Rozhodnutí NS

20 Cdo 3031/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Promlčení a vykonatelnost cizozemského rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/06/2020
Spisová značka:20 Cdo 3031/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.3031.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vykonatelnost rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
čl. 41 Nařízení (ES) č. 44/2001
Kategorie rozhodnutí:D EU
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 3031/2019-79





USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného GARAGE PHILIP BODEN NV, se sídlem v Belgickém království, Tongeren, Luikersteenweg 204, identifikační číslo osoby 65.384, zastoupeného JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1932/13, proti povinnému J. M. L. M. H., se sídlem ve XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4828, o prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 29 EXE 150/2018, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 2019, č. j. 20 Co 383/2018-64, takto:

I. Dovolání povinného se odmítá.

II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 270,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Bulinského.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Ve shora označené věci Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. září 2018, č. j. 29 EXE 150/2018-50, prohlásil za vykonatelný rozsudek Odvolacího soudu v Antverpách (Hof van beroep van Antwerpen), Belgické království, sp. zn. C/2126/2004 – 2004/P/767, č. 2126, ze dne 23. 12. 2004 (výrok I.), a dále rozsudek pracovního soudu v Antverpách, pobočka Tongeren (Arbeidsrechtbank Antverpen), Belgické království, sp. zn. AR 326/2000, ze dne 24. 4. 2006 (výrok II.); zároveň zamítl návrh oprávněného na nařízení exekuce podle uvedených cizozemských rozhodnutí (výrok III.).

K odvolání povinného Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 5. 2019, č. j. 20 Co 383/2018-64, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil. V odůvodnění uvedl, že podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) je nutno rozhodnutí prohlásit za vykonatelné na území České republiky, je-li vykonatelné v zemi původu a splňuje-li veškeré náležitosti uvedené v čl. 41 nařízení Brusel I, aniž by soud byl oprávněn přezkoumávat jeho vykonatelnost či věcnou správnost (k tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 4154/2008). Jelikož oprávněný všem výše uvedeným požadavkům pro prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí vyhověl, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, v němž namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „o. s. ř.“), závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Ta se týká posouzení, zda je soud povinen v řízení o prohlášení vykonatelnosti cizího rozhodnutí přezkoumávat promlčení práva přiznaného tímto cizím rozhodnutím, je-li taková námitka (v řízení o prohlášení vykonatelnosti) uplatněna. Odvolací soud tak podle jeho názoru pochybil, jestliže se důvodností námitky povinného nezabýval. Na základě těchto důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a současně i usnesení soudu prvního stupně „ve výrocích I. a II.“ zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

Oprávněný se ve svém vyjádření ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu, neboť je na základě čl. 34 a 35 nařízení Brusel I přesvědčen, že soud není v této fázi oprávněn promlčení práva přezkoumávat. Krom toho by nároky oprávněného (vymahatelné pohledávky) podle rozhodného belgického práva promlčeny beztak nebyly.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle čl. 38 odst. 1 nařízení Brusel I rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné.

Podle čl. 41 nařízení Brusel I je rozhodnutí vykonatelné, jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v článku 53, aniž by bylo přezkoumáváno podle článků 34 a 35. Strana, vůči níž je výkon navrhován, není v této části řízení oprávněna činit k návrhu jakákoli podání.

Podle čl. 45 odst. 1 nařízení Brusel I soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 43 nebo článku 44 podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35. Soud vydá neprodleně rozhodnutí. Podle čl. 45 odst. 2 nařízení Brusel I cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.

Nejvyšší soud ve své konstantní rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (z aktuální judikatury srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2019, sp. zn. 20 Cdo 3332/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019, sp. zn. 20 Cdo 3127/2019). Zvolí-li druhý z uvedených zákonných předpokladů, tj. předpoklad právní otázky dosud dovolacím soudem neřešené, je nedílnou podmínkou pro řádné naplnění tohoto hlediska přípustnosti, že dovolatelem oznámená otázka skutečně (objektivně) v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena nebyla.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž vysvětlil, že podle čl. 43 odst. 1 nařízení Brusel I může proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti kterákoli strana podat opravný prostředek, přičemž podle jeho čl. 45 platí, že soud, u něhož je opravný prostředek podán, zamítne nebo zruší prohlášení o vykonatelnosti rozhodnutí (sice) pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35 nařízení Brusel I (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018, popř. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 3785/2010). Věcnou správností exekučního titulu, kterou se rozumí správnost a úplnost skutkových zjištění, o která se exekuční titul opírá, jakož i správnost a úplnost právního posouzení zjištěného skutku a jejich promítnutí do výroku exekučního titulu, se však odvolací soud v řízení o prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí zabývat nemůže (čl. 36 a čl. 45 odst. 2 nařízení Brusel I – srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2019, sp. zn. 20 Cdo 3811/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2018, sp. zn. 20 Cdo 5769/2017).

Evropský soudní dvůr v této souvislosti vyložil, že uplatňuje-li osoba, jež mohla podat opravný prostředek proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti, další opravný prostředek proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) poté, co je cizí rozhodnutí prohlášeno za vykonatelné, a tento opravný prostředek je založen na stejné argumentaci, na níž mohl být (měl být) založen opravný prostředek proti prohlášení vykonatelnosti (tj. jedná-li se o důvody uvedené v čl. 34 a 35 nařízení Brusel I), nelze takový opravný prostředek v režimu národního práva užít, neboť by se napadení nařízení výkonu rovnalo novému projednání prohlášení vykonatelnosti poté, co již uplynula lhůta stanovená v čl. 36 větě druhé; v konečném důsledku by se dané ustanovení stalo neúčinným (srov. rozsudek Soudního dvora ES ze dne 4. února 1988, ve věci 145/86, Horst Ludwig Martin Hoffmann proti Adelheid Krieg, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018). Z toho lze a contrario dovodit, že až (teprve) proti exekučním důsledkům uznaného cizozemského rozhodnutí se povinný může bránit procesními prostředky vnitrostátních (zde českých) procesních předpisů, podle nichž bude exekuce prováděna, a to návrhem na zastavení exekuce z důvodu – v tomto případě – promlčení práva (srov. § 268o. s. ř.).

Toliko skutečnost, že v řízení o prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí povinný uplatnil námitku promlčení, neodlišuje posuzovaný případ od výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zapovídající přezkoumání cizozemského rozhodnutí ve věci samé, resp. umožňující zamítnout nebo zrušit prohlášení o vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35 nařízení Brusel I, mezi něž nenáleží (až ve věci samé rozhodná) otázka promlčení práva. Za situace, kdy dovolatelem předestřená otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu řešena a dovolatel neoznámil jiné skutečnosti, jimiž by předpoklad přípustnosti dovolání vymezil, Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v tomto případě nezdůvodňuje (viz § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 6. 2. 2020


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu