplynutí restitučních lhůt není v posuzované věci rovněž splněna podmínka, že žalobci nemohli bez vlastní viny a pro vážnou překážku uplatnit svůj nárok podle restitučních předpisů včas a uplatňují jej bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky. Žalující strana netvrdí, že by úspěšně uplatnila restituční nárok u soudu postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. Právní předchůdkyně žalobců c) a d) B. L. se domáhala určení vlastnického práva k některým z nemovitostí, k nimž se domáhají žalobci určení vlastnického práva v rámci tohoto řízení, vůči České republice již v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 390/92. V průběhu řízení však vzala návrh zcela zpět a usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 6. 1996, č. j. 12 C 390/92-124, bylo toto řízení zastaveno. Eventuální překážka, vytvořená politickými poměry po 25. 2. 1948, odpadla k 1. 1. 1990 a žaloba podaná po více než 20 letech není podána „bez zbytečného odkladu“.

Dovolací soud potom již v usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, v němž posuzoval dovolání dovolatelů v obdobné věci, dospěl k závěru, že není dán důvod pro odlišné posouzení této právní otázky.

K otázce, zda zemědělský majetek vedený jako vlastnictví Německé říše byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. či podle dekretu č. 108/1945 Sb.:

Tato otázka není pro rozhodnutí ve věci významná. Bez ohledu na to, podle kterého z uvedených dekretů byl majetek Německé říše konfiskován, mohl být majetek oprávněným osobám vydán jen postupem podle restitučního zákona č. 128/1946 Sb.; to se však v dané věci nestalo. K tomu obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, kde se mimo jiné konstatují potíže při zjištění, podle kterého z dekretů byl majetek (jiné osoby než účastníků tohoto řízení) konfiskován. Závěr je však takový, že restituce byla možná jen podle restitučního zákona. Řešení otázky, zda bylo možno podle dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskovat majetek, „který Německá říše v rámci své politiky holocaustu nabyla smlouvou sjednanou pod tlakem okupace, národní, rasové a politické persekuce“ vyplývá již z toho, že takové smlouvy byly neplatné relativně (viz výše); vycházelo se z toho, že Německá říše tento majetek nabyla, stát jej konfiskoval, a za splnění podmínek restitučního zákona byl povinen jej vydat oprávněným osobám.

To platí i pro jiné důvody, kterými dovolatelé zpochybňují účinky smlouvy; je třeba uzavřít, že není pochyb o tom, že smlouvy byly neplatné, z důvodů popsaných výše však nebyly neplatné absolutně, ale relativně. Odčinění jejich důsledků pak záleželo na uplatnění restitučního nároku.

K polemice s názorem odvolacího soudu o vydržení pozemků státem se uvádí, že úvaha odvolacího soudu o vydržení byla vzhledem ke shora uvedenému nadbytečná; majetek přešel na stát bez ohledu na vydržení. To platí i o úvahách o legitimním očekávání; zde jde o spor o to, kdo je vlastníkem, nikoliv o legitimním očekávání účastníků, tím méně žalované strany (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5318/2016).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobců, že byli o podmínkách přípustnosti dovolání ze strany odvolacího soudu nesprávně poučeni, neboť nesprávné poučení o přípustnosti dovolání ze strany odvolacího soudu tuto přípustnost nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 937/2002).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné, je založeno na právní otázce, kterou odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu a dovolací soud nemá důvod vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 28. 8. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu