Rozhodnutí NS

6 Tdo 989/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/01/2018
Spisová značka:6 Tdo 989/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.989.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné opravné prostředky
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Dotčené předpisy:§ 58 tr. zákoníku
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
ECLI
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/25/2019
ECLI:CZ:US:2019:3.US.330.19.1 JUDr. Milada Tomková - -
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 989/2018-78 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 11. 2018 o dovoláních, která podali obvinění L. B., nar. XY, trvale bytem XY, J. K., nar. XY, trvale bytem XY, a P. Z., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 36/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 9/2014, takto: I. Obviněnému P. Z. se podle § 61 odst. 1 tr. ř. per analogiam povoluje navrácení lhůty k odstranění vad podaného dovolání. II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. B., J. K. a P. Z. odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 40 T 9/2014, byli obvinění L. B., J. K. a P. Z. (dále též „obvinění“) uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustili způsobem popsaným ve výroku rozsudku jmenovaného soudu. 2. Za tento zločin byli obvinění L. B. a J. K. odsouzeni podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 a 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Obviněný P. Z. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 a 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození G. P. a D. P. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Odvolání, která proti rozsudku nalézacího soudu podali obvinění a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 5 To 36/2015, podle § 256 tr. ř. zamítnuta. 4. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného proti usnesení odvolacího soudu v neprospěch obviněných bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1772/2016, tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. bylo usnesení soudu druhého stupně zrušeno v té části výroku, kterou bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, a to proti výrokům o trestech uložených obviněným. Podle § 265 odst. 2 tr. ř. byla současně zrušena další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo soudu druhého stupně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 5. O odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v části směřující proti výrokům o trestech rozsudku soudu prvního stupně bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 36/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek nalézacího soudu ve výrocích o trestech zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění byli podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byli podle „§ 59 odst. 3 tr. zákoníku“ zařazeni do věznice s dozorem. II. Dovolání a vyjádření k nim 6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 36/2015, podali dovolání všichni obvinění. 7. Obvinění L. B. a J. K. podali společné dovolání, v němž uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a namítli nepřiměřenost uložených trestních sankcí a extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů nižších stupňů. 8. V souvislosti s výhradou nepřiměřenosti nepodmíněných trestů odnětí svobody soudu druhého stupně vytkli, že bez dalšího přejal argumentaci Nejvyššího soudu, aniž by znovu i se zohledněním rozhodnutí dovolacího soudu přezkoumal všechny okolnosti případu a poměry pachatelů. Zdůraznili, že uplatňování trestních sankcí musí být v souladu s požadavky humanismu a ekonomie trestní hrozby, že trest spojený se ztrátou svobody lze užít pouze, pokud nelze zajistit obnovení narušených právních vztahů ani alternativním řešením, že konsekvence trestních sankcí musí odpovídat hlediskům spravedlnosti a přiměřenosti, přičemž nutno zohlednit princip depenalizace a chápání trestu odnětí svobody jako ultima ratio sankčního systému. Namítli, že uložené tresty nenaplňují své účely, k čemuž připomněli, že vedli řádný život, že účel spočívající v zabránění dalšímu páchání trestné činnosti je u obviněného J. K. akcentován jeho zdravotním stavem, že výchovného účelu trestu již bylo dosaženo zejména délkou řízením, že nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let na ně bude mít efekt v podobě demoralizace, rezignace a zhoršení zdravotního stavu a že princip generální prevence v jejich případě postrádá prvek spravedlnosti. 9. K hledisku přiměřenosti trestních sankcí ve smyslu § 38 odst. 1 tr. zákoníku uvedli, že jejich trestná činnost zůstala bez jakýchkoliv následků a že i soudy nižších stupňů poukázaly na značně sníženou míru sofistikovanosti použitých prostředků, díky nimž bylo jejich jednání snadno odhalitelné, takže nevykazovalo znaky nebezpečnosti či eminentního ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, o čemž svědčí i jejich následná spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Stran svých poměrů zmínili závažné srdeční onemocnění obviněného J. K., dopad jejich psychické zátěže na rodinné příslušníky, načež namítli nerespektování zásady personality a individualizace trestních sankcí. Následně popsali současný zdravotní stav obviněného J. K. ve věku 71 let, k čemuž přiložili jeho žádost o odklad/odpuštění výkonu trestu ze dne 30. 11. 2017 a namítli porušení zásady humanity sankcí. 10. Stran nepřiměřenosti a nezákonnosti uloženého trestu dále poukázali na nesprávnou aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jež měla za následek uložení přísnějšího trestu než v případě rozsudku nalézacího soudu. Soudu druhého stupně v této souvislosti vytkli nedostatečné zohlednění všech okolností případu a jejich poměrů a následné uložení nepřiměřeně přísného trestu. Poté zdůraznili, že i kdyby nenaplnili některou z kumulativních podmínek stanovených v § 58 odst. 1 tr. zákoníku, soud měl znovu zvážit možnost snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku, jelikož jejich jednání je kvalifikováno jako pokus. Dodali, že trest odnětí svobody se u obviněného J. K. může stát vzhledem k jeho zdravotním potížím doživotním, pročež znovu konstatovali, že uložený trest je zcela nepřiměřený a uložený ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými. 11. Ohledně druhu uloženého trestu podotkli, že vzhledem k velmi nízké míře jejich nebezpečnosti i nebezpečnosti jejich jednání, není je nutné izolovat od zbytku společnosti pobytem ve vězeňském zařízení, když jejich nápravu lze dosáhnout i trestem nepodmíněného odnětí svobody kratšího trvání nebo podmíněným odsouzením k trestu odnětí svobody. S opětovným poukazem na princip depenalizace, zásadu subsidiarity přísnější trestní sankce, jejich dlouhotrvající trestní stíhání i osobní a rodinné poměry odvolacímu soudu vytkli, že jim bez zohlednění všech souvislostí uložil takový druh trestu, jenž zákon nepřipouští. 12. Ve vztahu k nepřiměřenosti uloženého trestu namítli rovněž „porušení principu dvojinstančnosti“ s tím, že soud druhého stupně si nesprávně vyložil odůvodnění kasačního usnesení Nejvyššího soudu. Vyslovili proto nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že mu nezbylo než obviněným uložit nepodmíněné tresty, k čemuž připomněli, že dovolací soud mu uložil, aby přehodnotil své úvahy nad výměrou trestní sankce, nikoliv aby ji zpřísnil do té míry, že jim namísto původních podmíněných trestů uloží tresty nepodmíněné. 13. Posléze prezentovali své výhrady vztažené k extrémnímu nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů. Potřebu zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů odůvodnili svým právem na spravedlivý proces, které podle nich nebylo zachováno již s ohledem na neprovedení některých jimi navržených důkazů, jež byly pro posouzení věci zcela zásadní. V dané souvislosti namítli zejména pominutí míry jejich zavinění na celém skutku s tím, že hlavní míru zavinění nese obviněný P. Z., dále poukázali na tendenční interpretaci svědeckých výpovědí vyznívajících v jejich prospěch a zpochybnili pravost podpisů na listinách, z nichž soud dovodil jejich vinu, přičemž tyto skutečnosti podle nich svědčí o nesprávném a svévolném hodnocení důkazů. 14. Uzavřeli tedy, že soud druhého stupně nesprávně právně posoudil žalovaný skutek, neboť jeho právní závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a že jim uložil trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 15. Vzhledem k výše uvedenému obvinění L. B. a J. K. navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí odvolacího soudu, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle § 265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjádřili rovněž souhlas s tím, aby bylo o jejich dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. 16. Obvinění L. B. a J. K. následně doplnili shora popsané výhrady vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů (především stran míry jejich zavinění) vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž uvedli, že trvají na své nevině, v souvislosti s čímž poukázali na potřebu eventuálního přehodnocení výroku o trestu z hlediska přiměřenosti a dalších principů ukládání trestních sankcí, a učinili shodný návrh jako v předchozím podání. 17. Obviněný P. Z. ve svém prvním podání popřel svou vinu a vznesl námitky vůči nesprávnému hodnocení důkazů orgány činnými v trestním řízení, nedoložení žádného věrohodného důkazu svědčícího v jeho neprospěch a neprokázání jeho úmyslu získat finanční prospěch, potažmo neprokázání subjektivní stránky ve smyslu právní kvalifikace podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku. Z těchto důvodů se domáhal, aby Nejvyšší soud po zhodnocení všech okolností svědčících v jeho prospěch došel k závěru, že se v jeho případě nejedná o trestný čin podvodu, a podle § 226 písm. b) tr. ř. jej v plném rozsahu zprostil obžaloby, přičemž souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 18. Obviněný P. Z. následně v reakci na výzvu k odstranění vad dovolání požádal o navrácení lhůty podle § 61 tr. ř. ve spojení s § 265h odst. 1 tr. ř. Připomněl, že posledním dnem lhůty k odstranění vad dovolání byl den 23. 7. 2018, načež rozvedl okolnosti na straně jeho obhájce ustanoveného pro dovolací řízení, jež vedly k odstranění vad dovolání v nočních hodinách těsně po uplynutí dané lhůty. Poté s poukazem na judikaturu podotkl, že na rozdíl od nemožnosti navrácení lhůty k podání dovolání s ohledem na § 265e odst. 4 tr. ř. je navrácení lhůty k odstranění vad dovolání z důležitých důvodů možné. Vzhledem k tomu, že jeho obhájce zmeškal stanovenou lhůtu pro odstranění vad dovolání pouze o přibližně tři hodiny v průběhu pracovního klidu, konstatoval, že k žádným průtahům řízení nedojde, přičemž s ohledem na důvody žádosti o navrácení lhůty (tj. zdravotní stav obhájce) se podle něj jedná o důvod důležitý, pro který je možno lhůtu vrátit. 19. Současně se žádostí o navrácení lhůty učinil podání k odstranění vad dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 20. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl zásadní pochybení soudů nižších stupňů, která způsobila deformaci jejich skutkových zjištění a měla za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Vznesl opětovně výhrady vůči hodnocení důkazů (zejména výpovědí spoluobviněných) a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů ohledně jeho podílu na souzené trestné činnosti, nad rámec čehož namítl nesprávnou protokolaci výpovědi svědka K. a učinil závěr, že z provedených důkazů neplyne, že by jednal alespoň v nepřímém úmyslu. 21. S oporou o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a „§ 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.“ [v případě druhého z uvedených důvodů však s ohledem na kontext dovolání šlo zřejmě o přepsání, přičemž obviněný zde patrně mínil již úvodem jeho dovolání uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] dále vznesl výhrady vůči uloženému trestu, jenž byl podle něj také ovlivněn deformací skutkových zjištění odvolacího soudu oproti skutečnosti. 22. V daných souvislostech předně namítl, že výrok o trestech rozsudku odvolacího soudu ignoruje zjištění soudů nižších stupňů ohledně míry participace jednotlivých obviněných na stíhaném skutku, načež připomněl, že původně mu byl uložen trest mírnější než dalším dvěma obviněným. Soudu druhého stupně tak vytknul, že v rozporu s potřebou individualizace trestu a principem ukládání trestních sankcí podle § 39 tr. zákoníku paušalizoval tresty pro všechny obviněné bez zohlednění jejich podílu na trestné činnosti. 23. Dále odvolacímu soudu vytknul, že po zrušení jeho původního usnesení dovolacím soudem zcela rezignoval na vlastní úvahu ohledně přiměřenosti trestu a možnosti uplatnění § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když pominul skutečnost, s níž se ještě dovolací soud nemohl vypořádat, a to délku trestního řízení, jelikož vydal rozsudek téměř čtyři roky poté, co bylo zahájeno trestní stíhání, přičemž průtahy v řízení nebyly zaviněny obviněným. Rovněž namítl, že soud druhého stupně nepřihlédl ke skutečnosti, že již v průběhu rozhodování dovolacího soudu vykonal více než polovinu podmíněného trestu odnětí svobody, jenž byl poté zrušen a nahrazen trestem nepodmíněným. Vyjádřil proto své přesvědčení, že došlo k uložení dvou trestních sankcí za jeden skutek, resp. k porušení zákazu dvojího potrestání za tentýž skutek. V neposlední řadě upozornil na skutečnost, že rozsudkem odvolacího soudu byl zařazen do věznice s dozorem podle § 59 odst. 3 tr. zákoníku, který neexistuje, a že vzhledem ke změně právního předpisu došlo ke zrušení dozorové kategorie věznic, přičemž rozhodnutím vězeňské správy byl zařazen do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení v rámci druhé vnitřní diferenciační skupiny, což je v přímém rozporu s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu. 24. Na základě shora uvedených skutečností obviněný P. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek soudu druhého stupně v celém rozsahu, jakož i rozsudek nalézacího soudu, a věc „tomuto“ soudu vrátil k dalšímu řízení. Souhlasil přitom s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 25. K dovoláním obviněných se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předně vyslovila souhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, jakož i s jejich skutkovými závěry. Stran uložených trestů uvedla, že obvinění L. B. a J. K. se domáhají užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, na které však nemají právní nárok. Přisvědčila přitom názoru, že podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1, 5 tr. zákoníku nebyly v daném případě splněny, neboť nešlo o naivní nepromyšlené nezákonné ataky, nýbrž o opakovaný a pečlivě připravený pokus o spáchání souzené trestné činnosti, jenž svědčí o odhodlání obviněných trestný čin dokonat, když nelze opominout, že jejich jednáním hrozilo způsobení škody téměř osminásobně převyšující škodu velkého rozsahu, která je nezbytná pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, a nebyly shledány jiné důvody, jež by odůvodňovaly mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Vzhledem k tomu konstatovala, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. 26. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud „podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné“, a rozhodl o něm v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání učinila rovněž ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí. Dospěl přitom k následujícím závěrům. 28. Dovolání obviněných podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 36/2015, jsou částečně přípustná (v částech napadajících výrok rozsudku odvolacího soudu o uložených trestech) z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Obvinění L. B. a J. K. podali rovněž dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. 29. K dovolání obviněného P. Z. nutno předně konstatovat, že jeho první podání ze dne 18. 9. 2017 nesplňovalo všechny obsahové náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř., jelikož v něm chyběl odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Soudem prvního stupně byl proto vyzván k odstranění vad podaného dovolání ve lhůtě dvou týdnů, která v daném případě uplynula, jak již výše zmíněno, dne 23. 7. 2018 (tj. dva týdny po doručení výzvy nově ustanovenému obhájci obviněného). Doplnění dovolání však bylo nalézacímu soudu doručeno teprve dne 24. 7. 2018, přičemž bylo spojeno se žádostí o navrácení lhůty k odstranění vad dovolání podle § 61 tr. ř. 30. K této žádosti Nejvyšší soud uvádí, že navrácení lhůty k podání samotného dovolání podle § 265e odst. 4 tr. ř. není přípustné. Dané ustanovení se však nevztahuje na doplnění dovolání, pokud bylo původní dovolání podáno v zákonné lhůtě v souladu s § 265e odst. 1 tr. ř. V takovém případě proto připadá v úvahu povolení navrácení lhůty k odstranění vad podaného dovolání postupem podle § 61 odst. 1 per analogiam, pokud (a) obhájce obviněného z důležitých důvodů zmešká zákonnou lhůtu dvou týdnů a (b) do tří dnů od pominutí překážky učiní spolu s doplněním dovolání žádost o navrácení lhůty (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 340/2002). Důležitými důvody ve smyslu § 61 odst. 1 tr. ř. jsou např. onemocnění v posledních dnech lhůty bránící podat včas opravný prostředek, náhlé úmrtí nebo jiná nečekaná vážná událost v rodině obviněného nebo obhájce v posledních dnech lhůty atp. 31. Z obsahu spisového materiálu se podává, že obhájce obviněného P. Z., ustanovený mu pro dovolací řízení, zmeškal dvoutýdenní zákonnou lhůtu k odstranění vad dovolání podle § 265h odst. 1 tr. ř. pouze o velmi krátkou dobu v řádech hodin, kdy spolu s doplněním dovolání podal žádost o navrácení lhůty k odstranění vad dovolání. Zmeškání předmětné zákonné lhůty odůvodnil svými zdravotními problémy, jež následně doložil lékařskými zprávami, přičemž takový důvod zmeškání zákonné lhůty lze považovat za důležitý důvod ve smyslu § 61 odst. 1 tr. ř. Jelikož byla v daném případě splněna rovněž podmínka učinění žádosti o navrácení lhůty spolu s doplněním dovolání do tří dnů od pominutí překážky, Nejvyšší soud rozhodl podle § 61 odst. 1 tr. ř. per analogiam o povolení navrácení lhůty obviněnému P. Z. k odstranění vad podaného dovolání. Vzhledem k tomu, že jmenovaný obviněný v doplnění dovolání odstranil původní vady dovolání (doplnil odkaz na uplatněné dovolací důvody), lze i v jeho případě konstatovat, že podal dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. 32. Stran otázky přípustnosti dovolání všech obviněných Nejvyšší soud připomíná, že na podkladě dalšího dovolání podaného proti novému rozhodnutí soudu druhého stupně vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání. Opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání nepřipouští (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1407/2003, publikované pod č. 29/2004 Sb. rozh. tr.). 33. V nyní posuzované věci (jak již úvodem tohoto usnesení zmíněno) je konáno v pořadí již druhé dovolací řízení, přičemž poprvé Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu pouze v té části jeho výroku, kterou bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze proti výrokům o trestech uložených obviněným. Další část zamítavého výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 5 To 36/2015, – tj. část výroku, kterou byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných a odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze do výroku o vině obviněných – tak nebyla předchozím (kasačním) usnesením Nejvyššího soudu dotčena. Na podkladě dovolání obviněných podaných nyní proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 To 36/2015, je tudíž dovolací soud oprávněn přezkoumat jen ten výrok napadeného rozhodnutí a jemu předcházející část řízení, jenž následoval po předchozím rozhodnutí o dovolání, tj. výrok rozsudku odvolacího soudu o trestech uložených obviněným. Nejvyšší soud proto konstatuje, že část dovolání obviněných napadající výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s částí výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 5 To 36/2015, kterou byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných a odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze do výroku o vině obviněných, je nepřípustná. IV. Důvodnost dovolání 34. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. V obecné rovině přitom platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. 35. Obvinění v přípustných částech svých dovolání brojí proti trestům uloženým jim rozsudkem soudu druhého stupně. K tomu Nejvyšší soud nejprve v obecnosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 36. V dané souvislosti lze poukázat též na přiměřeně aplikovatelné závěry plynoucí z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. Ústavní soud v tomto rozhodnutí „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod [podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ 37. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nutno dále zmínit, že druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Pochybení spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu může nastat jen v případech těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Trest odnětí svobody je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby (např. u trestu odnětí svobody bez splnění podmínek podle § 59 nebo § 108 tr. zákoníku), tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití ustanovení § 40 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se naproti tomu nelze domáhat toho, aby byl obviněnému uložen trest odnětí svobody za použití § 58 tr. zákoníku (popř. § 40 odst. 2 tr. zákoníku) pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby, protože pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a nepostupoval podle citovaného ustanovení, ale vyměřil trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002). 38. Se zřetelem k obsahu přípustné části dovolací argumentace obviněných nutno konstatovat, že své výhrady směřují výlučně vůči nepřiměřenosti uložených trestů, kterou odůvodňují tím, že odvolací soud nepřihlédl k hlediskům pro ukládání trestů stanoveným zejména v § 37 – § 39 tr. zákoníku a neuložil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku. Ve skutečnosti tak nenamítají uložení nepřípustného druhu trestu, ani uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jimiž byli uznáni vinnými. Vzhledem k výše rozvedeným obecným východiskům však takové námitky nelze podřadit pod jimi uplatněné, ani žádné jiné důvody dovolání vymezené v § 265b tr. ř. 39. Nad rámec toho uvádí Nejvyšší soud toliko ve stručnosti, že obviněným byl uložen přípustný druh trestu (trest odnětí svobody) ve výměře stanovené zákonem na trestný čin, jimiž byli uznáni vinnými, jelikož podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody v trvání pěti až deseti let (byl jim tedy vyměřen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby). Vzhledem k tomu, že obviněným byl uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti let, výkon tohoto trestu nebylo možné podmíněně odložit (viz § 81 odst. 1 tr. zákoníku). Pokud se obvinění L. B. a J. K. domáhají aplikace § 58 odst. 5 tr. zákoníku, tak lze v plném rozsahu odkázat na odůvodnění předchozího (kasačního) usnesení Nejvyššího soudu, v němž bylo vysvětleno, proč postup podle daného ustanovení nepřicházel v úvahu (jednání obviněných ničím nevybočovalo z případů jiných obdobných pokusů trestného činu podvodu odpovídajících právní kvalifikaci podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku). Žádnou relevanci nelze přiznat ani výhradám obviněného P. Z. stran porušení zákazu dvojího potrestání za týž skutek, jelikož původně uložený (podmíněný) trest odnětí svobody byl rozsudkem odvolacího soudu zrušen. Byť lze tomuto obviněnému přisvědčit v tom, že soud druhého stupně ve výroku svého rozsudku odkázal v souvislosti s jeho zařazením do věznice s dozorem na neexistující ustanovení § 59 odst. 3 tr. zákoníku, i se zřetelem k odůvodnění daného rozsudku, v němž je užito správné ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku, je zřejmé, že se jedná pouze o písařskou vadu, která nezakládá nezákonnost příslušné části výroku o trestu, když podstatné je, že zařazení do daného typu věznice bylo v souladu s tehdy účinným zákonem. Pokud jde o námitku obviněného P. Z. stran způsobu výkonu trestu odnětí svobody, pak lze pouze stručně konstatovat, že ten odpovídá požadavkům zákona č. 58/2017 Sb. (viz jeho část první čl. II bod 1. a část druhou čl. IV), jenž nabyl účinnosti po vydání rozsudku odvolacího soudu, z čehož současně plyne, že dovolací soud v tomto směru není oprávněn rozhodnutí soudu druhého stupně změnit. 40. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že přípustná část dovolání obviněných L. B., J. K. a P. Z. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem v § 265b tr. ř., rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. 41. K návrhu obviněných L. B. a J. K. na odložení výkonu rozhodnutí odvolacího soudu je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat v souladu s § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však s ohledem na výše rozvedené skutečnosti důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 1. 11. 2018 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu