Rozhodnutí NS

28 Cdo 4344/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/28/2020
Spisová značka:28 Cdo 4344/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4344.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 241a odst. 6 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 8 odst. 1 písm. f) předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4344/2019-149
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti - proboštství Litomyšl, se sídlem v Litomyšli, Šantovo nám. 183, IČ 47489014, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, o vydání věci, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 50 C 8/2017, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2019, č. j. 3 Co 112/2017-112, ve znění opravného usnesení ze dne 3. září 2019, č. j. 3 Co 112/2017-139, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.
II. Účastnice řízení je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Stanislava Hykyše, advokáta se sídlem v Pardubicích, Zelená 267.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v řízení podle části páté občanského soudního řádu výrokem I. rozsudku ze dne 28. 8. 2017, č. j. 50 C 8/2017-77, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 11. 2019, č. j. 50 C 8/2017-145, zamítl žalobu, jížse žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj, ze dne 3. 1. 2017, č. j. 457460 /2013/544319/R3157/RR22903,457460/2013/544319/R3157/RR22904, SPU 658568/2016 /544102/Ml, a vydání pozemku parc. č. 3250 (trvalého travního porostu) v obci a k. ú. Mikuleč (dále jen „předmětný pozemek“), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit účastnici řízení náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II.). Uzavřel, že je dán „výlukový“ důvod podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), neboť předmětný pozemek se nachází v koridoru vymezeném v územním plánu obce Mikuleč a v Zásadách územního rozvoje Pardubického kraje (vydaných v roce 2010) pro umístění veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury (veřejné komunikace) „D01 - rychlostní silnice R 35“ se všemi jejími objekty a souvisejícími stavbami, pro kterou lze právo k pozemku vyvlastnit, a že pro tuto veřejně prospěšnou stavbu nepostačuje zřízení věcného břemene. Žalobkyni, jakožto oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb., tudíž předmětný pozemek vydat nelze; rozhodnutí správního orgánu je proto správné.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2019, č. j. 3 Co 112/2017-112, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 9. 2019, č. j. 3 Co 112/2017-139, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobkyni se vydává pozemek parc. č. 3250 v k. ú. a obci Mikuleč a že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj, ze dne 3. 1. 2017, č. j. 457460/2013/544319/R3157/RR22903, 457460/2013/544319/R3157/RR22904, SPU 658568/2016/544102/Ml (výrok I.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud doplnil dokazování územním rozhodnutím Městského úřadu Svitavy, odboru výstavby, ze dne 3. 4. 2018, č. j. 61946-16/OV-com/1386-2017, pravomocným dne 19. 11. 2018 (vydaným po rozhodnutí soudu prvního stupně, pročež provedení tohoto navrženého důkazu nebylo v rozporu se zásadou koncentrace řízení, resp. neúplnou apelací), z něhož zjistil, že umístění stavby dálnice „D 35 Janov - Opatovec“ se předmětného pozemku netýká. Poté, co citoval § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., konstatoval, že územně plánovací dokumentací podle stavebního zákona [§ 2 odst. 1 písm. n) body 1-3, hlava III, díl 3] jsou zásady územního rozvoje, územní plán a regulační plán a že nástrojem územního plánování je též územní rozhodnutí (hlava III, díl 4 stavebního zákona). Uzavřel, že předmětný pozemek v době rozhodování soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) již není potřebný pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury - dálnice „D 35“, a že tedy „výlukový“ důvod podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. bránící vydání tohoto pozemku (již) není dán (resp. odpadl). Dodal, že soud prvního stupně se za tehdejšího skutkového stavu při právním hodnocení věci neodchýlil od ustálené judikatury (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, a ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání, jež má za přípustné dle § 237 o. s. ř. k řešení otázky zásadního právního významu, která „není v rozhodovací praxi dovolacího soudu prozatím vyřešena“, a to zda „lze vydat oprávněné osobě pozemek, který se dle územního plánu a dle Zásad územního rozvoje nachází v koridoru pro umístění veřejně prospěšné stavby D01 - rychlostní silnice R 35 se všemi jejími objekty a souvisejícími stavbami, z důvodu zpřesnění umístění této veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí vydaném až po rozhodnutí soudu prvního stupně“. Dovolatelka poukázala na to, že zákonodárce vztáhl rozsah výjimky podle § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. z časového hlediska (v rámci celkového procesu územního plánování) právě k okamžiku schválení příslušné územně plánovací dokumentace, přičemž územně plánovací dokumentací se podle § 2 odst. 1 písm. n) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, rozumí 1. Zásady územního rozvoje, 2. Územní plán a 3. Regulační plán. Z toho dovozuje, že pokud v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně existovaly skutkové okolnosti, na základě kterých lze vydané rozhodnutí považovat za správné (což konstatoval i odvolací soud), pak „rozhodnutí odvolacího soudu postavené na skutkových okolnostech odlišných od skutkových okolností existujících v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, které jediné byly důvodem změny prvostupňového rozhodnutí, přičemž tato změna nemá oporu v zákoně o majetkovém vyrovnání [konkrétně v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) tohoto zákona], je založeno na nesprávném právním posouzení věci“. Dále dovolatelka s odkazem na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uvedla, že zastavěnost pozemku představuje okolnost vylučující uspokojení restitučního nároku jeho vydáním, že zákon č. 229/1991 Sb. v § 11 odst. 1 písm. c) výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěna není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze, že u takového pozemku je třeba vždy přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu by u takového pozemku bylo těžké určit, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem. „Odvolací soud se však otázkou možnosti využití pozemku z hlediska širší funkční souvislosti s okolními stavbami a pozemky vůbec nezabýval a pozemek žalobkyni vydal pouze na základě skutečnosti, že předmětný pozemek dle územního rozhodnutí Městského úřadu Svitavy, odboru výstavby, ze dne 3. 4. 2018 (vydaného téměř 8 měsíců po rozhodnutí soudu prvního stupně) není stavbou dálnice D 35 Janov - Opatovec přímo dotčen“. Přitom „je nepochybné, že předmětný pozemek se nachází v těsné blízkosti plánované veřejně prospěšné stavby, a je vysoce pravděpodobné, že restituent své vlastnické právo nebude moci úspěšně realizovat“. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování o nákladech řízení neaplikoval § 150 občanského soudního řádu (jak navrhovala). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

  Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení, za niž jedná pověřený zaměstnanec Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který má odpovídající právnické vzdělání, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Otázka formulovaná účastnicí řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

Podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o část pozemku nebo stavby, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit; to neplatí, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene.

Překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [viz např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „stavební zákon“], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je pak okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. Přípustnost vyvlastnění (odejmutí vlastnického práva) - v případě (plánované) veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury - přitom plyne již z příslušných ustanovení zvláštních předpisů [viz § 17 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů - jde-li o pozemky určené pro stavbu v něm vyjmenovaných druhů pozemních komunikací, jejich součástí, příslušenství či staveb souvisejících]; srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 115/2018, či přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14. Pro aplikaci „výlukového“ ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona pak není nezbytnou konkretizace veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí, které již není územně plánovací dokumentací [srov. § 2 odst. 1 písm. n) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)], nýbrž konkrétním rozhodnutím týkajícím se určitého záměru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, či ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2988/2018).

V dané věci soud prvního stupně (shodně se správním orgánem) dospěl k závěru, že ohledně žalobkyní nárokovaného pozemku je dán „výlukový“ důvod podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., neboť tento pozemek se v době vyhlášení jeho rozhodnutí nacházel v koridoru vymezeném v územním plánu obce Mikuleč a v Zásadách územního rozvoje Pardubického kraje (vydaných v roce 2010) pro umístění veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury (veřejné komunikace) „D01 - rychlostní silnice R 35“, pro kterou lze právo k pozemku vyvlastnit, a že pro tuto veřejně prospěšnou stavbu nepostačuje zřízení věcného břemene. V odvolacím řízení ovšem bylo zjištěno, že územní plán obce Mikuleč „byl konkretizován“ později vydaným územním rozhodnutím Městského úřadu Svitavy, odboru výstavby, ze dne 3. 4. 2018, č. j. 61946-16/OV-com/1386-2017, pravomocným dne 19. 11. 2018, o umístění stavby dálnice „D 35 Janov - Opatovec“, podle nějž předmětný pozemek touto stavbou není dotčen (plánovaná stavba se na předmětném pozemku neumisťuje a pozemek ani není zahrnut v území dotčeném vlivem uvedené stavby vymezeném v označeném územním rozhodnutí).

Dospěl-li tedy odvolací soud - za zjištěného skutkového stavu oproti soudu prvního stupně změněného - k závěru, že předmětný pozemek v době vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) již není potřebný pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury - dálnice „D 35“, a že tedy „výlukový“ důvod podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. bránící vydání tohoto pozemku (již) není dán (resp. odpadl), pak mu nelze úspěšně vytýkat, že jeho rozhodnutí, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, „je založeno na nesprávném právním posouzení věci“ a že „nemá oporu v zákoně o majetkovém vyrovnání [konkrétně v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) tohoto zákona]“, jak dovolatelka namítá.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají ani ostatní námitky v dovolání, neboť účastnice řízení je uplatnila poprvé až v dovolání [z obsahu spisu vyplývá, že při jednání konaném u odvolacího soudu dne 22. 1. 2019 (kdy byl vyhlášen napadený rozsudek) -poté, co byl proveden důkaz citovaným územním rozhodnutím Městského úřadu Svitavy - uvedla zástupkyně účastnice „bez připomínek k provedenému důkazu“, přičemž jiné námitky nevznesla] a z hlediska § 241a odst. 6 o. s. ř. tak jde o tzv. nepřípustné novoty, jimiž se dovolací soud nemohl zabývat.

Přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Protože dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 1. 2020

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu