Rozhodnutí NS

32 Cdo 939/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/17/2018
Spisová značka:32 Cdo 939/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.939.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
Konkurenční doložka
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 2975 o. z.
§ 577 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/01/2019
II.ÚS 16/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
07/02/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 939/2018-264


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně TOS Hostivař s. r. o., se sídlem v Praze 10 – Hostivaři, Radiová 1431/2a, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 45809895, zastoupené JUDr. Petrem Kališem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, PSČ 110 00, proti žalovanému L. H., zastoupenému JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze, Balbínova 404/22, PSČ 120 00, o zaplacení částky 6 935 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 19 C 243/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, č. j. 24 Co 260/2017-221, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 43 995,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.


Stručné odůvodnění:

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 23. 2. 2017, č. j. 19 C 243/2016-181, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částek 2 000 000 Kč a 4 935 000 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení a bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 175 982,40 Kč. Odvolací soud zároveň uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 87 991 Kč.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Ve vztahu k té části napadeného rozhodnutí, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení smluvní pokuty za porušení konkurenční doložky, spatřuje dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka „přiměřené aplikace ustanovení občanského zákoníku, které se týkají výkladu právního jednání, konkrétně ustanovení § 555 a násl. o. z., a současně přiměřené aplikace ustanovení týkajících se neplatnosti právních jednání, a to ustanovení § 574 a násl. a ustanovení § 577“.

Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Konkrétní otázky hmotného práva, jež má dovolatelka za judikatorně dosud neřešené, z toliko vágně formulovaného pokusu o vymezení přípustnosti dovolání zřejmé nejsou, lze na ně proto usuzovat toliko nepřímo, z argumentace vymezující dovolací důvod. Ani z dalšího textu dovolání však není patrno, co má dovolatelka na mysli „přiměřenou aplikací“.

Především je třeba zdůraznit, že právní úvahy odvolacího soudu jsou založeny na názoru, že požadavky na obsahové náležitosti konkurenční doložky jsou v § 2975 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“ či „nový občanský zákoník“), stanoveny kumulativně, takže absence kterékoliv z nich má za následek, že se k ujednání o konkurenční doložce nepřihlíží (jde o ujednání zdánlivé podle § 2975 o. z.), a že v posuzovaném ujednání přinejmenším dvě ze tří obligatorních náležitostí (určení území a určení okruhu osob, kterých se zákaz týká) absentují. Tyto závěry dovolatelka nezpochybnila, natož aby tak učinila způsobem, jenž by umožnil shledat dovolání pro řešení těchto otázek přípustným, v tomto ohledu tedy není právní posouzení odvolacího soudu otevřeno dovolacímu přezkumu.

Otázka, zda lze ustanovení § 555 odst. 1, respektive § 556 až 558 obč. zák. upravující postup při výkladu právních jednání aplikovat u zdánlivého jednání, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí (a její vyřešení nemůže mít tudíž vliv na výsledek dovolacího přezkumu). Určující je totiž právní názor odvolacího soudu, že absenci obsahové náležitosti právního jednání nelze nahrazovat výkladem.

Otázka, zda lze absenci obsahové náležitosti právního jednání nahrazovat (slovy dovolatelky „dovozovat“) výkladem, je pak otázkou judikatorně vyřešenou a odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálená v tom, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, rozsudek ze dne 18. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1627, či samotnou dovolatelkou citovaný rozsudek ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 43/18). Tento závěr se uplatní rovněž ve vztazích podléhajících režimu nového občanského zákoníku (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5302/2016, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz).

I v případě, že by odpověď na v pořadí první z uvedených otázek byla kladná, nebylo by možno zhojit absenci náležitostí konkurenční doložky výkladem, neboť by se jednalo o nepřípustné doplňování projevu vůle, a na závěru o zdánlivosti sjednané konkurenční doložky by se tudíž nic nezměnilo.

Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda lze absenci náležitostí konkurenční doložky stanovených v § 2975 odst. 1 o. z. zhojit postupem podle § 577 o. z. Ze zcela jasné, žádných pochybností nevzbuzující dikce ustanovení § 577 o. z. vyplývá, že se vztahuje na ty případy, kdy právní jednání obsahuje určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, avšak takové, které je v rozporu se zákonem, tedy nikoliv na případy, kdy takové určení zcela chybí. Tomu logicky odpovídá i požadavek, aby soud neplatně sjednaný rozsah určení změnil (tedy nikoliv aby absentující určení nahradil).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr, jak Nejvyšší soud zdůraznil např. v usneseních ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5951/2016, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5387/2016, a ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016, lze plně vztáhnout i na právní úpravu dovolacího řízení účinnou od 1. 1. 2013.

Ve vztahu k té části napadeného rozhodnutí, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení náhrady za uloženou dotační sankci, má dovolatelka dovolání za přípustné proto, že odvolací soud se při výkladu článku VI. odst. 2 smlouvy o úplatném převodu cenných papírů uzavřené dne 23. 12. 2014 odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2317/2012, a ze dne 25. 4. 20 6, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015. V tom jí však přisvědčit nelze. Odvolací soud postupoval podle zákonem stanovených a judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu blíže vysvětlených interpretačních pravidel a s pochybnostmi o obsahu uvedeného ujednání, vyvolanými nedůslednou, nepřesnou formulací, se vypořádal za pomoci výkladu logického a tautologického. Výsledek jeho výkladu není oproti mínění dovolatelky absurdní, ba právě naopak. Je přeci zcela logické takové ujednání, které váže vznik práva na náhradu za uloženou správní sankci až na okamžik, kdy bude její uložení nezvratné, tedy nikoliv již na právní moc správního rozhodnutí, nýbrž až marné vyčerpání opravných prostředků proti takovému rozhodnutí ve správním soudnictví. To, v čem dovolatelka spatřuje absurditu, není důsledkem výkladu provedeného odvolacím soudem, nýbrž skutečností, která vyvolala pochybnosti o obsahu právního jednání, a tedy příčinou, proč vůbec musel být výklad proveden (totiž že v textu smlouvy byl nepatřičně užit atribut „pravomocný“).

Dovolatelka, ačkoliv napadla rozsudek odvolacího soudu též ve výroku o nákladech odvolacího řízení, vymezuje se v dovolání pouze vůči výroku o věci samé a ve vztahu k náhradě nákladů řízení dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014). Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 17. 10. 2018


JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu