Rozhodnutí NS

3 Tdo 1508/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/23/2020
Spisová značka:3 Tdo 1508/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1508.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1,2 písm, a), odst. 3 písm. a) předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 1150/20

II.ÚS 1262/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1508/2019-3265


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2020 o dovoláních, která podali obviněný V. N., nar. XY, trvale bytem XY, a obviněný F. F., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2019, č. j. 3 To 105/2018-3178, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 5/2009, takto:

      I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. N. odmítá.

      II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného F. F. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 3 T 5/2009-3076, byli obviněný V. N. a obviněný V. F. (dále také „dovolatelé“) spolu s dalšími obviněnými uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že

všichni obžalovaní v úmyslu odebírat ve velkém objemu motorový benzín od společnosti Shell Czech Republic, a. s., se sídlem Praha 4, Antala Staška 2027/79, předstírat vývoz této komodity do Polské republiky a zkrátit tak spotřební daň a daň z přidané hodnoty, ve vzájemné součinnosti postupovali tak, že obžalovaní N. a F. prostřednictvím nezjištěného muže vystupujícím pod jménem K. B. jako statutární zástupce společnosti AGROB EKO, s. r. o., se sídlem Zabrze, ul. Hagera 14a, Polská republika, uzavřeli po předložení fiktivních dokladů jmenované polské společnosti, zejména výpisu z rejstříku podnikatelů, osvědčení o registračním čísle a potvrzení Celního úřadu v Gliwce, dne 12. 10. 2005 v Praze rámcovou smlouvu o odběru pohonných hmot se společností Shell Czech Republic, a. s., prostřednictvím R. P., nar. XY, který ve dnech 19. 10., 1. 11., 7. 11. a 8. 11. 2005 v Praze na různých pobočkách ČSOB, a. s., na jejich žádost v pěti případech vložil na účet č. XY společnosti Shell Czech Republic, a. s., celkovou částku 215.668,93 USD, přičemž na první dvě platby mu poskytli peníze obžalovaní N. a F., zaplatili zálohové faktury na odběr pohonných hmot, po domluvě obžalovaných N., F. a D. obžalovaný D. zajistil R. D., nar. XY, který na základě plné moci vystavené údajným zástupcem společnosti AGROB EKO, K. B., převzal v sídle společnosti Shell Czech Republic, a. s., odběrovou kartu, zastupoval polskou společnost při odběru benzínu v Litvínově a od obžalovaných N. a F. dostával prostřednictvím mobilního telefonu čísla registračních značek vozidel, která pro pohonné hmoty jezdila, obžalovaný D. s obžalovanými Z. a S. domluvili odběr a odvoz pohonných hmot tak, že obžalovaný Z. a S. vozidly svých společností ve dnech 26. 10., 31. 10., 4. 11. a 7. 11. 2005 v Litvínově, okres Most, odebrali celkem 284.524 litrů benzínu morového (BA 95N) v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, po celním odbavení řidičům telefonicky dali pokyny k rozvozu zboží na benzinové čerpací stanice a další místa v České republice, které obžalovaní Z. a S. spravovali, v době od 8. 11. do 14. 11. 2005 další odběr benzínu motorového v množství 91.504 litrů, za který byla zaplacena záloha ve výši 96.358,57 USD, i přes telefonickou žádost obžalovaných nebyl společností Shell Czech Republic, a. s., povolen, neboť skuteční zástupci společnosti AGROB EKO po omylem obdržené konečné faktuře za odebrané pohonné hmoty společnost Shell Czech Republic, a. s., upozornili, že nejsou jejich obchodními partnery a pohonné hmoty do Polska nebyly dovezeny, čímž došlo ke zkrácení spotřební daně ve výši 3.368.765 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 1.190.392 Kč ke škodě České republiky a mohlo dojít při dalším neoprávněném odběru ke škodě způsobné České republice zastoupené jednak Celním úřadem Most na spotřební dani ve výši 1.083.408 Kč a jednak Finančním úřadem Most na dani z přidané hodnoty ve výši 382.834,61 Kč.

Za tento zločin byli obvinění V. N. a F. F. každý odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Zároveň bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti všech obviněných společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti Shell Czech Republic, a. s., částku 4.570.845,77 Kč.

Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině obviněných L. D., P. Z. a M. S. a byl jim uložen trest. Naproti tomu obviněný R. A. byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby.

O odvolání obviněných V. N., F. F. a L. D. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2019, č. j. 3 To 105/2018-3178, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.

Proti citovanému usnesení vrchního soudu podali obviněný V. N. a F. F. prostřednictvím svých obhájců dovolání, které obviněný V. N. podal na základě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., obviněný F. F. podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný V. N. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odůvodnil námitkou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Došlo tak k porušení povinnosti soudu zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti podle § 2 odst. 5 tr. ř. a nebyla dodržena presumpce podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a v důsledku toho bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
Pod bodem VI/1. dovolatel rozporuje skutkové zjištění, podle něhož „společně s obviněným F. prostřednictvím nezjištěného muže vystupujícího pod jménem K. B. … uzavřeli po předložení fiktivních dokladů jmenované polské společnosti dne 12. 10. 2005 v Praze rámcovou smlouvu o odběru pohonných hmot se společností Shell Czech Republic a. s.“. Dovolatel má za to, že toto skutkové zjištění nemá oporu v žádném z provedených důkazů, když z rámcové smlouvy vyplývá, že tato byla uzavřena mezi společností Shell Czech Republic a osobou vystupující jako K. B., podle výpovědí svědků (odpovědných pracovníků společnosti a svědka R.) byla uzavřena po setkání, které probíhalo výlučně mezi těmito odpovědnými pracovníky a touto osobou, a neexistuje jediný důkaz o tom, že by obvinění N. a F. této osobě dávali jakékoli instrukce či příkazy. Soud prvního stupně předpokládal, že si dovolatelé museli být od počátku vědomi, že cílem jednání není vývoz PHM do Polska, ale pouze jeho předstírání, resp. že měli zjistit, že K. B. je podvodník. Neuvádí však žádný důkaz o tom, že by dovolatelé dostali jakoukoli informaci o tom, že jde o podvodníka, nebo o skutečném záměru s rámcovou kupní smlouvou. Natož od koho by takovou informaci měli dostat. Soud neuvádí ani žádný důkaz, který by jejich obhajobu vyvracel. Skutkové zjištění o jejich uzavření rámcové kupní smlouvy tak nemá oporu v provedených důkazech. Přitom je pro výrok o vině podstatné. Došlo tak k porušení spravedlivého procesu, když byla porušena zásada materiální pravdy a nerespektována presumpce nevinny podle § 2 odst. 2, 4 a 5 tr. ř.

V bodě VI/2. dodává, že toto tvrzení převzal soud prvního stupně z obžaloby. Pokud by bylo pravdivé a důkazy prokázané, zbavovalo by soudy nutnosti zabývat se otázkou, jak se vůbec měli dovolatelé dozvědět, že nejde o skutečný vývoz PHM do Polska, nebo zaujímat stanovisko a odůvodňovat proč nevěří důkazům, které jejich obhajobu podporují (svědci uváděli, že podle jejich vědomí mělo jít pouze o pomoc při skutečném vývozu).

Pod bodem VI/3. (při vědomí ustálené rozhodovací praxi stran spolupachatelství) namítl, že soudy presumovaly konkludentní dohodu mezi všemi obviněnými. Tedy dohodu, kdy na základě návrhu ostatní obvinění, aniž by výslovně projevili souhlas s takovým návrhem, jednali tak, že z jejich jednání nepochybně vyplýval souhlas s tímto návrhem. Soud by však k takovému závěru musel mít k dispozici důkazy, kdo takový návrh učinil, zejména vůči komu a zda směřoval i vůči obviněným N. a F. Pokud takový návrh vůči osobě neexistuje, nelze její jednání kvalifikovat jako spolupachatelství, zejména když její jednání samo o sobě lze kvalifikovat jako nezávadné a zákonu neodporující. Soud prvního stupně takový důkaz neuvedl. Jakýkoli závěr, že obvinění N. a F. byli účastníky nějaké dohody o zkrácení daně a tedy i závěr o jejich vědomé a úmyslné součinnosti prováděné za tímto účelem považuje za nesprávný a nemající oporu v provedených důkazech. Došlo tak k porušení spravedlivého procesu, když byla porušena zásada materiální pravdy a nerespektována presumpce nevinny podle § 2 odst. 2, 4 a 5 tr. ř.

Pod bodem VI/4. dovolatel zpochybňuje ta skutková zjištění, podle nichž dovolatelé „prostřednictvím R. P., který ve dnech 19. 10., 1. 11., 7. 11. a 8. 11. 2005 v Praze na různých pobočkách ČSOB, a. s. na jejich žádost v pěti případech vložil na účet č. společnosti Shell Czech Republic a. s. celkovou částku 215.668,93 USD, přičemž na první dvě platby mu poskytli peníze obžalovaní N. a F., zaplatili zálohové faktury na odběr pohonných hmot“ a uvádí, že takové jednání dovolatelé popírají a není trestné. Dovolatelé svědka R. P. (nyní R. M.) neznají a žádné částky mu nedali. O uvedeném jednání není jiný důkaz, než výpověď tohoto svědka z přípravného řízení (když v hlavním líčení odmítl vypovídat). Stojí proto proti sobě výpovědi obviněných N. a F., osob zcela bezúhonných, a svědka P., osoby s bohatou trestní minulostí, která měla zájem na výsledku řízení v neprospěch dovolatelů. Soud prvního stupně se nezabýval rozporem, když podle výpovědi tohoto svědka mu měli částku předat, zatímco v žádosti o vrácení této částky uvádí, že tuto poskytl výlučně on sám. Soudy tak měly pečlivě zvažovat, zda ostatní provedené důkazy odůvodňují závěr o jeho věrohodnosti. Když tak neučinily, bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Pod bodem VI/5. ke skutkovému zjištění, že „obžalovaný D. po dohodě s obžal. N. a F. zajistil R. D., který na základě plné moci vystavené údajným zástupcem společnosti AGROB EKO, K. B., převzal v sídle společnosti Shell Czech Republic a. s. odběrovou kartu, a zastupoval polskou společnost při odběru benzínu v Litvínově, s tím, že R. D. obž. N. a F. dodávali prostřednictvím mobilního telefonu registrační značky vozidel (firem obžalovaných S. a Z.), která pro PHM jezdila“ uvedl, že dovolatelé toto jednání popírají a že není trestné. Dodal, že je vyloučeno, aby obviněný N. nebo F. předávali svědkovi D. registrační čísla. O tom, která vozidla pojedou do Litvínova, rozhodovali obvinění S., A. a Z. a není žádný důkaz o tom, že by registrační čísla těchto vozidel někomu předávali, zejména pak dovolatelům, které v té době ani neznali.

Závěrem pod bodem VI/6. dovolatel poukázal, že v projednávané věci na straně obviněných vystupovaly dvě skupiny. Na straně jedné obvinění S., Z. a D., z nichž dva – S. a Z. – se bez jakýchkoli pochybností dopustili trestného činu zkrácení daně. Museli si být vědomi, stejně jako jejich řidiči, že po převzetí mezinárodního nákladního listu CMR jsou povinni PHM přepravit do Polska. Tuto povinnost nedodrželi a dali příkaz ke složení načerpaných PHM na svých čerpacích stanicích v ČR, kde je nezatížené spotřební daní a DPH se ziskem prodali. Obviněný S. se navíc v té době již dlouhodobě (od r. 2003) vědomě a úmyslně jako vedoucí skupiny pachatelů dopouštěl trestného činu zkrácení daně ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 8/2010. Na druhé straně – obvinění N. a F., osoby o generaci starší a zcela bezúhonné. Žádný důkaz neprokazuje, že by dovolatelé znali obviněné S. a Z. v době, kdy se rozhodli nerespektovat mezinárodní nákladní listy a místo vývozu PHM do Polska tyto prodat v České republice. Soudy měly tedy důkladně zvažovat, zda je provedenými důkazy bez jakýchkoli pochybností prokázána byť jen nepřímá souvislost mezi jednáním dovolatelů a dalších obviněných, a pokud taková souvislost existuje, zda prokazuje, že jednání dovolatelů bylo vedeno úmyslem zkrátit daň. Při pečlivém zvážení, které by respektovalo ústavní práva a práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod, by soudy musely dojít k závěru, že tomu tak není.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho první variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Má za to, že odvolací soud nepřezkoumal řádně zákonnost a odůvodněnost napadených výroků a nesplnil tedy procesní podmínku uvedenou v § 256 tr. ř. pro zamítnutí odvolání.

Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2019, č. j. 3 To 105/2018-3178, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný F. F. podal dovolání na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstatná část tohoto dovolání se (doslovně) shoduje s dovoláním podaným obviněným V. N., a proto Nejvyšší soud uvede pouze ty části, které se od něj odlišují.

Dovolatel uvedl, že skutkový děj, který má zakládat jeho trestní odpovědnost je vykonstruován a nemá oporu v provedeném dokazování. Tvrzení, že dovolatelé uzavřeli rámcovou smlouvu po zajištění úředních dokladů, považuje za účelovou konstrukci. S polskými občany se setkali až v srpnu 2005, přičemž padělané doklady jsou datovány v dubnu 2005. Padělky nemohli zajistit, neboť neumějí polsky a nikdy nebyli přítomni v obchodním rejstříku v Polsku, kde jak se dodatečně dozvěděli, každá osoba, která se domáhá výpisu, musí být ztotožněna. Neexistuje tak důkaz o jejich zajištění padělků úředních dokladů. Došlo tak k porušení spravedlivého procesu, když byla porušena zásada materiální pravdy a nerespektována presumpce nevinny podle § 2 odst. 2, 4 a 5 tr. ř.

Dále dovolatel namítl nemožnost uzavření konkludentní dohody, neboť o existenci ostatních obviněných vůbec neměl povědomost. Jedná se o konstrukci trestních orgánů k založení jeho trestní odpovědnosti, neboť se nepodařilo ztotožnit polské občany, kteří se trestné činnosti dopustili. Polský občan B. byl pouze povrchově vyslechnut na úřední záznam, ačkoliv z výpovědi svědka P. je zřejmé, že to byl on, kdo polské občany přivedl a působil jako jejich tlumočník. Jeho nedostatečným vytěžením se trestní orgány ocitly v důkazní nouzi, a bylo proto nutné neztotožněné osoby nahradit dovolateli a přisoudit jim pozici osob, které celou akci řídily. Za stejně nesmyslné považuje tvrzení o jejich vkládání peněz na účet prostřednictvím svědka P., neboť kde by dovolatelé předmětné prostředky vzali a z jakého důvodu by to dělali.

Dovolatel je přesvědčen, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně potvrzenými odvolacím soudem a provedenými důkazy je tak extrémní rozpor, že bylo namístě respektovat zásadu v pochybnostech ve prospěch, což se nestalo. Zdůraznil, že dovolatelé oslovovali po celé EU cizí státní příslušníky s nabídkou obchodu. Polští občané projevili zájem a jaksi mimochodem se zeptali, jestli dovolatelé mohou zajistit kontakt na Shell, což prostřednictvím svědka R. učinili. Uzavřený kontrakt směřoval k dovozu pohonných hmot do Polska, což je naprosto v souladu s příslušnými právními předpisy. Tvrzení, že jednali v úmyslu pouze předstírat vývoz do Polska a zkrátit tak spotřební daň a DPH je spekulativní závěr trestních orgánů bez jakýchkoliv důkazů. Nebyl zjištěn motiv takového jednání, protože žádný neexistoval. Trestní orgány věc řádně nevyšetřily, ač mohly a k zakrytí této chyby vytvářejí konstrukci o trestní odpovědnosti obviněných F. a N. Vzhledem k tomu došlo flagrantním způsobem k porušení práva na spravedlivý proces nerespektováním základních zásad trestního řízení.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2019, č. j. 3 To 105/2018-3178, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V návaznosti na teoretická východiska užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že tomuto dovolacímu důvodů neodpovídají námitky obviněných, jimiž zpochybnili rozsah dokazování a skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy činné dříve ve věci. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení.

Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu zcela výjimečně v případě extrémního nesouladu provedených důkazů a na jejich podkladě přijatých skutkových zjištění, který může být shledán tehdy, když skutkové závěry soudů nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Jedná se o situace, v nichž zejména Ústavní soud v rámci řízení o ústavních stížnostech přistupuje k výjimečnému zásahu do skutkových zjištění, ke kterým dospěly obecné soudy, pokud má nesprávná realizace důkazního řízení na jejich úrovni za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Zásah do skutkových zjištění je přitom v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Takový extrémní nesoulad provedených důkazů a na jejich podkladě přijatých skutkových a právních zjištění však státní zástupce v trestní věci obviněných neshledává.

Státní zástupce uvedl, že ze spáchání protiprávního činu popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně usvědčují obviněné zejména výpovědi svědků a listinné důkazy. Soudy obou stupňů se náležitě vypořádaly i s otázkou věrohodnosti výpovědi svědka R. P. Skutkový stav věci popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině v citovaném rozsudku přitom zcela logicky vyplývá z důkazů provedených v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle zásad vyjádřených v § 2 odst. 6 tr. ř., tedy v souladu s jejich skutečným obsahem bez známek jakékoli deformace, včetně povinné reakce na obhajobu uplatněnou obviněnými. Souhrn důkazů provedených v posuzovaném případě tak zcela jednoznačně svědčí o tom, že obvinění nejméně se dvěma osobami ve velkém rozsahu zkrátili, resp. pokusili se zkrátit daň z přidané hodnoty a spotřební daň. Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními, jednak mezi zjištěným skutkovými stavem a dovozenými právními závěry.

Zvolenému důvodu dovolání neodpovídá ani námitka obviněného V. N., kterou brojil proti porušení zásady presumpce neviny. Jedná se o institut procesního práva, který nelze v rámci citovaného dovolacího důvodu nijak zpochybňovat.

Obviněný V. N. v podaném dovolání uplatnil i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ve variantě, kterou obviněný výslovně uplatnil, jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany trestního řízení k druhému soudnímu stupni, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného V. N. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno, načež za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud rozhodl podle § 256 tr. ř. o zamítnutí odvolání. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu. Tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Pokud jde o druhou alternativu, odkázal státní zástupce na své závěry k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uzavřel proto, že podstatou námitek vznesených obviněnými je jednak zpochybnění učiněných skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, což nelze v tomto případě podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod. Obviněný V. N. uplatnil i takové námitky, které sice lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ale které nejsou důvodné.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných V. N. a F. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiných, než jím navržených rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
IV.

Dovolací námitky obviněných uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou směřovány pouze proti výroku o vině, tedy pokud byli uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud považuje předně za nutné konstatovat, že obvinění sice uplatněný dovolací důvod odůvodňují tím, že napadenými rozhodnutími došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, činí tak (s určitou mírou zjednodušení) argumentací dílem založenou na tvrzení, že se ničeho nedopustili, dílem, že nebylo prokázáno jejich vědomí a úmysl společně s ostatními pachateli neoprávněnými odběry pohonných hmot zkrátit ke škodě České republiky spotřební daň a daň z přidané hodnoty a že celé obvinění je vymyšlené.

Uvedená povaha těchto námitek je zjevná zejména z námitek obviněného N. pod bodem VI. jeho dovolání (které dovolání obviněného F. prakticky kopíruje). Tyto námitky směřují zejména k prokázané účasti obviněných na jednání nezjištěného muže vystupujícího pod jménem K. B. (při uzavírání rámcové smlouvy o odběru pohonných hmot se společností Shell Czech Republic, a. s.), jejich vědomí, že nejde o skutečný vývoz pohonných hmot do Polska, jejich účasti na jednání R. P. (který ve dnech 19. 10., 1. 11., 7. 11. a 8. 11. 2005 v Praze na různých pobočkách ČSOB, a. s., na jejich žádost v pěti případech vložil na účet č. společnosti Shell Czech Republic, a. s., celkovou částku 215.668,93 USD, přičemž na první dvě platby mu poskytli peníze obžalovaní N. a F., zaplatili zálohové faktury na odběr pohonných hmot), zajištění (společně se spoluobviněným D.) R. D. (který na základě plné moci vystavené údajným zástupcem společnosti AGROB EKO, K. B., převzal v sídle společnosti Shell Czech Republic, a. s., odběrovou kartu, a zastupoval polskou společnost při odběru benzínu v Litvínově s tím, že R. D. obž. N. a F. dodávali prostřednictvím mobilního telefonu registrační značky vozidel firem obžalovaných S. a Z., která pro PHM jezdila), či jejich znalosti obviněných S. a Z.

Pokud tedy obvinění deklarovaný dovolací důvod odůvodňují těmito námitkami, pak tyto jejich námitky ve své podstatě zpochybňující úplnost a správnost soudy zjištěného skutkového stavu věci jsou námitkami skutkové a procesní povahy, které nelze podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Již výše bylo Nejvyšším soudem v rámci úvah o mezích dovolacího přezkumu na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatováno, že jeho prostřednictvím se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování z pohledu nesprávností v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, neboť tyto otázky jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, zejména pokud nižší soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení. K těmto námitkám se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec nezbytného zdůvodnění, neboť nevyhovuje-li dovolací argumentace uplatněnému dovolacímu důvodu, nemůže ani vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Nejvyšší soud k důkladnějšímu rozboru takovýchto námitek přistupuje jen za situace, kdy dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepře své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Detailní reakce dovolacího soudu by byla nezbytná zejména tehdy, pokud by byla napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními (dále jen extrémní nesoulad), v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS). Jedná se o případy, kdy skutková zjištění obecných soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, dále pokud skutková zjištění z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nevyplývají, a konečně pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela chybí (nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Současně platí, že zásah do soudy učiněných skutkových zjištění je v řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

Přestože dovolatelé námitku extrémního nesouladu formálně uplatňují, takováto situace však podle názoru Nejvyššího soudu v přezkoumávané věci nenastala. Především je nutné konstatovat, že pokud by měla být v této trestní věci dovolatelem uplatněná námitka úspěšná, musí být především dovolatelem nejen (formálně) uplatněna, ale následně také odpovídajícím způsobem obsahově podpořena, aby bylo zjevné, v čem spočívá (extrémní) rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními.

S ohledem na obsah dovolání obviněných je zjevné, že obvinění v této trestní věci zpochybňují skutkové závěry nižších soudů ohledně svého pachatelství a zjišťované podoby jejich protiprávního jednání a způsobených následků. Je však zřejmé, že tak činí zpochybňováním dílčích skutkových závěrů, respektive zpochybňováním jednotlivých důkazů. Pokud tedy obvinění tímto způsobem polemizují s tím, jak oba nižší soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům na jejich základě dospěly, pak se jedná z jejich strany nejen o postup zcela v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a zejména se nejedná o výtky proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení, jak to předpokládá § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jakkoliv by bylo možné uvedené závěry Nejvyššího soudu vztáhnout i na další námitku obviněných uplatněnou zejména pod bodem VI/3. dovolání obviněného N. ohledně neprokázání jejich spolupachatelství z pohledu soudy presumované konkludentní dohody mezi obviněnými, s určitou mírou tolerance by tuto námitku po uplatněný dovolací důvod bylo možné vztáhnout. Na straně druhé však s ohledem na zjišťovanou podobu jednání obou obviněných popsanou ve skutkové větě rozsudku a odůvodněním zjišťovaného spolupachatelství v rámci odůvodnění obou napadených rozhodnutích se nejedná o námitku opodstatněnou.

Jakkoliv pouze pro doplnění a ve stručnosti (viz ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.) je totiž možné konstatovat, že námitky obviněných nejsou důvodné ani po věcné stránce. Oba obvinění jsou ze spáchání protiprávního činu popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně usvědčováni souhrnem provedených důkazů tvořeným jak výpověďmi svědků, tak i listinnými důkazy. Z provedeného dokazování je zjišťována účast obviněných na celém skutkovém ději, tedy již při prvotním jednání ohledně uzavření smlouvy s poškozenou společností, odebírání pohonných hmot, angažování svědka R. P. na vkládání finančních částek na účet poškozené společnosti, to vše při vědomí toho, že obvinění sami oficiálně nikde nefigurují, či vědomí toho, že jejich rolí bylo trestnou činnost (pouze) kontrolovat a další konkrétní osoby uvedené ve výroku rozsudku úkolovat. Skutkový stav věci popsaný ve skutkové větě rozsudku tak vyplývá z důkazů provedených v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle zásad vyjádřených v § 2 odst. 6 tr. ř. Takto zjištěný skutkový stav věci je zároveň i odpovídajícím podkladem pro právní závěry založené na tom, že obvinění nejméně se dvěma osobami ve velkém rozsahu zkrátili, resp. pokusili se zkrátit daň z přidané hodnoty a spotřební daň. Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, která jsou zcela v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními, jednak mezi zjištěným skutkovými stavem a dovozenými právními závěry.

Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ani námitka obviněného V. N., kterou brojil proti porušení zásady presumpce neviny. I v tomto případě se jedná o institut procesního práva, který nelze v rámci citovaného dovolacího důvodu nijak zpochybňovat.

Lze tedy uzavřít, že podstatou námitek vznesených obviněnými je především zpochybnění učiněných skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, což nelze (při absenci extrémního nesouladu) podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod. Zároveň je navíc z obsahu dovolání a konkrétních námitek obviněných zřejmé, že tyto jejich námitky pouze kopírují jejich obhajobu z řízení před soudem prvního stupně a následně z odvolacího řízení. K tomuto zjištění musí Nejvyšší soud uvést, že pokud dovolatel opakuje v dovolání stejné námitky, jaké uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně (případně v odvolacím řízení), se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména bod 60) a odůvodnění usnesení vrchního soudu (zejména v bodu 12) přitom plyne jak to, že obvinění zastávají stále stejnou skutkovou verzi, tak i to, že se soudy s takto uplatňovanou obhajobou obviněných zabývaly, dostatečným způsobem se s ní vypořádaly, a to včetně odpovídajícího posouzení věrohodnosti důkazů a na tato odůvodnění tak lze zcela odkázat.

Pokud obviněný V. N. v podaném dovolání uplatnil i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak je nutné především konstatovat, že odvolání obviněného V. N. bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a při dodržení všech zákonných podmínek pak odvolací soud rozhodl podle § 256 tr. ř. o zamítnutí odvolání. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu a z tohoto důvodu proto nemohlo dojít k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného V. N., kterými odůvodňoval existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly shledány opodstatněné, nemohlo být dovolání obviněného posouzeno jako důvodné ani podle dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť zde nenastala situace, že by v řízení byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V.

Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud uzavřel, že námitky obviněných v rámci jejich dovolání z hlediska své povahy dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, dílem jsou z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami zjevně neopodstatněnými.

Protože dovolatel N. neuplatnil důvodně žádné formálně relevantmí námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a k jeho naplnění tak nedošlo, není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Dovolání obou obviněných proto byla podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 23. 1. 2020


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu


Vypracoval:
JUDr. Aleš Kolář