Rozhodnutí NS

22 Cdo 1996/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/26/2019
Spisová značka:22 Cdo 1996/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1996.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1996/2019-128


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Zábřehu, Česká 754/25, proti žalovanému O. O., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lumírem Schejbalem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 111, o vrácení věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 312/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2018, č. j. 57 Co 142/2018-86, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2018, č. j. 57 Co 142/2018-86, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2017, č. j. 64 C 312/2016-53, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vrátit žalobkyni specifikované movité věci (výrok I.), a uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému na náhradě nákladů řízení 13 993 Kč (výrok II.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 5. 2018, č. j. 57 Co 142/2018-86, rozsudek soudu prvního ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 14 084 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok II.). Dále uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému na nákladech odvolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok III.)

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně, nezastoupena advokátem, dovolání. V dovolání ze dne 25. 6. 2018 výslovně uvedla, že napadá výroky II. a III. rozsudku, a navrhla, aby v těchto výrocích byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že není povinna zaplatit žalovanému náklady řízení 14 084 Kč a 2178 Kč.

Usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 11. 2018, č. j. 64 C 312/2016-108, byla žalobkyně osvobozena od soudních poplatků a soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 2. 2019, č. j. 64 C 312/2016-113, ustanovil její zástupkyní advokátku JUDr. Noru Štrajtovou.

Ta dne 24. 4. 2019 dovolání doplnila; poukázala na to, že žalobkyně podala dovolání do výroků o nákladech řízení, které sice není přípustné [§ 238 písmeno h) o. s. ř.], nicméně je třeba je vyložit tak, že napadá také výrok I., ve kterém bylo rozhodnuto o věci samé.

Přípustnost dovolání a dovolací důvod formuluje takto: Odvolací soud uvedl, že žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila, nepožádala o jeho odročení, a proto také nemohla být poučena o neunesení důkazního břemene. Žalobkyně však již u soudu prvního stupně uváděla, že není schopna se k soudu dostavit z finančních důvodů a ztížené schopnosti cestování. Z dovolání plyne, že dovolatelka napadla výroky o nákladech řízení, ale zůstává otázkou zásadního právního významu, zda v průběhu řízení nebylo namístě, aby jí byl ustanoven zástupce z řad advokátů, když bylo zřejmé, že žalobkyně není schopna se sama řádně hájit. Otázka dosud dovolacím soudem neřešená je, zda soud neměl žalobkyni ustanovit zástupce a provést její výslech formou dožádání. Dovolatelka tak považuje dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení procesní otázky, přímo související s rozhodnutím o nákladech řízení, to za jakých podmínek má soud přistoupit i bez návrhu účastníka k jeho výslechu dožádaným soudem a k ustanovení advokáta účastníkovi právně neznalého a sociálně slabého. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že dovolání je nepřípustné, a navrhl, aby bylo odmítnuto.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§ 229 odst. 3 o. s. ř., věta první).

Uplatněný důvod přípustnosti dovolání i dovolací důvod lze podřadit jen pod § 229 odst. 3 o. s. ř.; jde totiž o tvrzení, že v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudu žalobkyni odňata možnost jednat před soudem. Tuto vadu lze napravit jen v řízení o žalobě pro zmatečnost. Dovolací soud by k ní (pokud by byla dána) mohl přihlédnout jen v případě, kdyby dovolání bylo přípustné z jiného důvodu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a to není.

I kdyby tak bylo možno přisvědčit dovolatelce v tom, že byl včas napaden i rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, dovolání není přípustné a nebyl uplatněn ani způsobilý dovolací důvod.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 6. 2019


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu