Rozhodnutí NS

28 Cdo 4318/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2019
Spisová značka:28 Cdo 4318/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4318.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Znalecký posudek
Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991Sb.
§ 127 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4318/2018-261



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) R. K., nar. XY, bytem XY, a b) J. K., nar. XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 816/4, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 15/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2018, č. j. 56 Co 67/2018-232, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2018, č. j. 56 Co 67/2018-232, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 7 C 15/2017-205, nahradil projev vůle žalované spočívající v souhlasu s uzavřením dohody o bezúplatném převodu specifikovaných pozemků v katastrálních územích XY, XY a XY (výrok I.), současně rozhodl i o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud dovodil, že obě žalobkyně jsou oprávněnými osobami dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), přičemž jim přísluší právo na náhradu za pozemek PK č. XY v katastrálním území XY, jenž byl převeden na stát za účelem rozšíření letiště a který jim nemohl být vydán. Cenu tohoto pozemku stanovil soud na základě znaleckého posudku, jímž byl v řízení veden důkaz, ve výši 5.918.000 Kč, což odpovídá sazbě 250 Kč za m2 dle § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb (dále jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Soud dále konstatoval, že se žalobkyním nepodařilo docílit uspokojení jejich restitučního nároku, jelikož vůči nim žalovaná (potažmo Pozemkový fond České republiky jako její právní předchůdce) postupovala liknavě a svévolně, trvala-li na nesprávném ocenění odňatého majetku (coby zemědělského) a tím znemožňovala vypořádání restitučního nároku zákonem předvídaným způsobem. V souladu s ustálenou judikaturou tedy uzavřel, že se žalobkyně mohou dožadovat převodu v žalobě označených náhradních pozemků, jejichž hodnota činí 3.919.445 Kč.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 6. 2018, č. j. 56 Co 67/2018-232, rozhodnutí soudu prvního stupně napadené odvoláním žalované potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, jak pokud jde o svévoli a liknavost postupu žalované, tak co se týče ocenění odňatých i náhradních pozemků. Znalecký posudek, z něhož byly čerpány údaje o hodnotách dotčených nemovitostí, shledal odvolací soud přesvědčivým a výslech znalkyně, jež jej vyhotovila, pokládal za nadbytečný.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle dovolatelky cena odňatého pozemku činila pouze 251.454,40 Kč, poněvadž neměl být oceňován jako stavební (jeho stavební charakter ke dni přechodu na stát, jenž je podle judikatury Nejvyššího soudu určující, nebyl v řízení prokázán). Žalovaná dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 430/2018, z něhož vyplývá, že je při zjišťování výše restitučního nároku nezbytné zohlednit § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., včetně ustanovení o možné korekci zjištěné ceny podle přílohy č. 7 citované vyhlášky. Dovolatelka přitom opakovaně namítala, že bylo chybně akceptováno ocenění odňatého pozemku bez provedení srážky opodstatněné neexistencí napojení na inženýrské sítě. Pakliže odvolací soud nevyslechl znalkyni k otázce možnosti uplatnění srážek z ceny dané nemovitosti, odchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se podmínek použití a hodnocení znaleckého posudku.

Z nastíněných důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc Krajskému soudu v Plzni vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřily žalobkyně, jež uvedly, že dovolatelka polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, potažmo se závěry, které již v jiném dovolacím řízení obstály, a že její polemika s průběhem i výsledkem znaleckého dokazování je obstrukční a účelová. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka, zda měl být pozemek odňatý právním předchůdcům žalobkyň oceněn jako stavební či jako zemědělský, přípustnost dovolání nezakládá, jelikož Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že cena náhradního pozemku ve smyslu § 11a zákona č. 229/1991 Sb. má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (potažmo jejím předchůdcům) odebrán. Pro stanovení výše restitučního nároku je určující (zemědělský či nezemědělský) charakter nemovitosti ke dni odnětí státem. Byl-li přitom pozemek v době přechodu na stát toliko evidován jako zemědělská nemovitost, ač byl již fakticky určen k výstavbě (o čemž může svědčit v době přechodu existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či bezprostřední realizace stavebního záměru po odnětí pozemku), je třeba jej ocenit jako pozemek stavební dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017).

Soudy nižších stupňů, jež po skutkové stránce vzaly za zjištěné, že pozemek právních předchůdců žalobkyň byl již v době výkupu státem určen k zastavění v rámci rozšíření plochy letiště v Praze-Ruzyni (skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů je dovolací soud vázán, srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2648/2017, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3968/2017, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 839/2018), zřetelně postupovaly v intencích shora připomenuté judikatury, dovodily-li, že žalobkyním náleží náhrada za pozemek stavební, a v tomto ohledu jim tedy nelze ničeho vytknout (obdobný úsudek o ocenění restitučního nároku žalobkyň byl ostatně shledáním konformním s judikaturou již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, vydaném ve sporu týchž účastnic).

Dovolání je nicméně přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od konstantní rozhodovací praxe dovolací instance při řešení otázky možnosti upuštění od výslechu znalce (§ 127 odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že ustanoví-li soud znalce, pak jej zásadně rovněž vyslechne (při jednání nebo jiném roku), i když mu uložil, aby svůj posudek vypracoval písemně. Spokojit se s písemným znaleckým posudkem (a tedy upustit od výslechu znalce) může soud jen tehdy, neukládá-li mu zákon, aby znalce vždy vyslechl, a pouze v odůvodněných případech. O odůvodněný případ, v němž soud může od výslechu znalce upustit, jde, má-li posudek všechny „formální náležitosti“, tedy jsou-li závěry uvedené ve vlastním posudku náležitě odůvodněny a jsou-li podloženy obsahem nálezu, vyčerpal-li znalec úkol v rozsahu, v jakém mu byl zadán, přihlédl-li ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, jsou-li jeho závěry podloženy výsledky řízení a nejsou-li v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, nemají-li k posudku připomínky ani účastníci řízení a souhlasí-li účastníci řízení s upuštěním od výslechu znalce, popřípadě nelze-li – zejména s ohledem na to, že předmětem posouzení jsou jen jednoduché skutečnosti – očekávat, že budou vznášeny dotazy k doplnění nebo objasnění posudku ze strany účastníků. I kdyby se soud spokojil s písemným posudkem znalce, přistoupí vždy dodatečně k jeho výslechu, vyžadují-li to obsah písemného posudku nebo okolnosti přednesené účastníky řízení (viz namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, a ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4112/2016, nebo usnesení téhož soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014).

Z uvedeného vyplývá, že soud nesmí upustit od výslechu znalce mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá o správnosti písemného znaleckého posudku pochybnosti (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014, a ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018). Ke zpochybnění znaleckého posudku přitom nepostačuje paušální nesouhlas s jeho obsahem, nýbrž je třeba předestřít zcela konkrétně vymezené námitky [k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011, a ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3823/2012, dále viz Lavický, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 627–628].

Jelikož v řešené věci žalovaná explicitně požadovala výslech znalkyně, který měl směřovat k vyjasnění jednoznačně pojmenovaných otázek, jež podle jejího mínění ve znaleckém posudku nebyly vyřešeny přesvědčivě (šlo zejména o možnost provedení srážek z ceny odňatého pozemku vzhledem k údajnému nenapojení na inženýrské sítě), nebylo v přezkoumávané kauze namístě spokojit se s písemným vyhotovením znaleckého posudku, ale bylo třeba přikročit ke slyšení znalkyně za účelem potvrzení či vyvrácení žalovanou vznesených výhrad. V naznačeném směru jsou tedy právní úvahy odvolacího soudu nesprávné.

Za dané situace by bylo pochopitelně předčasné, aby se dovolací soud k otázce uplatnění srážek v předmětné věci vyjadřoval po stránce věcné (jedná se ostatně primárně o problém skutkový, k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2667/2018, ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2693/2018, či ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3647/2018).

Se zřetelem k výše řečenému tedy Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc Krajskému soudu v Plzni vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).

Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2019

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu