Rozhodnutí NS

30 Cdo 5451/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:30 Cdo 5451/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5451.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Nemajetková újma (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 5451/2016-165


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce a) J. U., narozeného XY, bytem v XY, žalobkyně b) I. T., narozené XY, bytem v XY a žalobce c) M. F., narozeného XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1550/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 251 018 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 257/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 35 Co 205/2016-122, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 35 Co 205/2016-122, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobci se nejdříve samostatně následně společně po spojení soudních řízení domáhají zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím pro každého žalobce coby zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001 („kauza H-SYSTEM“), v němž vystupovali v procesním postavení poškozených.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 2. 2016,
č. j. 14 C 257/2014-90, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců částku 180 090 Kč a zákonný úrok z prodlení z této částky od 3. 7. 2014 do zaplacení (výrok I), v převyšující části co do 70 928 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 7. 2014 žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení částku 48 611 Kč (výrok II).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku I o věci samé co do částky 40 753 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 139 337 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žaloba se v uvedeném rozsahu zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 48 611 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Trestní řízení vůči obžalovaným J. E., J. V., L. T., I. K., P. S. a P. S. pro zvlášť závažnou hospodářskou trestnou činnost bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001. Řízení bylo zahájeno sdělením obvinění jednotlivým osobám v prosinci 1999 a v lednu 2000, obžaloba byla podána Vrchním státním zastupitelstvím v Praze dne 6. 8. 2001. Hlavní líčení se konala v září a říjnu 2002, v květnu, červnu, září a prosinci 2003, jakož i v lednu a únoru 2004. V řízení bylo prováděno mimořádně rozsáhlé dokazování, mimo jiné byly vyslechnuty stovky osob v postavení poškozených. Dne 19. 2. 2004 byl vyhlášen rozsudek, jímž byli všichni obžalovaní uznáni vinnými ze spáchání trestných činů podvodu, poškozování věřitele a zpronevěry a bylo též rozhodnuto o jejich povinnosti společně a nerozdílně nahradit poškozeným vzniklou škodu. S odvoláními obžalovaných a poškozených byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 23. 2. 2005. Vrchní soud v Praze zadal vypracovat znalecké posudky, dne 25. 4. 2006 při neveřejném zasedání odmítl některá odvolání pro opožděnost nebo jako podaná osobou neoprávněnou a konal veřejná zasedání v květnu a červnu 2006, při nichž provedl dokazování listinnými důkazy a výslechy znalců. Dne 6. 6. 2006 byl Vrchním soudem v Praze vyhlášen rozsudek, jímž byli obžalovaní K., S. a S. uznáni vinnými (dovolání těchto osob byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007) a obžalovanému S. bylo uloženo nahradit poškozeným škodu. Ohledně obžalovaných E., V. a T. byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání s tím, že je nutno rozsáhle doplnit dokazování. Městský soud v Praze konal nová hlavní líčení v březnu a dubnu 2009 a rozsudkem ze dne 23. 4. 2009 opět uznal tyto obžalované vinnými ze zvlášť závažného trestného činu podvodu a rozhodl též o povinnosti obžalovaných nahradit poškozeným vzniklou škodu. Vrchní soud v Praze tento v pořadí druhý rozsudek Městského soudu v Praze dne 30. 4. 2010 zrušil a věc znovu vrátil k novému projednání s tím, že soud prvního stupně nerespektoval závazný pokyn odvolacího soudu k doplnění dokazování. Městský soud v Praze po doplnění dokazování svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 13. 12. 2010 opětovně uznal obžalované vinnými a rozhodl o jejich povinnosti nahradit poškozeným vzniklou škodu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2011 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze pouze ve výrocích o trestu (zatímco výroky o vině a o náhradě škody byly potvrzeny a dne 29. 6. 2011 nabyly samostatně právní moci) a znovu o trestech pro obžalované rozhodl tak, že tresty odnětí svobody snížil pod dolní hranici trestní sazby z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení. K dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud dne 30. 10. 2012 rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně výroků o trestu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že uložené tresty se vzhledem k okolnostem případu, kdy jednání obžalovaných vykazovalo mimořádnou míru společenské nebezpečnosti, jeví jako nepřiměřeně nízké. Na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 Vrchní soud v Praze zastavil dne 10. 1. 2013 trestní řízení a stížnost podanou nejvyšším státním zástupcem proti usnesení o zastavení řízení Nejvyšší soud odmítl dne 29. 8. 2013. Žalobci uplatnili u žalované svůj nárok na peněžité zadostiučinění ve výši 455 998 Kč za nepřiměřenou délku adhezního řízení, přičemž v rámci předběžného projednání žalovaná shledala délku posuzovaného řízení nepřiměřenou, avšak s ohledem na okolnosti případu, zejména princip sdílené újmy poškozenými, přistoupila k podstatnému snížení peněžitého zadostiučinění a žalobci uhradila toliko částku 2 314 Kč.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Celkovou délku posuzovaného řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, posuzoval od zahájení trestního stíhání (21. 12. 1999) do usnesení Vrchního soudu ze dne 10. 1. 2013, kterým bylo řízení zastaveno na základě vyhlášení amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Takto určenou délku řízení soud prvního stupně hodnotil jako nepřiměřenou. Jako základní částku pro odškodnění určil soud částku 16 000 Kč za jeden rok průtahového řízení (za první 2 roky polovinu). Dále posuzoval význam řízení pro žalobce, kde seznal, že žalobci vložili do společnosti H-SYSTEM nemalé prostředky, měli vizi slušného bydlení a očekávali korektní přístup ze strany těch, kteří jim tato očekávání slíbili naplnit, přičemž se jim dostalo přístupu zločineckého, což nesporně vyvolalo na jejich straně pocit bezmoci od momentu iniciace trestního stíhání pachatelů, přes moment než bylo nakonec trestní stíhání zahájeno, až do doby, kdy se nakonec dočkali rozsudku, nicméně bez významu, neboť trestní stíhání bylo pro amnestii prezidenta republiky zastaveno a oni se dočkali odškodnění pouze v nepatrné výši. Soud proto připočetl k základní částce 20 %. Pro složitost řízení (bylo vyslýcháno více než tisíc poškozených) soud naopak od základní částky odečetl 30 %. Soud konečně seznal, že v případě žalobců není dáno nerozlučné společenství ve sporu, nejde tak o sdílenou újmu jak uvedla žalovaná a v tomto ohledu výši základní částky nezměnil. Každému žalobci tak přiznal částku 182 404 Kč, kterou pokrátil o již žalovanou vyplacené zadostiučinění ve výši 2 314 Kč, celkem tedy uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců částku 180 090 Kč.

6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně, když shledal, že délka posuzovaného řízení není přiměřená a že žalobkyni náleží peněžité zadostiučinění. Základní částku odvolací soud však určil v jiné výši než soud prvního stupně, a to jako částku 17 000 Kč ročně, přičemž za první dva roky posuzovaného řízení se jedná o částku poloviční. Odvolací soud dospěl k závěru, že je základní částku třeba snížit o 30 % z důvodu počtu soudních soustav, před kterými bylo trestní řízení vedeno, kdy před soudem prvního a druhého stupně řízení proběhlo třikrát a před soudem Nejvyšším a Ústavním dvakrát. Dále odvolací soud snížil základní částku o dalších 30 %, a to z důvodu „obtížnosti vedeného trestního řízení po stránce skutkové, právní i procesní“, kdy se jednalo o obvinění závažných trestných činů u více obžalovaných, byly prováděny rozsáhlé výslechy těchto obviněných, celkový počet poškozených byl 1095 a s většinou z nich bylo minimálně v začátku řízení jednáno a byly opakovaně vypracovávány znalecké posudky. S ohledem na kritérium významu předmětu řízení pro poškozené ponížil částku o dalších 20 %. Adhezní řízení není podle odvolacího soudu řízením, „které by primárně vedlo ke zjištění odpovědnosti za škodu a přiznání povinnosti platit takovouto škodu ze strany odsouzených“. Dle odvolacího soudu pokud „poškození setrvávali v pozici poškozeného v adhezním řízení u posuzovaného řízení až do celkového skončení tohoto trestního řízení, které hodnotili jako příliš dlouhé, mohli oznámit trestnímu soudu neochotu dále takovouto nejistotu prohlubovat a mohli sami podat žalobu vůči domnělému strůjci škody a požadovat přiznání škody v občanskoprávním řízení... Účelem odškodnění nemajetkové újmy dle OdpŠk není satisfakce morálního zklamání poškozeného z toho, že pachatel trestného činu nebyl spravedlivě odsouzen, ale především odškodnění účastníka řízení za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, kterým mu byla způsobena újma.“ Odvolací soud tedy základní částku ponížil o 80 % a dospěl k částce 43 067 Kč, od této částky odečetl zadostiučinění přiznané žalovanou ve výši 2 314 Kč a každému žalobci tak přiznal částku 40 753 Kč.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v části, v níž byla žaloba zamítnuta, dovoláním, v němž uplatnili následující dovolací důvody.

8. Odvolací soud podle žalobců nesprávně posoudil míru závažnosti vzniklé nemajetkové újmy žalobce a nesprávně stanovil výši zadostiučinění, která žalobcům za vzniklou újmu náleží. Zkrácení peněžitého zadostiučinění o 80 % žalobci hodnotí jako zcela nepřiměřené, neboť zadostiučinění nemůže „plnit svou satisfakční funkci“. Poukázali v tomto ohledu na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu představovanou například stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011,
sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), jakož i například na nález Ústavního soudu ze dne
6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11.

9. Žalobci považovali za nesprávný i závěr, že adhezní řízení pro ně mělo jen velmi nízký význam. Nesouhlasili s tím, že se mají jako poškození domáhat náhrady škody přednostně v řízení občanskoprávním a že adhezní řízení je toliko určitým beneficiem legis. Poukazovali naopak na to, že i poškozenému je v trestním řízení garantováno právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002,
sp. zn. 3 Tdo 110/2002.

10. Odvolací soud rovněž podle žalobců přecenil při posuzování jednotlivých kritérií význam složitosti věci, když nesmírně rozsáhlé a podrobné dokazování se vedlo do doby vydání v pořadí prvního rozsudku trestního soudu prvního stupně. Následující řízení pak již bylo zbytečně zdlouhavé a v důsledku nebyl ani naplněn účel trestního řízení, které bylo kvůli amnestii prezidenta republiky zastaveno, ani nebylo rozhodnuto o náhradě škody ve prospěch žalobce.

11. Dle dovolatelů představovalo adhezní řízení jedinou reálnou možnost, jak se svého nároku na náhradu škody s úspěchem domoci a žalobci v rámci trestního řízení nezaujímali pasivní pozici, když činili návrhy na dokazování a prostřednictvím své zmocněnkyně uplatňovali všechna svá práva, aby pomohli co nejrychleji a nejlépe rozkrýt trestnou činnost a rozhodnout o vině a trestech pachatelů, jakožto i o jejich nárocích na náhradu škody.

12. Dovolatelé dále uvádějí, že vzhledem k tomu, že přiznaná náhrada nemajetkové újmy byla ve svém souhrnu „drasticky“ zkrácena o 80 %, poukazují na ustálený názor Nejvyššího soudu, dle kterého je v obecné rovině hranicí pro snížení či zvýšení přiznané náhrady 50 %. K většímu snížení je možno přistoupit pouze ve zcela výjimečných případech, ve kterých existují mimořádné okolnosti, jež si toto zvláštní snížení žádají. Případ H-SYSTEM přitom svým rozsahem nemá v dějinách České republiky srovnání, zvláště když vzhledem k amnestování většiny pachatelů nepřineslo více jako 13 let dlouhé snažení poškozených a státních orgánů obětem ani morální satisfakci, ani navrácení pocitu spravedlnosti či odčinění majetkových ztrát, pouze umocňuje celkovou újmu, kterou žalobci v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení utrpěli. Nepřiměřené snížení náhrady, která tak není schopna plnit svou satisfakční funkci, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

13. Přípustnost dovolání žalobci spatřují v tom, že se odvolací soud při hodnocení jednotlivých kritérií (složitost věci, význam předmětu řízení pro poškozeného) a určení výše zadostiučinění odchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu.

14. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila svým podáním ze dne 1. 11. 2016.

15. Žalovaná ve svém vyjádření souhlasila s názorem odvolacího soudu, že neexistuje žádné právo poškozených na satisfakci spočívající v trestním stíhání a následném odsouzení pachatelů trestného činu, jímž byla poškozeným způsobena škoda, neboť stíhání pachatele a jeho potrestání je výsadním nárokem státu. Poškození by měli svá práva primárně uplatňovat v občanskoprávním řízení a význam adhezního řízení je pro poškozeného podstatným způsobem snížen. Význam předmětu řízení pro žalobce je nutné hodnotit i tím, zda bylo možné důvodně očekávat vyšší míru jejich uspokojení, tedy nikoliv nominální výší uplatněného nároku na náhradu škody, nýbrž reálnou možností, že bude tento jejich nárok uspokojen, což vzhledem k celkovému množství poškozených a výši škody nebylo myslitelné.

16. Žalovaná dále uvedla, že byly naplněny podmínky pro snížení náhrady škody z důvodu sdílené újmy žalobců a konečně, že žalovaná po důkladném prostudování předmětného spisu nezjistila v řízení téměř žádné průtahy ve smyslu nečinnosti, když délka řízení byla dána objektivními okolnostmi.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.


IV. Přípustnost dovolání

19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudu přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

22. Dovolání není přípustné ohledně otázky snížení základního odškodnění o více než 50 %, neboť řešení dosažené odvolacím soudem není v rozporu s judikaturou soudu dovolacího představovanou rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, uveřejněným pod číslem 101/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rovněž z části VI. Stanoviska je zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce.

23. V rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu není ani posouzení odvolacího soudu, který snížil základní částku na základě kritéria složitosti věci o 30 %, když své úvahy s přihlédnutím k okolnostem dané věci řádně odůvodnil. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí,
v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska] a ve výjimečných případech lze uvažovat o zvýšení či snížení základní částky na základě konkrétního kritéria i ve větším rozsahu než o 50 % (srov. bod VI. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).

24. Ani při řešení otázky charakteru adhezního řízení pro osoby, které se připojí se svým majetkovým nárokem k trestnímu řízení v postavení poškozeného, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud uzavřel, že žalobci nesvědčí právo na potrestání obžalovaných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4578/2015, uveřejněný pod číslem 73/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2247/16). Přesvědčení žalobce o tom, že v trestním řízení nebylo pravomocně rozhodnuto o jeho nároku vůči obžalovaným, navíc neodpovídá průběhu a výsledku trestního řízení. Žalobce získal exekuční titul vůči obžalovanému S. již v roce 2006, vůči obžalovaným E., V. a T. pak v roce 2011.

25. Žalobce ve svém dovolání dále namítá nesprávné právní posouzení učiněné odvolacím soudem při aplikaci § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, konkrétně nesprávné zhodnocení typového významu adhezního řízení pro poškozeného. Jelikož odvolací soud uvedenou právní otázku posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání přípustné
a zároveň i důvodné.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

26. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

27. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

28. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, uveřejněném pod číslem 10/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že důvodnost kompenzačního nároku poškozeného, který uplatnil v trestním řízení svůj adhezní nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v penězích, případně nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je třeba vždy odvíjet od závěru o nepřiměřenosti délky trestního stíhání a že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní, domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení.

29. Uvedený závěr však neznamená, že význam adhezního řízení pro poškozeného lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozený využil beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli trestného činu v rámci probíhajícího trestního řízení (srov. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva).

30. Lze vyjít z toho, že význam adhezního řízení pro poškozeného je zásadně standardní: u adhezního řízení se sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat. Platí, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený, zatímco v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Na druhou stranu soudu nic nebrání, aby zohlednil okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které jsou zjistitelné z účastníky označených důkazů k prokázání jiných jejich skutkových tvrzení, a to včetně spisového materiálu vztahujícího se k posuzovanému řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).

31. Není tak správný závěr odvolacího soudu, že adhezní řízení s ohledem na svou „speciálnost“ má pro poškozeného typově nižší význam než řízení civilní (se stejným předmětem řízení), postavený na úvaze, že se žalobce měl svého majetkového nároku primárně domáhat v řízení civilním. Peněžité zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemůže mít toliko symbolický charakter, ale musí být způsobilé dostatečně kompenzovat vzniklou újmu, jinak se nejedná o zadostiučinění přiměřené (srov. v obecné rovině rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 162/2010,
a konkrétně ve vztahu ke kauze H-SYSTEM bod 19 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17). Na druhou stranu v situaci, kdy každému žalobci bylo poskytnuto celkové zadostiučinění v částce 43 067 Kč, nelze hovořit o tom, že by jim bylo poskytnuto zadostiučinění toliko v symbolické výši.

32. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady však žalobce v dovolání neoznačuje a z obsahu spisu se nepodávají.


VI. Závěr

33. Nejvyšší soud s ohledem na doposud řečené napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť právní hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného uvedené v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je z rozvedených důvodů nesprávné. Skutečnost, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu musel být pro uvedené nesprávné právní posouzení zrušen, však bez dalšího neznamená, že jako přiměřené zadostiučinění neobstojí odvolacím soudem přiznaná částka 43 067 Kč, a to zejména pokud se vezme v úvahu, že odvolací soud vyšel z vyšší (17 000 Kč) než minimální základní roční částky odškodnění. Je však nutné, aby odvolací soud v novém rozhodnutí při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného řádně zhodnotil všechny okolnosti případu včetně toho, zda má na význam předmětu řízení pro poškozeného vliv, že již od počátku trestního řízení musela být poškozenému žalobci zřejmá faktická nevymahatelnost jeho nároku na náhradu škody (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 v daném trestním řízení).

34. S přihlédnutím k délce probíhajícího řízení nepřistoupil Nejvyšší soud též ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť nesprávné právní posouzení věci lze napravit v řízení odvolacím v rámci nového rozhodnutí o výši peněžitého zadostiučinění.

35. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými. V rámci nového projednání věci odvolací soud při stanovení výše peněžitého zadostiučinění znovu posoudí kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného žalobce, přičemž nepřehlédne též závěry učiněné ohledně kauzy H-SYSTEM Ústavním soudem a vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17 (srov. zejména bod 28 nálezu a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), a v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17 (srov. zejména body 17-19).

36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2018



JUDr. Pavel Simon
předseda senátu