Rozhodnutí NS

25 Cdo 2600/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/12/2020
Spisová značka:25 Cdo 2600/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2600.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Promlčení
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 106 odst. 1 obč. zák.
§ 420 odst. 1,2 obč. zák.
§ 444 odst. 3 obč. zák.
§ 11 odst. 1 předpisu č. 20/1966Sb.
§ 55 odst. 1,2 předpisu č. 20/1966Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 2600/2019-362


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) V. M., narozená XY, b) P. M., narozený XY, c) A. M., narozená XY a d) T. L., narozený XY, všichni bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti žalované: Krajská zdravotní, a. s., IČO 25488627, se sídlem Sociální péče 3316/12A, Ústí nad Labem, zastoupená JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem Jiráskova 413, Litvínov, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Česká pojišťovna a. s., se sídlem Na Pankráci 1720/123, Praha 4, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 22 C 38/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 9 Co 100/2018, 9 Co 101/2018-323, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované jsou povinny nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení 36.218 Kč, a to každému jednu čtvrtinu, k rukám advokáta Mgr. Narcise Tomáška, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 17. 3. 2017, č. j. 22 C 38/2012-268, žalované uložil, aby každému z žalobců zaplatila 240.000 Kč s příslušenstvím, rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 9 Co 100/2018, 9 Co 101/2018-323, potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé a ve výrocích o poplatkové povinnosti a o nákladech státu, změnil výroky o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud ve sporu o náhradu škody způsobené úmrtím osoby blízké vyšel ze zjištění, že lékaři žalované v době od 13. 11. 2007 do 21. 11. 2007 neposkytli náležitou péči J. L., neboť pochybili při stanovení diagnózy jeho zranění (otevřené zlomeniny pažní kosti), které pak nesprávně ošetřili, aniž by věnovali potřebnou pozornost z toho plynoucím interním komplikacím jeho zdravotního stavu (tvorbě hematomů paže a trupu, poklesu krevního tlaku a změnám pulsu), pročež se u poškozeného vyvinula anémie způsobená vnitřním krvácením, která vedla k infarktu myokardu a úmrtí. Podle závěrů znalců absence náležitého a včasného interního vyšetření a léčby byla postupem non lege artis a významným faktorem vedoucím k úmrtí pacienta, vztah mezi tímto pochybením a smrtí pacienta označili jako nepřímou příčinnou souvislost. Odvolací soud za tohoto skutkového stavu shledal důvodným nárok žalobců (dětí, a zetě a vnučky zemřelého, žijících se zemřelým ve společné domácnosti) na náhradu škody podle § 420 odst. 1 a 2, § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a § 11 odst. 1 a § 55 odst. 1 a 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Ztotožnil se také s okresním soudem v závěru, že žalovanou vznesená námitka promlčení není důvodná. K úmrtí poškozeného ve zdravotnickém zařízení žalované sice došlo dne 25. 11. 2007, žalobci však relevantní informace odůvodňující přesvědčení, že k úmrtí poškozeného došlo v příčinné souvislosti s pochybením lékařů žalované, získali až z odborného posudku České lékařské komory ze dne 5. 4. 2011. Postupem orgánů činných v trestním řízení zahájeném z podnětu žalobkyně a) pro podezření ze zanedbání lékařské péče, a obsahem posudku v tomto řízení podaném, které předcházely šetření České lékařské komory, byl názor žalobců o pochybení lékařů žalované vyvracen, věc byla policií odložena a stížnost žalobkyně a) proti rozhodnutí o odložení byla zamítnuta. Byla-li žaloba v této věci podána 14. 3. 2012, stalo se tak před uplynutím subjektivní promlčecí doby podle 106 odst. 1 a 2 obč. zák.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Předně pokládá za rozporný s konstantní judikaturou, např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, závěr odvolacího soudu ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Žalobkyně a) již dne 26. 11. 2007 podala trestní oznámení pro podezření ze zanedbání lékařské péče, v němž uváděla, že si myslí, že lékaři žalované pochybili při ošetřování jejího otce a způsobili jeho úmrtí. Tedy již v té době žalobci měli informace potřebné pro uplatnění nároku. Žalovaná také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o prokázání příčinné souvislosti mezi pochybením jejích lékařů a úmrtím poškozeného, jenž je v rozporu s judikaturou k příčinné souvislosti u náhrady škody. Žalovaná zdůraznila, že znalci nedospěli k jednoznačnému závěru o přímé příčinné souvislosti, dovodili jen nepřímou souvislost, s tím, že anémie byla významným, nikoli však jediným faktorem, jenž vedl k úmrtí poškozeného. Navrhla proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli odmítnutí dovolání, které podle nich nevymezuje žádnou právní otázku, jež by byla odvolacím soudem nesprávně vyřešena.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

Podle ustálené judikatury se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná, srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor“) pod č. C 1168 a č. C 2445, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon v ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, také neznamená nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Judikatura proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, Soubor C 4273, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2189/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014). Mezi informace, jež poškozený pro uplatnění nároku musí mít, patří i informace o okolnostech, svědčících o existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a škodní událostí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2946/13). Takové informace podle nalézacími soudy zjištěného skutkového stavu (který podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá) v dané věci žalobci měli nejdříve ke dni 5. 4. 2011, neboť až do té doby se jejich subjektivní vědomost stran existence příčinné souvislosti opírala jen o jejich vlastní přesvědčení. Obecně sice platí, že osoba, která podává trestní oznámení proti konkrétní osobě, má již zpravidla vědomost, že jde (může jít) o osobu škůdce, nicméně ve výjimečných případech tomu tak být nemusí, jestliže je věc komplikovaná a pro laika nejasná; tehdy může být podání trestního oznámení spíše výrazem pouhého názoru poškozeného, který nemusí být vždy podložen relevantní informací umožňující přijmout závěr, že tato osoba za škodu odpovídá. Tak tomu bylo i v projednávané věci ve specifické situaci, kdy znalecké posudky podané v rámci žalobkyní a) vyvolaného vyšetřování Policie ČR konstatovaly absenci příčinné souvislosti i pochybení lékařů žalované. Až posudek České lékařské komory ze dne 5. 4. 2011 shledal jak postup non lege artis lékařů žalované, tak i vysoce pravděpodobný vztah příčiny a následku mezi tímto postupem a úmrtím zemřelého. Závěr odvolacího soudu, že v tomto konkrétním případě žalobci všemi potřebnými informacemi nutnými pro uplatnění nároku disponovali až po seznámení se závěry posudku České lékařské komory, je tedy odůvodněný a nevybočující z ustálené judikatury dovolacího soudu, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010, Soubor C 11125, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3384/2015, Soubor C 15134 podle něhož „Vědomost pozůstalých o osobě škůdce jistě nelze automaticky odvíjet od okamžiku získání informace o úmrtí osoby blízké ve zdravotnickém zařízení. Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody proti poskytovateli zdravotní péče je za takové situace podstatná odůvodněná a objektivními fakty podložená vědomost o tom, že smrt byla způsobena nedostatečnou lékařskou péčí, nikoli jen teoreticky v úvahu přicházející možnost tohoto důvodu úmrtí odvozovaná ze samotného faktu, že ošetřovaný v nemocnici zemřel.“ Obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 43/2015, Soubor C 14727. S ohledem na průběh trestního řízení a vývoj důkazní situace v něm nelze v tomto specifickém případě na žalobce klást z pohledu vědomosti o osobě škůdce a o existenci příčinné souvislosti nároky, které přesahovaly možnost laika zaujmout dostatečně kvalifikovaný názor na stav věci. Znalecké posudky zde nesloužily ke stanovení výše škody, ale řešily otázku, zda skutečně došlo k pochybení v péči o poškozeného (o čemž byli žalobci jen subjektivně přesvědčeni) a zda existuje příčinná souvislost mezi postupem lékařů non lege artis a úmrtím poškozeného. Nejde ani navíc o případ, že by vypracování potřebných znaleckých posudků bylo v rukou poškozených, a že by tak hrozila neodůvodněná závislost počátku běhu promlčecí doby na jejich úvaze a tím její neúměrné protahování.

Namítá-li žalovaná, že odvolací soud se spokojil s příliš nízkou mírou prokázání příčinné souvislosti mezi pochybením jejích lékařů a úmrtím poškozeného, pak rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, ze dne 29. 3 2011, sp. zn. 23 Cdo 331/2010 a další, na něž žalovaná odkazuje, vskutku stojí na závěru, že příčinou škody může být jen ta okolnost, bez níž by škodlivý následek nevznikl, přičemž nemusí jít o příčinu jedinou, ale pokud jde o jednu z příčin, pak musí být příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, resp. poznatků adekvátním důsledkem protiprávního úkonu či škodní události (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, Soubor C 14503). Jestliže ze zjištěného skutkového stavu, jímž je soud v dovolacím řízení vázán, vyplývá, že pochybení žalované při chirurgickém ošetření poškozeného a následné péči o něj bylo příčinou anémie, která pak byla významným a důležitým faktorem při rozvoji infarktu myokardu poškozeného, pak je závěr odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti mezi pochybením žalované a úmrtím poškozeného logický a odůvodněný. Hodnocení závěrů znaleckých posudků odvolacím soudem neshledal dovolací soud rozporným s judikaturou – s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2009, neboť odvolací soud nenahradil závěry znaleckého posudku vlastním názorem, ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, Soubor C 7776, a s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06, když z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud se zabýval řádně odůvodněním závěrů znalců, hodnotil znalecké posudky kriticky a v souladu s pravidly logického myšlení. Současně odvolací soud míru prokázání příčinné souvislosti v dané věci posuzoval v souladu se závěrem nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, podle nichž přiměřeným důkazním břemenem kladeným na stranu civilního procesu k prokázání jí tvrzené skutečnosti nemůže být absolutní jistota, ale vysoká míra pravděpodobnosti, s níž lze mít skutečnost za prokázanou. V dané věci shledal odvolací soud tento důkazní standard naplněným a dovolací soud jeho úvahu nepokládá za neodůvodněnou.

Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V této části však není dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 12. 5. 2020


JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu