Rozhodnutí NS

32 Cdo 3896/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2020
Spisová značka:32 Cdo 3896/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3896.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Zastavení řízení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 104 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 1294/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 3896/2019-312



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ALADIN plus, a. s., se sídlem v Praze 10, Košická 63/30, identifikační číslo osoby 28275357, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, proti žalovanému Templářské sklepy Čejkovice, vinařskému družstvu, se sídlem v Čejkovicích, Na Bařině 945, identifikační číslo osoby 45475148, zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791/25, o zaplacení částky 704 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 ECm 20/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2018, č. j. 36 ECm 20/2013-200, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2019, č. j. 5 Cmo 83/2019-243, takto:


I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2018, č. j. 36 ECm 20/2013-200, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2019, č. j. 5 Cmo 83/2019-243, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 842 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.


Odůvodnění:


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 36 ECm 20/2013-200, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 704 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 22. 3. 2012 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, č. j. 5 Cmo 83/2019-243, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 704 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 19. 6. 2013 do zaplacení (první výrok), ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 704 700 Kč od 22. 3. 2012 do 18. 6. 2013 a co do úroků z prodlení ve výši 0,7 % ročně z částky 704 700 Kč od 19. 6. 2013 do zaplacení zamítl (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně účastníků (třetí výrok) a státu (čtvrtý výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (pátý výrok).

Výslovně proti rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu podal žalovaný dovolání, maje za to, že jejich rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se oba soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soudům nižších stupňů vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval „dovoláním“ proti rozsudku soudu prvního stupně.

Dovolání je podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu.

Dříve než dovolací soud zkoumá, zda je dovolání objektivně přípustné, musí ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. posuzovat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích. K podání dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu co do úroků z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 704 700 Kč od 22. 3. 2012 do 18. 6. 2013 a co do úroků z prodlení ve výši 0,7 % ročně z téže částky za dobu od 19. 6. 2013 do zaplacení zamítl, není dovolatel subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla dovolateli způsobena žádná újma na jeho právech, neboť druhým výrokem odvolací soud jeho procesnímu návrhu (zamítnutí žaloby) částečně vyhověl. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu směřující proti druhému výroku podle ustanovení § 243c odst. 3 ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Dovolací soud dále zkoumal přípustnosti dovolání, které dovolatel směřoval proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního a třetího až pátého výroku.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4085/2008, ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1026/2004, a ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3178/2017 (jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), při řešení otázky zastoupení podnikatele při právním jednání. Názoru dovolatele však nelze přisvědčit.

V rozsudku ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4085/2008, posuzoval Nejvyšší soud situaci, kdy mezi stranami byla zavedena obvyklá praxe, v níž si převzetí zboží (mimo vlastní provozovnu) a jeho následnou dopravu zajištoval sám žalovaný (objednatel), a uzavřel, že v takovém případě se nelze (automaticky) domnívat, že podpis neznámé osoby na dodacím listu je podpisem osoby žalovaným podle ustanovení § 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), pověřené k převzetí zboží. V rozsudku ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1026/2004, pak Nejvyšší soud vycházel ze zjištění, že nebylo prokázáno, která osoba předmětnou listinu za žalovaného podepsala, a současně nebylo zjištěno, zda k podpisu došlo v provozovně žalovaného. Za této situace tak nelze bez dalšího aplikovat ustanovení § 16 obch. zák. V projednávané věci však odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle nichž osobou jednající za žalovaného byl s vysokou pravděpodobností zaměstnanec žalovaného pan B., pro samotné rozhodnutí však je podstatné již samotné zjištění, že k předání vína došlo v uzamčeném a uzavřeném areálu žalovaného, kam byl dopravce konkrétní osobou vpuštěn na základě zazvonění po pracovní době a následně došlo za přítomnosti konkrétní osoby (v areálu provozovny žalovaného) k přečerpání vína z cisterny do sklepních nádrží žalovaného a k potvrzení dodacího listu. Bylo tak postaveno na jisto, že konkrétní osoba jednala v provozovně žalovaného. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že tato konkrétní osoba je osobou jednající v provozovně žalovaného ve smyslu ustanovení § 16 obch. zák. Dovolatelem citovaná rozhodnutí tak vycházejí ze zcela odlišného skutkového stavu a závěry tam uvedené na projednávanou věc nedopadají, odvolací soud se proto od těchto rozhodnutí neodchýlil.

Odvolací soud se neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3178/2017. Dovolací soud v této jiné věci, vycházeje z výše citované judikatury dovolacího soudu, uzavřel, že nebyla-li identifikována konkrétní osoba, která učinila právní úkon (převzetí zboží), a nebylo-li určeno ani konkrétní místo, kde byl úkon učiněn, není možné bez dalšího aplikovat ustanovení § 15 či § 16 obch. zák. Takováto situace však, jak již Nejvyšší soud uvedl shora, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vycházel ze zcela konkrétních zjištění o místě, kde došlo k převzetí vína a k potvrzení dodacího listu, a to v provozovně žalovaného. Nadto s vysokou mírou pravděpodobnosti předmětnou osobu identifikoval jako zaměstnance žalovaného. I toto citované rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu, jeho závěry nelze v projednávané věci použít a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.

Poukazuje-li dovolatel na to, že nebyly naplněny podmínky k uzavření kupní smlouvy, když nade vši pochybnost nebylo prokázáno, že došlo k dodání a převzetí zboží, zakládá kritiku správnosti závěrů odvolacího soudu na odlišném skutkovém základě, než jak byl zjištěn. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015). Přípustnost dovolání tak v této části nemůže založit ani odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1709/2002, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, od nichž se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, na který dovolatel v této části dovolání poukazuje a jenž byl nadto vydán za odlišné procesní úpravy přípustnosti dovolání, tj. podle občanského soudního řadu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Uvedené rozhodnutí stojí na závěru, že nelze-li z odůvodnění rozsudku seznat skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně. V projednávané věci je v odůvodnění napadeného rozhodnutí zřetelně uvedeno, z jakých veškerých právně významných skutkových zjištění odvolací soud vycházel a na základě jakého závěru o skutkovém stavu dospěl k právnímu závěru o vzniku povinnosti kupujícího (žalovaného) zaplatit kupní cenu ve smyslu ustanovení § 450 odst. 1 obch. zák. a z jakých důvodů se neztotožnil s námitkami žalovaného.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.



V Brně dne 26. 2. 2020


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu