Rozhodnutí NS

5 Tdo 898/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:5 Tdo 898/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.898.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku
Dotčené předpisy:§ 227 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 898/2018-33

USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný P. G., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 11 To 107/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 88/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. G. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 2 T 88/2017, byl obviněný P. G. uznán vinným přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 227 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku.

3. Proti shora zmíněnému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 11 To 107/2018, podle § 256 tr. řádu zamítl.

4. K tomu je třeba dodat, že Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl ve věci obviněného P. G. poprvé zprošťujícím rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 2 T 88/2017, přičemž v následném odvolacím řízení rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 11 To 6/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil napadený rozsudek a podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na to pak Okresní soud v Kutné Hoře již výše uvedeným rozsudkem ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 2 T 88/2017, znovu rozhodl o vině a trestu obviněného.

II. Dovolání obviněného

5. Obviněný P. G. podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 11 To 107/2018, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a napadl jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.

6. V dovolání obviněný namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu, není trestným činem, a i v případě, kdyby byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, nejde o natolik společensky škodlivý případ ve smyslu § 12. odst. 2 tr. zákoníku, aby bylo nutné uplatnění trestněprávní represe. Nastalou situaci bylo totiž možné vyřešit pořádkovou pokutou, kterou mohl finanční úřad uložit obviněnému. Po doručení výzvy k podání prohlášení o majetku podle § 180 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový řád“) ohledně obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o., navíc vyšlo najevo, že obviněný neměl žádné informace o majetkových poměrech této obchodní společnosti, a tedy jeho jednáním nebyl způsoben společensky škodlivý následek a ten ani nemohl vzniknout.

7. Dále podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily odvolání jeho plné moci k zastupování obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o., a tedy i zánik povinnosti činit prohlášení o majetku této obchodní společnosti. Proto má obviněný za to, že v dané věci došlo k případu tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy a provedenými důkazy. Plná moc, která byla ve skutečnosti udělena pouze pro konkrétní úkon, měla totiž zaniknout již v roce 2015, takže obviněný v roce 2017 nebyl povinen učinit prohlášení o majetku zmíněné obchodní společnosti, přičemž obecné vymezení plné moci k zastupování vyžadoval finanční úřad v souladu se svou praxí. Navíc obviněný už v roce 2015 uvedl finančnímu úřadu, že obchodní společnost STROMSTAV, s. r. o., nezastupuje, a pak již nikdy nereagoval na žádné výzvy finančního úřadu týkající se této obchodní společnosti. Soud prvního stupně tedy rozhodl v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, čili ve skutkových pochybnostech měl postupovat ve prospěch obviněného.

8. Obviněný napadl rovněž závěry soudů nižších stupňů, které shledaly rozpor mezi jím předloženým odvoláním plné moci k zastupování obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o., a jeho vyjádřením v přípravném řízení, kdy uvedl, že mu obchodní společnost STROMSTAV, s. r. o., vystavila potvrzení o zániku plné moci. Obviněný se v tomto ohledu považuje za právního laika, který není schopen rozlišit pojmy „odvolání plné moci“ a „potvrzení o zániku plné moci“.

9. Obviněný zpochybnil i naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, konkrétně úmyslné formy zavinění. Posuzovaný čin totiž mohl spáchat jedině z nedbalosti, jelikož byl přesvědčen o tom, že není zmocněn obchodní společností STROMSTAV, s. r. o., k jejímu zastupování v době doručení výzvy k podání prohlášení o jejím majetku, a domníval se, že zmíněnou výzvu mu doručil finanční úřad nesprávně.

10. Jak dále obviněný ve svém dovolání zdůraznil, povinnost učinit prohlášení o majetku ve smyslu § 227 tr. zákoníku je povinností osobní, a tudíž by ji měl primárně splnit sám subjekt, jehož majetkové poměry jsou zkoumány. Výzva k podání prohlášení o majetku tedy měla být na základě ustanovení § 41 odst. 2 daňového řádu zaslána i samotné obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o., což však nebylo učiněno. Proto podle názoru obviněného nemohl spáchat přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, neboť nedoručením výzvy samotné obchodní společnosti nezačala běžet lhůta k podání prohlášení o jejím majetku.

11. Závěrem podaného dovolání obviněný P. G. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a aby přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření k dovolání

12. K dovolání obviněného P. G. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitka obviněného vytýkající nedostatek jeho úmyslného zavinění nevychází z rozhodného skutkového podkladu k výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž poukazuje na omezený účel a úzké zaměření uděleného zmocnění, zejména pak zdůrazňuje svoje přesvědčení, že v rozhodném období, kdy mu měla být doručena uvedená výzva finančního úřadu, již neexistoval jeho právní titul k zastupování obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o. Obviněný v této souvislosti namítá, že soudy nesprávně posoudily právní otázku spočívající v odvolání plné moci oprávněným jednatelem zastupované obchodní společnosti, resp. že ohledně zániku oprávnění obviněného k zastupování obchodní společnosti jsou učiněná skutková zjištění v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy. Takto zaměřená argumentace ovšem neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a ani není náležitě odůvodněna.

13. Dále se státní zástupce stručně vyjádřil ke způsobu, jakým se soud prvního stupně vypořádal s provedenými důkazy, jak vyhodnotil jejich obsah a jak vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a na základě jakých důvodů považoval obhajobu obviněného za vyvrácenou. Podle státního zástupce soud prvního stupně správně poukázal na obecnou formulaci předmětné plné moci, na základě které obviněný zastupoval obchodní společnost STROMSTAV, s. r. o., a také na znění odvolání plné moci ze dne 29. 4. 2015, z něhož není zřejmé, kdo je učinil. Z kontextu takto doloženého zániku zastoupení pak vybočuje tvrzení obviněného o zániku plné moci, o kterém by se v přípravném řízení jen stěží zmiňoval, kdyby měl k dispozici doklad o jednostranném ukončení svého zástupčího oprávnění. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného, podle níž nebyl schopen jakožto právní laik rozlišit pojmy „odvolání plné moci“ a „potvrzení o zániku plné moci“. Pokud totiž obviněný zastupoval v letech 2015 a 2016 více fyzických a právnických osob, zvládnutí agendy plynoucí z udělené plné moci bylo zcela zákonitě spojeno s odpovědností zmocněnce za splnění všech povinností vyplývajících z takového právního vztahu, a to s nezbytným porozuměním textu všech dokumentů, s nimiž přicházel při této příležitosti do kontaktu. Státní zástupce se neztotožnil s tvrzením obviněného ohledně neprokázání formy zavinění ve formě úmyslu a jeho odkazu na ustanovení § 41 odst. 2 daňového řádu s tím, že výzva k prohlášení o majetku obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o., měla být vedle zástupce na základě plné moci doručena i samotné zastoupené obchodní společnosti. Nejde totiž o písemnost takového charakteru, aby se vyžadovala osobní účast zastoupeného podle § 41 odst. 2 daňového řádu.

14. Pokud jde o námitku obviněného týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe, státní zástupce odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a rovněž na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se vypořádal s touto námitkou vyčerpávajícím způsobem.

15. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného P. G. jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska

16. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

17. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. G. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku
podle § 227 tr. zákoníku

18. Nejvyšší soud připomíná, že přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Objektem tohoto přečinu je tedy zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci z toho hlediska, aby mohly náležitě zjistit existenci majetku a jeho případný rozsah pro účely soudního či jiného obdobného řízení (viz rozhodnutí pod č. 7/2017 Sb. rozh. tr.). Tím jsou nepřímo chráněny majetkové a jiné zájmy, jichž se týká příslušné soudní nebo obdobné řízení. Pokud se prohlášení vztahuje k majetku právnické osoby, trestní odpovědnost nese fyzická osoba, která je oprávněna jednat za právnickou osobu, včetně oprávnění činit za ni prohlášení o jejím majetku, a to zejména jako statutární orgán právnické osoby, člen kolektivního statutárního orgánu právnické osoby, její zaměstnanec, smluvní zástupce atd. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění (§ 15 tr. zákoníku), přičemž postačí i nepřímý úmysl (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 227. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2279 až 2284).

19. Podle zjištěných skutkových okolností vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se obviněný P. G. dopustil přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku tím, že nesplnil svou zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení § 180 odst. 1 daňového řádu za obchodní společnost STROMSTAV, s. r. o., kterou zastupoval na základě plné moci ze dne 3. 10. 2013, ačkoliv dne 2. 5. 2017 prostřednictvím České pošty převzal výzvu k podání prohlášení o majetku od Finančního úřadu pro Středočeský kraj, územní pracoviště v Kutné Hoře pod č. j. 2518082/17/2113-00540-204056 ze dne 28. 4. 2017, a to podat prohlášení o majetku do 15 dnů od doručení výzvy, přičemž ve stanovené lhůtě žádným způsobem nereagoval na výzvu a nepodal prohlášení o majetku, ačkoliv byl v této výzvě poučen a upozorněn na důsledky nesplnění uvedené povinnosti.

20. Za námitku odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné pokládat tu, podle níž obviněný P. G. tvrdí, že nebyla naplněna subjektivní stránka jím spáchaného přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, resp. že tento čin mohl spáchat jedině z nedbalosti, protože byl přesvědčen o tom, že není oprávněn k zastupování obchodní společností STROMSTAV, s. r. o., v době doručení výzvy k podání prohlášení o jejím majetku. Takovou námitku ovšem nepovažuje Nejvyšší soud za důvodnou. Jak totiž vyplývá i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, při posuzování, zda byla naplněna subjektivní stránka daného přečinu, bylo nutné vzít v úvahu skutečnost, že obviněný zastupoval i jiné obchodní společnosti, takže měl dostatečné zkušenosti se zastupováním obchodních společností. Jeho činnost ve vztahu k obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o., tudíž nebyla ojedinělá, a obviněný proto znal své povinnosti vyplývající ze zastupování obchodních společností před finančním úřadem (viz s. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje a dodává, že úmyslné zavinění obviněného přesvědčivě vyplývá i z dalších okolností projednávané věci. Jde například o všeobecné vymezení plné moci, kterou obchodní společnost STROMSTAV, s. r. o., udělila obviněnému, přičemž finanční úřad mu řádně doručil výzvu k podání prohlášení o majetku této obchodní společnosti spolu s obsáhlým poučením pro případ, kdyby v určené lhůtě nevyhověl výzvě. Navíc, příslušný finanční úřad i po datu údajného odvolání plné moci k zastupování obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o., kontaktoval obviněného, který ovšem zaměstnancům finančního úřadu nesdělil, že již není zmocněným zástupcem zmíněné obchodní společnosti (viz s. 3 usnesení odvolacího soudu).

21. V návaznosti na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval také námitkou, kterou obviněný vytýká porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Podle názoru obviněného totiž jeho jednáním nevznikl a ani nemohl vzniknout škodlivý následek pro hodnoty chráněné trestním zákoníkem, protože finanční situace a majetkové poměry obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o, mu nebyly v době doručení výzvy k podání prohlášení o jejím majetku známy. Uplatnění trestněprávní represe mělo být vyloučeno rovněž možností uložení pořádkové pokuty finančním úřadem. Takovou námitku lze sice označit za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud ji rovněž shledal neopodstatněnou.

22. Především přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku je ohrožovacím deliktem a k jeho spáchání se nevyžaduje způsobení škodlivého následku, ale postačí ohrožení zde chráněných zájmů, jak byly vyloženy výše (viz bod 18. tohoto usnesení). Pokud jde o uplatňování zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené zejména v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, trestní kolegium Nejvyššího soudu k tomu zaujalo stanovisko ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Jak vyplývá z tohoto stanoviska, trestným činem podle trestního zákoníku je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

23. Podle citovaného stanoviska i další dosavadní judikatury Nejvyššího soudu zásadu subsidiarity trestní represe nelze vykládat tak, že – pokud státní moc disponuje i jinými právními prostředky a má možnost za jejich použití vynutit si splnění zákonem uložených povinností – již nepřichází v úvahu uplatnění trestní odpovědnosti proti tomu, kdo úmyslně porušil takové povinnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 854/2012, nebo ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ proto nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též veřejné zájmy státu a soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).

24. Přitom odmítnutím splnění zákonné povinnosti ve smyslu § 227 tr. zákoníku se rozumí nejen výslovné odepření povinnosti učinit prohlášení o majetku, ale též jednání spočívající v pouhé nečinnosti pachatele, který po doručení výzvy k učinění prohlášení o majetku neuvede příslušnému orgánu veřejné moci žádné údaje o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat. Ke vzniku trestní odpovědnosti za posuzovaný přečin se nevyžaduje opakovaná výzva či jakákoli další aktivita ze strany příslušného orgánu veřejné moci (viz rozhodnutí pod č. 7/2017 Sb. rozh. tr.). Nelze tedy přisvědčit obviněnému, že možností uložení pořádkové pokuty finančním úřadem je vyloučena jeho trestní odpovědnost za spáchaný přečin, navíc pokud v nyní posuzované věci skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý. Obviněnému byl totiž od počátku znám všeobecný rozsah jemu udělené plné moci obchodní společností STROMSTAV, s. r. o., a rovněž věděl, že tato plná moc nebyla nikdy ze strany této obchodní společnosti řádně vypovězena, o čemž svědčí mj. skutečnost, že o tomto údajném vypovězení plné moci obviněný neinformoval finanční úřad, ačkoliv ten ho kontaktoval i po datu doručení předmětné výzvy k prohlášení o majetku obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o. Obviněný přesto ignoroval doručenou výzvu k podání prohlášení o majetku, přestože byl řádně poučen o důsledcích nesplnění této povinnosti. O společenské škodlivosti daného případu navíc svědčí i skutečnost, že obviněný se dopustil nyní projednávaného přečinu ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 128/2016.

25. Jako neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud také tu námitku, podle níž povinnost učinit prohlášení o majetku ve smyslu § 227 tr. zákoníku je povinností osobního charakteru, a tudíž výzva k podání tohoto prohlášení měla být na základě ustanovení § 41 odst. 2 daňového řádu zaslána i samotné obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o., což však učiněno nebylo, takže údajně ani nezačala běžet lhůta k podání tohoto prohlášení. Podle § 41 odst. 2 daňového řádu má-li osoba, jejíž poměry jsou doručovanou písemností dotčeny, vykonat něco osobně, doručuje se písemnost jí i jejímu zástupci. Dnem doručení rozhodným pro počátek běhu lhůty je pak při souběžném doručování této osobě i jejímu zástupci den doručení písemnosti, který nastane později. V daném případě byla výzva k prohlášení o majetku doručena obviněnému P. G. jakožto zástupci obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o., aby učinil prohlášení o jejím majetku, přičemž šlo o písemnost ukládající takovou povinnost, k jejímuž výkonu není nutná osobní účast zastoupené osoby, neboť uložená povinnost je takového charakteru, že ji lze zcela jistě vykonat zastupitelným způsobem. Ostatně v případě právnické osoby tomu ani nemůže být jinak, protože jednání navenek za ni musí činit určité fyzické osoby. Přitom obviněný byl výslovně zmocněn k veškerému právnímu jednání jménem zastoupené obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o., jak vyplývá ze znění plné moci ze dne 3. 10. 2013, takže finanční úřad správně doručoval výzvu k podání prohlášení o majetku na základě ustanovení § 41 odst. 1 daňového řádu pouze obviněnému jako zástupci zastoupené obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o. Tento závěr ostatně vyplývá i z odborné literatury, podle níž trestní odpovědnost za přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku nese ta fyzická osoba, která je oprávněna jednat za právnickou osobu, včetně oprávnění činit za ni prohlášení o jejím majetku, a to zejména jako statutární orgán právnické osoby, člen kolektivního statutárního orgánu právnické osoby, její zaměstnanec, smluvní zástupce atd. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 227. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2279 až 2284).
c) K námitkám neodpovídajícím dovolacímu důvodu

26. Ve zbylé části dovolání obviněný P. G. svými námitkami zpochybňuje správnost skutkového závěru soudů obou stupňů ohledně trvání jeho oprávnění k zastupování obchodní společnosti STROMSTAV, s. r. o., v době doručení výzvy finančního úřadu k podání prohlášení o jejím majetku. Obviněný tím však nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný zde vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.

27. Po pečlivém provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů soud prvního stupně při respektování zásad ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) dospěl ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz § 265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud není oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě jen zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé, pokud je tím naplněn konkrétní dovolací důvod.

28. Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl porušení zásady „in dubio pro reo“, tj. postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedené zásady není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Navíc soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o vině obviněného a na podkladě provedených důkazů je ani nemohly mít, proto zde nebyl důvod, aby postupovaly ve prospěch obviněného.

29. Rovněž poukaz obviněného na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ostatně obviněný se v tomto směru omezil jen na obecné konstatování, aniž by konkretizoval, které skutkové zjištění je v údajném rozporu s určitým důkazem, o jaký důkaz jde a v čem spočívá extrémnost takového rozporu.

IV. Závěrečné shrnutí

30. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. G. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože se však jeho dovolání částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

31. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.



Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 9. 2018

JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu