Rozhodnutí NS

22 Cdo 206/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2020
Spisová značka:22 Cdo 206/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.206.2020.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 145 odst. 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 206/2020-1602


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, proti žalované J. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 121/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. října 2019, č. j. 36 Co 296/2018-1473, takto:


I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. října 2019, č. j. 36 Co 296/2018-1473, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Návrh na odklad právní moci výroku I a vykonatelnosti výroku II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. října 2019, č. j. 36 Co 296/2018-1473, se zamítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2018, č. j. 24 C 121/2008-1253, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“) žalobce a žalované 1) do výlučného vlastnictví žalobce: obchodní podíl ve společnosti P., se sídlem v XY, IČO XY (dále též „předmětný obchodní podíl“), zůstatek peněžních prostředků ve výši 25 232,58 Kč na účtu č. XY vedeném u banky Československá obchodní banka, a. s., zůstatek peněžních prostředků ve výši 19 857,77 Kč na účtu č. XY vedeném u banky Česká spořitelna, a. s. a práva a povinnosti z pojistné smlouvy o kapitálovém životním pojištění č. XY ze dne 18. 6. 2001 u ING Životní pojišťovna N. V., pobočky pro Českou republiku, identifikační číslo 40763587; a 2) do výlučného vlastnictví žalované: pozemek parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrálním pracovištěm XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec a okres XY, movité věci, jejichž seznam uvedl v příloze rozsudku, a osobní vozidlo XY registrační značka XY (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílů na společném jmění částku 1 814 255 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).

Soud prvního stupně do vypořádání zahrnul obchodní podíl žalobce. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky v zásadě nebylo sporu o tom, že předmětný obchodní podíl žalobce je součástí SJM. V tvrzení žalované o tom, že se nejedná o běžnou záležitost, dal soud prvního stupně žalované za pravdu. Sporné bylo, zda předmětem vypořádání je předmětný obchodní podíl v rozsahu 10 % nebo 100 %. Soud prvního stupně shledal, že předmětem vypořádání je obchodní podíl v rozsahu 10 %. Soud prvního stupně se zabýval jako předběžnou otázkou tím, zda je možno zahrnout do SJM i 90 % majetkové hodnoty předmětného obchodního podílu, která ze SJM byla podle tvrzení žalované protiprávně vyvedena. Vyšel ze závěrů odvolacího soudu, podle nichž i úkon vzdání se práva na přistoupení k novým vkladům je nakládáním se společnou majetkovou hodnotou, a tedy tento úkon lze posuzovat optikou § 145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Úkony, které žalobce učinil dne 11. 5. 2007 v působnosti valné hromady v souvislosti s rozhodnutím o zvýšení základního kapitálu společnosti, však takto posuzovat nelze, i odvolací soud se ztotožnil s již dříve vyjádřeným názorem soudu, že ani v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nelze přezkoumávat platnost usnesení valné hromady o tom, jak rozhodla.

Soud prvního stupně nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že nebyly splněny předpoklady platnosti právního úkonu žalobce ze dne 11. 5. 2007 spočívajícího ve vzdání se přednostního práva na zvýšení svého vkladu na zvýšení základního kapitálu společnosti P., o němž téhož dne jako jediný společník v působnosti valné hromady společnosti rozhodl. Žalovaná v řízení neprokázala, že by tento právní úkon žalobce byl neplatný a že tímto úkonem došlo k neplatnému vyvedení majetkové hodnoty ze SJM. Z tohoto důvodu nelze obchodní podíl ve společnosti P. v rozsahu 90 % činit předmětem vypořádání, neboť ke dni zániku SJM nebyl jeho součástí.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že 1) do výlučného vlastnictví žalobce přikázal: 100 % obchodního podílu ve společnosti P., se sídlem v XY, IČO XY, v hodnotě 42 141 000 Kč, zůstatek peněžních prostředků na účtu XY vedeném u Československé obchodní banky, a. s. ve výši 25 232,58 Kč, zůstatek peněžních prostředků na účtu č. XY vedeném u České spořitelny, a. s. ve výši 19 857,77 Kč a odbytné z pojistné smlouvy o kapitálovém životním pojištění č. XY ze dne 18. 6. 2001 u ING Životní pojišťovna N. V., pobočky pro Českou republiku, IČO 40763587, v hodnotě 127 400 Kč; 2) do výlučného vlastnictví žalované přikázal: pozemek parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrálním pracovištěm XY, na LV č. XY pro katastrální území XY, obec a okres XY v hodnotě 8 870 000 Kč, movité věci, jejichž seznam je uveden v příloze rozsudku, v hodnotě 505 000 Kč a osobní vozidlo tovární značky XY, RZ XY v hodnotě 5 000 Kč (výrok I). Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání podílu na SJM částku 17 318 525,77 Kč, ve dvou splátkách (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).

Odvolací soud ve vztahu k vypořádání obchodního podílu uvedl, že vzdání se přednostního práva má vliv na majetkovou hodnotu předmětného obchodního podílu, který je v SJM, neboť pokud původní podíl je 100 % a zvýšení základního jmění pak jen 10 %, dochází k rapidnímu snížení majetkové hodnoty obchodního podílu v SJM. I takový úkon pak je nakládáním s majetkem v SJM. Odvolací soud pak považoval za prokázané, že žalovaná neposkytla žalobci souhlas ke zmenšení jeho podílu ve společnosti.

Žalovaná se dovolala neplatnosti právního úkonu dopisem ze dne 25. 3. 2010, který byl doručen do sféry dispozice žalobce prostřednictvím jeho právního zástupce dne 12. 4. 2010 a lze tak uzavřít, že se žalovaná včas a účinným způsobem dovolala relativní neplatnosti jednání žalobce spočívající ve zmenšení předmětného obchodního podílu formou vzdání se přednostního práva na převzetí závazku ke zvýšení vkladu na zvýšení základního kapitálu společnosti (§ 40a, ve spojení § 145 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Uvedený úkon představoval majetkovou dispozici nad rámec obvyklé správy společného majetku, k níž žalovaná nedala souhlas.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Zaprvé vymezuje otázku disparity podílů při vypořádání předmětného obchodního podílu. Zdůrazňuje zejména, že se zasloužil o značný majetek a že se stejně jako žalovaná staral o domácnost. Hodnota předmětného obchodního podílu pak byla vytvořena až v době, kdy žalovaná nezajišťovala veškeré potřeby žalobce a ani na ni nedoléhala starost o již samostatné syny a o domácnost, čímž by kompenzovala podnikatelské aktivity žalobce. Zadruhé vymezuje otázku týkající se vypořádání samotného předmětného obchodního podílu. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku následků neplatnosti vzdání se přednostního práva na převzetí závazku ke zvýšení základního kapitálu, neboť dospěl k závěru, že je právní úkon žalobce – spočívající ve vzdání se přednostního práva na převzetí závazku ke zvýšení vkladu na zvýšení základního kapitálu společnosti – neplatný z důvodu absence souhlasu žalované ke zvýšení základního kapitálu společnosti P., a že nově přistupující společníci P. P. a P. P. – synové účastníků se společníky společnosti nikdy nestali. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil otázku následků převedení podílu žalobce ve společnosti P., na třetí osobu po zániku SJM a před provedením jeho vypořádání, kdy měl předmětem vypořádání učinit pouze částku získanou za převod žalobcova podílu ve společnosti P., a nikoliv podíl jako takový. Zatřetí namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku udělení souhlasu žalované v záležitostech nikoli běžné správy majetku náležejícího do SJM spočívající v právním úkonu žalobce, kterým se vzdal přednostního práva na převzetí závazku ke zvýšení vkladu na zvýšení základního kapitálu společnosti P., jelikož dospěl k závěru, že tento souhlas nebyl udělen v patřičné formě, ačkoliv z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že takový souhlas může být udělen i konkludentně. Začtvrté namítá, že odvolací soud se nevěnoval posouzení jeho solventnosti, tj. žádným způsobem nezjišťoval, zda si žalobce bude moci opatřit tak vysokou částku, kterou mu bylo uloženo zaplatit žalované na vyrovnání podílů. Zapáté pak vytýká odvolacímu soudu procesní pochybení – nedostatek poučení podle § 118a občanského soudního řádu, nedostatečné zjištění významných skutečností pro rozhodnutí ve věci, nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, nesprávné přihlížení k výpovědím svědků, nesprávné posouzení věrohodnosti důkazů a nevypořádání se s důkazy provedenými před soudem prvního stupně. Zašesté měl odvolací soud zatížit odvolací řízení jinou vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 občanského soudního řádu, když přisoudil více, než čeho se domáhala žalovaná, respektive co bylo předmětem řízení, aniž by z právního předpisu vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Zasedmé pak namítá překvapivost napadeného rozhodnutí. Navrhuje, aby dovolací soud napadené výroky I a II rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zároveň navrhl odklad právní moci výroku I a vykonatelnosti výroku II napadeného rozhodnutí.

Žalovaná ve vyjádření uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za věcně správné. Nesouhlasí s návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Domnívá se, že dovolání není přípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od uváděné rozhodovací praxe. Navíc dovolání obsahuje převážně námitky skutkové povahy. Následně se žalovaná podrobně vyjadřuje k jednotlivým dovolacím námitkám. Neshledává důvody pro disparitu podílů ve prospěch žalobce, jednání žalobce ve vztahu k předmětnému obchodnímu podílu pak považuje za účelové a neplatné. V části námitky týkající se souhlasu žalované je dovolání pouhou polemikou žalobce se skutkovými zjištěními. Za účelovou považuje i námitku nedostatečného majetku žalobce k uhrazení vypořádacího podílu. Žalovaná nesouhlasí ani s vytýkanými procesními pochybeními odvolacího soudu, námitkou nesprávného vypořádání peněžních prostředků ani s námitkou překvapivosti rozhodnutí. Navrhuje dovolání žalobce odmítnout, případně zamítnout.

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozhodné právní otázce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Vzhledem k tomu, že k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobce v dovolání vymezil především otázku následků právního úkonu, kterým se jako společník vzdal přednostního práva na převzetí závazku ke zvýšení základního kapitálu ve společnosti s ručením omezeným.

Při řešení této otázky je nutno důsledně odlišovat jednak linii výkonu práv společníka na straně jedné a jednak dosah institutu společného jmění manželů na straně druhé.

Základní východiska v této souvislosti formuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, uveřejněném pod č. 68/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 68/2005, v němž vysvětlil, že pokud jeden z manželů za trvání manželství nabyde z prostředků patřících do společného jmění manželů obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, stává se tím získaný majetek (hodnota takového podílu) ze zákona součástí společného jmění manželů. Dochází pouze k odlišení či oddělení právního postavení společníka – manžela, jenž se stal společníkem obchodní společnosti, od právního postavení druhého manžela, který se společníkem nestal. Jen manžel-společník má práva a povinnosti vyplývající pro něj z úpravy postavení společníka obchodní společnosti v obchodním zákoníku či jiném právním předpise nebo ve společenské smlouvě. Je však oddělen od majetkové hodnoty obchodního podílu, která zůstává manželům společná. Proto je také omezen v nakládání s podílem, pokud nejde o jeho obvyklou správu ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák.

Závěry podávající se z uvedeného rozhodnutí sdílí odborná literatura potud, že je-li podíl ve společném jmění manželů, k výkonu společnických práv a povinností je oprávněn jen ten z manželů, který je společníkem obchodní společnosti s tím, že druhý manžel tato práva a povinnosti vykonávat nemůže. Není-li totiž druhý manžel taktéž (společným) společníkem obchodní společnosti, pak nemá ve vztahu k ní žádná společnická práva ani povinnosti (Dvořák, T. Společné jmění manželů a podíl v obchodní společnosti nebo v družstvu – některé otázky vzájemných vztahů, Obchodněprávní revue, 2010, č. 9, str. 267). Tatáž odborná literatura pak zdůrazňuje – a její závěry dovolací soud sdílí – že co se týče právních úkonů manžela-společníka ve vztahu k obchodní společnosti, pak tyto právní úkony jsou věcí osobního výkonu společnických práv manžela-společníka, a tudíž nepodléhají režimu § 145 odst. 2 obč. zák., neboť manžel-společník tu jedná zcela samostatně a nezávisle na druhém manželovi.

Od výkonu společnických práv a povinností však jak soudní praxe, tak i odborná literatura odlišují právní dispozice s podíly v obchodní společnosti.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, že k převodu obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, který je ve společném jmění manželů, na třetí osobu i po zániku společného jmění manželů před jeho vypořádáním se pod sankcí relativní neplatnosti vyžaduje souhlas druhého z bývalých manželů [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009 (publikovaný pod č. 131/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 131/2012)].

Tato judikatura však není na řešenou věc použitelná, neboť v tomto případě podle skutkových závěrů nalézacích soudů nedošlo k převodu předmětného obchodního podílu ze žalobce na syny účastníků, nýbrž ke snížení jeho výše v důsledku vzdání se přednostního práva na převzetí závazku ke zvýšení vkladu na zvýšení základního kapitálu společnosti.

Odborná literatura pak závěry R 131/2012 doplňuje potud – s dosahem společného jmění manželů – že za výkon jiné než obvyklé správy, a tudíž vyžadující souhlas druhého manžela pod sankcí relativní neplatnosti, lze při právních dispozicích s podílem v obchodní společnosti považovat pouze převod podílu ve společném jmění manželů na třetí osobu a zastavení obchodního podílu ve společném jmění manželů (Dvořák, T. Společné jmění manželů a podíl v obchodní společnosti nebo v družstvu – některé otázky vzájemných vztahů, Obchodněprávní revue, 2010, č. 9, str. 267).

Podle § 56 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) je obchodní společnost právnickou osobou založenou za účelem podnikání. Společnostmi jsou veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným a akciová společnost.

Podle § 125 odst. 1 písm. e) obch. zák. je valná hromada společníků nejvyšším orgánem společnosti. Do její působnosti patří rozhodování o zvýšení či snížení základního kapitálu nebo o připuštění nepeněžitého vkladu či o možnosti započtení peněžité pohledávky vůči společnosti proti pohledávce na splacení vkladu.

Podle § 131 odst. 1, 4 obch. zák. každý společník, jednatel, likvidátor, správce konkursní podstaty, vyrovnací správce nebo člen dozorčí rady může požádat soud, aby vyslovil neplatnost usnesení valné hromady, pokud je v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou nebo stanovami. Není-li toto právo uplatněno do tří měsíců ode dne konání valné hromady nebo, pokud nebyla řádně svolána, ode dne, kdy se mohl dovědět o konání valné hromady, zaniká. Výrok pravomocného rozhodnutí soudu podle odstavce 1 je závazný pro každého.

Podle § 143 odst. 2 obch. zák. nevyužijí-li společníci přednostního práva ve lhůtě stanovené společenskou smlouvou nebo stanovami, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy se dověděli o usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu, nebo jestliže se přednostního práva vzdají, může se souhlasem valné hromady převzít závazek k novému vkladu kdokoliv. Prohlášení o vzdání se práva musí mít písemnou formu s úředně ověřeným podpisem nebo musí být učiněno na valné hromadě. Prohlášení o vzdání se práva na valné hromadě se uvede v notářském zápisu o rozhodnutí valné hromady. Vzdání se práva má právní účinky i vůči právnímu nástupci společníka. Se souhlasem valné hromady může převzít závazek ke zvýšení vkladu až do výše navrženého zvýšení základního kapitálu též kterýkoliv společník.

Od nakládání s podílem je – z hlediska výše uvedeného – nutné odlišit jednání manžela, jímž vykonává práva korporátního společníka. Takové jednání nevyžaduje souhlas druhého manžela a ten se také nemůže dovolávat jeho neplatnosti. Neplatnosti takto učiněného úkonu se totiž lze domáhat toliko podle § 131 obch. zák. žalobou na neplatnost usnesení valné hromady. Soud si proto v řízení o vypořádání SJM nemůže platnost usnesení valné hromady posoudit sám.

K podobným závěrům o specifické povaze přezkumu rozhodnutí nejvyšších orgánů korporací již Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl. V rozsudku ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 635/2001, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1283, dovolací soud vysvětlil, že v řízení o vyklizení bytu nelze přezkoumávat platnost usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným o rozdělení obchodního podílu zemřelého společníka mezi ostatní společníky. V rozsudku ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 648/2012, publikovaném v časopise Bulletin advokacie, č. 12/2013, str. 44, pak Nejvyšší soud uvedl, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nelze přezkoumávat platnost usnesení valné hromady o tom, že společností vytvořený zisk nebude společníku vyplacen.

V řešené věci nešlo o dispozici žalobce s předmětným obchodním podílem, jejíž neplatnosti by se žalovaná mohla dovolat, nýbrž právě o výkon práv společníka – vzdání se přednostního práva na převzetí závazku ke zvýšení vkladu na zvýšení základního kapitálu společnosti podle § 143 odst. 2 obch. zák. Toto jednání nevyžadovalo souhlas žalované. Šlo o rozhodnutí žalobce jako společníka, které bylo možno – co do přezkumu jeho souladu se zákonem a společenskou smlouvou – napadnout návrhem na neplatnost usnesení valné hromady (viz § 131 och. zák.). Podle skutkových zjištění nalézacích soudů však k podání takového návrhu nedošlo a žalovaná by ostatně ani nebyla k jeho podání věcně legitimovaná. V tomto případě tedy nelze dospět k závěru, že by synové účastníků nenabyli podíly ve společnosti jen pro absenci souhlasu žalované a dovolání se relativní neplatnosti „vzdání se přednostního práva na převzetí závazku ke zvýšení vkladu na zvýšení základního kapitálu společnosti“, neboť toto vzdání se nelze poměřovat § 145 odst. 2 obč. zák.

Protože je dovolání v této otázce důvodné a napadené rozhodnutí je pro její nesprávné vyřešení odvolacím soudem zrušeno, je již bezpředmětné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, jejichž řešení by mohlo mít význam toliko za předpokladu, že by zpochybněný závěr odvolacího soudu o předmětném obchodním podílu v dovolacím přezkumu obstál.

Toliko pro úplnost dovolací soud k dovolacím námitkám žalobce obsaženým v jeho velmi obsáhlém dovolání ve stručnosti uvádí následující:

Výhrady dovolatele vůči závěrům odvolacího soudu o souhlasu, resp. jeho absenci, ze strany žalované s právním úkonem žalobce ze dne 11. 5. 2007 spočívajícím ve vzdání se přednostního práva na zvýšení vkladu na zvýšení základního kapitálu obchodní společnosti P., jsou z výše uvedených důvodů v této fázi pro věc bezpředmětné, protože souhlasu žalované nebylo třeba. V této souvislosti ovšem odvolací soud v další fázi řízení nepřehlédne zásadní tvrzení žalobce uplatněné v dovolání, že žalobce ke dni rozhodování odvolacího soudu již nevlastnil vůbec žádný podíl ve společnosti P., neboť svůj podíl v uvedené obchodní společnosti v rozsahu 10 % „prodal“. Na tento případný prodej, jímž se odvolací soud podle obsahu jeho rozhodnutí nezabýval, pak plně dopadají závěry formulované v R 131/2012.

Argumentoval-li žalobce rozsáhle ve prospěch disparity podílů v jeho prospěch z důvodu tzv. mimořádné zásluhovosti ve vztahu k hodnotě obchodního podílu ve společnosti, je posouzení této otázky předčasné nejenom z důvodu zrušení rozsudku odvolacího soudu, ale též proto, že pro úvahu o disparitě je jedním ze zásadních předpokladů zjištění, jaký majetek tvořící součást SJM manželů je učiněn předmětem vypořádání a jaký majetek soud skutečně vypořádává.

V zásadě totéž platí i pro výhrady žalobce pro „výpočet vypořádacích podílů“, kde vzhledem ke zrušení rozsudku je bezpředmětná výhrada žalobce zpochybňující jeho solventnost k vyplacení vypořádacího podílu žalované. Žalobce naznačuje, že částku mu uloženou k zaplacení žalované podle rozsudku odvolacího soudu nemá, nenaznačuje však žádnou alternativu jiného způsobu vypořádání. I zde je nicméně patrný nesouhlas především proto, že vůbec odvolací soud stanovil vypořádací podíl žalované v částce, se kterou žalobce nesouhlasí vzhledem k jeho výhradám vztahujícím se k posouzení vlastnictví podílu v obchodní společnosti. V této souvislosti dovolací soud pouze dodává, že v poměrech vypořádání SJM podle obč. zák. soudní praxe – oproti zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví – netrvala striktně na tom, že účastník, kterému je přikazován majetek do jeho výlučného vlastnictví, musí splňovat požadavek solventnosti. Naopak vycházela z požadavku na vypořádání tím způsobem, aby vypořádací podíl byl co nejmenší, pakliže taková forma vypořádání přicházela rozumně do úvahy. Vzhledem k výlučnému postavení žalobce jako společníka nemohl soud uvažovat o jiné formě vypořádání než přikázání tohoto podílu žalobci (to s vědomím výhrady vůči takovému postupu ve vztahu ke 100 % podílu žalobce ve společnosti P.), přičemž tento podíl tvořil zásadní hodnotu společného jmění manželů.

Namítal-li žalobce procesní pochybení v podobě absentujícího poučení podle § 118a o. s. ř., je tato námitka bezpředmětná, protože ji žalobce vztahuje k otázce souhlasu žalované „se zmenšením podílu při zvýšení základního kapitálu“. Dovolací soud výše vysvětlil, že souhlas žalované ve stávající fázi řízení potřebný nebyl.

Výhradou vytýkající nedostatek skutkových zjištění významných pro rozhodnutí věci míří dovolatel ke svému tvrzení, že již „dne 12. 2. 2018 žalobce, P. P. a P. P. jako společníci společnosti P., převedli své podíly na společnost P.“ Dovolací soud výše uvedl, že tímto tvrzením se odvolací soud v dalším řízení bude zabývat, protože pro právní posouzení věci význam mít může.

Tvrzený nedostatek odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je odklizen již jeho zrušením. Uvedené výhrady nadto žalobce vztahuje k otázkám disparity, k níž se dovolací soud vyjádřil výše s tím, že pro úvahu o disparitě z důvodu zásluhovosti musí být napevno postaven rozsah majetku v SJM, přičemž rozsah SJM uvažovaný odvolacím soudem neshledal dovolací soud správným.

Zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu jako základní důvod nadbytečnosti vypořádání se s dalšími procesními námitkami se týká i tvrzeného „nesprávného přihlížení k výpovědím svědků“, „nesprávného posouzení věrohodnosti důkazů“ a „nezabývání se důkazy provedenými před soudem prvního stupně“. Totéž platí i pro naznačenou a obecně odůvodněnou „překvapivost rozhodnutí“. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že jde o tvrzené vady řízení, které samy o sobě nemohou přípustnost dovolání založit, vzhledem ke zrušení rozsudku odvolacího soudu pak ani dovolací soud v této souvislosti nemůže zavázat odvolací soud žádným závazným právním názorem, neboť jde v zásadě o otázku dokazování, zjišťování skutkového stavu a hodnocení dokazování.

Pro úplnost rozhodnutí a jeho možné praktické dopady pak dovolací soud uvádí, že si je vědom toho, že soudní praxí i odbornou literaturou respektované zdůraznění autonomního výkonu společnických práv manžela-společníka s omezenou možností zásahu druhého manžela v rámci institutu společného jmění manželů může v konkrétních případech vést ke snížení hodnoty majetku ve společném jmění manželů. V takových případech lze však v rámci vypořádání SJM příslušné jednání – při přísném a individuálním posouzení každého případu bez možnosti reálného zobecnění – poměřovat optikou zneužívajícího jednání či jednání vedeného nepoctivým záměrem, jehož primárním úmyslem je vyvedení aktiv ze SJM. Toto vyvedení hodnot ze SJM je pak možné poměřovat v zásadě dvěma způsoby: 1) disparitou podílů – bylo-li by prokázáno, že šlo o jednání účelové, je možné, aby soud nastalý stav kompenzoval disparitou podílů ve prospěch nepodnikajícího manžela, nebo 2) může nepodnikající manžel snahu druhého manžela o znehodnocení SJM kompenzovat uplatněním nároku na náhradu škody, zejména tam, kde nelze uplatnit disparitu podílů vzhledem k tomu, že částka, o kterou byla hodnota SJM snížena, je větší než zbývající majetek, který je předmětem vypořádání. Ostatně i přímo ustanovení o vypořádání společného jmění v § 149 odst. 3 obč. zák. ukládá soudu při vypořádání SJM zohlednit nejenom to, jak se každý z manželů zasloužil nejenom o nabytí, ale také o udržení společného jmění. Při posuzování takových jednání – aniž by dovolací soud jakkoliv předjímal jejich dosah do souzené věci – pak lze mimo jiné zohlednit i to, zda druhý manžel s takovým jednání souhlasí či nikoliv bez ohledu na to, že se nejedná o souhlas ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák.

Mimo otázky vztahující se k předmětnému obchodnímu podílu žalobce dále v dovolání namítl nesprávné vypořádání peněžních prostředků na účtech z toho pohledu, že odvolací soud měl překročit návrh žalobkyně na jí navržený majetek k vypořádání. I touto otázkou se bude odvolací soud zabývat z pohledu námitek uplatněných dovolatelem v části dovolání pod body 190–193.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný pod č. C 5 768 v Souboru)].

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalobce v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)].

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu